29 Cdo 894/2013

29 Cdo 894/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci

žalobce Citibank Europe plc., se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irská

republika, registrační číslo 132781, organizační složka Citibank Europe plc, se

sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační

číslo osoby 28198131, zastoupeného JUDr. Petrem Maškem, advokátem, se sídlem v

Praze 9 - Klánovicích, Boušova 792, PSČ 190 14, proti žalovaným 1) Collector

Company s. r. o., se sídlem v Brně, Cornovova 729/10, PSČ 618 00, identifikační

číslo osoby 27661784, 2) A. M. a 3) Ing. O. M., oběma zastoupeným Mgr.

Vítězslavem Jírou, advokátem, se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, PSČ 602 00,

o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 7 Cm 543/2009, o dovolání druhého a třetího žalovaných proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012, č. j. 9 Cmo

57/2012-239, takto:

I. Dovolání proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

11. června 2012, č. j. 9 Cmo 57/2012-239, o nákladech řízení, se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č. j. 7 Cm

543/2009-188, zrušil ve vztahu ke druhé a třetímu žalovaným směnečný platební

rozkaz ze dne 1. února 2010, č. j. 7 Cm 543/2009-9, kterým uložil žalovaným

zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 1.184.171,12 Kč a náhradu nákladů

řízení ve výši 121.278 Kč, (výrok I.), dále řízení co do částky 40.890,34 Kč

zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že druhá a třetí

žalovaní se prostřednictvím včas uplatněných námitek povinnosti uložené jim

směnečným platebním rozkazem ubránili. K jednotlivým námitkám druhé a třetího žalovaných přitom soud prvního stupně

(zejména) uzavřel, že:

1/ Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku

vlastní, vystavenou první žalovanou v Praze dne 12. března 2008 na řad žalobce

a u něj také splatnou, znějící na směnečný peníz 1.184.171,12 Kč, za jejíž

zaplacení převzali druhá a třetí žalovaní směnečné rukojemství – dále též jen

„sporná směnka“) není neplatná pro neurčitě stanovený údaj její splatnosti. Z

textu uvedeného na směnce u údaje vymezujícího její splatnost („na viděnou –

nejpozději však do 30. dubna 2014“) je totiž zřejmé, že jde o směnku splatnou

na viděnou, s tím, že lhůta k jejímu předložení byla v souladu s ustanovením

čl. I. § 34 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále

jen „směnečný zákon“), prodloužena do 30. dubna 2014. 2/ Opodstatněnou není ani výhrada, že sporná směnka nebyla žalovaným předložena

k placení. Jednak byla směnka domicilována u směnečného věřitele a bylo tak

povinností směnečného dlužníka (výstavce směnky) zajistit, aby se věřiteli

plnění na směnku dostalo, jednak druhé a třetímu žalovaným vůbec směnka

nemusela být (jako směnečným rukojmím) k placení předkládána. 3/ Sporná směnka (vystavená původně jako blankosměnka bez uvedení údaje

směnečné sumy) zajišťovala pohledávky žalobce ze smlouvy o provozním úvěru,

uzavřené mezi žalobcem a první žalovanou dne 12. března 2008 (dále též jen

„úvěrová smlouva“), na jejímž základě mohla první žalovaná (dále též jen

„dlužník“) čerpat u žalobce revolvingový provozní úvěr až do výše 1.140.000 Kč. Podle článku 5.1 úvěrové smlouvy mohl žalobce vyplnit jako údaj směnečné sumy

částku rovnající se dlužné jistině úvěru, úroku a dalším částkám splatným podle

smlouvy. Podle článku 5.2 úvěrové smlouvy byl žalobce oprávněn přistoupit k

vyplnění blankosměnky v případě, že bude po dlužníkovi požadovat splacení

částek splatných podle smlouvy, včetně „předčasného splacení ve smyslu

ustanovení článku 15.15 standardních úvěrových podmínek“, s tím, že směnečná

suma nepřesáhne celkovou částku dlužné jistiny úvěru, úroků a dalších částek

splatných podle smlouvy. Takto uzavřená dohoda o vyplnění blankosměnky není –

oproti mínění druhé a třetího žalovaných – neplatná pro neurčitost, když není

pochyb o tom, jaké pohledávky měla (blanko)směnka zajišťovat a jakou částkou

mohl žalobce na blankosměnce vyplnit údaj směnečné sumy.

4/ Nedůvodnou je rovněž námitka, podle které dlužníkovi nebyly předány

standardní úvěrové podmínky, jež měly být podle článku 1. úvěrové smlouvy její

nedílnou součástí (dále jen „úvěrové podmínky“). Převzetí úvěrových podmínek

dlužník v úvěrové smlouvě výslovně potvrdil a vyjádřil s nimi také svůj

souhlas. Účastnické výpovědi, ve kterých druhá a třetí žalovaní převzetí

úvěrových podmínek popírali, přitom vyhodnotil soud prvního stupně jako

nepřesvědčivé. 5/ Přisvědčit lze naopak námitce, že žalobce nebyl oprávněn blankosměnku

vyplnit, neboť nedošlo k řádnému „zesplatnění“ úvěru. Žalobce tak měl podle

svých vlastních tvrzení učinit dopisem ze dne 11. září 2009, jímž vyzval

dlužníka k okamžitému splacení poskytnutého úvěru podle článku 15.15 úvěrových

podmínek. Jakkoli v této souvislosti neobstojí výhrada druhé a třetího

žalovaných, že dlužníku nebyl uvedený dopis doručen (výzva k okamžitému

splacení poskytnutého úvěru byla dlužníku zaslána na adresu jeho sídla, jež

byla současně též adresou uvedenou v úvěrové smlouvě a dlužníku se tak

předmětná zásilka – přestože si ji nevyzvedl – dostala do sféry jeho

dispozice), byla pro posouzení důvodnosti této námitky určující skutečnost, že

článek 15.15 úvěrových podmínek, na který žalobce ve výzvě odkazoval, byl

dohodou smluvních stran obsaženou v článku 2.8 písm. c) úvěrové smlouvy

„zrušen“ a „nahrazen“ zněním uvedeným ve smlouvě (podle kterého byl žalobce

oprávněn v případě, že dojde k některé ze skutečností definovaných v úvěrových

podmínkách jako „případ porušení“, požadovat „doručením oznámení“ mimo jiné též

okamžité splacení všech nebo některých závazků dlužníka vůči bance). Žalobce

tedy sice byl oprávněn (nastal-li „případ porušení“) požadovat předčasné

splacení poskytnutého úvěru, mohl tak však učinit jen „s odkazem“ na článek 2.8

písm. c) úvěrové smlouvy, případně mohl „to, čeho se domáhá, celé slovně

vypsat“; postupovat podle článku 15.15 úvěrových podmínek nicméně oprávněn

nebyl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., ve které byl ve vztahu ke

druhé a třetímu žalovaným zrušen směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech

řízení co do částky 8.490 Kč; ohledně směnečného peníze ve výši 1.143.280,78 Kč

a náhrady nákladů řízení ve výši 112.788 Kč pak rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že v tomto rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke

druhé a třetímu žalovaným v platnosti (první výrok). Dále rozhodl o náhradě

nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok, v písemném vyhotovení

rozhodnutí odvolacího soudu označený nesprávně jako třetí výrok). Odvolací soud nejprve předeslal, že třetímu žalovanému v posuzované věci

nepřísluší vznášet kauzální námitky a námitky protismluvního doplnění

blankosměnky, neboť se žalobcem (jak tvrdil již v podaných námitkách) neuzavřel

(na rozdíl od druhé žalované) směnečnou dohodu ani dohodu o vyplnění

blankosměnky. I kdyby mu však takové námitky náležely, bylo by nutné závěry,

které odvolací soud učinil ohledně (ne)důvodnosti námitek druhé žalované,

vztáhnout i na třetího žalovaného. Věcně správnými dále shledal odvolací soud závěry, jež soud prvního stupně

učinil ohledně posouzení námitek neplatnosti směnky pro neurčitě stanovený údaj

splatnosti, nepředložení směnky k placení, nepředání úvěrových podmínek

dlužníku a neplatnosti dohody o vyplnění blankosměnky. Přitom zejména zdůraznil, že:

1/ Z údaje „na viděnou – nejpozději však do 30. dubna 2014“, uvedeného na řádku

„údaj splatnosti“, nelze učinit jiný závěr, než že sporná směnka je směnkou

splatnou na viděnou, u které výstavce v souladu s čl. I. § 34 odst. 1

směnečného zákona (jenž podle čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona platí i pro

směnku vlastní, o níž v posuzované věci šlo) určil delší lhůtu pro její

předložení k placení. O dva rozdílné údaje splatnosti tak, jak nesprávně

dovozují druhá a třetí žalovaní, nejde. 2/ Ani případné nepředložení směnky k placení by nemělo – s ohledem na

ustanovení čl. I. § 53 odst. 1 ve spojení s § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1

směnečného zákona – za následek ztrátu práv ze směnky vůči výstavci směnky

vlastní. Stejný závěr nepochybně platí i pro směnečné rukojmí, kteří se za

výstavce zaručili (čl. I. § 32 odst. 1 směnečného zákona). 3/ Námitkové tvrzení druhé žalované, podle kterého se úvěrové podmínky nestaly

součástí úvěrové smlouvy, bylo vyvráceno již písemným potvrzením dlužníka

obsaženým v článku 1. úvěrové smlouvy. Jestliže druhá žalovaná tvrdila, že

žalobcem předložené úvěrové podmínky nejsou těmi podmínkami, na které úvěrová

smlouva odkazovala, bylo na ní, aby předložila „verzi podmínek, které podle

jejího názoru byly součástí smlouvy“. Poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně, shledal

odvolací soud správným rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobce dopisem ze

dne 11. září 2009 požádal dlužníka o předčasné splacení poskytnutého úvěru. K

tomu zdůraznil, že zaslal-li žalobce v souladu s úvěrovou smlouvou výzvu k

předčasnému splacení úvěru dlužníkovi na adresu uvedenou v článku 4. úvěrové

smlouvy jako adresa pro doručování písemností, nemůže jít k tíži žalobce, že

dopis nebyl dlužníku „fyzicky doručen“. Odvolací soud přitom v této souvislosti

rovněž odmítl jako nesprávné úvahy druhé žalované, podle kterých bylo

povinností žalobce prokázat, že v obálce, která byla dlužníkovi doručována,

byla skutečně vložena předmětná výzva ze dne 11. září 2009.

Podle odvolacího

soudu bylo naopak na druhé žalované, která doručení označené písemnosti

zpochybňovala, aby tvrdila, že zásilka obsahovala jinou písemnost a tuto

skutečnost v řízení také prokázala. Jestliže tak neučinila, je třeba vycházet z

toho, že v obálce (jejíž doručení dlužníkovi bylo prokázáno) byla výzva žalobce

ze dne 11. září 2009 vložena. Odvolací soud konečně neměl za důvodnou – na rozdíl od soudu prvního stupně –

ani námitku, že předčasná splatnost poskytnutého úvěru nebyla založena výzvou

žalobce ze dne 11. září 2009 (v níž žalobce odkázal na „zrušený“ článek 15.15

úvěrových podmínek) a žalobce proto nebyl za tohoto stavu oprávněn vystavenou

blankosměnku vyplnit. Podle odvolacího soudu z úvěrové smlouvy neplyne, že

článek 15.15 úvěrových podmínek byl ujednáním obsaženým v článku 2.8 písm. c)

úvěrové smlouvy „zcela zrušen (přestal existovat)“, což je zřejmé již z toho,

že smluvní strany na něj samy v úvěrové smlouvě (jejím článku 5.2) odkazují. Sporné ujednání úvěrové smlouvy je proto třeba chápat tak, že pouze

„novelizovalo“ článek 15.15. úvěrových podmínek. Opačný výklad, předestíraný

druhou žalovanou, postrádá „logický důvod a v kontextu obsahu smlouvy nedává

smysl“. Z uvedeného plyne, pokračoval odvolací soud, že úvěr nebyl zesplatněn na

základě „zrušeného“ článku 15.15 úvěrových podmínek, nýbrž podle článku 15.15

úvěrových podmínek „ve znění novely“ provedené článkem 2.8 písm. c) úvěrové

smlouvy. Dopis žalobce ze dne 11. září 2009 proto měl právní účinky a žalobce

byl oprávněn vyplnit blankosměnku zajišťující pohledávku z úvěrové smlouvy. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výroku o

nákladech řízení před soudy obou stupňů podali druhá a třetí žalovaní dovolání,

jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963

Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou

dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (písm. b/). Dovolatelé především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého

sporná směnka není neplatná pro neurčitě stanovený údaj splatnosti. Formulace

„na viděnou – nejpozději však do 30. dubna 2014“, použitá výstavcem na směnce,

je podle dovolatelů „zcela zřejmě neurčitá“, neboť obsahuje dvojí určení

splatnosti, a to „na viděnou“ a nejpozději do 30. dubna 2014“. Ze směnky přitom

nijak nevyplývá, že druhý z uvedených údajů by se neměl týkat splatnosti

směnky, ale jen (zákonem připuštěného) prodloužení lhůty k jejímu předložení k

placení. Za nesprávný mají dovolatelé dále závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce

v souladu s úvěrovou smlouvou vyzval dlužníka (dopisem ze dne 11. září 2009) k

předčasnému splacení úvěru a byl proto oprávněn blankosměnku – v intencích

dohody obsažené v článku 5.2 úvěrové smlouvy – doplnit a jako zajišťovací

prostředek použít. Podle dovolatelů v řízení především nebylo prokázáno, že by výzva ze dne 11. září 2009 byla některému ze žalovaných doručena, když žalobce nenavrhl žádný

důkaz k prokázání svého tvrzení, že obsahem předložené obálky, v níž měla být

předmětná výzva dlužníku doručována, skutečně tato výzva byla. Důkazní břemeno

je přitom „v tomto smyslu“ na žalobci, který uvedenou skutečnost tvrdí a

odvozuje od ní žalobou uplatněný nárok. Opačnému závěru, než ke kterému dospěl

odvolací soud, ostatně nasvědčují rovněž další v řízení provedené důkazy,

zejména vzájemná korespondence účastníků z doby, kdy „již dávno mělo dojít k

údajnému zesplatnění úvěru“. Nesprávný je podle dovolatelů rovněž odvolacím soudem provedený výklad

dotčených částí úvěrové smlouvy, vedený zjevně snahou „zachovat platnost všech

ujednání ve smlouvě“. Z úvěrové smlouvy lze nepochybně dovodit, že smluvní

strany projevily vůli zrušit článek 15.15 úvěrových podmínek o předčasné

splatnosti úvěru a nahradit jej pravidly sjednanými v úvěrové smlouvě v článku

2.8 písm. c). Odlišné ujednání ve smlouvě přitom musí mít přednost před úpravou

obsaženou v úvěrových podmínkách. To, že smluvní strany současně nezohlednily v

úvěrové smlouvě změnu provedenou v jejím článku 2.8 písm. c) a dohodly si, že

žalobce je oprávněn vyplnit blankosměnku mimo jiné také v případě uvedeném ve

zrušeném článku 15.15 úvěrových podmínek, pak nutně musí mít za následek

neplatnost dohody o vyplnění blankosměnky obsažené v článku 5.2 úvěrové smlouvy

pro neurčitost. V této souvislosti dovolatelé zdůrazňují, že je „lhostejno, co

chtěly strany projevit, nebo co je logické a smysluplné, důležité je, co

skutečně projevily“.

Dovolatelé dále snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu, podle něhož

námitkové tvrzení o nepředání úvěrových podmínek dlužníku bylo vyvráceno

písemným potvrzením samotného dlužníka, obsaženým v článku 1. úvěrové smlouvy. Přitom akcentují, že z provedených výslechů druhé a třetího žalovaných

vyplynulo, že úvěrové podmínky nebyly dlužníku – v rozporu s textem úvěrové

smlouvy – předány, soudy obou stupňů však tyto důkazy nevzaly při posuzování

důvodnosti vznesených námitek v úvahu. Podle dovolatelů neobstojí ani závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo na

druhé a třetím žalovaných, aby prokázali, že úvěrové podmínky, na něž odkazuje

úvěrová smlouva, nejsou totožné s těmi podmínkami, které žalobce soudu

předložil. Jestliže žalobce předložil podmínky, o nichž tvrdí, že jsou

podmínkami, které měly být součástí úvěrové smlouvy, byl rovněž povinen – s

ohledem na námitky druhé a třetího žalovaných – tuto skutečnost prokázat. Konečně třetí žalovaný nad rámec výše uvedené argumentace odvolacímu soudu

vytýká, že nesprávně posoudil i otázku (ne)přípustnosti kauzálních námitek a

námitek protismluvního doplnění blankosměnky, které třetí žalovaný v řízení

uplatnil. Jak vyplynulo z provedených účastnických výpovědí, třetí žalovaný

jako společník první žalované na základě plné moci vyjednával s pracovníkem

žalobce podmínky poskytnutí úvěru a byl také osobně přítomen podpisu úvěrové

smlouvy, přičemž při této příležitosti současně podepsal též předmětnou

blankosměnku. Z uvedeného je podle třetího žalovaného zřejmé, že (stejně jako

druhá žalovaná) uzavřel se žalobcem konkludentní směnečnou dohodu stejného

obsahu jako výstavce směnky a uplatněné námitky mu proto svědčí. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil

a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony. Jelikož dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o

nákladech řízení před soudy obou stupňů, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím,

zda je dovolání v tomto rozsahu přípustné. Tento výrok, ač součástí rozsudku,

má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z

ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem

4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v

tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez

dalšího jako objektivně nepřípustné odmítl. V rozsahu, ve kterém směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu,

je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není

však důvodné. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval

nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v

řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry

jsou případně rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle

ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného

pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 1) K platnosti směnky vlastní obsahující u údaje splatnosti text „na viděnou –

nejpozději však do 30. dubna 2014“. Podle ustanovení čl. I. § 75 bodu 3. směnečného zákona směnka vlastní obsahuje

(mimo jiné) údaj splatnosti. Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona, pokud to neodporuje

povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o (…)

splatnosti (§ 33 až 37). Podle ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona směnka může být vystavena: na

viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení, na určitý

den (odstavec 1). Směnky s jinou dobou splatnosti nebo se splatností postupnou

jsou neplatné (odstavec 2). Konečně podle ustanovení čl. I. § 34 odst. 1 směnečného zákona platí, že směnka

na viděnou je splatná při předložení. Musí být předložena k placení do jednoho

roku od data vystavení. Výstavce může tuto lhůtu zkrátit nebo určit lhůtu

delší. Indosanti mohou tyto lhůty zkrátit. Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje její

splatnosti se Nejvyšší soud (ve skutkových poměrech obdobných nyní projednávané

věci, lišících se jen datem uvedeným ve sporné doložce) zabýval v rozsudku ze

dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1209/2013. V něm – navazuje potud na závěry

formulované již v rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 3361/2010,

uveřejněném pod číslem 147/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek –

vysvětlil, že ustanovení čl. I. § 33 směnečného zákona, jež platí i pro vlastní

směnku (viz čl. I. § 77 odst. 1 směnečného zákona), taxativně určuje způsoby,

jakými může být na směnce stanovena splatnost, přičemž směnky s jinou dobou

splatnosti nebo se splatností postupnou výslovně prohlašuje za neplatné. Je-li

doba splatnosti na směnce vyznačena způsobem, který požadavkům ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona neodpovídá, neznamená to, že by se k takovému

údaji nepřihlíželo (a uplatnila se zásada obsažená v ustanovení čl. I. § 76

odst. 2 směnečného zákona, podle něhož o vlastní směnce, v níž není údaj

splatnosti, platí, že je splatná na viděnou), ale existence takového údaje na

směnce by byla důvodem její neplatnosti. O naposledy uvedený případ však v poměrech projednávané věci (šlo o směnku

obsahující u údaje splatnosti text „na viděnou – nejpozději však do 31.

prosince 2009“) podle přesvědčení Nejvyššího soudu nešlo, když údajem „na

viděnou“ byla splatnost posuzované směnky určena způsobem, který ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona výslovně připouští a který současně nezavdává

důvod k jakýmkoliv pochybnostem o tom, jakou konkrétní variantu (co se týče

splatnosti směnky) výstavce sporné směnky z (v úvahu přicházejících) možností

vypočtených v ustanovení čl. I. § 33 odst. 1 směnečného zákona zvolil. Pro závěr o (ne)platnosti směnky přitom Nejvyšší soud neměl za významné ani to,

že v dalším (na vymezený způsob splatnosti směnky bezprostředně navazujícím)

textu směnky byl umístěn údaj „nejpozději do 31. prosince 2009“. K tomu uvedl,

že vzhledem k umístění obou údajů na směnce a jejich zřetelné vzájemné vazbě

(kdy údaje o splatnosti směnky „na viděnou“ a o lhůtě „do 31. prosince 2009“

jsou součástí jedné a téže doložky, přičemž vymezení lhůty navazuje na text

určující, že směnka bude splatná při jejím předložení) totiž nelze než dovodit,

že smyslem uvedeného zápisu na směnce bylo (v souladu s ustanovením čl. I. § 34

odst. 1 směnečného zákona) prodloužit zákonnou lhůtu k předložení směnky k

placení (od udaného dne vystavení směnky) do 31. prosince 2009. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud v označené věci uzavřel, že v

situaci, kdy zákon výslovně nepředepisuje přesné znění doložky, jejímž

prostřednictvím lze v souladu s ustanovením čl. I. § 34 odst. 1 směnečného

zákona určit jinou než zákonnou lhůtu k předložení směnky splatné na viděnou k

placení, lze na změnu prezentační lhůty usuzovat i z výstavcova prohlášení, že

směnku zaplatí „na viděnou – nejpozději však do …“, s uvedením konkrétního

data, kdy tato lhůta končí. Z takto formulované doložky je totiž zřejmý jak

způsob, kterým byla určena splatnost směnky (tedy že jde o směnku se splatností

na viděnou), tak výstavcem zvolená lhůta, v níž má být taková směnka k placení

předložena (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna

2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněného pod číslem 80/2012 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Na výše uvedených závěrech (s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu) přitom

nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci. 2) K platnosti dohody o vyplnění blankosměnky (obsažené v článku 5.2 úvěrové

smlouvy). Shodně s odvolacím soudem nemá ani Nejvyšší soud – při respektování výkladových

pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zásad pro

výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98 (uveřejněného pod číslem 35/2001

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I.

ÚS 625/03 (uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu) – žádné pochybnosti o tom, že dohoda o vyplnění

blankosměnky (podle které byl žalobce oprávněn dlužníkem vystavenou

blankosměnku doplnit také v případě, že bude požadovat předčasné splacení úvěru

podle článku 15.15 úvěrových podmínek) není pro neurčitost neplatná, a to ani

se zřetelem k obsahu ujednání smluvních stran v článku 2.8 písm. c) úvěrové

smlouvy. Odvolacímu soudu lze nepochybně přisvědčit v tom, že výklad předestíraný

dovolateli „postrádá logický důvod a v kontextu obsahu smlouvy nedává smysl“. Jakkoli se úvěrová smlouva jeví při doslovném výkladu („na první pohled“) co do

pravidel, jimiž se má řídit předčasná splatnost úvěru, jako vnitřně rozporná,

když na jedné straně v článku 5.2 úvěrové smlouvy smluvní strany odkazují na

článek 15.15 úvěrových podmínek, na druhé straně tento článek „ruší a

nahrazují“ úpravou obsaženou v článku 2.8 písm. c) smlouvy, nelze mít žádné

pochybnosti o tom, že vůle smluvních stran směřovala – co do vymezení podmínek,

za nichž mohl žalobce blankosměnku vyplnit – k výsledku popsanému odvolacím

soudem v důvodech napadeného rozhodnutí, totiž že žalobce mohl přistoupit k

vyplnění blankosměnky také v případě, že se úvěr stane předčasně splatným podle

článku 2.8 písm. c) úvěrové smlouvy, jímž byl nahrazen text uvedený v článku

15.15 úvěrových podmínek. Jinak řečeno, jestliže si smluvní strany dohodly v

úvěrové smlouvě podmínky, za nichž žalobce mohl požadovat předčasné splacení

úvěru, odlišně od úpravy obsažené v úvěrových podmínkách, přičemž současně

předčasnou splatnost úvěru vymezily jako jeden z předpokladů pro vyplnění

blankosměnky vystavené k zajištění pohledávek z úvěrové smlouvy, není takové

ujednání (rozuměj dohoda o vyplnění blankosměnky) neplatná jen proto, že

(nesprávně) odkazuje na „nahrazenou“ část úvěrových podmínek. Argumentace dovolatelů, podle které je „lhostejno, co chtěly strany projevit,

nebo co je logické a smysluplné, důležité je, co skutečně projevily“, nemůže –

jako zjevně upřednostňující formální projev vůle smluvních stran před jejich

vůlí skutečnou a pomíjející základní princip výkladu smluv, kterým je priorita

výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který

neplatnost smlouvy zakládá – obstát (k tomu srov. opět důvody výše zmiňovaného

nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005). Pro úplnost (a nad rámec výše uvedeného) Nejvyššího soud podotýká, že úprava

předčasné splatnosti úvěru provedená v čl. 15.5 úvěrových podmínek a článku 2.8

písm. c) úvěrové smlouvy je – v části zakládající žalobci právo požadovat v

situaci, kdy nastane některý z „případů porušení“ definovaný v úvěrových

podmínkách, okamžité splacení všech nebo některých závazků dlužníka – naprosto

shodná. Ať již by tedy žalobce požadoval předčasné splacení úvěru s odkazem na

jednu či druhou úpravu, jeho postup by se v ničem nelišil. 3/ K otázce nositele důkazního břemene ohledně (ne)splnění dohodnutých podmínek

pro vyplnění blankosměnky.

Dovolateli zastávaný názor, podle kterého bylo v poměrech dané věci na žalobci,

aby prokázal jednak skutečný obsah zásilky, v níž měla být dlužníku doručena

výzva k předčasnému splacení úvěru, jednak předání úvěrových podmínek dlužníku,

je v rozporu se závěry, jež Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura

číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 97) a podle kterých směnka představuje

abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k

placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je

majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro

vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá

existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno (k

tomu srov. dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010,

sp. zn. 29 Cdo 274/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010). Jinak řečeno, v poměrech dané věci bylo na žalovaných směnečných dlužnících,

aby nejen tvrdili porušení uděleného vyplňovacího práva, ale rovněž prokázali,

že žalobce při vyplňování blankosměnky toto právo nerespektoval a doplnil

chybějící údaj směnečné sumy do blankosměnky v rozporu s ujednáním účastníků. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelům se

prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Zabývat

se za tohoto stavu dovolací argumentací třetího žalovaného k otázce

přípustnosti jeho kauzálních námitek a námitek protismluvního doplnění

blankosměnky pokládal Nejvyšší soud za zbytečné, když ani opačný úsudek

Nejvyššího soudu na to, zda třetímu žalovanému uvedené námitky příslušely,

nemohl mít na výsledek řízení žádný vliv. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Důvodnou Nejvyšší soud neshledává ani argumentaci dovolatelů, jíž polemizují se

skutkovými závěry soudů nižších stupňů a uplatňují tak (posuzováno podle

obsahu) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu

se totiž nepodává žádný důvod (k rozsahu námitek, jež jsou uplatnitelné

prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96,

uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pro

který by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů v

podstatné části oporu v provedeném dokazování nemají. Soudy obou stupňů vzaly v

úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů

účastníků, přičemž nepominuly žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (je tomu tak i v

případě dovolateli označené vzájemné elektronické korespondence účastníků, s

níž pro rozhodnutí dané věci žádná významná skutečnost neplyne).

V hodnocení

provedených důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, pak není

ani z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,

eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Opodstatněné konečně nejsou ani výhrady dovolatelů, podle kterých soudy při

posuzování důvodnosti námitky založené na tvrzení, že dlužníku nebyly předány

úvěrové podmínky, nevzaly v úvahu také účastnické výpovědi druhé a třetího

žalovaných, z nichž měl uvedený závěr vyplynout. Soudy nižších stupňů totiž

(jak se podává zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) výpovědi

dovolatelů nepominuly, nýbrž vyhodnotily je jako nepřesvědčivé. K (ne)možnosti

zpochybnit samotné hodnocení důkazů pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem

108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu

na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,

uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku

odvolacího soudu ve věci samé, zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem

o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé a

třetího žalovaných bylo zčásti odmítnuto, zčásti zamítnuto a žalobci podle

obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.