ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v
Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému JUDr.
Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, PSČ 750 02, a
2) H. V., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2016, č. j. 7 Cmo 457/2005-330,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 18.198,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-46,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. listopadu 2004, č. j.
23 Sm 394/2004-10, jímž uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit
původní žalobkyni (České konsolidační agentuře) částku 1.601.053,29 Kč s 6%
úrokem od 1. října 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.336,80 Kč a náklady
řízení.
Při posuzování důvodnosti námitek obou žalovaných proti směnečnému platebnímu
rozkazu soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1. Dne 28. března 1997 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. (dále jen
„spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č.
97/021-1012254-838, na základě které spořitelna „zapůjčila“ prvnímu žalovanému
částku 4,850.000,- Kč, „splatnou ke dni 31. prosince 2000, úročenou úroky ve
výši 15,6 % ročně“ (dále jen „smlouva o úvěru“);
2. Dne 31. března 1999 spořitelna v souladu s obecnými úvěrovými
podmínkami vypověděla smlouvu o úvěru pro prodlení prvního žalovaného se
splátkami a to „ke dni doručení výpovědi“;
3. Dne 7. dubna 1999 byl notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou sepsán
notářský zápis NZ 88/99, obsahující prohlášení prvního žalovaného o uznání
dluhu a dohodu „o exekuční vykonatelnosti“, jímž „žalovaní“ uznali svůj závazek
ze smlouvy o úvěru ve výši 3.896.278,33 Kč a uzavřeli dohodu o splátkách, podle
níž měli dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem
1999 do října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč
od ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002, s tím, že
případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po
zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“ (dále jen „notářský
zápis“);
4. Celkový dluh žalovaných ke dni 7. dubna 1999 (k datu sepsání
notářského zápisu) činil 3.896.278,33 Kč a ke dni 30. června 2001 (ke dni
postoupení pohledávky) 4.396.061,23 Kč;
5. Dopisem ze dne 1. února 2001 sdělila spořitelna prvnímu žalovanému k
jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z
prodlení, že ke dni 6. února 2001 činí dlužná částka 4.201.519,73 Kč a že v
případě zaplacení částky 3.500.000,- Kč bude považovat závazek za splněný,
přičemž „totéž“ sdělila žalovanému dopisem z 18. května 2001 s dovětkem, že
dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. června 2001;
6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. června 2001, ve znění
dodatku ze dne 16. července 2001, byla pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši
4.355.531,73 Kč spořitelnou postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú.;
7. Dne 29. června 2001 byla částka 3.500.000,- Kč odepsána z účtu ČSOB
Leasing a. s. (dále jen „společnost“) a na účet spořitelny byla připsána 2.
července 2001;
8. Dopisem ze dne 16. července 2001 se spořitelna dotázala prvního
žalovaného, zda má být částka 3.500.000,- Kč „přeúčtována“ na účet nového
věřitele podle smlouvy o postoupení pohledávek nebo vrácena na účet
odesílatele, přičemž následně byla vrácena na účet společnosti;
9. Směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním
rozkazem, je směnkou vlastní, vystavenou prvním žalovaným na řad spořitelny,
zní na směnečnou sumu 1.601.053,29 Kč a obsahuje doložku, že její vyplnění se
bude řídit smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 28. března 1997. Předtisk formuláře obsahuje co do data splatnosti číslo 19, přičemž rukou je
napsáno 30. září 2004 a slovy psaný údaj směnečné sumy je přeškrtnut a nahrazen
slovy psaným údajem 1.601.053,- Kč. Odkazuje na ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku
nesrozumitelnosti údaje směnečné sumy a námitku, že směnka není splatná,
uzavíraje, že: a/ není zakázáno provádět škrty a opravy směnečné listiny a
tomu, kdo směnku doplnil, „nic nebránilo původní nesprávně napsaný údaj
škrtnout a nahradit jej správným údajem novým“ a b/ není pochyb o tom, že
směnka je splatná v roce 2004 a nikoli v roce 192004. Ve vztahu k námitce zaplacení pohledávky směnkou zajištěné (pohledávky ze
smlouvy o úvěru) akcentoval, že ujednání o splátkách je neplatné pro neurčitost
(§ 37 odst. 1 obč. zák.), když součet vyčíslených splátek (3.880.965,33 Kč)
neodpovídá uznanému závazku (3.896.278,33 Kč). Jelikož nabídka spořitelny
obsažená v dopise z 18. května 2001, podle níž bude dluh považován za splněný,
dojde-li k úhradě částky 3.500.000,- Kč do 18. června 2001, „marným uplynutím
data 18. června 2001“ zanikla, v době zaplacení uvedené částky „se mohlo jednat
nanejvýš o částečnou úhradu dluhu, která navíc byla vrácena společnosti a
nebyla inkasována žalobcem ani jeho právními předchůdci“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného (poté, co usneseními ze
dne 18. července 2005, č.j. 23 Cm 61/2005-80 a ze dne 5. dubna 2006, č.j. 7 Cmo
457/2005-111, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví RAGON, s. r. o. a J. Š. na straně žalobce podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“), rozsudkem ze dne 27. června 2006, č. j. 7
Cmo 457/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odvolateli
potvrdil. Odvolací soud ? odkazuje na ustanovení čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb. ? přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož směnka splňuje všechny
náležitosti vyžadované výše zmíněným ustanovením, když nelze mít žádné
pochybnosti o tom, že byla splatná 30. září 2004. Na její platnost přitom nemá
žádný vliv ani skutečnost, že slovní vyjádření směnečné sumy bylo přeškrtnuto a
nadepsáno „vyjádřením novým“. Uzavíraje, že notářským zápisem ze dne 7. dubna 1999 nedošlo k zániku závazku
ze smlouvy o úvěru v důsledku tzv. privativní novace, když šlo pouze o uznání
dluhu ze smlouvy o úvěru a o dohodu „o exekuční vykonatelnosti“ notářského
zápisu a že směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru nezanikla ani
platbou ve výši 3.500.000,- Kč, jelikož „uvedená částka byla plátci vrácena
zpět“, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně správným. Nejvyšší soud k dovolání prvního žalovaného výše zmíněný rozsudek odvolacího
soudu rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn.
29 Odo 1693/2006, zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom ? cituje ustanovení § 324 a § 332 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ? zdůraznil, že v projednávané věci je
nepochybné, že směnka, o jejíž úhradě soud prvního stupně rozhodl směnečným
platebním rozkazem, byla vystavena k zajištění pohledávky spořitelny vůči
prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. Jelikož závazkové vztahy ze smlouvy o
úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) se bez ohledu na povahu účastníků řídí třetí
částí obchodního zákoníku [§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], uplatní se i na
řešení otázky zániku pohledávky úprava obsažená v ustanoveních § 324 a násl. obch. zák. Současně uzavřel, že poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem
dlužníka třetí osoba, potom ? jsou-li splněny podmínky vyžadované ustanovením §
332 odst. 1 obch. zák. (tj. jde-li o plnění závazku, které není vázáno na
osobní vlastnosti dlužníka) ? závazek dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění
zaniká. Skutečnost, že věřitel poskytnuté plnění třetí osobě vrátí, přitom nemá
za následek „obnovení“ již zaniklého závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky
věřitele za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož se odvolací
soud otázkou zániku závazku prvního žalovaného z pohledu ustanovení § 332 odst.
1 obch. zák. nezabýval, shledal jeho právní posouzení věci neúplným a tudíž i
nesprávným. Odvolacímu soudu pak uložil, aby vyhodnotil, zda byly splněny
předpoklady určené ustanovením § 526 odst. 1 větou první obč. zák. (tj.
předpoklady, za kterých se dlužník zprostí závazku plněním postupiteli) a
ustanovením § 339 obch. zák. (tj. předpoklady pro placení prostřednictvím
banky). Konečně odvolacímu soudu uložil posoudit, zda s ohledem na „prohlášení
spořitelny“ ze dne 1. února a 18. května 2001 plněním třetí osoby zanikla
směnkou zajištěná pohledávka spořitelny ze smlouvy o úvěru i v rozsahu
převyšujícím částku 3.500.000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo
457/2005-127 (počínaje tímto rozsudkem je spis nesprávně číslován, když
protokol o vyhlášení rozsudku se nachází na č. l. 183, protokol o hlasování na
č. l. 184 a následně se nachází první strana rozsudku, která má č. l. 127,
místo správného č. l. 185) ? jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem ve shora zmíněném kasačním rozsudku ? rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil.
Odvolací soud „především konstatoval“, že mezi účastníky řízení není sporu o
tom, že směnka byla vystavena k zajištění závazků prvního žalovaného ze smlouvy
o úvěru, že šlo původně o blankosměnku, k níž byla uzavřena smlouva o
vyplňovacím právu, kterou první žalovaný udělil spořitelně právo do směnky
doplnit chybějící náležitosti, a to směnečnou sumu a datum splatnosti. „Mezi
účastníky rovněž není sporu o tom, že smlouva o úvěru v souladu s dodatkem č. 4
byla spořitelnou vypovězena dnem 31. března 1999“. „Spornou tak zůstává otázka,
zda a kdy došlo k zániku pohledávky směnkou zajištěné“.
V tomto směru odvolací soud ? odkazuje na skutková zjištění soudu prvního
stupně a skutková zjištění, jež učinil sám v odvolacím řízení ? uzavřel, že
„poté, kdy došlo dne 31. března 1999 k výpovědi smlouvy o úvěru“ a první
žalovaný formou notářského zápisu ze dne 7. dubna 1999 uznal svůj závazek vůči
spořitelně co do důvodu i výše v celkové částce 3.896.278,33 Kč, bylo prvním
žalovaným na dluh zaplaceno formou splátek 720.000,- Kč. Následně ? poté, kdy
spořitelna vyhověla žádosti prvního žalovaného o možnost jednorázového
zaplacení dluhu a současně uvedla číslo účtu, na který měla být jednorázová
splátka, kterou sama vyčíslila na 3.500.000,- Kč, zaplacena ? byla takto určená
částka uhrazena společností (připsána na spořitelnou označený účet) dne 2.
července 2001.
V obchodních vztazích obecně platí ? pokračoval odvolací soud ? že „závazek
může být splněn i jinou osobou, než-li dlužníkem, není-li jeho plnění vázáno na
osobní vlastnosti dlužníka, což u zaplacení peněžní částky nepřichází v úvahu,
a současně je zákonem dána povinnost věřiteli přijmout takovéto plnění
nabídnuté třetí osobou pouze s jedinou podmínkou, a sice, že s tímto plněním
dlužník souhlasí (§ 332 odst. 1 obch. zák.)“. „Jinými slovy řečeno, věřitel sám
o své vůli plnění poskytnuté třetí osobou odmítnout nemůže“. V dané věci nelze
pochybovat o tom, že plnění poskytnuté společností „bylo se souhlasem prvního
žalovaného jako dlužníka, když to byl právě první žalovaný, kdo jednal se
spořitelnou v postavení věřitele o této možnosti zaplacení pohledávky a navíc
spořitelně bylo známo, že třetí osobou je společnost, neboť právě této firmě
byla zaslaná kopie souhlasu spořitelny s jednorázovým zaplacením dluhu
žalovaného“. „S ohledem na zjištěná data poskytnutého plnění a připsání částky
3.500.000,- Kč na účet spořitelny, lze v souladu s ustanovením § 339 odst. 2
obch. zák. konstatovat, že uvedený peněžitý závazek byl třetí osobou splněn 2.
července 2001, kdy tato částka byla připsána na účet spořitelny. Stalo se tak
dva dny poté, kdy spořitelna uzavřela s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú.
smlouvu o postoupení pohledávky, když v této souvislosti nelze než zdůraznit,
že žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal, kdy bylo prvnímu žalovanému jako
dlužníku toto postoupení oznámeno. Protože dle ustanovení § 526 odst. 1 věta
druhá obč. zák. platí, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi
nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se
dlužník závazku plněním postupiteli, lze uzavřít, že zaplacením částky
3.500.000,- Kč na účet spořitelny došlo k zániku závazku“.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že „spořitelna přijatou platbu nezpochybnila
co do výše i data plnění a byla si vědoma toho, že jde o úhradu závazku prvního
žalovaného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spořitelna
případně tuto částku vrátila zpět jejímu plátci“.
Proto odvolací soud uzavřel, že „první žalovaný se námitkou zániku kauzy, k
jejímuž zajištění směnka sloužila, ubránil, a protože k zániku kauzy došlo dnem
splnění závazku, tj. 2. července 2001, nelze než konstatovat, že tímto dnem
také zaniklo směnečné vyplňovací právo“.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu (ze dne
29. května 2009) rozsudkem ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009,
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přitom se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, podle nichž smlouva o úvěru
zanikla odstoupením ze strany spořitelny k 31. březnu 1999 a platbou
poskytnutou spořitelně společností směnkou zajištěná pohledávka zanikla v
rozsahu částky 3.500.000,- Kč.
Přes výše uvedené shledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným, neboť z něj
nebylo zřejmé, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož
zaplacením částky 3.500.000,- Kč zanikla pohledávka ze smlouvy o úvěru i v
rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění. Potud odvolacímu soudu uložil, aby
„opětovně posoudil“, zda se spořitelna a první žalovaný vskutku dohodli (v
rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění) na prominutí dluhu ze smlouvy o úvěru,
a v případě, že taková dohoda uzavřena nebyla, aby vyhodnotil, v jakém rozsahu
zůstala neuhrazena pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o
úvěru, když závěr v tomto směru přijatý bude rozhodující pro posouzení, zda
směnka byla – jde-li o údaj směnečné sumy 1.601.053,29 Kč – doplněna (zcela
nebo zčásti) po právu.
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 7 Cmo
457/2005-231, ve znění usnesení ze dne 20. září 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-239,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči
prvnímu žalovanému zrušil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění, která „vyplynula z dokazování provedeného v
průběhu celého řízení“, ohledně „možné existence dohody o prominutí dluhu mezi
spořitelnou a prvním žalovaným“ s odkazem na ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák. dovodil, že „dohoda mezi věřitelem a dlužníkem o prominutí dluhu musí být vždy
dvoustranným právním úkonem, obsahujícím na jedné straně projevenou vůli
věřitele prominout dluh (nebo vzdát se práva na něj) a na druhé straně souhlas
dlužníka neboli jeho přijetí vůle věřitele. Jednostranné prominutí dluhu
věřitelem bez současného souhlasu dlužníka nemůže mít a nemá právní účinky
dohody o prominutí dluhu. Pod sankcí neplatnosti zákon stanoví písemnou formu
takové dohody“. V poměrech projednávané věci uzavřel, že dohoda o prominutí dluhu mezi
spořitelnou a prvním žalovaným uzavřena nebyla, když „stanovisko spořitelny
neobsahuje určité prohlášení o prominutí zbytku dluhu a z písemných podání,
jejichž pisatelem byl první žalovaný a která byla adresovaná spořitelně, rovněž
nevyplývá, že by první žalovaný vyslovil s případným prominutím zbytku dluhu
souhlas“. Vzhledem k negativnímu závěru ohledně existence dohody o prominutí dluhu dále
odvolací soud zkoumal, zda a pokud ano, tak v jakém rozsahu, zůstala neuhrazena
pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. V této souvislosti zdůraznil, že v důsledku odstoupení spořitelny od smlouvy o
úvěru (ke dni 31. března 1999) v souladu s ustanovením § 506 obch. zák. vznikla
dlužníku povinnost na požádání věřitele v plném rozsahu zaplatit celou jeho
pohledávku. Spořitelna své právo na zaplacení celé dlužné částky (včetně úroků)
vůči prvnímu žalovanému uplatnila a její požadavek byl vtělen do notářského
zápisu, kterým první žalovaný jako dlužník uznal pohledávku spořitelny ze
zaniklé smlouvy o úvěru (včetně úroků z prodlení) ve výši 3.896.278,33 Kč. Notářským zápisem smluvní strany především deklarovaly vzájemná práva a
povinnosti, které mezi nimi zůstaly po odstoupení od smlouvy o úvěru, a
současně tato práva a povinnosti změnily v termínu plnění, když namísto
jednorázového zaplacení pohledávky dohodly v notářském zápise uvedený splátkový
kalendář. Dohodou smluvních stran, obsaženou v notářském zápise, tak nedošlo k
zániku původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým (k privativní novaci -
§ 570 obč. zák.), ale „pouze“ ke změně obsahu závazku (ke kumulativní novaci -
§ 516 obč. zák.). Při řešení otázky, jaké konkrétní závazky ze smlouvy o úvěru prvního žalovaného
„stíhaly“ poté, co spořitelna od smlouvy odstoupila, odvolací soud – vycházeje
z ustanovení § 302 a § 506 obch. zák. – uzavřel, že byla-li smluvní pokuta ve
smlouvě o úvěru sjednána výlučně „pro případ prodlení se splácením jistiny“ a
byla-li důsledkem odstoupení od smlouvy o úvěru „ztráta práva splácet
poskytnuté prostředky a nastolení okamžité splatnosti dosud nesplacené jistiny,
lze konstatovat, že dnem odstoupení od smlouvy o úvěru (31.
března 1999)
skončilo prodlení prvního žalovaného se splácením jistiny“; vzhledem k
akcesorické povaze „závazku z ujednání o smluvní pokutě“ od uvedeného dne již
výše smluvní pokuty „nevzrůstala“. „Po odstoupení spořitelny od smlouvy o úvěru představovaly závazky prvního
žalovaného, tedy závazky, k jejichž zajištění byla směnka vystavena,
nesplacenou jistinu, úroky, úroky z prodlení a ke dni odstoupení (k 31. březnu
1999) kapitalizovanou smluvní pokutu. Výše (směnkou zajištěných) závazků
prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru byla spořitelnou ke dni sepisu notářského
zápisu (k 7. dubnu 1999) vyčíslena částkou 3.896.278,33 Kč. Byl-li v notářském zápise sjednán, s ohledem na splátkový kalendář, úrok z
prodlení 15,6 %, nelze ze smlouvy o vyplňovacím právu směnečném dovodit
zajištění i tohoto závazku směnkou, neboť již nejde o závazek z úvěrové
smlouvy, ale o závazek jiný, vyplývající až z notářského zápisu a v řízení
nebylo tvrzeno, tím méně mohlo být prokázáno, že by mezi účastníky došlo k
uzavření jiné (další) směnečné smlouvy“. Konečně odvolací soud zdůraznil, že smlouvou o postoupení pohledávky (ze dne
30. června 2001, ve znění dodatku ze dne 16. července 2001) spořitelna
postoupila pohledávku ze (zaniklé) smlouvy o úvěru Konsolidační bance Praha, s. p. ú., přičemž touto smlouvou nárok na smluvní pokutu (i kdyby v době
postoupení pohledávky existoval) postoupen nebyl, pročež nemohl být ani
„předmětem dalších smluv, jimiž byla pohledávka za prvním žalovaným následně
postupována, a nemohl být vtělen do směnečné sumy žalované směnky“. Jelikož platbou prvního žalovaného ve výši 720.000,- Kč a platbou společnosti
ve výši 3.500.000,- Kč byly „závazky, k jejichž zajištění se směnka vztahovala,
zcela uhrazeny“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný
platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil. Nejvyšší soud k dovolání žalobce posledně označený rozsudek odvolacího soudu
zrušil rozsudkem ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 476/2013, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Přitom v prvé řadě předeslal, že již v rozsudku ze dne 15. března 2000, sp. zn. 31 Cdo 2851/99, uveřejněném pod číslem 15/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 15/2001“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
„Smyslem ustanovení § 506 obch. zák. je ? jak plyne ze znění tohoto ustanovení
a z kontextu, v jakém je v obchodním zákoníku uvedeno ? poskytnout věřiteli
právní prostředek proti dlužníku, který neplní závazek vrátit věřiteli
poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky ve sjednaných splátkách a je v
prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než
tři měsíce. Vzhledem k tomu, že za této situace lze důvodně předpokládat, že
ani v budoucnu dlužník nebude řádně plnit, může věřitel od smlouvy o úvěru
odstoupit a tím způsobit, že zaniknou jeho povinnosti, které má podle smlouvy
vůči dlužníku (jde např. o povinnost poskytnout dlužníku peněžní prostředky
podle § 501 obch. zák.). Jde ? jak vyplývá z výše uvedeného ?
o právní
institut, který je určen na ochranu práv věřitele; jeho využitím se věřitel
nemůže ocitnout v horším právním postavení, než v jakém byl před odstoupením od
smlouvy. Ve vztahu k dlužníku se v ustanovení § 506 obch. zák. uvádí oprávnění věřitele
spolu s odstoupením od smlouvy o úvěru „požadovat, aby vrátil dlužnou částku s
úroky“. Ustanovení § 506 obch. zák. tímto způsobem upravuje účinky odstoupení
od smlouvy o úvěru, a to odlišným (jiným) způsobem, než jak jsou uvedeny v
obecném ustanovení § 351 obch. zák. (tak, že dlužník je povinen ? po odstoupení
od smlouvy ? vrátit věřiteli na jeho požádání dlužnou částku s úroky). Ve svých
důsledcích to znamená, že při odstoupení od smlouvy o úvěru se neuplatní nejen
ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., které už podle svého znění nemůže vedle
ustanovení § 506 obch. zák. obstát, ale ani úprava účinků odstoupení od
smlouvy, obsažená v ustanovení § 351 odst.1 obch. zák. Ustanovení § 506 obch. zák. představuje v tomto smyslu ve vztahu k ustanovení § 351 obch. zák. speciální právní úpravu. Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. nezanikají
všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která
měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti
věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit
úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže
vzniknout nová pohledávka podle ustanovení § 351 odst.2 obch. zák. Odstoupením
se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit;
dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve
smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s
úroky). Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení
od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy nepředstavuje
„sekundární závazek“, ale závazek „původní“, který se odstoupením od smlouvy
„modifikoval“ ve své splatnosti (na požádání věřitele se stává splatnou celá
pohledávka). Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. pohledávka
věřitele ? jak uvedeno výše ? nezaniká. Jestliže k zajištění této pohledávky
bylo zřízeno zástavní právo, nezaniká tímto odstoupením od smlouvy ani zástavní
právo. Po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy
zástavní právo může sloužit k uspokojení pohledávky zástavního věřitele
spočívající ve vrácení dlužné částky s úroky ze zástavy“. Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku
ze dne 18. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 2878/2008, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 9, ročník 2010, pod číslem 126, přičemž současně doplnil ? ve
vztahu k zajištění pohledávky ? že v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká
ani ručení zajišťující podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák. pohledávku ze
smlouvy o úvěru. Promítnuto do poměrů projednávané věci, nemělo-li odstoupení od smlouvy o úvěru
spořitelnou (ke dni 31.
března 1999) vliv na existenci závazku prvního
žalovaného vrátit dlužnou částku (jistinu) s úroky, nemohlo mít vliv ani na již
existující (a trvající) prodlení dlužníka se splácením (splátek) úvěru, ani na
možnost (následného) prodlení dlužníka se splácením té části úvěru, jejíž
splatnost nastala (až) po odstoupení od smlouvy o úvěru. Jinými slovy, trvá-li i po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506
obch. zák. povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky, nejde o
situaci, kdy by smluvní pokutou zajištěná pohledávka zanikla; i nadále jde
totiž o zajištění „původní“ pohledávky ze smlouvy o úvěru. Jelikož odstoupení
věřitele od smlouvy o úvěru (§ 506 obch. zák.) nemá vliv na zajištění závazků z
této smlouvy (§ 506 věta druhá obch. zák.), není žádný důvod pro to, aby
prodlení dlužníka s vrácením dluhu nebylo (i nadále) sankcionováno sjednanou
smluvní pokutou. Akceptovatelným neshledal Nejvyšší soud ani závěr odvolacího soudu, podle něhož
smlouvou o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru nebyla převedena
(respektive nepřešla) na postupníka pohledávka z titulu smluvní pokuty. Jak
správně uvedl dovolatel, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněném pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dovodil, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v
té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i
když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není
přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není
samostatně uplatnitelné. S pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na
smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného. K tomu srov. dále i usnesení ze
dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněné pod číslem 21/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na shora uvedeném závěru pak nic nemění ani skutečnost, že v poměrech
projednávané věci ve smlouvě o postoupení pohledávky byly výslovně uvedeny
„zajišťovací tituly“, vztahující se k postupované pohledávce, aniž by mezi nimi
byla zmíněna (i) smluvní pokuta. Za stavu, kdy první žalovaný vystavil spornou směnku k zajištění pohledávek ze
smlouvy o úvěru (představovaných čerpanou jistinou, sjednanými úroky včetně
úroků z prodlení, sjednanými smluvními pokutami, jakož i pohledávkami vzniklými
odstoupením od smlouvy o úvěru) [viz smlouva o vyplňovacím právu směnečném],
není pochyb o tom, že odstoupení od smlouvy o úvěru nemohlo mít samo o sobě
vliv na rozsah (původně sjednaných) zajištěných pohledávek.
Jakkoli platí, že slouží-li směnka (podle ujednání stran smlouvy o důvodech
vystavení směnky) k zajištění určité kauzální pohledávky, nemůže majitel směnky
– aniž by se účastníci dohodli na změně obsahu takové smlouvy (co do vymezení
pohledávky, k níž má směnka plnit zajišťovací funkci) – „použít směnku k
vymožení jiné své pohledávky vůči témuž dlužníku“, v dané věci by se tato
zásada mohla prosadit (jen) v tom rozsahu, ve kterém by případně v důsledku
notářského zápisu vznikla „nová“ (od pohledávek vzniklých ze smlouvy o úvěru
nebo v důsledku odstoupení od této smlouvy odlišná) pohledávka, respektive
byla-li by notářským zápisem konstituována (v porovnání s předchozím stavem)
pohledávka vyšší (v rozsahu rozdílu mezi původní a nově dohodnutou výší
zajištěné pohledávky by bez dalšího nešlo o pohledávku zajištěnou spornou
směnkou). Vrchní soud v Olomouci (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 26. dubna 2016, č. j. 7 Cmo 457/2005-330, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný
platební rozkaz vůči prvnímu žalovanému zrušil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování (v souladu s návrhem prvního žalovaného)
„rozhodnutími jiných soudů, jimiž bylo rozhodováno v době následující po vydání
odvoláním napadeného rozsudku a v nichž soudy rozhodovaly o nárocích z kauzy
(smlouvy o úvěru), k jejímuž zajištění byla směnka vystavena“, maje navrhované
dokazování za přípustné ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.,
přičemž zjistil, že:
1) Ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 32/2007 se
tamní žalobce (Ragon s. r. o., který byl právním předchůdcem žalobce v
projednávané věci) domáhal vůči tamnímu žalovanému (P. V.) zaplacení částky
4.885.540,- Kč, a to z titulu nároků plynoucích ze smlouvy o úvěru. „S odkazem
na notářský zápis a v něm obsažené uznání závazku, s odkazem na vymáhání části
pohledávky prostřednictvím směnečné žaloby J. Š. ve výši 1.601.053,29 Kč a
vzhledem k částečné úhradě A. S. ve výši 1.703.874,- Kč, požadoval výši
pohledávky, která spočívala jak v neuhrazené jistině, tak v úrocích (15,6 %
ročně) a smluvní pokutě (20 % ročně)“. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne
29. dubna 2009, č. j. 9 C 32/2007-156, žalobu (v rozsahu, jak byla žalobcem v
průběhu řízení omezena na částku 2.507.653,55 Kč s příslušenstvím) zamítl. Přitom s ohledem na učiněná skutková zjištění uzavřel, že po odstoupení od
smlouvy o úvěru měl žalovaný plnit pouze dle notářského zápisu, přičemž ke dni
2. července 2001 činil jeho závazek částku 3.160.965,33 Kč na jistině a
44.918,60 Kč na úroku z prodlení. Platbou ve výši 3.500.000,- Kč, tj. plněním
ze strany třetí osoby v souladu s požadavkem spořitelny, závazek žalovaného ze
smlouvy o úvěru beze zbytku zanikl. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 15 Co 429/2009-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(jako s žalobkyní již jednal se společností TRIBECA Holdings Corporation). Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 2220/2011,
dovolání tamního žalobce odmítl. 2) Ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově sp. zn.
8 C 319/2004
(žalobce P. V. proti žalovaným České spořitelně, a. s. a České konsolidační
agentuře o zániku zástavního práva) zástupkyně spořitelny sdělila (viz protokol
o jednání ze dne 18. dubna 2005), že notářským zápisem „došlo ke změně obsahu
závazku mezi stranami, P. V. uznal dlužnou částku a dohodl se na splátkovém
kalendáři a jako dlužník neměl plnit splátky z jiného právního titulu, než z
notářského zápisu“. 3) Městský soud v Praze pod sp. zn. 37 Cm 91/2009 projednal žalobu
podanou tamním žalobcem (Ragon s. r. o.) proti žalované (České republice -
Ministerstvu financí) o zaplacení částky 3.720.000,- Kč. Svůj požadavek
odůvodnil tvrzením, že zmíněnou částku uhradil za postupovanou pohledávku (tj. za pohledávku ze smlouvy o úvěru). Přitom postupovaná pohledávka (s ohledem na
rozhodnutí obecných soudů) přestala existovat již v roce 2001, kdy zanikla
zaplacením; k jejímu zániku tak došlo dříve, než žalobce pohledávku nabyl
smlouvou o postoupení pohledávky (ze dne 12. května 2005). Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 37 Cm 91/2009-145, uložil žalované
zaplatit žalobci (jeho procesnímu nástupci ? TRIBECA Holdings Corporation)
částku 1.566.126,- Kč s příslušenstvím; v rozsahu částky 2.153.874,- Kč žalobu
zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2015, č. j. 6 Cmo
410/2014-176, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku ve věci
samé a žalované uložil zaplatit žalobci i částku 2.153.874,- Kč s
příslušenstvím. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně v
závěru o zániku postupované pohledávky (ke dni 2. července 2001), tj. před
uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky. Na tomto základě odvolací soud s odkazem na skutková zjištění učiněná v
předchozím průběhu řízení a s přihlédnutím k ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro
účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány, ve
vztahu k směnkou zajištěnému závazku konstatoval „v řízení prokázaný (v mnohém
mezi účastníky již nesporný) skutkový stav o jeho existenci, placení a zániku,
včetně jeho právního posouzení“. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že „formou notářského zápisu byla
smluvními stranami uzavřena dohoda o plnění ve splátkách, že se tak stalo v
době po splatnosti dluhu, kdy dlužník byl v prodlení. V důsledku sjednané změny
(oddálení) splatnosti dluhu přestal být dlužník dnem uzavření dohody v
prodlení. Z výše splátek, jak jsou v notářském zápise uvedeny, rovněž
nepochybně vyplývá (při jejich součtu), že do nich byla promítnuta jen a pouze
věřitelem vyčíslená pohledávka ze zaniklé smlouvy o úvěru, tedy částka
3.896.278,33 Kč. Úroky z prodlení (15,6 %) byly dohodou sjednány až pro případ
prodlení při splácení sjednaných splátek, a to k ultimu měsíce, k němuž měl být
dluh zcela zaplacen (únor 2003).
Smluvní strany se (…) dohodly na tom, že dluh
již splatný (jistina i kapitalizované úroky z prodlení ke dni uzavření dohody)
bude plněn ve splátkách, aniž by však bylo současně dohodnuto, že je dlužník
povinen ve splátkách plnit i úroky z prodlení (§ 521 obč. zák.). Obsah dohody,
z hlediska jazykového i gramatického výkladu nevzbuzuje žádné pochybnosti o
tom, že práva a povinnosti smluvních stran ohledně existující pohledávky byla
upravena právě touto dohodou, nadále se odvíjela jen od této dohody“. První
žalovaný dluh splácel podle v notářském zápise obsaženého splátkového kalendáře
v době od 10. srpna 1999 do 15. ledna 2001 a na splátkách zaplatil na jistinu
(dluh vyčíslený v notářském zápise) 720.000,- Kč. Nesplacena z vyčísleného
dluhu zůstala částka ve výši 3.160.965,33 Kč. Poslední splátku první žalovaný
zaplatil dne 12. ledna 2001, dostal se do prodlení s placením sjednaných
splátek, v jehož důsledku mu vznikla povinnost zaplatit i dohodou sjednaný úrok
ve výši 15,6 %. Dne 29. června 2001 zaplatila společnost na dluh prvního
žalovaného částku 3.500.000,- Kč, která byla připsána na účet spořitelny dne 2. července 2001. Na tomto základě odvolací soud shrnul, že směnkou zajištěný závazek ke dni 7. dubna 1999, tj. ke dni sepsání notářského zápisu a v něm obsažené dohody, činil
3.896.278,33 Kč (z toho 15.313,- Kč byl úrok z prodlení). V době od července
1999 do ledna 2001 zaplatil první žalovaný na základě této dohody ve splátkách
720.000,- Kč. Nadále jej tedy stíhala povinnost zaplatit na v notářském zápise
vyčíslený dluh částku 3.176.278,33 Kč (z toho 15.313,- Kč úrok z prodlení) a
dle dohody smluvních stran také povinnost zaplatit sjednaný úrok z prodlení ve
výši 15,6 % ročně, který ke dni 30. června 2001 činil 244.826,36 Kč. Závazek
prvního žalovaného v době, kdy bylo na jeho dluh plněno společností 3.500.000
Kč, tak byl ve výši 3.421.104,69 Kč. Jelikož se první žalovaný námitkou zaplacení směnkou zajištěného závazku (tj. námitkou zániku kauzální pohledávky) ubránil povinnosti plnit na směnku,
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební rozkaz
zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
jde-li o posouzení důsledků odstoupení od smlouvy o úvěru (zejména ve vztahu k
nároku věřitele na řádný úrok a smluvní pokutu) a důsledků dohody (rozuměj
notářského zápisu) představující kumulativní novaci. Podle dovolatele odvolací soud „bezdůvodně ignoroval některé pohledávky
věřitele, z čehož následně nesprávně dovodil, že úhradou částky 3,5 miliónu Kč
došlo k zániku všech pohledávek věřitele, byť tyto byly ve skutečnosti o cca
800.000,- Kč vyšší, než přijatá úhrada“. Dovolatel „shrnuje závěry předchozích rozhodnutí dovolacího soudu“, maje za to,
že za daného stavu zbývalo pouze spočítat, jak vysoké byly závazky dlužníka
(respektive, zda byly alespoň stejně vysoké či vyšší, než směnečná suma). Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož se práva a
závazky smluvních stran ohledně existující pohledávky nadále odvíjela jen od
notářského zápisu; akcentuje, že notářský zápis nijak nezměnil závazky plynoucí
ze smlouvy o úvěru, zejména nárok na placení jistiny, příslušenství v podobě
řádného úroku z jistiny, úroku z prodlení (jehož výši notářský zápis pouze nově
stanovil na 15,6 %) a nárok na smluvní pokutu. I po sjednání notářského zápisu
tak celá pohledávka nadále rostla, a to minimálně „o nárok na řádný úrok z
prodlení“ (správně „řádný úrok“); v případě prodlení se pak zvyšovala o úrok z
prodlení a smluvní pokutu. Jelikož notářský zápis nijak neopravoval „řádný úrok“, tento přirůstal k
pohledávce na jistině po celou dobu, nehledě na prodlení. Nevzal-li to odvolací
soud v potaz, je jeho právní posouzení chybné a neúplné. Jde-li o úrok z
prodlení, notářský zápis pouze nahradil zákonnou sazbu tohoto úroku sazbou
smluvní; i tento úrok je možné účtovat za každou dobu prodlení se splácením
jistiny úvěru. Odstoupením od smlouvy ani notářským zápisem nebyla dotčena ani
ujednání obsažená ve smlouvě o úvěru ohledně smluvní pokuty. Byť odvolací soud posoudil notářský zápis jako tzv. kumulativní novaci,
přisoudil mu účinky, které plynou z tzv. privativní novace; následně nesprávně
ve svých výpočtech „nekalkuloval“ ani s úroky z jistiny, ani se smluvní
pokutou. Dovolatel současně zpracovává přehled dluhu co do jistiny, řádného úroku z
úvěru, úroku z prodlení a smluvní pokuty (vše k datu 2. července 2001),
uzavíraje, že celková výše pohledávky zajištěné směnkou činila 4.421.524,47 Kč;
po započtení plnění v rozsahu částky 3.500.000 Kč (v pořadí na úhradu úroku a
úroku z prodlení a následně části jistiny) činí dle dovolatele nesplacená výše
jistiny 884.340,34 Kč a smluvní pokuty 37.220,13 Kč. Dále dovolatel předestírá
výpočet „přirůstání úroků a smluvní pokuty k jistině od 3. července 2001 do 30. září 2004 (splatnost směnky), přičemž dospívá k celkové výši směnkou zajištěné
pohledávky ke dni splatnosti směnky v částce 1.469.006,05 Kč.
Současně v dané
souvislosti poukazuje na „další možný výklad“ notářského zápisu, pro žalovaného
nepříznivější. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav, jakož i to,
že v odvolacím řízení připustil nové důkazy a zjišťoval rozhodné skutečnosti
bez provedení dokazování. Podle dovolatele „k důkazu připuštěné listiny byly vydány v jiných řízeních s
jiným předmětem řízení“; tam přijatá řešení soudy nižších stupňů tak nebyla pro
odvolací soud závazná. Navíc odvolací soud prováděl dokazování „čtením
odůvodnění jiných rozsudků a čtením protokolů z jednání jiných soudů“, a z
takového „dokazování“ dovozoval skutková zjištění, např. vůli právního
předchůdce žalobce při uzavření notářského zápisu. Přitom ani odůvodnění
rozsudku, byť byl vydán v souvisejícím sporu, ani výpověď osoby obsažená v
protokole o soudním jednání z jiného soudního spisu, nemůže sloužit jako důkaz
a je v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti. Podstatné je rovněž to, že
dovolatel nebyl účastníkem označených soudních řízení a neměl možnost navrhovat
či předkládat důkazy či jinak ovlivňovat tato soudní řízení. Proto odvolací soud – podle názoru dovolatele – zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v konečném důsledku vyšel
při formulování svých právních závěrů z neúplně zjištěného skutkového stavu. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud poté, kdy rozsudek odvolacího soudu
zruší, věc delegoval Vrchnímu soudu v Praze. První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, poukazuje na
závěry formulované v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C
32/2007 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 91/2009. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázek týkajících se důsledků notářského zápisu na právní vztah mezi žalobcem
(jeho právním předchůdcem – pojišťovnou) a prvním žalovaným po odstoupení od
smlouvy o úvěru, v daných souvislostech Nejvyšším soudem dosud nezodpovězených. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud především shrnuje závěry, které učinil v předchozích kasačních
rozhodnutích:
a) Smlouva o úvěru zanikla odstoupením (§ 506 obch. zák.) ze strany spořitelny
ke dni 31. března 1999; odstoupení od smlouvy o úvěru nemělo vliv na existenci
závazku prvního žalovaného vrátit dlužnou částku (jistinu) s úroky, ani na již
existující (a trvající) prodlení dlužníka se splácením (splátek) úvěru, ani na
možnost (následného) prodlení dlužníka se splácením té části úvěru, jejíž
splatnost nastala (až) po odstoupení od smlouvy o úvěru. Jelikož odstoupení od
smlouvy o úvěru nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy, není žádný důvod
pro to, aby prodlení dlužníka s vrácením dluhu nebylo (i nadále) sankcionováno
smluvní pokutou. b) Postoupením pohledávky přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu,
nebylo-li sjednáno něco jiného.
c) Směnkou zajištěná pohledávka zanikla v rozsahu částky 3.500.000,- Kč
platbou poskytnutou spořitelně společností dne 2. července 2001. d) K platnému prominutí dluhu zákona vyžaduje dvoustranný právní úkon v
písemné formě; jednostranné prominutí dluhu věřitelem (bez souhlasu dlužníka)
je bez právních účinků. e) Slouží-li směnka (podle ujednání stran smlouvy o důvodech vystavení směnky)
k zajištění určité kauzální pohledávky, nemůže majitel směnky, aniž by se
účastníci dohodli na změně obsahu takové smlouvy, „použít směnku k vymožení
jiné pohledávky vůči témuž dlužníku“. V dané věci by se tato zásada mohla
prosadit (jen) v tom rozsahu, ve kterém by případně v důsledku notářského
zápisu vznikla „nová“ (od pohledávek vzniklých ze smlouvy o úvěru nebo v
důsledku odstoupení od této smlouvy odlišná) pohledávka, respektive byla-li by
notářským zápisem konstituována (v porovnání s předchozím stavem) pohledávka
vyšší (v rozsahu rozdílu mezi původní a nově dohodnutou výší zajištěné
pohledávky by bez dalšího nešlo o pohledávku zajištěnou spornou směnkou). V těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud – vzhledem k omezení dovolacího přezkumu
plynoucímu z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. – žádným způsobem nevyslovil k
povaze notářského zápisu a jeho důsledkům na pohledávky žalobce za prvním
žalovaným, jak existovaly po odstoupení spořitelny od smlouvy o úvěru. Dále Nejvyšší soud shledává nevýznamnými výhrady dovolatele ohledně neúplně
zjištěného skutkového stavu a nedůvodnými námitky, jimž dovolatel odvolacímu
soudu vytýká, že „nesprávně připustil nové důkazy a zjišťoval rozhodné
skutečnosti bez provedení důkazů“. Polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů totiž dovolatel
(nepřípustně) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici
nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost
hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze
způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto
věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Současně není pochyb o tom, že rozhodnutí vydaná soudy všech stupňů ve věci
vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 32/2007, rozhodnutí soudů
obou stupňů vydaná ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm
91/2009 i protokol o jednání ze dne 18. dubna 2005 ve věci vedené Okresním
soudem v Přerově sp. zn.
8 C 319/2004, jsou důkazy, které vznikly (byly vydány)
až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (po datu 15. dubna 2005); mohly
tak být uplatněny v odvolacím řízení [§ 205a odst. 1 písm. f) a § 211a o. s. ř.]. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009,
sp. zn. 29 Cdo 726/2007, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní
stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. června
2010, sp. zn. IV. ÚS 3379/09. K tomu, že obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit
stav věci (srov. ustanovení § 125 o. s. ř., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. února 2010, sp. zn., 29 Cdo 4575/2008, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 10, ročník 2010, pod číslem 149, popř. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2947/2011). Ve vztahu k důkazu protokolem o jednání ze dne 18. dubna 2005 dále Nejvyšší
soud dodává, že dovolatel u jednání odvolacího soudu dne 19. dubna 2016
nevznesl k obsahu této listiny žádné výhrady (nepopřel pravdivost obsahu
„stanoviska“ zástupkyně spořitelny k notářskému zápisu); obecné konstatování,
že nelze vycházet z výpovědí svědků v jiném řízení, aniž by „byli předvoláni a
slyšeni před soudem“ (viz doplnění závěrečného návrhu žalobce ze dne 22. dubna
2016), je v této souvislosti nevýznamné. K tomu viz obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2007 pod číslem 100, jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016. K notářskému zápisu a významu závěrů, které při jeho posouzení učinily soudy ve
věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 32/2007. Předmětem označeného řízení byla žaloba, kterou se původní žalobce (RAGON s. r. o.) domáhal vůči P. V. (mimo jiné) zaplacení částky 2.407.653,55 Kč z titulu
smluvní pokuty dle smlouvy o úvěru. Krajský soud v Ostravě k odvolání právního
nástupce původního žalobce (TRIBECA Holdings Corporation) rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 15 Co 429/2009-226, potvrdil rozsudek ze dne 29. dubna 2009,
č. j. 9 C 32/2007-156, jímž Okresní soud v Přerově žalobu zamítl. Přitom za
použití výkladových pravidel určených v ustanovení § 266 obch. zák. dovodil, že
„dohodou obsaženou v notářském zápisu došlo ve smyslu ustanovení § 516 obč. zák. ke změně obsahu závazku ze smlouvy o úvěru tak, že žalovaný měl plnit
pouze to, co bylo v notářském zápise dohodnuto (tzn. že došlo k zániku
povinnosti žalovaného platit úrok z uznané částky). Závazek žalovaného k
zaplacení splatné jistiny úvěru zanikl plněním třetí osobou (rozuměj
společností) dne 2. července 2001; nárok na smluvní pokutu za prodlení s
plněním této jistiny od 1. prosince 2004 do 19. listopadu 2008 tak není
důvodný. Dovolání žalobce proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu odmítl
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 2220/2011. Přitom ve vztahu k obsahu notářského zápisu, odkazuje na judikaturu
konkretizovanou v důvodech usnesení a na ustanovení § 266 obch.
zák., uzavřel,
že „odvolací soud svým povinnostem při výkladu sporného právního úkonu dostál“. Ze shora uvedeného plyne, že soudy všech stupňů řešily otázku povahy notářského
zápisu (včetně jeho důsledků na trvání povinnosti žalovaného platit úroky z
jistiny úvěru) jen jako otázku předběžnou; v projednávané věci proto nebyl
odvolací soud tímto posouzením vázán a jeho poukaz na ustanovení § 159a odst. 4
o. s. ř. zjevně neobstojí. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, včetně judikatury zmíněné v jeho
důvodech. Přesto Nejvyšší soud nemá důvod ke korekci závěrů přijatých v řízení vedeném
pod sp. zn. 9 C 32/2007. Je tomu tak zejména proto, že již v odkazovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo
726/2007, vycházeje z ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., formuloval a odůvodnil
závěr, podle něhož „tam, kde různé soudy v různých věcech s různými účastníky
řeší jako předběžnou stejnou otázku, by měly postupovat tak, aby při
posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům; s
přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn
odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž
předběžnou otázku rozdílně“. Srov. též i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 1851/2015. Promítnuto do poměrů dané věci je nepochybné, že v obou řízeních soudy
posuzovaly obsah (téhož) notářského zápisu; při nezměněném skutkovém stavu
proto neměl Nejvyšší soud důvod odchýlit se od přijatého právního posouzení v
související věci a v intencích ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. z něj vycházel. K (ne)existenci (zániku) kauzální pohledávky. Za stavu, kdy jedním z důsledků notářského zápisu byl zánik povinnosti prvního
žalovaného platit úroky z nesplacené jistiny úvěru (viz argumentace shora), a
kdy první žalovaný neměl (s výjimkou v notářském zápisu uvedené částky 15.313,-
Kč) ani povinnost platit úroky z prodlení (§ 521 obč. zák.), byly plněním
částek 720.000,- Kč prvním žalovaným a plněním ze strany společnosti ve výši
3.500.000,- Kč v plném rozsahu (v částce 3.896.278,33 Kč) zaplaceny jak jistina
úvěru, tak i úrok z prodlení. Jelikož ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů vyplývá, že zmíněnými platbami byly hrazeny pohledávky specifikované v
notářském zápisu, je zcela nepřiléhavá dovolací argumentace, podle níž byly
započítány nejprve na úhradu úroků a úroků z prodlení a teprve následně na část
jistiny. Ze skutečnosti, že zaplacením zanikly výše uvedené pohledávky za prvním
žalovaným, však bez dalšího nelze dovozovat, že žalobce neměl vůči prvnímu
žalovanému i (další) pohledávky, jejichž zaplacení bylo zajištěno směnkou. Mezi
účastníky řízení totiž nebylo sporné, že první žalovaný byl v prodlení i s
placením sjednaných splátek podle notářského zápisu, pročež mu vznikla
povinnost zaplatit úrok z prodlení v dohodnuté sazbě 16,5 % ročně.
Jakkoli se
strany notářského zápisu (spořitelna a první žalovaný) dohodly pro účely
splátkového režimu na výhradě ztráty výhody splátek, spořitelna nepožádala (do
2. července 2001 – datum plnění společnosti) o zaplacení celé pohledávky (§ 565
obč. zák.); prvnímu žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit úroky z prodlení
(jen) z neuhrazených splátek, a to ode dne následujícího po jejich splatnosti
do 2. července 2001. Totéž platí i pro případný nárok žalobce vůči prvnímu žalovanému z titulu
smluvní pokuty; i v případě, že by vskutku vznikl, šlo opět jen o smluvní
pokutu (v sazbě 20 % ročně) za výše popsané prodlení prvního žalovaného s
placením sjednaných splátek dle notářského zápisu. V situaci, kdy první žalovaný a společnost zaplatili na pohledávku spořitelny
úhrnem částku 4.220.000,- Kč, tj. o částku 323.721,67 Kč více, než kolik činil
závazek prvního žalovaného vyčíslený v notářském zápisu, a kdy pohledávka z
titulu úroku z prodlení (i pro případ, že by byla v plném rozsahu zajištěna
směnkou), včetně případné smluvní pokuty, je evidentně nižší, než zmíněný
přeplatek, shledal Nejvyšší soud v konečném důsledku právní závěr odvolacího
soudu o zániku směnkou zajištěné pohledávky (ke dni 2. července 2001) správným. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání
zamítl jako nedůvodné [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud
zamítl a žalobci vznikla povinnost hradit prvnímu žalovanému účelně vynaložené
náklady řízení. Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. září 2016), která podle ustanovení § 7
bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 1.606.390,09 Kč) 14.740,- Kč, z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.); celkem činí 18.198,40 Kč. K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.