29 Cdo 507/2024-179 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45357366, zastoupeného Mgr. Janem Ambrožem, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, proti žalovaným 1/ JBCTRADE s. r. o., se sídlem v Praze 6, Zrzavého 1705/2a, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 29141541, a 2/ I. M., zastoupenému Mgr. Michalem Hovorkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 54/2022, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2023, č. j. 12 Cmo 22/2023-122, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Žalobou ze dne 8. dubna 2022 se žalobce (Plzeňský Prazdroj, a. s.) domáhal po žalovaných (1/ společnosti JBCTRADE s. r. o. a 2/ Igoru Muzikovi) plnění ze směnky vlastní vystavené dne 10. dubna 2015 prvním žalovaným na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 500.000 Kč, splatné dne 25. září 2020, za jejíž zaplacení měl převzít směnečné rukojemství druhý žalovaný (dále též jen „sporná směnka“).
2. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 1. června 2022, č. j. 41 Cm 54/2022-10, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 350.436 Kč s 6% úrokem od 26. září 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.168,12 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 54.026 Kč.
3. Usnesením ze dne 14. července 2022, č. j. 41 Cm 54/2022-22, Krajský soud v Plzni zrušil směnečný platební rozkaz vůči prvnímu žalovanému, neboť se mu jej nepodařilo doručit do vlastních rukou.
4. Druhý žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu odůvodněné námitky.
5. Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 41 Cm 54/2022-77, Krajský soud v Plzni: [1] zrušil směnečný platební rozkaz vůči druhému žalovanému (bod I. výroku), [2] uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 61.993 Kč (bod II. výroku), [3] uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 350.436 Kč s 6% úrokem za dobu od 26. září 2020 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 1.168,12 Kč (bod III. výroku), a [4] dále na náhradě nákladů řízení částku 90.471,40 Kč (bod IV. výroku).
6. Po provedeném dokazování – odkazuje na čl. I. § 17, § 28 odst. 2, § 32 odst. 1, 2 a 3, § 48 odst. 1 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým a právním závěrům: [1] Žalobou byl uplatněn nárok z cenného papíru – směnky vlastní, který je samostatným právním důvodem k plnění. [2] Osoba povinná ze směnky může vznášet proti směnečnému nároku námitky; je však na ní, aby prokázala důvodnost těchto námitek (o těchto skutečnostech ji tíží důkazní břemeno). [3] Ve vztahu k námitce nepravosti podpisu avala na sporné směnce (uplatněné v projednávané věci druhým žalovaným) je však situace odlišná. Tuto skutečnost (pravost podpisu směnečně zavázané osoby) prokazuje žalobce. [4] V projednávané věci žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně této skutečnosti, když z výpovědí svědků (jediných důkazů, které žalobce v tomto směru navrhl provést), závěr o pravosti podpisu druhého žalovaného jako avala na sporné směnce neplyne [svědek L. P. (dále jen „L. P.“) po předložení sporné směnky k nahlédnutí kategoricky popřel, že by se mohlo jednat o pravý podpis druhého žalovaného, a svědek M. P. (dále jen „M. P.“), jenž byl přítomen podepisování sporné směnky, „si nevybavil, zda druhý žalovaný byl skutečně osobou, která spornou směnku podepsala“]. [5] Pro nadbytečnost se soud prvního stupně nezabýval důvodností ostatních námitek, které druhý žalovaný uplatnil proti směnečnému platebnímu rozkazu. [6] První žalovaný se vůči žalobou uplatněnému nároku nebránil. Žalobce přitom uplatnil vůči němu právo z platné směnky vlastní, podle níž má přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se 6% úrokem a směnečnou odměnou.
7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem: [1] změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se směnečný platební rozkaz vůči druhému žalovanému ponechává v platnosti (první výrok), a [2] uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 144.497,60 Kč (druhý výrok).
8. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování (výslechem svědka M. P.) dospěl (mimo jiné) k následujícím závěrům:
[1] Soud prvního stupně nepostupoval správně vystavěl-li svůj závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem na tom, že z výpovědi L. P. plyne, že druhý žalovaný spornou směnku nepodepsal. Takový důkaz totiž není vůbec způsobilý prokázat (ne)pravost podpisu druhého žalovaného na sporné směnce. Svědci či účastníci řízení mohou vypovídat pouze o tom, co vnímali svými smysly; nepřísluší jim činit skutkové či právní závěry (nadto o otázce, k jejímuž zodpovězení jsou potřebné odborné znalosti), a pokud tak přesto učiní, soud k těmto závěrům nemůže při jejich hodnocení přihlížet.
[2] V řízení bylo prokázáno (výpovědí M. P., kterou zhodnotil odvolací soud jako spontánní a nevzbuzující pochybnost o věrohodnosti slyšeného svědka), že druhý žalovaný podepsal spornou směnku za přítomnosti M. P.
[3] Návrh druhého žalovaného na doplnění dokazování „grafologickým posudkem“ podpisu druhého žalovaného na sporné směnce odvolací soud zamítl, neboť cílem takového posudku by bylo (jen) zjištění psychologického profilu pisatele a nikoli jeho identifikace (k tomu slouží posudek z oboru písmoznalectví). I kdyby však druhý žalovaný navrhl vypracovat posudek z oboru písmoznalectví, nebyly by dány důvody pro provedení takového důkazu, neboť druhého žalovaného netíží důkazní břemeno ohledně otázky pravosti jeho podpisu jako avala na sporné směnce a uvedenou skutečnost má soud nadto již za prokázanou.
[4] Jelikož důvodné nejsou ani ostatní námitky druhého žalovaného uplatněné proti směnečnému platebnímu rozkazu – (i) žalobce není povinen uvádět v žalobě (ani později v řízení) cokoli o kauze sporné směnky, (ii) druhý jednatel (L. P.) prvního žalovaného nemusí být účastníkem tohoto řízení, neboť nejde o osobu směnečné zavázanou, (iii) sporná směnka nemusí být avalovi prezentována k placení; předkládá se pouze výstavci, a (iv) případné nezaslání předžalobní výzvy podle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nemá vliv na důvodnost žalobou uplatněného nároku – odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému tak, jak je uvedeno výše.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá měnící výrok ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že (i) výpověď M. P. učiněnou v průběhu odvolacího řízení nehodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (provedenými soudem prvního stupně), (ii) nepřihlédl ke všemu, co za řízení vyšlo najevo (zejména k obsahu výpovědi M. P. učiněné před soudem prvního stupně), a (iii) zamítl jeho návrh na provedení posudku „z oboru písmoznalectví“ [návrh zkoumat jeho podpis na sporné směnce obsažený v podání ze dne 7. září 2022 (srov. č. l. 50 spisu) posudkem „z oboru grafologie“ shledává dovolatel za „administrativně technické pochybení“, jež je nutné s ohledem na § 41 odst. 2 o. s. ř. vykládat s přihlédnutím k jeho „jednoznačnému úmyslu“, a to jako návrh na vypracování posudku z oboru písmoznalectví] s odůvodněním, že jej v tomto směru netíží důkazní břemeno, čímž mu odepřel právo prokázat v úplnosti okolnosti svědčící v jeho prospěch.
11. Namítá, že „v rámci ustálené praxe soudů je v případech, kdy je sporována otázka pravosti podpisu na směnce, posudek z oboru písmoznalectví prováděn“, a zdůrazňuje (odkazuje potud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2022, sp. zn. 29 Cdo 3252/2021), že „soud je povinen povést důkazy“ (v tomto případě znalecký posudek z oboru písmoznalectví), které jsou obecně vzato způsobilé spornou skutečnost prokázat, a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů uvedenou v § 132 o. s. ř. je hodnotit.
12. Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout pro vady (s tím, že dovolatel nedostatečně vymezil dovolací důvod), případně dovolání jako nedůvodné zamítnout. K uplatněné dovolací argumentaci (zejména) uvedl, že (i) zvukový záznam výpovědi M. P. učiněné před soudem prvního stupně je konzistentní s výpovědí M. P. v odvolacím řízení, (ii) dovolatel nenavrhl jakýkoli důkaz za účelem zpochybnění věrohodnosti M. P., (iii) ani nenavrhl provést zkoumání svého podpisu na sporné směnce znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví (pouze „grafologickým posudkem“), (iii) je na soudu, které důkazy v řízení provede a jak je ve smyslu § 132 o. s. ř. zhodnotí, (iv) odvolací soud řádně odůvodnil, proč neprovedl důkaz „grafologickým posudkem“, a (v) znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, kterým může být prokázána pravost podpisu na sporné listině.
13. Dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtené v ustanovení § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
15. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání je nutné v prvé řadě hodnotit jako právně bezvýznamné zejména ty výhrady dovolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje dovolatel pouze hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem a polemizuje s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že spornou směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, dovolatel (jako aval) podepsal. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
16. Skutkový závěr odvolacího soudu ohledně pravosti podpisu dovolatele jako avala na sporné směnce přitom neshledává Nejvyšší soud v poměrech dané věci ani za zjevně nepřiměřený (v extrémním v rozporu s provedenými důkazy).
17. Dovolání nečiní přípustným ani výhrady dovolatele zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že svědek L. P. nebyl oprávněn ve své výpovědi posuzovat pravost podpisu směnečného rukojmího na sporné směnce. Přímo z ustanovení § 127 o. s. ř. plyne, že osobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem ke zkoumání určeny, může být pouze znalec. Zaměňovat svědeckou výpověď za znalecký důkaz (jinak řečeno, převzít z ní odborné závěry svědka) možné není (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněný pod číslem 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tedy nijak nepochybil, když výpověď svědka L. P. (který „hodnotil“ pravost sporného podpisu na směnečné listině) nepovažoval za důkazní prostředek způsobilý tuto skutečnost prokázat.
18. Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví za účelem posouzení (ne)pravosti podpisu, neboť dovolatel tím ve skutečnosti uplatňuje pouze tzv. jinou vadu řízení. Ta však sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem a pro její posouzení nelze dovolání podle § 237 o. s. ř. připustit. K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Skutečnost, že by dovolatelem tvrzená vada zahrnovala právní otázku, na jejímž základě by bylo možné konstatovat splnění podmínky dle § 237 o. s. ř., z dovolání neplyne.
19. Nejde přitom ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že o „opomenutý důkaz“ jde tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či nález ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně uvedl, proč (by) nevyhověl návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví (i kdyby dovolatel takový návrh učinil, měl by jej odvolací soud za nadbytečný, neboť skutečnost, že dovolatel spornou směnku jako směnečný rukojmí podepsal, byla prokázána jinými v řízení provedenými důkazy). K tomu srov. dále též důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16.
20. Budiž k výše řečenému doplněno, že není pochyb o tom, že obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. ustanovení § 125 o. s. ř., v soudní praxi pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4575/2008, rozsudek ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 4088/2016, nebo rozsudek ze dne 28. února 2022, sp. zn. 29 Cdo 1312/2021). Také znalecký posudek je „jen“ jedním z důkazních prostředků, kterými může být sporná skutečnost (zda dovolatel podepsal spornou směnku) prokázána (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007).
21. Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3252/2021 není v poměrech dané věci přiléhavý. Závěry tam formulované vychází z již zmíněného rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a neplyne z nich (oproti mínění dovolatele), že by byl „soud povinen provést (všechny) důkazy, jež jsou obecně vzato způsobilé spornou skutečnost prokázat“, nýbrž (přesněji řečeno), že „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, kterými může být sporná skutečnost prokázána – vedle jiných důkazů, jež jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat (např. výpovědi svědků, kteří byli podpisu sporné listiny přítomni, nebo listiny, v nichž se žalovaný k podpisu doznává, popř. z nichž jiným způsobem tento závěr vyplývá) – a předtím, než soud dospěje k závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem (o pravosti podpisu žalovaného na listině) je tento povinen provést i tyto jiné důkazy (k prokázání sporné skutečnosti), navrhne-li je žalobce k provedení“.
V nyní projednávané věci však odvolací soud uzavřel, že dovolatel spornou směnku jako aval podepsal (tato skutečnost byla prokázána zejména výpovědí M. P., jehož věrohodnost nebyla v řízení zpochybněna), a dalšího dokazování tudíž není zapotřebí.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. října 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 351.604,12 Kč) částku 9.740 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.108,40 Kč; celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč. 23. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu