29 Cdo 719/2020-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce NOVA leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Líbalova 2348/1, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 24 68 73 32, zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) M. Ž., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Havířská 722, PSČ 272 01, a 3) MY WORK, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 29 05 56 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 106/2018, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2019, č. j. 2 Cmo 128/2019-79, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 1. října 2018, č. j. 7 Cm 106/2018-18, uložil žalovaným, aby do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 3.600.000,- Kč s 6% úrokem od 21. srpna 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 12.000,- Kč a na náhradě nákladů řízení 180.600,- Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal druhý žalovaný (včasné) námitky. V průběhu námitkového řízení Městský soud v Praze k návrhu žalobce usnesením ze dne 30.
ledna 2019, č. j. 7 Cm 106/2018-63, ve znění usnesení ze dne 5. února 2019, č. j. 7 Cm 106/2018-69, a usnesení ze dne 18. března 2019, č. j. 7 Cm 106/2018-76, připustil, aby na místo žalobce do řízení vstoupil nabyvatel práva – Management a finance, a. s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 1550/15a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28 17 44 29 (dále jen „společnost“). Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 29. července 2019, č. j. 2 Cmo 128/2019-79, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a z ustanovení § 1103 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – uzavřel, že v poměrech dané věci byly splněny všechny předpoklady pro vstup společnosti do řízení na místo žalobce, když dne 25. ledna 2019 žalobkyně směnku indosovala na společnost a společnosti předala, následně navrhla vstup společnosti do řízení na své místo a společnost s tímto postupem souhlasila.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení otázky, zda je v případě postupu podle ustanovení § 107a o. s. ř. nutné, aby soud zkoumal účinnost „přechodu“ práva. Dovolatel akcentuje, že převod směnky indosamentem má v poměrech dané věci účinky obyčejného postupu, pročež je nezbytné jeho účinky posuzovat přiměřeně podle ustanovení § 1883 o. z., které určuje, že postoupení pohledávky nemá účinky vůči osobě, která dluh zajistila zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, dokud jí postupitel o postoupení pohledávky nevyrozumí nebo dokud jí postupník postoupení pohledávky neprokáže.
Jelikož v poměrech dané věci jde o zajišťovací směnku, je podle přesvědčení dovolatele nepochybné, že „v daném sporu se jedná o pohledávku zajištěnou, resp. nárok ze zajištění“; proto bylo povinností obecných soudů zkoumat i podmínku „účinnosti převodu“ v souladu s ustanovením § 1883 o. z. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož byly v poměrech dané věci splněny všechny předpoklady pro vstup společnosti do řízení na místo žalobce, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015, uveřejněném pod číslem 105/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom argumentace dovolatele, založená na nutnosti aplikace ustanovení § 1883 o. z., je zjevně neopodstatněná již proto, že zmíněné ustanovení upravuje účinky postoupení pohledávky ve vztahu k osobám, které pohledávku zajistily zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem; jinými slovy, upravuje účinky postoupení těmito instituty zajištěné pohledávky. Předmětem řízení v projednávané věci ale není zaplacení směnkou zajištěné pohledávky, nýbrž zaplacení (zajišťovací) směnky.
Navíc (zajišťovací) směnka není akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). K tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konečně Nejvyšší soud bez vazby na shora uvedené doplňuje, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 42, jakož i rozsudcích ze dne 31.
března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, a ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 643/2012, dospěl k závěru, podle něhož určuje-li ustanovení čl. I. § 20 věty druhé směnečného zákona, že indosament po protestu pro nezaplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu má jen účinky obyčejného postupu, neznamená to, že se na takový převod vztahuje (plně) právní úprava postoupení pohledávky (§ 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Vstup nového majitele směnky do právního postavení majitele předchozího se projeví zejména v okruhu námitek, které má směnečný dlužník vůči novému majiteli směnky k dispozici.
Tento závěr, byť formulovaný ve vztahu k zákonu č. 40/1964 Sb., se uplatní i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu