29 Cdo 495/2023

29 Cdo 495/2023-720

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Olivetto, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29185769, zastoupeného Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. Janě Dudkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, se sídlem ve Vestci, K Jahodárně 173, PSČ 252 42, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 46/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022, č. j. 11 Co 58/2019-648, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022, č. j. 11 Co 58/2019-648, se s výjimkou měnícího výroku o věci samé ohledně částky 200 000 Kč s příslušenstvím zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

1. Podanou žalobou se žalobce (Olivetto, s. r. o.) domáhá po žalované (JUDr. Janě Dudkové) zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody představované smluvní pokutou [sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 6. ledna 2005 (ve znění dodatku z 11. dubna 2005)], kterou dne 29. července 2005 uhradila společnost Avalcom, a. s. (původní žalobce, dále jen „společnost A“), společnosti COLORLAK, a. s. (dále jen „společnost C“), jako právní nástupce společnosti TRANSPORTSERVIS Český Těšín, s. r. o. (dále jen „společnost T“), poté, co žalovaná (coby tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce CHIRANA Praha, a. s.) po prodeji v žalobě specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „nemovitosti“) katastrálnímu úřadu včas neohlásila (ač k tomu vyzvána) zánik zástavních práv váznoucích na nemovitostech.

2. Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 21 C 46/2009-162, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 28. března 2012, č. j. 11 Co 371/2011-215, Městský soud v Praze zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Rozsudkem ze dne 3. dubna 2015, č. j. 21 C 46/2009-299, obvodní soud žalobu opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 27. dubna 2016, č. j. 11 Co 387/2015-339, zrušil odvolací soud rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 21 C 46/2009-391, obvodní soud žalobu znovu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 22. března 2017, č. j. 11 Co 13/2017-427, zrušil odvolací soud rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Rozsudkem ze dne 16. října 2018, č. j. 21 C 46/2009-513, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. října 2018, č. j. 21 C 46/2009-522, obvodní soud: [1] Uložil žalované, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci částku 50 000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. září 2005 do zaplacení (bod I. výroku). [2] Ve zbývající části (tj. ohledně částky 950 000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 17. září 2005 do zaplacení) žalobu zamítl (bod II. výroku). [3] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 330 088 Kč (bod III. výroku). [4] Nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

6. Obvodní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že obecnou prevenční povinnost dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a tedy i povinnost podle § 420 obč. zák., porušila (ve vztahu k následku – zaplacení smluvní pokuty) jak společnost T, tak žalovaná, přičemž míra zavinění je u žalované (oproti společnosti T) nepatrná a soud ji určil 5 % (50 000 Kč).

7. K odvolání žalobce (proti zamítavému výroku rozsudku o věci samé) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 58/2019-578: [1] Změnil rozsudek obvodního soudu v části bodu II. výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobci dalších 50 000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. září 2005 do zaplacení (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek obvodního soudu v části bodu II. výroku týkající se částky 900 000 Kč s příslušenstvím (první výrok). [3] Změnil rozsudek obvodního soudu v bodu IV. výroku jen tak, že uložil žalované zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 39,10 Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (druhý výrok). [4] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 292 336 Kč (třetí výrok).

8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 8 odst. 2 a § 28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 28. září 2005 (dále jen „ZKV“), z ustanovení § 415, § 420 odst. 1 a 3 a § 441 obč. zák., z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení § 10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), a z ustanovení § 36 odst. 1 a 12 písm. b/ vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

9. S ohledem na konkrétní okolnosti případu (nedostatky a pochybení způsobené činností bývalého správce konkursní podstaty úpadce) nebylo možné požadovat, aby žalovaná vystavila potvrzení o zániku zástavních práv váznoucích na nemovitostech obratem, měla tak ale učinit dříve než 30. června 2005.

10. Obvodní soud správně posuzoval míru spoluzavinění žalobce (jeho právního předchůdce) a správně zjistil, že společnost T si provedení úkonu směřujícího k výmazu zástavních práv předem nezajistila, ač kroky směřující k výmazu zástavních práv mohla činit již od 1. září 2004, kdy nastaly účinky vkladu práva podle kupní smlouvy ze dne 13. srpna 2004 (kdy nemovitosti nabyla). Společnost T situaci ohledně výmazu zástavních práv podcenila (vycházejíc z toho, že jde jen o formalitu) a zástavní právo jí nevadilo až do doby zamýšleného prodeje nemovitostí. Bylo jejím podnikatelským rizikem, uzavřela-li smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se zavázala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč pro případ nesplnění předmětné povinnosti, ač mohla a měla předvídat, že může dojít ke komplikacím a průtahům způsobilým ohrozit splnění této povinnosti. Obvodní soud správně dovodil, že společnost T jednala lehkomyslně (nikoli obezřetně), jestliže se zavázala k povinnosti, jejíž plnění neměla ve svých rukou (mohla k němu pouze přispět dřívější výzvou adresovanou žalované). Škodu si tím způsobila převážně sama a adekvátní mírou spoluzavinění je u společnosti T 90 % (míra odpovědnosti žalované je 10 %, což odpovídá částce 100 000 Kč).

11. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2022, č. j. 29 Cdo 53/2020-629, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 58/2019-578, s výjimkou měnícího výroku o věci samé ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím a věc ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Nejvyšší soud dospěl ve svém zrušujícím rozhodnutí k závěru, že úvaha odvolacího soudu ohledně spolupřispění právního předchůdce žalobce ke vzniku škody v rozsahu 90 % je předčasná a potud zjevně nepřiměřená; zavázal přitom odvolací soud právním názorem, aby se nejprve vyjádřil k otázce, jakou lhůtu (a proč) má se zřetelem ke stavu daného konkursního řízení u žalované za přiměřenou pro splnění povinnosti vystavit potvrzení podle § 36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Teprve od určení doby přiměřené ke splnění požadované povinnosti žalovanou se mohou odvíjet následné úvahy na téma, zda (případně v jaké míře) konala společnost T neobezřetně, jestliže ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě přistoupila na sjednání smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč při porušení povinnosti zajistit výmaz zajišťovacích práv z katastru nemovitostí (včetně posouzení přiměřenosti smluvní pokuty ve vztahu k jí zajišťované povinnosti) a v jaké míře by se délka „přiměřené“ lhůty promítla v celkové délce doby, ve které společnost T mohla sama žádat o vystavení potvrzení (urgovat je) [počítané od 1. září 2004, kdy se stala vlastníkem nemovitostí].

13. Dále Nejvyšší soud vysvětlil, že potvrzení podle § 36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb. měl při zpeněžení nemovitostí v rámci konkursního řízení vydat již tehdejší správce konkursní podstaty [Mgr. Tomáš Homola (dále jen „T. H.“)], a to bez potřeby nabyvatele nemovitostí společnosti SENAP TRADE, s. r. o. (dále jen „společnost S“) o vystavení žádat; T. H. tak měl učinit v přiměřené lhůtě počítané od okamžiku, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch společnosti S do katastru nemovitostí na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 30. září 2002 (tedy od 3. října 2002). Vzhledem k době, která od uvedeného okamžiku uplynula, je zjevné, že přiměřená lhůta přičitatelná pro vystavení potvrzení „konkursní podstatě“ (lhostejno kým spravované) uplynula ještě předtím, než se společnost T stala (1. září 2004) vlastnicí nemovitostí (na základě kupní smlouvy se společností S). Ve vztahu k žalované tak šlo již jen o to, kdy svým vlastním jednáním měla zjednat nápravu (v návaznosti na žádost společnosti T) ohledně záležitosti (vystavení potvrzení), jejíž včasné splnění nezajistil předchozí správce konkursní podstaty; potud je nutné zohlednit i to, že žalovaná převzala správu konkursní podstaty na základě usnesení konkursního soudu ze dne 17. března 2004. Při zkoumání této otázky se pak nelze vyhnout ani posouzení, zda (případně po jakou dobu) mohla společnost T očekávat, že vystavení potvrzení zajistí společnost S (která se k tomu zavázala v kupní smlouvě z 13. srpna 2004).

14. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 18. května 2022, č. j. 11 Co 58/2019-648: [1] Změnil rozsudek obvodního soudu v části bodu II. výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobci dalších 200 000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. září 2005 do zaplacení (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek obvodního soudu v části bodu II. výroku týkající se částky 700 000 Kč s příslušenstvím (první výrok). [3] Změnil rozsudek obvodního soudu v bodu IV. výroku jen tak, že uložil žalované zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 117,30 Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (druhý výrok). [4] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 157 977,60 Kč (třetí výrok).

15. Odvolací soud dospěl po částečném zopakování dokazování a opětovném přezkoumání rozsudku obvodního soudu ze dne 16. října 2018, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. října 2018, k následujícím závěrům:

16. Žalovaná byla poprvé vyzvána k součinnosti doručením dopisu společnosti S (s tehdejší obchodní firmou Chirana X-RAY, a. s.) ze dne 13. srpna 2004; dopis byl odeslaný dne 18. srpna 2004 a nejpozději si jej žalovaná mohla vyzvednout dne 2. září 2004. Od tohoto okamžiku měla žalovaná vystavit potvrzení o zániku zástavního práva, jestliže tak neučinila, porušila povinnost stanovenou § 8 odst. 2 ZKV; nebyla však povinna podat návrh na výmaz zástavních práv katastrálnímu úřadu, k čemuž byla také dopisem vyzvána.

17. Společnost T vyzvala žalovanou poprvé dne 10. února 2005 ústně, kdy rovněž žádala žalovanou, aby podala návrh na výmaz zástavních práv, a poté písemně dopisem ze dne 21. března 2005, doručeným žalované dne 30. března 2005, z něhož rovněž „prokazatelně věděla“, že společnosti T hrozí vznik škody, byť „nebylo specifikováno“ v jaké výši a z jakého titulu.

18. Žalovaná tím, že příslušné potvrzení doručila katastrálnímu úřadu až 30. června 2005, porušila obecnou prevenční povinnost a je zavázána k náhradě škody; za přiměřenou lhůtu k vystavení potvrzení lze považovat 30 dnů. K této lhůtě odvolací soud dospěl jednak s přihlédnutím ke lhůtě pro splnění oznamovací povinnosti vlastníků upravené v § 10 písm. d/ katastrálního zákona, jednak s přihlédnutím k tomu, že žalovaná přebírala správu konkursní podstaty úpadce od T. H., jenž byl zproštěn funkce pro četná pochybení včetně nesrovnalostí při soupisu konkursní podstaty.

19. Žalované tak lze přičíst nečinnost od 2. října 2004, společnosti T však již od 1. října 2004; společnost T si nepočínala obezřetně, neboť po nabytí nemovitostí se nepostarala o výmaz zástavních práv, který považovala „jen za formalitu“, návrh na výmaz podala až dne 10. května 2005, tedy poslední den, kdy podle smluvního ujednání se společností C „měl být výmaz zapsán“, a následující den vznikl společnosti C nárok na smluvní pokutu (jejíž výši odvolací soud neshledal za nepřiměřenou s ohledem na kupní cenu nemovitostí 33,5 mil Kč). Společnost T tak měla žalovanou vyzvat k vydání potvrzení dříve než v únoru 2005, neboť „věděla a měla počítat s tím, že katastrální úřad nemusí záznam provést včas“.

20. Při určení míry spoluzavinění odvolací soud zhodnotil, že společnost T „vstoupila do nepřiměřeného rizika“ uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí včetně ujednání o smluvní pokutě „s vidinou velice výhodného obchodu“; tuto situaci společnost T „zcela podcenila“, vycházejíc z toho, že výmaz zástavního práva k nemovitostem je jen „formalita“, přičemž jí zástavní právo „nevadilo“ až do doby zamýšleného prodeje nemovitostí. Společnost T si tak vznik škody „způsobila v převážné míře sama“ a její míra spoluzavinění činí 70 %.

21. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.

22. Dovolatel konkrétně namítá, že odvolací soud při určení míry spoluzavinění nesprávně vyšel z povinnosti společnosti T, která se ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní původně zavázala „zajistit výmaz“ zástavního práva k nemovitostem do 30. dubna 2005; vzhledem ke komplikacím způsobeným nedostatkem součinnosti ze strany žalované však společnost T uzavřela se společností C dne 11. dubna 2005 dodatek č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí, podle něhož byla povinnost společnosti T změněna tak, že je povinna do 10. května 2005 zajistit u příslušného katastrálního úřadu (toliko) podání návrhu na výmaz zástavních práv včetně všech příloh uvedených v § 36 odst. 12 vyhl. č. 190/1996 Sb.

23. Dále má dovolatel za to, že úvaha odvolacího soudu o míře spoluzavinění společnosti T je zjevně nepřiměřená; měla-li žalovaná vystavit potvrzení ve lhůtě 30 dnů, která ji nejpozději začala běžet dne 30. března 2005, pak měla svou povinnost splnit do 30. dubna 2005. Společnost T by pak měla dalších 10 dnů na podání návrhu na výmaz zástavních práv. Dovolatel míní, že „jedinou či hlavní“ příčinou vzniku škody je jednání žalované a žalovaná je z tohoto důvodu „zcela zodpovědná“ za vznik škody, popřípadě by měla být míra spoluzavinění poškozeného „minimální“.

24. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobě zcela vyhoví.

25. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že ho považuje za „zcela nedůvodné“, a navrhla jeho zamítnutí, popřípadě zrušení rozsudků soudu obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

26. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

27. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

28. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

30. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy a která Nejvyšší soud zrekapituloval v podstatné části již v předchozím zrušovacím rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 53/2020):

[1] Usnesením ze dne 14. června 1999, č. j. 88 K 42/99-43, Krajský obchodní soud v Praze (od 1. ledna 2001 šlo o Městský soud v Praze) [dále jen „konkursní soud“] prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil T. H.

[2] Usnesením ze dne 17. prosince 2001, č. j. 88 K 42/99-302, udělil konkursní soud souhlas se zpeněžením označeného úpadcova majetku prodejem mimo dražbu.

[3] T. H. jako prodávající uzavřel dne 30. září 2002 se společností S (s pozdějšími obchodními firmami Chirana X-RAY, s. r. o.; Chirana X-RAY, a. s. a Douglas capital, a. s.) jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej věcí, práv a jiných majetkových hodnot tvořících část podniku úpadce za kupní cenu 30 000 000 Kč. Převáděná část podniku zahrnovala mimo jiné pozemek parcelní číslo 253 a budovu bez čp/če, průmyslový objekt, na tomto pozemku stojící, nacházející se v katastrálním území Modřany, obci Praha, na kterých ke dni prodeje (zpeněžení majetku konkursní podstaty) vázla zástavní práva. Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti S do katastru nemovitostí podle předmětné smlouvy nastaly 3. října 2002.

[4] Konkursní soud usnesením ze dne 17. března 2004, č. j. 88 K 42/99-523, zprostil funkce T. H. a novou správkyní konkursní podstaty úpadce ustavil žalovanou.

[5] Společnost S jako prodávající (s tehdejší obchodní firmou Chirana X-RAY, a. s.) uzavřela dne 13. srpna 2004 se společností T jako kupující kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí za dohodnutou kupní cenu 31 749 000 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty). Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti T do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy nastaly 1. září 2004. Společnost S se v kupní smlouvě mimo jiné zavázala vyzvat do 3 dnů od podpisu smlouvy správce konkursní podstaty úpadce nebo zástavního věřitele, aby podali návrh na výmaz zástavních práv zaniklých prodejem nemovitostí (podle § 28 odst. 5 ZKV) společnosti S.

[6] Společnost S (s tehdejší obchodní firmou Chirana X-RAY, a. s.) dopisem ze dne 13. srpna 2004 vyzvala žalovanou k vystavení potvrzení o zániku zástavního práva a k podání příslušného návrhu katastrálnímu úřadu; dopis byl odeslaný dne 18. srpna 2004 a nejpozději si jej žalovaná mohla vyzvednout dne 2. září 2004.

[7] Společnost T (jako budoucí prodávající) uzavřela dne 6. ledna 2005 se společností C (jako budoucí kupující) smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem se měly stát nemovitosti. Společnost T se v této smlouvě zavázala zajistit, aby zástavní práva na nemovitostech byla vymazána z katastru nemovitostí nejpozději do 30. dubna 2005.

Splnění této povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč. V případě, že společnost T nezajistí výmaz zaniklých zástavních práv z katastru nemovitostí, byla budoucí kupující mimo jiné oprávněna od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit. V bodě III smlouvy o smlouvě budoucí je dále obsažen text kupní smlouvy (o prodeji nemovitostí za kupní cenu 33 500 000 Kč), kterou smluvní strany měly v budoucnu uzavřít.

[8] Společnost T požádala žalovanou o vystavení potvrzení o zániku zástavních práv nejprve při ústním jednání s žalovanou v únoru 2005 a posléze písemně, podáním datovaným 21. března 2005, doručeným žalované 30. března 2005, s upozorněním, že budoucí kupující má zájem získat nemovitosti pouze za předpokladu, že zaniklá zástavní práva budou vymazána z katastru nemovitostí do 30. dubna 2005, a že by při nevystavení potvrzení zvažovala vymáhání náhrady vzniklé škody po žalované.

[9] Dodatkem ke smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 11. dubna 2005 se smluvní strany dohodly na změně výše uvedené povinnosti tak, že společnost T zajistí, aby nejpozději 10. května 2005 byl podán u katastrálního úřadu návrh na výmaz zástavních práv k nemovitostem, a to včetně nutných příloh uvedených v ustanovení § 36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb., a aby do 30. listopadu 2005 byla tato zástavní práva z katastru nemovitostí vymazána, s tím, že v případě nesplnění závazku má budoucí kupující právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč i právo od smlouvy odstoupit a že právo na zaplacení smluvní pokuty není dotčeno odstoupením od smlouvy.

[10] Společnost T podala dne 10. května 2005 katastrálnímu úřadu návrh na výmaz zástavního práva k nemovitostem bez potvrzení žalovaného o zániku tohoto práva.

[11] Dopisem ze dne 21. června 2005 odstoupila společnost C od smlouvy o smlouvě budoucí, proto, že společnost T porušila závazek dle této smlouvy tím, že katastrálnímu úřadu nepodala spolu s návrhem na výmaz zástavních práv potvrzení správce konkursní podstaty o tom, že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy.

[12] Žalovaná vystavila potvrzení o zániku zástavních práv dne 28. června 2005; dne 30. června 2005 doručila potvrzení katastrálnímu úřadu.

[13] Společnost T zanikla k 18. červenci 2005 (výmazem z obchodního rejstříku) bez likvidace fúzí sloučením s přechodem jmění na nástupnickou společnost A. Společnost A uhradila společnosti C dne 29. července 2005 smluvní pokutu ve výši 1.000.000 Kč.

[14] Společnost A (která podala žalobu v této věci 21. září 2005) uzavřela (jako postupitel) dne 17. května 2011 s nynějším žalobcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka vůči žalované, vymáhaná v tomto sporu. Usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. 11 Co 371/2011-203, které nabylo právní moci dne 6. února 2012, odvolací soud v průběhu řízení o odvolání původního žalobce proti rozsudku obvodního soudu ze dne 3. listopadu 2010 připustil, aby do řízení namísto původního žalobce vstoupil (s přihlédnutím k postoupení pohledávky) žalobce stávající.

31. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je k dovoláním otevřeným právním otázkám ustálena v následujících závěrech (předestřených opět již v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 53/2020):

32. Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův [srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]

33. Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ (§ 8 odst. 2 ZKV) je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného hospodáře“ [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, uveřejněný pod číslem 79/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 79/2018“].

34. Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i povinnost provést (řádně) zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012. Součástí této povinnosti nepochybně je i to, postarat se, aby nabyvatel nemovitého majetku z konkursní podstaty (zpeněženého prodejem mimo dražbu, tedy typově především kupní smlouvou) byl schopen doložit vůči katastru nemovitostí, že takovým zpeněžením zanikla i zajišťovací práva váznoucí na převáděných nemovitostech (§ 28 odst. 1 a 5 ZKV). V rovině právní má požadavek, aby správce konkursní podstaty tímto způsobem postupoval, svůj průmět v textu § 7 zákona č. 265/1992 Sb., § 10 písm. d/ katastrálního zákona a § 36 vyhlášky č. 190/1996 Sb.

35. V rozsudku ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vysvětlil, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Jak se dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sb. rozh. obč., tato odpovědnost správce konkursní podstaty je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (tento judikatorní závěr činí neopodstatněnou opakovanou výhradu žalované, že ve sporu není pasivně věcně legitimována).

36. V mezích takto založené (a oběma soudy dovozené) odpovědnosti správce konkursní podstaty za porušení povinnosti konat s odbornou péčí, dovolání zpochybňuje správnost použití § 441 obč. zák., který se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017).

37. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, uveřejněný pod číslem 71/2015 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2015“)]. Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž přesněji řečeno o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného, a to i nezaviněná objektivní skutečnost, která poškozeného postihla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013).

38. Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. R 71/2015).

39. V takto ustaveném judikaturním rámci Nejvyšší soud podotýká, že dovolacímu přezkumu výslovně podléhá toliko otázka (zjevné) nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu o spoluzpůsobení vzniku škody společností T; dovolacímu přezkumu naopak nejsou otevřeny další právní otázky, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil (a které tak Nejvyšší soud nemá důvod rozporovat), a sice, že žalovaná za způsobenou škodu odpovídá, že přiměřená lhůta, v níž měla žalovaná vystavit na žádost potvrzení o zániku zástavního práva, činila 30 dnů a že sjednaná smluvní pokuta nebyla nepřiměřená hodnotě zajišťované povinnosti.

40. Úvahu odvolacího soudu o míře spolupřispění společnosti T ke vzniku škody (70 %) má Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou, neboť je v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí a s konkrétními skutkovými okolnostmi v dané věci.

41. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzývána k vystavení potvrzení o zániku zástavního práva přinejmenším třikrát: společností S písemně v srpnu 2004 a společností T ústně v únoru 2005 a písemně v březnu 2005. Žalovaná přitom měla vystavit potvrzení v přiměřené lhůtě 30 dnů a (přes uvedené opakované žádosti) tak učinila až v červnu 2005; je tedy zjevné, že uvedenou lhůtu, v níž měla s odbornou péčí konat, překročila mnohonásobně, ačkoliv byla v březnu 2005 zpravena i o závazku, který na sebe společnost T vzala, a o hrozící škodě.

42. Jakkoli odvolací soud učinil v odst. 12 svého rozhodnutí odpovídající skutkové zjištění o uzavření dodatku č. 1 ze dne 11. dubna 2005, jímž byla nahrazena původní povinnost společnosti T zajištěná smluvní pokutou (srov. odst. 30 [9] shora), právní hodnocení o spoluzpůsobení škody společnosti T tomu neodpovídá. Dodatkem č. 1 totiž byla povinnost společnosti T „zajistit výmaz zástavního práva“ do 30. dubna 2005 nahrazena povinností (toliko) podat do 10. května 2005 katastrálnímu úřadu návrh na výmaz zástavního práva s příslušnými přílohami (tedy včetně potvrzení žalované ve smyslu § 36 odst. 12 písm. b/ vyhl. č. 190/1996 Sb.). Společnosti T tak nelze klást k tíži, že tento návrh podala „až“ dne 10. května 2005 a že k výmazu zástavního práva tento den dojít nemohlo; jestliže by žalovaná konala s požadovanou odbornou péčí (nebo alespoň tak, že by potvrzení společnosti T dodala kdykoliv po uplynutí uvedené 30denní lhůty do 10. května 2005), společnost T by svůj smluvní závazek naopak splnila a povinnost k úhradě smluvní pokuty by nevznikla.

43. Při zkoumání míry spoluzpůsobení vzniku škody je podstatné, zda se společnost T nedopustila neobezřetného jednání, jímž by způsobila vznik či zvýšení tvrzené škody, např. tím, že při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí kupní vzhledem ke konkrétním časovým a místním okolnostem svou smluvní svobodu nepřizpůsobila možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sama účinně odvrátit, byť to bylo možné od ní za daných okolností rozumně požadovat a očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006). Nejvyšší soud již dovodil v režimu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, že zaváže-li se jedna smluvní strana k hrazení smluvní pokuty značné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvní straně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je vyhovující rozhodnutí úřadu, na jehož vydání v určité lhůtě nemá tato strana nárok, pak jde o krok činěný v rámci podnikatelského rizika s vědomím, že může takto se zavazující osobě přinést značnou ztrátu; uvedená skutečnost nemůže zůstat bez vlivu na posouzení, zda tvrzená škoda má svůj původ v nesprávném úředním postupu orgánu státu či v jemu předcházejícím riskantním jednání poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023, sp. zn. 30 Cdo 279/2023).

44. Uvedené závěry ale nemohou platit obdobně v projednávané věci, protože společnost T měla na vydání uvedeného potvrzení v přiměřené lhůtě právní nárok; jinak řečeno, žalovaná byla povinna takové potvrzení vydat vlastníku nemovitostí, a to (i) sama bez nutnosti o něj žádat (jakmile by zjistila, že jej nevydal předchozí správce konkursní podstaty T. H.), popřípadě v dovozené přiměřené lhůtě 30 dnů od žádosti nabyvatele či vlastníka nemovitosti. Nadto nejde o „prostou“ povinnost žalované jednat v souladu s právem, nýbrž o „zesílenou“ povinnost, neboť žalovaná měla jako správkyně konkursní podstaty jednat s odbornou péčí, tedy v zásadě v souladu s požadavky kladenými na profesionála v daném oboru (srov. R 79/2018 a rozhodnutí v jeho důvodech odkazovaná).

45. Jednání společnosti T proto nelze hodnotit jako jednání s „nepřiměřeným rizikem“, kdy společnost T situaci „zcela podcenila“. Závazek společnosti T z dodatku č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí, k jehož splnění se zavázala a jenž byl zajištěn smluvní pokutou, sice vyžadoval součinnost třetí osoby (žalované) [vydání potvrzení o zániku zástavního práva], ale žalovaná měla povinnost součinnost poskytnout, měla k jejímu poskytnutí dostatek času a nadto byla povinna konat s patřičnou odbornou péčí, v poměrech projednávané věci navíc modifikovanou vědomostí o hrozící škodě na základě upozornění společnosti T. Výše smluvní pokuty přitom byla přiměřená hodnotě prodávaných nemovitostí, takže nejde o „nepřiměřené riziko“ spočívající v tom, že společnost T na sebe vzala závazek k úhradě zajištění nepřiměřené výše. Není ani podstatné, že společnost S v srpnu 2004 a společnost T v únoru 2005 na žalované rovněž požadovaly, aby sama podala návrh na výmaz zástavního práva; odborná péče správce konkursní podstaty při zpeněžování majetku z konkursní podstaty v sobě nepochybně zahrnuje i sdělení nabyvateli (vlastníku), že správce konkursní podstaty je povinen (a oprávněn) toliko vydat příslušné potvrzení o zániku zástavního práva.

46. Napadené rozhodnutí je v rozporu i se závěrem ustálené rozhodovací praxe, podle níž lze stejně jako u škůdce i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Odvolací soud totiž zvažoval k tíži společnosti T (potažmo dovolatele) okolnosti, které nemohou být relevantní příčinou vzniku škody. Skutečnost, že společnost T nepožadovala již při nabytí nemovitostí od společnosti S vymazání zástavního práva z katastru nemovitostí, není (nemůže) být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, stejně jako výtka, že společnosti T v době jejího vlastnictví nemovitostí zapsané zástavní právo „nevadilo“ od 1. října 2004 až do doby zamýšleného prodeje.

47. Jinak řečeno, určitou neobezřetnost lze u společnosti T spatřovat pouze v tom, že uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí s ujednáním o smluvní pokutě, aniž nejprve dosáhla výmazu zástavního práva a vystavila se tak riziku úhrady smluvní pokuty; toto riziko však nespočívalo v tom, že by společnost T spoléhala při plnění své smluvní povinnosti (a odvrácení povinnosti hradit smluvní pokutu) na náhodu, či pouhou ochotu žalované, nýbrž společnost T měla oprávněné očekávání, že žalovaná splní svou právní povinnost, zvláště je-li povinna konat s požadovanou odbornou péčí. Možnou neopatrnost pak lze případně spatřovat i v tom, že společnost T po dopisu ze dne 21. března 2005 neuvědomila žalovanou znovu o uzavření dodatku se společností C s tím, že jí za změněných okolností hrozí nejen konkrétní majetková sankce (smluvní pokuta), ale i zmaření prodeje nemovitostí (jak se i následně stalo). Uvedené okolnosti ale rozhodně nemohou být převažující nebo podstatnou příčinou vzniku škody.

48. Na základě doposud uvedeného Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (vyjma dovoláním nedotčeného měnícího výroku o věci samé) včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

49. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém řízení odvolací soud znovu posoudí, zda a v jaké míře lze uvažovat o spolupřispění právního předchůdce dovolatele ke vzniku škody; své úvahy přitom přezkoumatelným způsobem odůvodní a vezme v úvahu vše shora uvedené.

50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2025

Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu