ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy
Pekárkové v právní věci žalobkyně J. E., narozené XY, bytem v XY, zastoupené
JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Malá Štěpánská č.
2033/8, proti žalovaným 1) J. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru č. 33/9, a 2) E. K.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v
Praze, Kolínská č. 1686/13, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu
v Teplicích pod sp. zn. 24 C 370/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2019, č. j. 8 Co
276/2018-340, 8 Co 62/2019-340, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Radka Spurného, advokáta se sídlem v Duchcově, Míru č. 33/9.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Petra Macáka, advokáta se sídlem v Praze, Kolínská č. 1686/13.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 11. 2014 domáhala určení, že je ze zákona
dědičkou M. Š., nar. XY, zemřelé dne 6. 1. 2014. Žalobu odůvodnila tím, že před
Okresním soudem v Teplicích pod spisovou značkou 36 D 84/2014 probíhá dědické
řízení po zůstavitelce M. Š. V tomto dědickém řízení byla předložena závěť,
sepsaná formou notářského zápisu JUDr. Ivou Brušákovou, notářkou v Teplicích ze
dne 18. 8. 2008, sp. zn. NZ 101/2008, kterou jako dědice veškerého svého
majetku povolala zůstavitelka žalovanou 2) a v případě, že by tato nedědila,
náhradním dědicem ustanovila svého bratrance V. P. Dále zůstavitelka pořídila
závěť sepsanou rovněž formou notářského zápisu Mgr. Janou Bečkovou, notářkou v
Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. NZ 330/2010, kterou výslovně zrušila závěť
předchozí a o rozdělení svého majetku rozhodla tak, že její nemovitost v k. ú. XY má jako dědic nabýt žalovaná 1) a jako dědice ostatního majetku povolala
žalovanou 2). Žalobkyně, která je neteří zůstavitelky, přichází v úvahu jako
dědička ze zákona za předpokladu, že závěti by byly neplatné. Podle žalobkyně
zůstavitelka již v roce 2010 byla psychicky nezpůsobilá sepsat závěť a považuje
obě závěti za neplatné. Podle žalobkyně nebyla zůstavitelka v době podpisu
notářských zápisů psychicky způsobilá k pořízení závětí, neboť nebyla
orientovaná v místě a čase a nebyla schopna posoudit význam listiny. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 4. 7. 2018, č. j. 24 C 370/2014-288,
ve spojení s usneseními ze dne 27. 9. 2018, č. j. 24 C 370/2014-293, a ze dne
18. 10. 2018, č. j. 24 C 370/2014-298, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je
ze zákona dědičkou zůstavitelky, a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným i státu
náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že M. Š. v roce 2008 ani 2010 nejednala v duševní poruše, která by ji
činila k pořízení závětí nezpůsobilou, byla psychicky i fyzicky schopna
podepsat obě závěti a chápat následky tohoto jednání. Tento svůj závěr soud
opřel o soudem vyžádaný znalecký posudek znaleckého ústavu – Lékařské fakulty
Univerzity Palackého v Olomouci, ve znění jeho následného doplnění. Tento závěr
byl podpořen i znaleckým posudkem MUDr. Petra Kozelka, který v řízení
předložila žalovaná strana, a dále rovněž svědeckými výpověďmi obou notářek,
které neměly žádné pochybnosti o způsobilosti zůstavitelky k pořízení závěti,
jakož i výpověďmi E. K., sousedů zůstavitelky, i jejího praktického lékaře. V
rozporu s těmito důkazy byl znalecký posudek MUDr. Ivana Davida, CSc., ve znění
jeho pozdějšího doplnění, předložený žalobkyní, podle kterého dne 28. 12. 2010
již zůstavitelka nebyla schopna jednat samostatně, přičemž pro rozpor tohoto
znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy soud prvního stupně ze závěrů
v něm obsažených nevycházel. S rozporností tohoto posudku se soud v odůvodnění
svého rozhodnutí vypořádal tak, že závěr znalce MUDr.
Ivana Davida, CSc., že
zůstavitelce byl předepsán lék Piracetam za účelem léčby demence, i když tento
účel její lékař nikde neuvedl, byl vyvrácen svědectvím jejího praktického
lékaře, a ostatní znalci uvedli, že zůstavitelce byly předepsány nízké dávky
tohoto léku, kdy šlo až o poddávkování, za účelem léčby zapomětlivosti a nikoli
deteriorace intelektu zůstavitelky. Závěrům MUDr. Ivana Davida, CSc., bylo dále
ostatními znalci vyčteno, že vycházejí z CT vyšetření zůstavitelky, zcela však
absentuje konkrétní a doložitelný psychopatologický nález, centrální mozková
příhoda z listopadu 2008 byla malého rozsahu a neměla vliv na poznávací a
rozhodovací funkce zůstavitelky, a že rozsah degenerativních nebo vaskulárních
změn zjištěný neurozobrazovacími metodami často nekoreluje s klinickým stavem
pacienta, neboť průběh onemocnění je individuálně variabilní. V řízení byli
vyslechnuti znalci z komise, která vypracovala znalecký posudek Lékařské
fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Návrh žalobkyně na výslech soudního
znalce MUDr. Ivana Davida, CSc., jehož znalecký posudek v řízení předložila,
byl pro nadbytečnost zamítnut. Závěr znaleckého posudku MUDr. Ivana Davida,
CSc., obsahuje zjištění znalce, že v listopadu 2008 bylo provedeno vyšetření
zobrazovací metodou (CT), které prokázalo degenerativní proces mozku – atrofii
(zmenšení objemu) mozkové kůry a pozitivní axiální reflexy. Na počátku roku
2012 byl psychiatrem popsán stav zůstavitelky odpovídající středně těžké
demenci, z čehož lze podle znalce dovodit, že na konci roku 2010 se u
zůstavitelky projevovala demence na hranici lehké až středně těžké demence. Následně znalec uzavírá, že „v době podpisu první závěti již byly přítomny
známky rozvinutého degenerativního procesu mozku, nejméně v době podpisu druhé
závěti 28. 12. 2010 nebyla schopna kriticky zhodnotit význam a následky podpisu
závěti“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Co 276/2018-340, 8 Co 62/2019-340, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Námitku žalobkyně, že
soud prvního stupně zamítl její návrhy na vypracování revizního znaleckého
posudku a výslechy všech znalců, kteří vypracovali znalecké posudky, neshledal
důvodnou, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil,
které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazu řídil, proč
neprovedl žalobkyní navrhované důkazy a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Odkaz žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně zamítnutí jejích
důkazních návrhů měl odvolací soud za nepřiléhavý. Odvolací soud dále
zdůraznil, že znaleckým zkoumáním je dokazován psychický stav osoby, která již
nežije, a to k datům předcházejícím vypracování znaleckých posudků o téměř 7 a
9 let, přičemž i v doplnění znaleckého posudku MUDr.
Ivan David, CSc., uvádí,
že jediné, o čem lze vést spor, je míra demence zůstavitelky v době podpisu
závěti, když byla-li konstatována středně závažná demence rok po podpisu závěti
na počátku roku 2012, musela být demence přítomná byť v méně rozvinuté formě
již nejméně rok předtím (jedná se tedy o závěr vztahující se k v pořadí druhé
závěti z roku 2010). Dále považoval za významné, že závěr o způsobilosti
zůstavitelky nebyl učiněn pouze na základě znaleckých posudků, ale ve vzájemné
souvislosti s jinými v řízení provedenými důkazy, a že znalci z komise, která
vypracovala znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci,
v řízení vyslechnuti byli. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelka
v době pořízení obou závětí nejednala v duševní poruše, která by ji činila k
těmto úkonům neschopnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž k vymezení
jeho přípustnosti namítá odchýlení odvolacího soudu od ustálené judikatury
dovolacího soudu v otázce odstraňování rozporů mezi znaleckými posudky a v
otázce, za jakých okolností lze upustit od výslechu znalce. K tomu dovolatelka
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11 2015, sp. zn. 21 Cdo
4543/2014; ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Odo 2214/2010; ze dne 17. 3. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 4153/2015; a ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 2784/2014. Podstatou
námitek dovolatelky je tedy skutečnost, že v řízení nebyl vyslechnut znalec
MUDr. Ivan David, CSc., jehož znalecký posudek v řízení předložila, který byl v
její prospěch, a z jehož závěrů odvolací soud nevycházel, když přijal opačný
závěr vyplývající z ostatních znaleckých posudků a dalších důkazů. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka podle jejího
přesvědčení pouze polemizuje s výsledky dokazování, ve věci přitom bylo
provedeno korektní úplné dokazování, všechny dostupné důkazy byly zcela
vyčerpány a hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodující je, že byli vyslechnuti znalci stěžejního znaleckého posudku. Žalovaná 2) považuje napadené rozhodnutí správné, neboť není v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soud nebyl povinen vyslechnout všechny
znalce, když vyslechl zpracovatele posudku znaleckého ústavu a znalecký posudek
předložený žalobkyní hodnotil z hlediska jeho nesouladu s ostatními provedenými
důkazy, neboť se jednalo o odůvodněný případ, kdy se soud podle ustanovení §
127 odst. 1 věty čtvrté o. s. ř. místo výslechu znalce spokojil s písemným
posudkem. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), se Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení
právní otázky, zda lze za odůvodněný důvod pro nevyslechnutí jednoho ze znalců
považovat situaci, kdy znalecké posudky jsou v rozporu pouze v dílčí otázce,
která není samostatně významná pro rozhodnutí ve věci.
Protože tato otázka
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech
vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že je dovolání
přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř, závisí-li rozhodnutí na posouzení
skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné
moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup
není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného
vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také
uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou
podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných
případech spokojit s písemným posudkem znalce. Podle ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku
nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným
znalcem. Podle ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných
případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k
podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní
orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou
činnost. Podle ustanovení § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený
účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku
znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku,
postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký
posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala
o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s
informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z ustálené judikatury se podává, že o odůvodněný případ, v němž se soud místo
výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce [neukládá-li mu zákon,
aby znalce vždy vyslechl (srov. § 38 odst. 1, § 70 odst. 2 větu druhou zákona
č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních)], jde, nemá-li soud
pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry
uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy
obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že
přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou
podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených
důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a
souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce,
popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen
jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny
dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců);
i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k
jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné
účastníky řízení; v případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení
znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud
některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady,
jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé
tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem
jeho výhrady spočívají (srov. např. Zhodnocení býv. Nejvyššího soudu "K
uplatňování některých novelizovaných ustanovení občanského soudního řádu" ze
dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, který byl uveřejněn pod č. 50 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Protože při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení,
který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o
tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, se
postupuje
- jak vyplývá z ustanovení § 127a o. s. ř. - stejně, jako by se jednalo o
znalecký posudek vyžádaný soudem, a to i v případě, že účastník řízení
předložil znalecký posudek, kterým je přezkoumáván znalecký posudek jiného
znalce (tzv. revizní znalecký posudek) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014], může soud upustit od výslechu
znalce, který vypracoval znalecký posudek předložený účastníkem, za stejných
podmínek, za jakých se může místo výslechu znalce ustanoveného soudem spokojit
s jeho písemným posudkem. Dovolací soud již ve své judikatuře dospěl k závěru, že pokud má soud při
rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné
otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za
podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého
znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce.
Jestliže by
ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je
třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou
institucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo
4543/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 4562/2010). Zároveň není pochyb o tom, že nejen při hodnocení znaleckého posudku jako
důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky,
jenž je též součástí hodnocení důkazů, je soud limitován mezemi stanovenými v §
127 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016). V projednávané věci byly vypracovány celkem tři znalecké posudky, dva z nich
byly následně v rámci snahy o odstranění jejich vzájemných rozporů ještě
doplněny. Zpracovatelé posudku znaleckého ústavu, který byl pro soud stěžejní,
byli v řízení vyslechnuti a žalobkyně měla možnost klást těmto znalcům otázky. Žalobkyně v dovolání namítá, že pro nadbytečnost nebyl vyslechnut i znalec,
jehož posudek v řízení předložila ona, a který byl k jejímu prospěchu. Z
uvedeného je patrné, že žalobkyni byla zachována možnost pokládat zpracovatelům
znaleckého posudku, s nímž nesouhlasila, otázky ke zpochybnění jejich závěrů
(čehož žalobkyně také využila), zatímco obě žalované, které naopak nesouhlasí s
posudkem předloženým žalobkyní, výslech tohoto znalce v řízení nepožadovaly,
nic proti nevyslechnutí znalce nenamítaly, a podle jejich vyjádření k dovolání
považují rozsudky soudů obou stupňů za správné a souhlasí s tím, že znalec,
který vypracoval posudek předložený žalobkyní, nebyl v řízení vyslechnut. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se hodnocení znaleckého
posudku platí, že soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními
provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v
posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
329/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013,
uveřejněný pod č. 38 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). V souladu s uvedenými zásadami hodnocení znaleckých posudků postupovaly soudy
obou stupňů, když odůvodnily, které ze znaleckých posudků a z jakých důvodů
pojaly za podklad pro svá rozhodnutí, když znalecký posudek předložený
žalobkyní byl v rozporu s výsledky ostatních důkazů (dvou znaleckých posudků a
řady svědeckých výpovědí), a nepojaly proto tento znalecký posudek jako důkaz,
na němž založí své rozhodnutí ve věci.
Z hlediska nutnosti výslechu všech znalců pro učinění výše uvedené hodnotící
úvahy o tom, který ze znaleckých posudků s rozdílnými závěry o stejné otázce a
z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí, kdy je soud limitován mezemi
stanovenými v ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř., je základním předpokladem, že
rozpor mezi znaleckými posudky nespočívá jen v dílčí otázce, kdy tyto dílčí
rozdílné závěry posudků nejsou pro rozhodnutí ve věci samé významné (určující),
neboť z hlediska jiných závěrů učiněných v posudcích nejsou tyto dílčí rozpory
rozhodné. Předně nelze totiž přehlédnout, že aby žalobkyně mohla být v řízení úspěšná,
musela by úspěšně zpochybnit obě závěti pořízené zůstavitelkou. Mezi znalci
přitom panoval spor o to, zda zůstavitelka učinila druhou závěť v duševní
poruše, která by ji činila neschopnou k tomuto úkonu. Žalobkyní předložený
posudek znalce MUDr. Ivana Davida, CSc., k první zůstavitelkou pořízené závěti
z roku 2008 toliko uvádí, že „v době podpisu první závěti již byly přítomny
známky rozvinutého degenerativního procesu mozku, nejméně v době podpisu druhé
závěti 28. 12. 2010 nebyla schopna kriticky zhodnotit význam a následky podpisu
závěti“. Ani žalobkyní předložený znalecký posudek tedy neprokazuje, že by
zůstavitelka již v roce 2008, kdy učinila svoji první závěť, trpěla duševní
poruchou, která by ji činila k tomuto úkonu neschopnou, když znalec uvádí, že
„nejméně v době podpisu druhé závěti 28. 12. 2010“ nebyla zůstavitelka schopná
pořídit závěť (č. l. 186). Byť znalec tvrdí, že se u zůstavitelky již v roce
2008 vyskytoval degenerativní proces mozku – atrofie (zmenšení objemu) mozkové
kůry a pozitivní axiální reflexy, ani on ve svém posudku neuvádí závěr, že by
pro toto onemocnění již v roce 2008 nebyla schopná závět pořídit, neboť takový
závěr vztahuje s určitostí až k datu pořízení druhé závěti v roce 2010. Z jeho
tvrzení, že „nejméně v době podpisu druhé závěti 28. 12. 2010“ nebyla
zůstavitelka schopná pořídit závěť, lze vyvodit, že znalec nevylučuje, že
zůstavitelka trpěla duševní poruchou před tímto datem, resp. dovozuje, že je
možné, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou již před tímto datem. Je to však
žalobkyně, na níž leží důkazní břemeno ohledně prokázání tvrzení, že
zůstavitelka nebyla pro duševní poruchu schopná pořídit ani jednu ze závětí. Pokud by žalobkyně byla schopna úspěšně zpochybnit pouze druhou závěť, kterou
byla zrušena závěť první, nadále by platila závěť první učiněná ve prospěch
žalované 2) a žalobkyně by se nemohla úspěšně domoci určení, že je zákonnou
dědičkou zůstavitelky. Rozpory mezi znaleckými posudky (se kterými se soudy v odůvodnění přesvědčivě
vypořádaly) se tak vztahují pouze na dílčí závěr ohledně schopnosti pořídit
druhou ze závětí, ohledně první závěti však takové rozpory, které by bylo
nezbytné odstranit pouze výslechem znalců, spatřovat nelze. Znalecké posudky
Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a MUDr. Petra Kozelka dospěly
k závěru, že zůstavitelka byla schopná pořídit první závěť v roce 2008 a
porozumět následkům tohoto právního úkonu: Žalobkyní předložený posudek znalce
MUDr.
Ivana Davida, CSc., ve vztahu k první závěti pouze dovozuje možnost, že
zůstavitelka mohla trpět duševní poruchou. Nejedná se tedy o tvrzení, které by
bylo v přímém rozporu s ostatními znaleckými posudky, které by bylo zapotřebí
objasňovat výslechy všech znalců, neboť v posudku znalce MUDr. Ivana Davida,
CSc., absentuje s určitostí učiněný rozhodný závěr, že by zůstavitelka nebyla
schopna pořídit už první závěť. Stěží přitom může žalobkyně unést důkazní
břemeno ohledně existence duševní poruchy zůstavitelky v roce 2008, jestliže
znalec, který nebyl v řízení vyslechnut (jak žalobkyně v dovolání nyní namítá),
toliko dospěl v posudku k závěru, že duševní poruchou zůstavitelka trpěla
nejméně od 28. 10. 2010 a všechny ostatní v řízení provedené důkazy byly ve
prospěch závěru, že zůstavitelka byla schopná pořídit obě závěti (pořízené v
letech 2008 a 2010). Jelikož je již na základě uvedeného zřejmé, že žalobkyně nemůže být v řízení
úspěšná, je nepochybné, že se jedná o odůvodněný případ, kdy není zapotřebí
vyslechnout znalce, na jehož znalecký posudek žalobkyně odkazuje, neboť tento
znalecký posudek předložený žalobkyní neobsahuje skutečnosti, díky kterým by
žalobkyně mohla být v řízení (ani částečně) úspěšná, jelikož rozpory mezi
znaleckými posudky byly jen ohledně dílčí otázky, jejíž řešení není pro konečné
rozhodnutí ve věci samé samo o sobě rozhodné. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby
žalovaným nahradila náklady potřebné k účelnému uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena.
Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokáty žalovaných
1) a 2) ve výši 7 500 Kč jednotlivě. Kromě této paušální sazby odměny advokáta
vznikly oběma žalovaným náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve
výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 1) i zástupce žalované 2) jsou
plátci daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovaným každé
jednotlivě za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty ve výši 1 638 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9 438 Kč
žalované 1) zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.), a dále je žalobkyně povinna zaplatit žalované 2) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku v celkové výši 9 438 Kč k rukám advokáta,
který žalovanou 2) v tomto řízení zastupoval do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu