29 Cdo 643/2012

29 Cdo 643/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobce Ing. R. B., zastoupeného Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem, se

sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Plaská 614/10, PSČ 150 00, proti žalovanému L.

P., zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v

Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu

rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 443/2009, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2011, č.

j. 7 Cmo 120/2011-397, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 19.650,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k

rukám jeho zástupce.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 3 Cm 443/2009-333,

ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. ledna 2010, č. j. 3 Cm

443/2009-36, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1.600.000 Kč s 6%

úrokem od 1. ledna 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.333,33 Kč a

náklady řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního

stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 3. června 2010, č. j. 3 Cm

443/20009-251 (jímž rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v

platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 14. září 2010, č. j. 7 Cmo

223/2010-306, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního

stupně, která doplnil o výslech svědkyně A. S. – dospěl shodně se soudem

prvního stupně k závěru, podle něhož se žalovanému prostřednictvím uplatněných

námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že:

1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění

ze směnky vlastní vystavené žalovaným dne 12. března 2008 ve prospěch P. R.,

znějící na směnečný peníz 1.600.000 Kč, splatné v Brně dne 31. prosince 2008,

jež byla nedatovaným indosamentem převedena na žalobce (dále též jen „sporná

směnka“). 2/ Odvolací soud nehodlá nic měnit na závěrech, které učinil ohledně námitky

nedostatku aktivní legitimace žalobce již v předchozím (kasačním) rozhodnutí a

podle nichž námitku vady podpisu (v poměrech dané věci odůvodněnou tím, že

podpis indosanta není pravým podpisem remitenta) je oprávněn uplatnit pouze

ten, o jehož podpis se má jednat. Takovou osobou přitom žalovaný není. Skutečnost, že původní majitel směnky indosament podepsal, byla ostatně

prokázána výpovědí samotného remitenta. 3/ Jelikož k indosaci sporné směnky došlo dne 10. června 2009, tedy až po

uplynutí lhůty k protestu, má indosament v souladu s ustanovením čl. I. § 20

odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen

„směnečný zákon“), účinky obyčejného postupu. Z toho (mimo jiné) plyne, že

nabyvatel sporné směnky vstoupil do práv a povinností předchozího majitele a

dlužníku zůstaly zachovány také kauzální námitky, které mohl vznést vůči

předchozímu majiteli směnky. 4/ Námitka neexistence směnkou zajištěné pohledávky není důvodná, když v

řízení bylo provedenými důkazy (zejména výpovědí původního majitele směnky,

svědkyně S., příjmovými pokladními doklady a výpisy z účtu žalovaného)

prokázáno, že směnka byla vystavena k zajištění vrácení půjčky ve výši

1.600.000 Kč, kterou původní majitel směnky poskytl žalovanému. 5/ Důvodnou není ani námitka osamostatnění zajišťovací směnky, když původní

majitel směnky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. března 2009

postoupil na žalobce svou pohledávku z titulu půjčky, tedy pohledávku, jež byla

zajištěna spornou směnkou.

6/ Odvolací soud se dále zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,

podle kterého opodstatněnou není ani námitka započtení „pohledávky vtělené do

směnky“. Potud odvolací soud zejména odkázal na přiléhavé závěry soudu prvního

stupně uvedené v jeho prvním rozsudku ze dne 3. června 2010, podle nichž

žalovaný sice mohl přivodit zánik žalobcovy směnečné pohledávky tím, že proti

ní započte pohledávku, kterou má proti původnímu majiteli směnky, musel by tak

však učinit v souladu s ustanovením § 529 zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, kdy byl

„seznámen s tím, kdo je majitelem žalované směnky a směnkou zajištěné

pohledávky“. Jelikož v poměrech dané věci oznámil původní majitel směnky

žalovanému, že pohledávku z titulu půjčky, jakož i směnku vystavenou k jejímu

zajištění převedl na žalobce, dopisem odeslaným 4. srpna 2009 a žalovaný

provedl zápočet až po více než třech měsících od doručení tohoto oznámení, je

nutné provedený zápočet považovat za opožděný a proto „nezpůsobilý k zániku

žalovaného směnečného závazku“. 7/ Výhrady žalovaného, podle nichž mohl k započtení pohledávky, kterou měl za

původním věřitelem, přistoupit až poté, kdy se mohl přesvědčit o směnečné

legitimaci nového věřitele (což se stalo až po podání žaloby), odvolací soud

nesdílí. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že žalovaný v podaných

námitkách tvrdil zánik „pohledávky vtělené do směnky, tedy zánik kauzální

pohledávky, nikoli pohledávky směnečné“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je

postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází

ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování (tedy jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2

a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).

Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že započtení není

účinné, neboť nebylo provedeno včas. Právní posouzení věci odvolacím soudem v

tomto směru totiž vychází z nesprávného předpokladu, že „pouhý dopis o tom, že

někdo nabyl směnku, je schopen prokázat, že směnka byla skutečně převedena“. Podle přesvědčení dovolatele je „jediným nástrojem, kterým lze prokázat

dlužníkovi převod směnky“, předložení jejího originálu. Bez něj nemůže směnečný

dlužník ve smyslu čl. I. § 40 směnečného zákona prověřit směnečnou legitimaci

nového věřitele a není proto ani povinen takové osobě plnit. Vzhledem k tomu,

že započtení je forma plnění závazku, mohl v poměrech dané věci žalovaný, chtěl-

li mít jistotu, že se poskytnutým plnění zprostí svého závazku, učinit úkon

směřující k započtení pohledávky, kterou měl vůči původnímu věřiteli, teprve

poté, co zjistil, že je na něj podána žaloba a měl tak možnost nahlédnutím do

spisu prověřit návaznost řady indosamentů. Za tohoto stavu nelze mít podle

dovolatele provedený zápočet za opožděný. V souvislosti s posouzením důvodnosti námitky započtení dovolatel odvolacímu

soudu rovněž vytýká, že odvolací soud na jedné straně přisvědčil závěrům soudu

prvního stupně, jež učinil ohledně započtení směnečné pohledávky, na druhé

straně sám dospěl k závěru, že žalovaný v námitkách tvrdil zánik pohledávky

nikoli směnečné, ale směnkou zajištěné (kauzální pohledávky). Slovní spojení

„pohledávka vtělená do směnky“, jež žalovaný použil v námitkách, však není

možné interpretovat jinak, než že namítané započtení mělo být uskutečněno proti

pohledávce ze směnky. Dovolatel dále polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle

nichž sporná směnka zajišťovala pohledávku z titulu půjčky poskytnuté původním

majitelem směnky žalovanému. Podle dovolatele dospěly oba soudy „ke skutkovým

zjištěním, které jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním“ a zejména při

hodnocení svědeckých výpovědí se „dopustily řady procesních pochybení, které ve

svém důsledku postihly řízení vadami, které mohly a měly za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci“. Jestliže by totiž soudy nižších stupňů postupovaly při

hodnocení provedených důkazů správně, musely by mít za prokázané, že

pohledávka, jež měla být zajištěna spornou směnkou, vůbec nevznikla

(neexistuje). Za nesprávné má dovolatel rovněž posouzení námitky osamostatnění zajišťovací

směnky. Soud prvního stupně se k této námitce nijak nevyjádřil, odvolací soud

pak svoje odůvodnění založil na skutkových závěrech o poskytnutí půjčky

žalovanému a postoupení pohledávky z takto poskytnuté půjčky, tedy na závěrech,

jež podle dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel konečně snáší argumenty ve prospěch závěru, že je oprávněn namítat

neplatnost podpisu původního majitele směnky na indosamentu, setrvávaje přitom

na výhradě, že indosament není podepsán pravým podpisem remitenta. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí

soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, neshledávaje napadené

rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

Přitom zdůrazňuje, že

veškerá argumentace dovolatele k otázce započtení pohledávek již byla „velmi

detailně přezkoumána a pečlivě odůvodněna“ soudy obou stupňů, ve zbývající

části dovolání pak dovolatel pouze rekapituluje své námitky, které uplatňoval v

průběhu soudního řízení, aniž by je však současně „označoval za otázky

zásadního právního významu“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může

být v této věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je

zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým

dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto

důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta

první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním

napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit

námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle

§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména

provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky

zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,

sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník

2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním

přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle

obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Při respektování shora vymezených kritérií má Nejvyšší soud pro řešení otázky

přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za

bezvýznamné především výhrady dovolatele, jimiž polemizuje se závěrem soudů

nižších stupňů, podle kterého provedeným dokazováním bylo v řízení prokázáno,

že spornou směnku žalovaný vystavil k zajištění pohledávky vzniklé z titulu

půjčky ve výši 1.600.000 Kč, kterou mu původní majitel směnky v uvedené výši

poskytl. Tím totiž – posuzováno podle obsahu – dovolatel ve skutečnosti

uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u

dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř., k dispozici nemá. Stejně tak je pro úvahy o přípustnosti podaného dovolání právně bezcenná

dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká soudům nižších

stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů (ústící ve výše uvedené skutkové

závěry).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení

důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. totiž nelze úspěšně napadnout

žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem

108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu

na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,

uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na

nesprávnost zhodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení

důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“

dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

způsobilá založit ani výhrada, podle níž se soudy nižších stupňů buď vůbec

(jde-li o soud prvního stupně), nebo nesprávně (jde-li o odvolací soud)

nevypořádaly s námitkou osamostatnění zajišťovací směnky a směnkou zajištěné

pohledávky. Je tomu tak již proto, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací

činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006,

pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo

1446/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod

číslem 42 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo

3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod

číslem 140) opakovaně přihlásil k závěru sdílenému i právní teorií (k tomu

srov. např. dílo Kovařík, Z.: Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 55), podle kterého převedení směnky, k němuž došlo (jako v

posuzovaném případě) až po splatnosti směnkou zajištěné pohledávky, bez

současného převodu směnkou zajištěné pohledávky, nemá žádný vliv na povinnost

zaplatit směnku. Jinak řečeno, po splatnosti směnkou zajišťované pohledávky majiteli směnky nic

nebrání v tom, aby dosáhl (náhradního) uspokojení své (směnkou zajištěné)

pohledávky také tím způsobem, že směnku převede za úplatu na třetí osobu (k

tomu srov. již ve starší judikatuře rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. července 1931, sp. zn. Rv II 397/31, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších

stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem

10921). Skutečnost, že nabyvatel směnky se v takové situaci nestane současně

věřitelem směnkou zajištěné pohledávky, pak sama o sobě dlužníka nezbavuje

povinnosti (převedenou) směnku zaplatit. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze konečně spatřovat ani v

řešení otázky, zda je žalovaný směnečný dlužník oprávněn namítat neplatnost

podpisu původního majitele směnky na indosamentu (proto, že indosament není

podle dlužníka podepsán pravým podpisem remitenta). Nejvyšší soud již v

rozsudku ze dne 22. srpna 2006, sp. zn.

29 Odo 459/2005, na dané téma uzavřel,

že namítat materiální vadu podpisu (tedy i vadu spočívající v tom, že podpis

indosanta není jeho pravým podpisem) může pouze ten, za koho byl podpis učiněn. Dlužníkovi ze směnky náleží ve smyslu článku I. § 16 odst. 1 a § 40 odst. 3

směnečného zákona pouze prověřit, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada

indosamentů. K uvedeným závěrům, od nichž nemá důvod se odchýlit ani v nyní

projednávané věci a s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, se Nejvyšší soud

následně přihlásil např. v usnesení ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo

727/2006 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud

usnesením ze dne 10. července 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08), v usnesení ze dne

24. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 2043/2008 či v (již zmiňovaném) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3045/2010. Nejvyšší soud naopak shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významné – a

potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za

přípustné – v posouzení dovolatelem předestřených otázek souvisejících se

započtením proti pohledávce ze směnky (indosované na žalobce), když potud jde o

otázky dovolacím soudem dosud beze zbytku neřešené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se

proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností

právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Podle ustanovení čl. I § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla

vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem) [odstavec 1]. Pojal-li

výstavce do směnky slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu,

lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse) [odstavec

2]. Ustanovení čl. I § 20 směnečného zákona určuje, že indosament po splatnosti

směnky má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li však směnka

indosována teprve po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má

indosament jen účinky obyčejného postupu (odstavec 1). Dokud není prokázán

opak, má se za to, že nedatovaný indosament byl na směnku napsán před uplynutím

lhůty k protestu (odstavec 2). Podle ustanovení § 529 obč. zák. (ve znění účinném 31. prosince 2013, které je

pro danou věc rozhodné) platilo, že námitky proti pohledávce, které dlužník

mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení

pohledávky (odstavec 1). Dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i

své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu

bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§ 526), jestliže je oznámil

bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho

pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné

(odstavec 2).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že úvahy odvolacího soudu o povaze

uplatněné námitky započtení (rozuměj, zda žalovaný tvrzením, že provedeným

zápočtem došlo k zániku „pohledávky vtělené do směnky“, uplatnil námitku zániku

pohledávky ze sporné směnky nebo pohledávky směnkou zajištěné), nelze – jak

dovolatel správně vystihl v podaném dovolání – považovat za přiléhavé. Takto

formulované námitky neotevírají žádný prostor k úvahám, že by se snad

započtení, jehož se žalovaný v námitkách dovolával, mělo týkat jiné než

směnečné pohledávky (pohledávky ze směnky). Není pochyb o tom, že směnečný

závazek (stejně jako jemu odpovídající pohledávka) je zcela samostatný a

oddělený od případného závazku, který byl (případně) důvodem jeho vzniku. Již s

ohledem na tuto abstraktní povahu směnečně právních vztahů je proto vyloučeno,

aby do směnky byl „vtělen“ jiný závazek než závazek směnečný (tj. povinnost

zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase směnkou určenou peněžitou

částku). Interpretovat (bez náležité opory v dalším obsahu námitek) slovní

spojení „pohledávka vtělená do směnky“ jiným způsobem (tak, že je jím míněna

jiná než směnečná pohledávka) tudíž zjevně možné není. Jakkoli v dotčeném ohledu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, uvedená

skutečnost bez dalšího dovolání důvodným ještě nečiní. Odvolací soud,

přihlašuje se potud výslovně k důvodům, pro které ponechal v platnosti směnečný

platební rozkaz soud prvního stupně, totiž současně uzavřel, že v posuzovaném

případě nebyly (v intencích ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák.) splněny ani

podmínky, za nichž mohl žalovaný použít proti žalobci – poté, co na něj byla

směnka indosována – k započtení svou pohledávku, kterou měl v době převodu

směnky za jejím původním majitelem, neboť neoznámil žalobci, že takovou

pohledávku má, ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co mu byl převod směnky

oznámen. Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí by byl dán jen tehdy,

neobstojí-li ani tento závěr odvolacího soudu. Nejvyšší soud se v obecné rovině (tj. bez vazby na úpravu směnečného práva) k

otázce, za jakých podmínek lze přivodit zánik vzájemných pohledávek věřitele a

dlužníka poté, co dojde ke změně v osobě věřitele pohledávky (na základě

smlouvy o postoupení pohledávky), vyslovil v rozsudku ze dne 27. července 2005,

sp. zn. 29 Odo 171/2003 (uveřejněném pod číslem 33/2006 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Přitom vysvětlil, že smysl úpravy obsažené v

ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. spočívá v tom, že umožňuje, aby dlužník při

splnění dále vymezených podmínek mohl jednostranným úkonem nebo dohodou

započíst proti pohledávce svého (nového) věřitele (postupníka) svou pohledávku,

kterou má nikoli proti postupníkovi, nýbrž proti postupiteli (původnímu

věřiteli). Potud jde o odchylku od úpravy obsažené v ustanovení § 580 obč. zák. dovolující pouze započtení vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka.

K tomu, aby dlužník mohl učinit úkon směřující k započtení pohledávky, kterou

má za původním věřitelem (postupitelem), přímo proti novému věřiteli

(postupníku), je pak (mimo jiné) nezbytné, aby dlužník bez zbytečného odkladu

poté, co mu bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem

prokázáno, oznámil novému věřiteli (postupníku), že má vzájemnou pohledávku

vůči původnímu věřiteli (postupiteli). Srov. shodně dále např. důvody rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, uveřejněného

pod číslem 15/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Výše uvedená podmínka se – oproti mínění dovolatele – uplatní rovněž tehdy,

jestliže předmětem započtení bude pohledávka ze směnky, kterou remitent převede

(jako v posuzovaném případě) na nového majitele indosamentem, jenž má (ve

smyslu čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) jen účinky obyčejného postupu. Převod směnky indosamentem až po protestu pro neplacení nebo (není-li směnka

protestována) po uplynutí lhůty k protestu (v poměrech dané věci šlo přitom o

druhý z uvedených případů) má, jak určuje ustanovení čl. I. § 20 odst. 1

směnečného zákona, pouze účinky obyčejného postoupení pohledávky. Ty se

projevují především v tom, že nový majitel směnky nezískává práva ze směnky

originárně, nýbrž odvozeně od předchozího majitele (nabyvatel směnky vstupuje

do práv a povinností předchozího majitele) a dlužníku tak zůstávají zachovány

všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli směnky (k tomu srov. ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák. a v rozhodovací praxi např. důvody rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, uveřejněného

v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2009, pod číslem 42). Mezi další účinky, jež zákon obecně spojuje s postoupením pohledávky a jež se v

intencích čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona uplatní i v případě převodu

práv ze směnky tzv. subindosamentem (indosamentem učiněným až po protestu pro

neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu), bude patřit rovněž možnost

započíst proti směnečné pohledávce nového věřitele (nového majitele směnky)

pohledávku, kterou má směnečný dlužník proti původnímu věřiteli (§ 529 odst. 2

obč. zák.). K tomu, aby směnečný dlužník mohl uvedeným způsobem přivodit zánik

pohledávky směnečného věřitele, však musí být – stejně jako v případě započtení

proti „běžné“ (nesměnečné) pohledávce – splněny podmínky vymezené ustanovením §

529 odst. 2 obč. zák. K těmto předpokladům přitom – jak správně dovodily soudy

nižších stupňů – patří také to, že dlužník ve lhůtě bez zbytečného odkladu

poté, co jej původní věřitel informuje o změně v osobě věřitele předmětné

pohledávky, příp. co mu takovou změnu prokáže, oznámí novému věřiteli, že má

vzájemnou pohledávku proti původnímu věřiteli. Nejvyšší soud v této souvislosti neshledává opodstatněnou ani argumentaci

dovolatele, podle níž lhůta „bez zbytečného odkladu“ nemůže začít běžet dříve,

než nový majitel prokáže dlužníkovi převod směnky předložením jejího originálu,

s tím, že do tohoto okamžiku nemůže směnečný dlužník ve smyslu čl. I.

§ 40

směnečného zákona prověřit směnečnou legitimaci nového věřitele a poskytnout mu

na směnku plnění, a to ani ve „formě“ započtení. Odkaz na ustanovení čl. I. § 40 směnečného zákona není přiléhavý již proto, že

označené ustanovení upravuje (pouze) otázky související s placením směnečného

závazku; prostřednictvím úpravy v něm obsažené proto nelze (jak nesprávně činí

dovolatel) ve vztahu k započtení (byť směnečných) pohledávek cokoli dovozovat

(k tomu, že započtení pohledávek a splnění dluhu, jsou instituty rozdílné,

přičemž započtení pohledávek nelze považovat za nějaký jiný způsob či formu

splnění dluhu, nýbrž za způsob zániku nesplněného závazku, srov. např. důvody

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004,

uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí). Jiné důvody, pro

které by – ve vztahu ke směnečným pohledávkám – neměla v případě započtení

učiněného postupem podle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. platit úprava

obsažená v tomto ustanovení, Nejvyšší soud nenachází. Jinými slovy, oznámil-li v poměrech dané věci původní věřitel dlužníku, že

spornou směnku převedl na žalobce, začala dlužníku již od tohoto oznámení o

změně v osobě věřitele běžet lhůta bez zbytečného odkladu k tomu, aby žalobci

oznámil, že má proti původnímu věřiteli ze směnky vzájemné (k započtení

způsobilé) pohledávky. Pro případnou korekci závěru odvolacího soudu, podle něhož započtení učiněné

žalovaným po více než třech měsících poté, co byl seznámen s převodem sporné

směnky na žalobce, je (poměřováno ustanovením § 529 obč. zák.) opožděné,

Nejvyšší soud důvod nemá. Jednak dovolatel v tomto směru právní posouzení věci

odvolacím soudem nezpochybnil (k tomu srov. též důvody nálezu Ústavního soudu

ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem

236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jednak úvaha odvolacího

soudu (co do nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu) zjevně nepřiměřená není. Lze tedy uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů, podle kterého byla-li směnka

indosována jen s účinky obyčejného postupu (čl. I. § 20 odst. 1 směnečného

zákona), mohl žalovaný přivodit v souladu s ustanovením § 529 odst. 2 obč. zák. zánik žalobcovy směnečné pohledávky tím, že proti ní započte pohledávku, kterou

má proti původnímu majiteli směnky, jen tehdy, oznámil-li by žalobci ve lhůtě

bez zbytečného odkladu poté, co jej o převodu směnky informoval, že má

vzájemnou pohledávku vůči původnímu majiteli směnky, je správný. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost

právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud

dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto

a žalobci tak vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení

advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. února

2012), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)

vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a

náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění

účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.907.759,56 Kč)

částku 15.940 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč

(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§

137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.410,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada

nákladů dovolacího řízení částku 19.650,40 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.

důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího

soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem

73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. května 2015

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu