29 Cdo 635/2018-236
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Swiss Forfait s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 28228294, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, proti
žalovaným 1) C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY a 2) K. O.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem,
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, PSČ 110 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30
Cm 74/2015, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. srpna 2017, č. j. 12 Cmo 315/2016-215, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 12 Cmo
315/2016-215, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016, č. j.
30 Cm 74/2015-160, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 29. května 2015, č. j. 30 Cm 74/2015-27, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci
směnečný peníz ve výši 387.063 Kč s 6% úrokem za dobu od 6. prosince 2013 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.290 Kč a na náhradě nákladů řízení částku
44.005,20 Kč. Rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. 30 Cm 74/2015-160, soud prvního stupně
ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech
námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaným se
prostřednictvím námitky nepravosti podpisu [založené na tvrzení, že směnku,
jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, druhý žalovaný nepodepsal ani
jako jednatel výstavce (prvního žalovaného), ani jako směnečný rukojmí]
správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaného dne 8. února 2016
soudem ustanovenou znalkyní Ing. Danielou Šilhovou, podle nichž je
„pravděpodobnější“, že zkoumané podpisy na sporné směnce jsou pravými podpisy
druhého žalovaného, byly podpořeny výsledky dalšího dokazování, na jehož
základě soud prvního stupně zejména uzavřel, že mezi původním majitelem sporné
směnky (UniCredit Bank Czech Republic, a. s.) a prvním žalovaným byla dne 12. prosince 2011 uzavřena smlouva o provozním úvěru, jakož i smlouva o způsobu
vyplnění směnky s tím, že vystavená směnka bude zajišťovat případné budoucí
pohledávky remitenta z označené úvěrové smlouvy. Za tohoto stavu soud prvního stupně měl za prokázané, že podpisy obou
žalovaných na sporné směnce jsou jejich pravými podpisy. Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 31. srpna
2017, č. j. 12 Cmo 315/2016-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (první výrok) a uložil druhému
žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.587
Kč (druhý výrok). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka
nepravosti podpisu druhého žalovaného na sporné směnce není důvodná. Odvolací
argumentaci druhého žalovaného přisvědčil jen potud, že kladný závěr znaleckého
zkoumání, učiněný v posudku znalkyně Ing. Daniely Šilhové, byl formulován v
rovině nízké pravděpodobnosti, znalkyně však v posudku dostatečně vysvětlila, z
jakých zjištění vycházela a proč upřednostnila variantu pravých podpisů druhého
žalovaného. Správným shledal rovněž postup soudu prvního stupně při hodnocení
provedených důkazů, včetně závěru, podle kterého výsledky znaleckého zkoumání
podporují také skutková zjištění učiněná z dalších důkazů.
V situaci, kdy znalecký posudek nelze považovat za neúplný, nepřesvědčivý či
nejasný, kdy byl řádně odůvodněn a podložen zjištěními znalkyně a (konečně) kdy
závěry znalkyně o pravosti podpisů druhého žalovaného na sporné směnce
korespondují se zjištěními plynoucími z dalších provedených důkazů, považoval
odvolací soud důkazní návrhy druhého žalovaného na výslech znalkyně a
zpracování revizního znaleckého posudku za nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od níže
označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl navrhovaný výslech
znalkyně, ani nezadal k vypracování revizní znalecký posudek, ani neumožnil
zpracování dalšího posudku dle § 127a o. s. ř. dovolatelem vybraným znalcem.
Dovolatel přitom v průběhu řízení opakovaně vznášel podstatné výhrady ke
správnosti zpracovaného znaleckého posudku, ke kvalitě podkladových materiálů,
z nichž znalkyně vycházela a poukazoval rovněž na omezené možnosti vypovídacích
schopností znaleckého posudku. Všechny tyto sporné skutečnosti mohly být
vyjasněny při výslechu znalkyně, k němuž ovšem ani jeden soud nepřistoupil.
Podle přesvědčení dovolatele uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý (především kontradiktorní) proces, přičemž soudy postupovaly v
přímém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které
soudy nemohou v popsané situaci upustit od výslechu znalce, a to ani v případě,
že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku. Potud
dovolatel odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29.
července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 50).
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (provádění a hodnocení
důkazu znaleckým posudkem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z § 127 o. s. ř. se podává, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k
nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné
vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není
postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření,
ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby
posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat
společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech
spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti
posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o
vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat
jiným znalcem (odstavec 2).
Judikatura Nejvyššího soudu (přijatá při výkladu ustanovení § 127 o. s. ř.) je
ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s.
ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř.
nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda
závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký
posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání
odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých
zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na
základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2/ Soud ustanoveného znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu
uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým
posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li
mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. § 187 odst. 3 větu první, § 191d
odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s účinností od 1. ledna 2014 srov. § 38 odst. 1,
§ 70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních), a pouze v odůvodněných případech.
3/ O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s
písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má
všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou
náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol
v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl
vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s
výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani
účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich
zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na
to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně
předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze
strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným
posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah
písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení.
4/ V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku
pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z
účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž
vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o
nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho
výhrady spočívají.
K tomu srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely
občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74,
uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu
tam označenou), z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne
19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
V projednávané věci soudy nižších stupňů při provádění důkazu znaleckým
posudkem výše popsaným způsobem nepostupovaly. Přestože znalecký posudek měl
pro rozhodnutí o námitkách druhého žalovaného proti vydanému směnečnému
platebnímu rozkazu zásadní (určující) význam a jeho předmětem nebylo ani
posouzení jen zcela jednoduchých skutečností (šlo o posouzení pravosti podpisů
na směnečné listině), soudy znalkyni Ing. Danielu Šilhovou, která ve věci
podala písemný znalecký posudek, nevyslechly. Druhý žalovaný přitom nejenže s
upuštěním od výslechu znalkyně nevyslovil souhlas, ale proti závěrům znaleckého
posudku vznášel konkrétní (odůvodněné) námitky (viz podání žalovaných datované
10. května 2016, učiněné prostřednictvím jejich advokáta, založené na č. l. 152
spisu, protokol o jednání konaném 26. května 2016 na č. l. 157-158 spisu a
protokol o jednání před odvolacím soudem konaném 31. srpna 2017 na č. l.
211-213 spisu).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nešlo o odůvodněný případ, v němž by se
soud mohl ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 in fine o. s. ř. místo výslechu
znalkyně spokojit s jejím písemným posudkem, není rozhodnutí odvolacího soudu
správné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu