29 Cdo 476/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce Mgr. J. Š., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v
Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému JUDr.
Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, PSČ 750 02 a 2)
H. V., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-231, ve
znění usnesení ze dne 20. září 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-239, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012, č. j. 7 Cmo
457/2005-231, ve znění usnesení ze dne 20. září 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-239,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-46,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. listopadu 2004, č. j.
23 Sm 394/2004-10, jímž uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit
původní žalobkyni (České konsolidační agentuře) částku 1,601.053,29 Kč s 6%
úrokem od 1. října 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.336,80 Kč a náklady
řízení.
Při posuzování důvodnosti námitek obou žalovaných proti směnečnému platebnímu
rozkazu soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1. Dne 28. března 1997 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. (dále jen
„spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č.
97/021-1012254-838, na základě které spořitelna „zapůjčila“ prvnímu žalovanému
částku 4,850.000,- Kč, „splatnou ke dni 31. prosince 2000, úročenou úroky ve
výši 15,6 % ročně“ (dále jen „smlouva o úvěru“);
2. Dne 31. března 1999 spořitelna v souladu s obecnými úvěrovými
podmínkami vypověděla smlouvu o úvěru pro prodlení prvního žalovaného se
splátkami a to „ke dni doručení výpovědi“;
3. Dne 7. dubna 1999 byl notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou sepsán
notářský zápis NZ 88/99, obsahující prohlášení prvního žalovaného o uznání
dluhu a dohodu „o exekuční vykonatelnosti“, jímž „žalovaní“ uznali svůj závazek
ze smlouvy o úvěru ve výši 3,896.278,33 Kč a uzavřeli dohodu o splátkách, podle
níž měli dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem
1999 do října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč
od ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002, s tím, že
případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po
zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“ (dále jen „notářský
zápis“);
4. Celkový dluh žalovaných ke dni 7. dubna 1999 (k datu sepsání
notářského zápisu) činil 3,896.278,33 Kč a ke dni 30. června 2001 (ke dni
postoupení pohledávky) 4,396.061,23 Kč;
5. Dopisem ze dne 1. února 2001 sdělila spořitelna prvnímu žalovanému k
jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z
prodlení, že ke dni 6. února 2001 činí dlužná částka 4,201.519,73 Kč a že v
případě zaplacení částky 3,500.000,- Kč bude považovat závazek za splněný,
přičemž „totéž“ sdělila žalovanému dopisem z 18. května 2001 s dovětkem, že
dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. června 2001;
6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. června 2001, ve znění
dodatku ze dne 16. července 2001, byla pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši
4,355.531,73 Kč spořitelnou postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú.;
7. Dne 29. června 2001 byla částka 3,500.000,- Kč odepsána z účtu ČSOB
Leasing a. s. (dále jen „společnost“) a na účet spořitelny byla připsána 2.
července 2001;
8. Dopisem ze dne 16. července 2001 se spořitelna dotázala prvního
žalovaného, zda má být částka 3,500.000,- Kč „přeúčtována“ na účet nového
věřitele podle smlouvy o postoupení pohledávek nebo vrácena na účet
odesílatele, přičemž následně byla vrácena na účet společnosti;
9. Směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním
rozkazem, je směnkou vlastní, vystavenou prvním žalovaným na řad spořitelny,
zní na směnečnou sumu 1,601.053,29 Kč a obsahuje doložku, že její vyplnění se
bude řídit smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 28. března 1997. Předtisk formuláře obsahuje co do data splatnosti číslo 19, přičemž rukou je
napsáno 30. září 2004 a slovy psaný údaj směnečné sumy je přeškrtnut a nahrazen
slovy psaným údajem 1,601.053,- Kč. Odkazuje na ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku
nesrozumitelnosti údaje směnečné sumy a námitku, že směnka není splatná,
uzavíraje, že: a/ není zakázáno provádět škrty a opravy směnečné listiny a
tomu, kdo směnku doplnil, „nic nebránilo původní nesprávně napsaný údaj
škrtnout a nahradit jej správným údajem novým“ a b/ není pochyb o tom, že
směnka je splatná v roce 2004 a nikoli v roce 192004. Ve vztahu k námitce zaplacení pohledávky směnkou zajištěné (pohledávky ze
smlouvy o úvěru) akcentoval, že ujednání o splátkách je neplatné pro neurčitost
(§ 37 odst. 1 obč. zák.), když součet vyčíslených splátek (3,880.965,33 Kč)
neodpovídá uznanému závazku (3,896.278,33 Kč). Jelikož nabídka spořitelny
obsažená v dopise z 18. května 2001, podle níž bude dluh považován za splněný,
dojde-li k úhradě částky 3,500.000,- Kč do 18. června 2001, „marným uplynutím
data 18. června 2001“ zanikla, v době zaplacení uvedené částky „se mohlo jednat
nanejvýš o částečnou úhradu dluhu, která navíc byla vrácena společnosti a
nebyla inkasována žalobcem ani jeho právními předchůdci“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného (poté, co usneseními ze
dne 18. července 2005, č.j. 23 Cm 61/2005-80 a ze dne 5. dubna 2006, č.j. 7 Cmo
457/2005-111, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví RAGON, s. r. o. a Mgr. J. Š. na straně žalobce podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem ze dne 27. června
2006, č. j. 7 Cmo 457/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k
odvolateli potvrdil. Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb. -
přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož směnka splňuje všechny
náležitosti vyžadované výše zmíněným ustanovením, když nelze mít žádné
pochybnosti o tom, že byla splatná 30. září 2004. Na její platnost přitom nemá
žádný vliv ani skutečnost, že slovní vyjádření směnečné sumy bylo přeškrtnuto a
nadepsáno „vyjádřením novým“. Uzavíraje, že notářským zápisem ze dne 7. dubna 1999 nedošlo k zániku závazku
ze smlouvy o úvěru v důsledku tzv. privativní novace, když šlo pouze o uznání
dluhu ze smlouvy o úvěru a o dohodu „o exekuční vykonatelnosti“ notářského
zápisu a že směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru nezanikla ani
platbou ve výši 3,500.000,- Kč, jelikož „uvedená částka byla plátci vrácena
zpět“, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně správným. Nejvyšší soud k dovolání prvního žalovaného výše zmíněný rozsudek odvolacího
soudu rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn.
29 Odo 1693/2006, zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom - cituje ustanovení § 324 a § 332 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - zdůraznil, že v projednávané věci je
nepochybné, že směnka, o jejíž úhradě soud prvního stupně rozhodl směnečným
platebním rozkazem, byla vystavena k zajištění pohledávky spořitelny vůči
prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. Jelikož závazkové vztahy ze smlouvy o
úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) se bez ohledu na povahu účastníků řídí třetí
částí obchodního zákoníku [§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], uplatní se i na
řešení otázky zániku pohledávky úprava obsažená v ustanoveních § 324 a násl. obch. zák. Současně uzavřel, že poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem
dlužníka třetí osoba, potom ? jsou-li splněny podmínky vyžadované ustanovením §
332 odst. 1 obch. zák. (tj. jde-li o plnění závazku, které není vázáno na
osobní vlastnosti dlužníka) ? závazek dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění
zaniká. Skutečnost, že věřitel poskytnuté plnění třetí osobě vrátí, přitom nemá
za následek „obnovení“ již zaniklého závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky
věřitele za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož se odvolací
soud otázkou zániku závazku prvního žalovaného z pohledu ustanovení § 332 odst.
1 obch. zák. nezabýval, shledal jeho právní posouzení věci neúplným a tudíž i
nesprávným. Odvolacímu soudu pak uložil, aby vyhodnotil, zda byly splněny
předpoklady určené ustanovením § 526 odst. 1 větou první obč. zák. (tj.
předpoklady, za kterých se dlužník zprostí závazku plněním postupiteli) a
ustanovením § 339 obch. zák. (tj. předpoklady pro placení prostřednictvím
banky). Konečně odvolacímu soudu uložil posoudit, zda s ohledem na „prohlášení
spořitelny“ ze dne 1. února a 18. května 2001 plněním třetí osoby zanikla
směnkou zajištěná pohledávka spořitelny ze smlouvy o úvěru i v rozsahu
převyšujícím částku 3,500.000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo
457/2005-127 (počínaje tímto rozsudkem je spis nesprávně číslován, když
protokol o vyhlášení rozsudku se nachází na č. l. 183, protokol o hlasování na
č. l. 184 a následně se nachází první strana rozsudku, která má č. l. 127,
místo správného č. l. 185) ? jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem ve shora zmíněném kasačním rozsudku ? rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil.
Odvolací soud „především konstatoval“, že mezi účastníky řízení není sporu o
tom, že směnka byla vystavena k zajištění závazků prvního žalovaného ze smlouvy
o úvěru, že šlo původně o blankosměnku, k níž byla uzavřena smlouva o
vyplňovacím právu, kterou první žalovaný udělil spořitelně právo do směnky
doplnit chybějící náležitosti, a to směnečnou sumu a datum splatnosti. „Mezi
účastníky rovněž není sporu o tom, že smlouva o úvěru v souladu s dodatkem č. 4
byla spořitelnou vypovězena dnem 31. března 1999“. „Spornou tak zůstává otázka,
zda a kdy došlo k zániku pohledávky směnkou zajištěné“.
V tomto směru odvolací soud - odkazuje na skutková zjištění soudu prvního
stupně a skutková zjištění, jež učinil sám v odvolacím řízení - uzavřel, že
„poté, kdy došlo dne 31. března 1999 k výpovědi smlouvy o úvěru“ a první
žalovaný formou notářského zápisu ze dne 7. dubna 1999 uznal svůj závazek vůči
spořitelně co do důvodu i výše v celkové částce 3,896.278,33 Kč, bylo přímo
prvním žalovaným na dluh zaplaceno formou splátek 720.000,- Kč. Následně ?
poté, kdy spořitelna vyhověla žádosti prvního žalovaného o možnost
jednorázového zaplacení dluhu a současně uvedla číslo účtu, na který měla být
jednorázová splátka, kterou sama vyčíslila na 3,500.000,- Kč, zaplacena ? byla
takto určená částka uhrazena společností (připsána na spořitelnou označený
účet) dne 2. července 2001.
V obchodních vztazích obecně platí ? pokračoval odvolací soud ? že „závazek
může být splněn i jinou osobou než-li dlužníkem, není-li jeho plnění vázáno na
osobní vlastnosti dlužníka, což u zaplacení peněžní částky nepřichází v úvahu,
a současně je zákonem dána povinnost věřiteli přijmout takovéto plnění
nabídnuté třetí osobou pouze s jedinou podmínkou, a sice, že s tímto plněním
dlužník souhlasí (§ 332 odst. 1 obch. zák.)“. „Jinými slovy řečeno, věřitel sám
o své vůli plnění poskytnuté třetí osobou odmítnout nemůže“. V dané věci nelze
pochybovat o tom, že plnění poskytnuté společností „bylo se souhlasem prvního
žalovaného jako dlužníka, když to byl právě první žalovaný, kdo jednal se
spořitelnou v postavení věřitele o této možnosti zaplacení pohledávky a navíc
spořitelně bylo známo, že třetí osobou je společnost, neboť právě této firmě
byla zaslaná kopie souhlasu spořitelny s jednorázovým zaplacením dluhu
žalovaného“. „S ohledem na zjištěná data poskytnutého plnění a připsání částky
3,500.000,- Kč na účet spořitelny, lze v souladu s ustanovením § 339 odst. 2
obch. zák. konstatovat, že uvedený peněžitý závazek byl třetí osobou splněn 2.
července 2001, kdy tato částka byla připsána na účet spořitelny. Stalo se tak
dva dny poté, kdy spořitelna uzavřela s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú.
smlouvu o postoupení pohledávky, když v této souvislosti nelze než zdůraznit,
že žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal, kdy bylo prvnímu žalovanému jako
dlužníku toto postoupení oznámeno. Protože dle ustanovení § 526 odst. 1 věta
druhá obč. zák. platí, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi
nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se
dlužník závazku plněním postupiteli, lze uzavřít, že zaplacením částky
3,500.000,- Kč na účet spořitelny došlo k zániku závazku“.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že „spořitelna přijatou platbu nezpochybnila
co do výše i data plnění a byla si vědoma toho, že jde o úhradu závazku prvního
žalovaného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spořitelna
případně tuto částku vrátila zpět jejímu plátci“.
Proto odvolací soud uzavřel, že „první žalovaný se námitkou zániku kauzy, k
jejímuž zajištění směnka sloužila, ubránil, a protože k zániku kauzy došlo dnem
splnění závazku, tj. 2. července 2001, nelze než konstatovat, že tímto dnem
také zaniklo směnečné vyplňovací právo“.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu (ze dne
29. května 2009) rozsudkem ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009,
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přitom se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, podle nichž smlouva o úvěru
zanikla odstoupením ze strany spořitelny k 31. březnu 1999 a platbou
poskytnutou spořitelně společností směnkou zajištěná pohledávka zanikla v
rozsahu částky 3.500.000,- Kč.
Přes výše uvedené shledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným, neboť z něj
nebylo zřejmé, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož
zaplacením částky 3.500.000,- Kč zanikla pohledávka ze smlouvy o úvěru i v
rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění. Potud odvolacímu soudu uložil, aby
„opětovně posoudil“, zda se spořitelna a první žalovaný vskutku dohodli (v
rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění) na prominutí dluhu ze smlouvy o úvěru,
a v případě, že taková dohoda uzavřena nebyla, aby vyhodnotil, v jakém rozsahu
zůstala neuhrazena pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o
úvěru, když závěr v tomto směru přijatý bude rozhodující pro posouzení, zda
směnka byla – jde-li o údaj směnečné sumy 1.601.053,29 Kč – doplněna (zcela
nebo zčásti) po právu.
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 7 Cmo
457/2005-231, ve znění usnesení ze dne 20. září 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-239,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči
prvnímu žalovanému zrušil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění, která „vyplynula z dokazování provedeného v
průběhu celého řízení“, ohledně „možné existence dohody o prominutí dluhu mezi
spořitelnou a prvním žalovaným“ s odkazem na ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák. dovodil, že „dohoda mezi věřitelem a dlužníkem o prominutí dluhu musí být vždy
dvoustranným právním úkonem, obsahujícím na jedné straně projevenou vůli
věřitele prominout dluh (nebo vzdát se práva na něj) a na druhé straně souhlas
dlužníka neboli jeho přijetí vůle věřitele. Jednostranné prominutí dluhu
věřitelem bez současného souhlasu dlužníka nemůže mít a nemá právní účinky
dohody o prominutí dluhu. Pod sankcí neplatnosti zákon stanoví písemnou formu
takové dohody“. V poměrech projednávané věci uzavřel, že dohoda o prominutí dluhu mezi
spořitelnou a prvním žalovaným uzavřena nebyla, když „stanovisko spořitelny
neobsahuje určité prohlášení o prominutí zbytku dluhu a z písemných podání,
jejichž pisatelem byl první žalovaný a která byla adresovaná spořitelně, rovněž
nevyplývá, že by první žalovaný vyslovil s případným prominutím zbytku dluhu
souhlas“. Vzhledem k negativnímu závěru ohledně existence dohody o prominutí dluhu dále
odvolací soud zkoumal, zda a pokud ano, tak v jakém rozsahu, zůstala neuhrazena
pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. V této souvislosti zdůraznil, že v důsledku odstoupení spořitelny od smlouvy o
úvěru (ke dni 31. března 1999) v souladu s ustanovením § 506 obch. zák. vznikla
dlužníku povinnost na požádání věřitele v plném rozsahu zaplatit celou jeho
pohledávku. Spořitelna své právo na zaplacení celé dlužné částky (včetně úroků)
vůči prvnímu žalovanému uplatnila a její požadavek byl vtělen do notářského
zápisu, kterým první žalovaný jako dlužník uznal pohledávku spořitelny ze
zaniklé smlouvy o úvěru (včetně úroků z prodlení) ve výši 3.896.278,33 Kč. Notářským zápisem smluvní strany především deklarovaly vzájemná práva a
povinnosti, které mezi nimi zůstaly po odstoupení od smlouvy o úvěru, a
současně tato práva a povinnosti změnily v termínu plnění, když namísto
jednorázového zaplacení pohledávky dohodly v notářském zápise uvedený splátkový
kalendář. Dohodou smluvních stran, obsaženou v notářském zápise, tak nedošlo k
zániku původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým (k privativní novaci –
§ 570 obč. zák.), ale „pouze“ ke změně obsahu závazku (ke kumulativní novaci -
§ 516 obč. zák.). Při řešení otázky, jaké konkrétní závazky ze smlouvy o úvěru prvního žalovaného
„stíhaly“ poté, co spořitelna od smlouvy odstoupila, odvolací soud – vycházeje
z ustanovení § 302 a § 506 obch. zák. – uzavřel, že byla-li smluvní pokuta ve
smlouvě o úvěru sjednána výlučně „pro případ prodlení se splácením jistiny“ a
byla-li důsledkem odstoupení od smlouvy o úvěru „ztráta práva splácet
poskytnuté prostředky a nastolení okamžité splatnosti dosud nesplacené jistiny,
lze konstatovat, že dnem odstoupení od smlouvy o úvěru (31.
března 1999)
skončilo prodlení prvního žalovaného se splácením jistiny“; vzhledem k
akcesorické povaze „závazku z ujednání o smluvní pokutě“ od uvedeného dne již
výše smluvní pokuty „nevzrůstala“. „Po odstoupení spořitelny od smlouvy o úvěru představovaly závazky prvního
žalovaného, tedy závazky, k jejichž zajištění byla směnka vystavena,
nesplacenou jistinu, úroky, úroky z prodlení a ke dni odstoupení (k 31. březnu
1999) kapitalizovanou smluvní pokutu. Výše (směnkou zajištěných) závazků
prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru byla spořitelnou ke dni sepisu notářského
zápisu (k 7. dubnu 1999) vyčíslena částkou 3.896.278,33 Kč. Byl-li v notářském zápise sjednán, s ohledem na splátkový kalendář, úrok z
prodlení 15,6 %, nelze ze smlouvy o vyplňovacím právu směnečném dovodit
zajištění i tohoto závazku směnkou, neboť již nejde o závazek z úvěrové
smlouvy, ale o závazek jiný, vyplývající až z notářského zápisu a v řízení
nebylo tvrzeno, tím méně mohlo být prokázáno, že by mezi účastníky došlo k
uzavření jiné (další) směnečné smlouvy“. Konečně odvolací soud zdůraznil, že smlouvou o postoupení pohledávky (ze dne
30. června 2001, ve znění dodatku ze dne 16. července 2001) spořitelna
postoupila pohledávku ze (zaniklé) smlouvy o úvěru Konsolidační bance Praha, s. p. ú., přičemž touto smlouvou nárok na smluvní pokutu (i kdyby v době
postoupení pohledávky existoval) postoupen nebyl, pročež nemohl být ani
„předmětem dalších smluv, jimiž byla pohledávka za prvním žalovaným následně
postupována, a nemohl být vtělen do směnečné sumy žalované směnky“. Jelikož platbou prvního žalovaného ve výši 720.000,- Kč a platbou společnosti
ve výši 3.500.000,- Kč byly „závazky, k jejichž zajištění se směnka vztahovala,
zcela uhrazeny“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný
platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde-li o právní posouzení věci, dovolatel sice souhlasí se závěry odvolacího
soudu ohledně zániku smlouvy o úvěru odstoupením k 31. březnu 1999, neexistence
dohody o prominutí dluhu a hodnocení notářského zápisu jakožto „toliko“
kumulativní novace, nicméně za nesprávné považuje závěry odvolacího soudu
vztahující se k důsledkům odstoupení od smlouvy o úvěru, k obsahu notářského
zápisu, k „přechodu“ smluvní pokuty a k rozsahu pohledávek zajištěných směnkou. V této souvislosti akcentuje, že následkem odstoupení od smlouvy o úvěru byla
povinnost (prvního žalovaného) vrátit celý úvěr s tím, že dostal-li by se první
žalovaný do prodlení se splněním této povinnosti, pak by opět začal narůstat
úrok z prodlení i smluvní pokuta. Možnost odstoupení od smlouvy o úvěru je
upravena zjevně na ochranu věřitele, pročež výklad odvolacího soudu, podle
něhož by měl nárok na smluvní pokutu zanikat, respektive by mělo zanikat
prodlení se splácením úvěru, je zcela chybný. V důsledku odstoupení od smlouvy
o úvěru zůstaly dosud splatné části úvěru splatnými a byl-li první žalovaný ke
dni odstoupení od smlouvy o úvěru v prodlení, toto prodlení nadále trvalo a
nebylo nijak zhojeno. Doposud nesplatné části úvěru se staly splatnými v
důsledku odstoupení a nastalo-li by i ohledně těchto částí prodlení, opět by
vznikal nárok na sjednanou smluvní pokutu. „Notářským zápisem došlo toliko ke
kumulativní novaci, kdy byla upravena splatnost úvěru (využito právo spořitelny
požadovat splacení úvěru po odstoupení) a nově byl sjednán úrok z prodlení. Ujednání o smluvní pokutě nebylo zrušeno a i po této kumulativní novaci je
jistina pohledávky nadále vymáhána jako pohledávka na vrácení úvěru“. V
situaci, kdy splátkový kalendář nebyl plněn (v termínech dle notářského zápisu
bylo uhrazeno jenom 720.000,- Kč), dostal se první žalovaný do prodlení se
splácením, v důsledku čehož „opětovně vznikal nárok na smluvní pokutu i na úrok
z prodlení“. Dovolatel je přesvědčen, že nárok na úrok z prodlení podle notářského zápisu
byl sjednán jako úrok z prodlení k jistině ze smlouvy o úvěru; šlo tedy o
dohodu o výši příslušenství, kterou byla změněna (doplněna) smlouva o úvěru,
kterýžto závěr je významný pro posouzení, zda je (i) úrok z prodlení zajištěn
směnkou. Nesprávným shledává dovolatel i závěr odvolacího soudu co do přechodu nároku na
smluvní pokutu společně s postupovanou pohledávkou; potud se dovolává závěrů
formulovaných rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo
473/2005 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 80/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 80/2007“).
Konečně dovolatel snáší argumenty ohledně naplnění dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., přičemž podrobně
popisuje, v čem spočívají vady řízení, jakož i neúplně (a nesprávně) zjištěný
skutkový stav věci odvolacím soudem. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby byla projednána jiným senátem,
respektive aby věc „přikázal“ Vrchnímu soudu v Praze. První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na
požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,
a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 506 obch. zák., je-li dlužník v prodlení s vrácením více než
dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel
oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s
úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této
smlouvy. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku ze dne 15. března 2000,
sp. zn. 31 Cdo 2851/99, uveřejněném pod číslem 15/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2001“), formuloval a odůvodnil závěry,
podle nichž:
„Smyslem ustanovení § 506 obch. zák. je ? jak plyne ze znění tohoto ustanovení
a z kontextu, v jakém je v obchodním zákoníku uvedeno ? poskytnout věřiteli
právní prostředek proti dlužníku, který neplní závazek vrátit věřiteli
poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky ve sjednaných splátkách a je v
prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než
tři měsíce. Vzhledem k tomu, že za této situace lze důvodně předpokládat, že
ani v budoucnu dlužník nebude řádně plnit, může věřitel od smlouvy o úvěru
odstoupit a tím způsobit, že zaniknou jeho povinnosti, které má podle smlouvy
vůči dlužníku (jde např. o povinnost poskytnout dlužníku peněžní prostředky
podle § 501 obch. zák.). Jde ? jak vyplývá z výše uvedeného ? o právní
institut, který je určen na ochranu práv věřitele; jeho využitím se věřitel
nemůže ocitnout v horším právním postavení, než v jakém byl před odstoupením od
smlouvy. Ve vztahu k dlužníku se v ustanovení § 506 obch. zák. uvádí oprávnění věřitele
spolu s odstoupením od smlouvy o úvěru „požadovat, aby vrátil dlužnou částku s
úroky“. Ustanovení § 506 obch. zák.
tímto způsobem upravuje účinky odstoupení
od smlouvy o úvěru, a to odlišným (jiným) způsobem, než jak jsou uvedeny v
obecném ustanovení § 351 obch. zák. (tak, že dlužník je povinen ? po odstoupení
od smlouvy ? vrátit věřiteli na jeho požádání dlužnou částku s úroky). Ve svých
důsledcích to znamená, že při odstoupení od smlouvy o úvěru se neuplatní nejen
ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., které už podle svého znění nemůže vedle
ustanovení § 506 obch. zák. obstát, ale ani úprava účinků odstoupení od
smlouvy, obsažená v ustanovení § 351 odst.1 obch. zák. Ustanovení § 506 obch. zák. představuje v tomto smyslu ve vztahu k ustanovení § 351 obch. zák. speciální právní úpravu. Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. nezanikají
všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která
měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti
věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit
úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže
vzniknout nová pohledávka podle ustanovení § 351 odst.2 obch. zák. Odstoupením
se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit;
dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve
smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s
úroky). Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení
od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy nepředstavuje
„sekundární závazek“, ale závazek „původní“, který se odstoupením od smlouvy
„modifikoval“ ve své splatnosti (na požádání věřitele se stává splatnou celá
pohledávka). Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. pohledávka
věřitele ? jak uvedeno výše ? nezaniká. Jestliže k zajištění této pohledávky
bylo zřízeno zástavní právo, nezaniká tímto odstoupením od smlouvy ani zástavní
právo. Po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy
zástavní právo může sloužit k uspokojení pohledávky zástavního věřitele
spočívající ve vrácení dlužné částky s úroky ze zástavy“. Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku
ze dne 18. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 2878/2008, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 9, ročník 2010, pod číslem 126, přičemž současně doplnil ? ve
vztahu k zajištění pohledávky ? že v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká
ani ručení zajišťující podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák. pohledávku ze
smlouvy o úvěru. Promítnuto do poměrů projednávané věci, nemělo-li odstoupení od smlouvy o úvěru
spořitelnou (ke dni 31. března 1999) vliv na existenci závazku prvního
žalovaného vrátit dlužnou částku (jistinu) s úroky, nemohlo mít vliv ani na již
existující (a trvající) prodlení dlužníka se splácením (splátek) úvěru, ani na
možnost (následného) prodlení dlužníka se splácením té části úvěru, jejíž
splatnost nastala (až) po odstoupení od smlouvy o úvěru. Jinými slovy, trvá-li i po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506
obch. zák.
povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částkou s úroky, nejde o
situaci, kdy by smluvní pokutou zajištěná pohledávka zanikla; i nadále jde
totiž o zajištění „původní“ pohledávky ze smlouvy o úvěru. Jelikož odstoupení
věřitele od smlouvy o úvěru (§ 506 obch. zák.) nemá vliv na zajištění závazků z
této smlouvy (§ 506 věta druhá obch. zák.), není žádný důvod pro to, aby
prodlení dlužníka s vrácením dluhu nebylo (i nadále) sankcionováno sjednanou
smluvní pokutou. Akceptovatelným neshledává Nejvyšší soud ani závěr odvolacího soudu, podle
něhož smlouvou o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru nebyla převedena
(respektive nepřešla) na postupníka pohledávka z titulu smluvní pokuty. Jak
správně uvedl dovolatel, Nejvyšší soud již v R 80/2007 dovodil, že postoupením
přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu
existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení
pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s
postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. S pohledávkou tedy
přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco
jiného. K tomu srov. dále i usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo
2766/2007, uveřejněné pod číslem 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Na shora uvedeném závěru pak nic nemění ani skutečnost, že v poměrech
projednávané věci ve smlouvě o postoupení pohledávky byly výslovně uvedeny
„zajišťovací tituly“, vztahující se k postupované pohledávce, aniž by mezi nimi
byla zmíněna (i) smluvní pokuta. Za stavu, kdy první žalovaný vystavil spornou směnku k zajištění pohledávek ze
smlouvy o úvěru (představovaných čerpanou jistinou, sjednanými úroky včetně
úroků z prodlení, sjednanými smluvními pokutami, jakož i pohledávkami vzniklými
odstoupením od smlouvy o úvěru) [viz smlouva o vyplňovacím právu směnečném],
není pochyb o tom, že odstoupení od smlouvy o úvěru nemohlo mít samo o sobě
vliv na rozsah (původně sjednaných) zajištěných pohledávek. Jakkoli platí, že slouží-li směnka (podle ujednání stran smlouvy o důvodech
vystavení směnky) k zajištění určité kauzální pohledávky, nemůže majitel směnky
– aniž by se účastníci dohodli na změně obsahu takové smlouvy (co do vymezení
pohledávky, k níž má směnka plnit zajišťovací funkci) – „použít směnku k
vymožení jiné své pohledávky vůči témuž dlužníku“, v dané věci by se tato
zásada mohla prosadit (jen) v tom rozsahu, ve kterém by případně v důsledku
notářského zápisu vznikla „nová“ (od pohledávek vzniklých ze smlouvy o úvěru
nebo v důsledku odstoupení od této smlouvy odlišná) pohledávka, respektive
byla-li by notářským zápisem konstituována (v porovnání s předchozím stavem)
pohledávka vyšší (v rozsahu rozdílu mezi původní a nově dohodnutou výší
zajištěné pohledávky by bez dalšího nešlo o pohledávku zajištěnou spornou
směnkou). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo v rovině právního posouzení věci,
Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými důvody, toto
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s.
ř.). Vzhledem k důvodům zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal
podmínky určené ustanovením § 221 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
243b odst. 5 větou první o. s. ř. pro přikázání věci k dalšímu řízení jinému
odvolacímu soudu, respektive pro nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a
rozhodl jiný senát odvolacího soudu. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.