29 Cdo 895/2018-125
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s., se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka TOPGEO
BRNO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 41603338, zastoupeného JUDr.
Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00,
proti žalovanému AWT Rekultivace a. s., se sídlem v Havířově, Dělnická 884/41,
PSČ 735 64, identifikační číslo osoby 47676175, zastoupenému JUDr. Radimem
Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ
738 01, o zaplacení částky 311 383 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 9/2017, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2017, č.
j. 8 Co 399/2017-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 8 Co
399/2017-95, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 30. srpna 2017, č. j. 106 C 9/2017-79, Okresní soud v
Karviné - pobočka v Havířově zamítl žalobu, kterou se žalobce (AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka TOPGEO BRNO, spol. s r. o.) domáhal po
žalovaném (AWT Rekultivace a. s.) zaplacení částky 311 383 Kč s příslušenstvím
(bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Objednávkou ze dne 17. března 2014 si žalovaný u dlužníka objednal
provedení v žalobě blíže specifikovaného díla. Součástí této objednávky byly
smluvní podmínky, podle nichž (článek 10) dodavatel není oprávněn bez souhlasu
odběratele pohledávky vyplývající z objednávky postoupit, zastavit, ani
jednostranně započíst. 2/ Dlužník dílo provedl a na základě oboustranně odsouhlaseného soupisu
provedených prací vystavil žalovanému fakturu č. FVT 1310561 na částku 311 383
Kč, splatnou dne 11. května 2014 na bankovní účet dlužníka (dále jen „účet
dlužníka“). 3/ Dne 7. dubna 2014 bylo žalovanému doručeno oznámení o vzniku
zástavního práva učiněné na hlavičkovém papíře Komerční banky, a. s., (dále jen
„banka“), podepsané zástupci banky a prokuristou dlužníka. Obsahem tohoto
oznámení bylo sdělení, že na základě Rámcové smlouvy o zástavě pohledávek ze
dne 27. dubna 2012, registrační číslo 10000346129, uzavřené mezi bankou jako
zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavním dlužníkem byla pohledávka ve
výši 311 383 Kč, ohledně níž byla vystavena faktura č. 1310561 (dále jen
„zastavená pohledávka“), zastavena ve prospěch banky a v souladu s touto
skutečností je nutné pohledávku hradit na účet určený bankou (dále jen „účet
banky“). 4/ Dne 7. května 2014 zaplatil žalovaný částku 311 383 Kč na účet
dlužníka. 5/ Usnesením ze dne 9. března 2015 (jako den vydání uvedeno soudem
prvního stupně také datum: 9. března 2014), č. j. KSBR 52 INS 23869/2014-A-100,
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek
dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 6/ Usnesením ze dne 22. července 2015, č. j. KSBR 52 INS
23869/2014-B-63, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. 7/ Přípisem ze dne 21. března 2016 vyzval žalobce žalovaného k
zaplacení částky 311 383 Kč do majetkové podstaty dlužníka. Na tomto základě se soud prvního stupně nejdříve zabýval tím, jakým
právním předpisem se řídí předmětné zástavní právo. S ohledem na datum uzavření
Rámcové zástavní smlouvy (27. dubna 2012) a se zřetelem k § 3028 odst. 2 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), posuzoval soud prvního
stupně „účinnost“ zástavního práva podle § 159 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Samotnou zástavní smlouvu považoval soud za platnou, s tím, že
ustanovení smlouvy, podle něhož dodavatel není oprávněn bez souhlasu odběratele
pohledávky vyplývající z objednávky postoupit, zastavit ani jednostranně
započíst, je účinné pouze mezi těmito smluvními stranami a nezpůsobuje
neplatnost zástavní smlouvy či neplatnost zastavení pohledávky.
Vznik
zástavního práva byl žalovanému dlužníkem řádně oznámen, když oznámení, které
bylo žalovanému doručeno, podepsala osoba oprávněná za dlužníka jednat. Zástavní právo se tak oznámením o vzniku zástavního práva žalovanému stalo
účinné a žalovaný byl proto povinen plnit způsobem uvedeným v tomto oznámení
(na účet banky). Jestliže žalovaný plnil dne 7. května 2014 na účet dlužníka, pak se sice
peněžní prostředky dostaly do dispozice dlužníka, nedošlo však k zániku dluhu
splněním, neboť žalovaný neplnil způsobem uvedeným v oznámení o vzniku
zástavního práva. Žalobce pak správně vymáhá pohledávku do majetkové podstaty,
neboť banka se jako zástavní věřitel přihlásila do insolvenčního řízení
dlužníka (sama tuto pohledávku po zahájení insolvenčního řízení vymáhat nemůže). Žaloba však podle soudu prvního stupně přesto není důvodná. Zaplacenou
částku dlužník žalovanému nevrátil, ani není patrno, co se s peněžitými
prostředky stalo; mezi zaplacením a výzvou k úhradě uplynuly již téměř dva roky
a žalovaný svým plněním jednal poctivě v obchodním styku (plnil na základě
vystavené faktury). Přestože žalovaný plnil nesprávně, kdyby soud žalobě
vyhověl, musel by žalovaný plnit dvakrát. Dlužník je navíc v konkursu a
faktická možnost vymožení (již zaplacené částky) je značně ztížena. Výklad a
použití právního předpisu by tak byl v rozporu s dobrými mravy, a proto je
nutné žalobu zamítnout „s odkazem na § 2 odst. 3, § 6 odst. 1 a § 7 a 8 o. z.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok), změnil
jej v bodě II. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud odkázal na správná a úplná skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně, neztotožnil se však s některými jeho právními závěry.
S poukazem na § 3073 o. z. odvolací soud předeslal, že soud prvního
stupně správně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb. a správně rovněž posuzoval
účinnost zástavního práva k pohledávce doručením oznámení zástavního dlužníka o
něm dne 7. dubna 2014.
Za rozhodující pro posouzení žaloby považoval odvolací soud skutečnost,
že úpadek dlužníka byl zjištěn dne 9. března 2014, žalovaný plnil na účet
dlužníka dne 7. května 2014 a konkurs byl prohlášen dne 22. července 2015.
Podstatou zástavního práva podle odvolacího soudu je to, že poddlužník
musí po splatnosti své pohledávky vůči zástavnímu dlužníkovi plnit pouze
zástavnímu věřiteli a neučiní-li tak, může se zástavní věřitel domáhat
uspokojení této pohledávky žalobou vůči poddlužníkovi. To však neplatí za
insolvenčního řízení. Podle § 109 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), může zajištěný věřitel uplatnit právo na
uspokojení ze zajištění pohledávky pouze přihláškou pohledávky; jinak své právo
uplatňovat nemůže. Od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení konkursu na
majetek dlužníka je osobou s dispozičními oprávněními dlužník, kterému byl
poddlužník (žalovaný) oprávněn a povinen plnit. Jestliže žalovaný při placení
pohledávky nereflektoval oznámení o vzniku zástavního práva, ale řídil se
obsahem faktury (platil podle faktury na účet dlužníka), plnil do majetkové
podstaty a touto platbou se zprostil povinnosti plnit. Uvedený závěr je pak
podle odvolacího soudu plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.
ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněným pod číslem 70/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2012“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za
přípustné pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že uloží žalovanému zaplatit žalobci žalovanou
částku a nahradit náklady řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011,
sp. zn. 29 Cdo 921/2009, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní
judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 4, a
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 143,
míní, že žalovaný měl poté, co mu bylo doručeno oznámení o vzniku zástavního
práva, plnit výhradně na účet banky. Úhradu provedenou dne 7. května 2014, tedy
po doručení oznámení o vzniku zástavního práva, na účet dlužníka nelze
považovat za řádné splnění dluhu a nelze k ní přihlížet. Vzhledem k tomu, že dlužník byl v době vymáhání žalované pohledávky již
v konkursu a tuto pohledávku tak nemohla vymáhat banka jako zástavní věřitel,
stal se aktivně věcně legitimovaným insolvenční správce dlužníka (žalobce). Dovolatel nesouhlasí s aplikací závěrů uvedených v R 70/2012 odvolacím
soudem. Z odkazovaného rozhodnutí plyne jen to, že po zahájení insolvenčního
řízení není aktivně věcně legitimovanou osobou k podání žaloby na plnění
zástavní věřitel, který má v zástavě pohledávku za příslušným dlužníkem, a že
takovou osobou je insolvenční správce. Toto rozhodnutí tak nepotvrzuje závěr
odvolacího soudu, že se žalovaný mohl zprostit své povinnosti tím, že plnil
dlužníku (nikoliv zástavnímu věřiteli), navíc několik měsíců před zahájením
insolvenčního řízení. Jestliže odvolací soud uvedl, že žalovaný plnil do majetkové podstaty
dlužníka, pak dovolatel poukazuje na to, že v době plnění žalovaného žádná
majetková podstata dlužníka neexistovala, neboť insolvenční řízení bylo
zahájeno až v září 2014. Rovněž názor odvolacího soudu, že nelze aplikovat závěry uvedené v
rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 921/2009 a sp. zn. 21 Cdo 1891/2005,
když tato judikatura byla vytvořena k zákonu o konkursu a vyrovnání a není ji
možno na tento případ použít, není podle dovolatele správný, když i Nejvyšší
soud rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 cituje v R 70/2012, jež se týkalo
výkladu insolvenčního zákona. Podle dovolatele tak odvolací soud popřel význam zástavního práva k
pohledávce jako zajišťovacího institutu, který má zástavnímu věřiteli
poskytnout jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho
pohledávka „řádně a včas uplatněna“. Žalovaný tak měl v mezidobí mezi oznámením vzniku zástavního práva a
zahájením insolvenčního řízení plnit zástavnímu věřiteli (a to i když plnění
již poskytl svému věřiteli), po zahájení insolvenčního řízení pak dlužníku a po
prohlášení konkursu insolvenčnímu správci dlužníka. Žalovaný chyboval, když
porušil povinnost plnit po oznámení vzniku zástavního práva zástavnímu
věřiteli.
Kdyby totiž nebyl zjištěn úpadek a prohlášen konkurs, mohl zástavní
věřitel úspěšně žalovat žalovaného, proto na jeho postavení nemůže mít úpadek
dlužníka vliv. Žalovaný se tak své povinnosti plnit na zastavenou pohledávku
nezprostil. Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil závěry odvolacího soudu za
věcně i procesně správné. Doplnil, že smlouva mezi žalobcem a žalovaným, z níž
vzešla pohledávka tvořící zástavu, byla uzavřena za účinnosti zákona č. 89/2012
Sb., proto by považoval za vhodné aplikovat na uvedený případ také § 2 odst. 3,
§ 6 odst. 1, § 7 a 8 o. z. Rovněž poukázal na to, že ve smlouvě o dílo byl
ujednán zákaz postoupení či zástavy pohledávek bez souhlasu žalovaného. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na dovolatelem otevřené otázce hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší
soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním dále zabýval
dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, tj. správností právního posouzení
věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovoláním nebyla zpochybněna platnost zástavní smlouvy a účinnost
zástavního práva ve vztahu k zastavené pohledávce. Dovolací soud, jsa omezen v
přezkumné činnosti důvody vymezenými v dovolání, je tak vázán právním závěrem,
že zástavní smlouva byla platná a zástavní právo bylo účinné vůči žalovanému, a
vycházel z něj, a to přesto, že žalovaný zpochybňoval jeho správnost ve
vyjádření k dovolání námitkou, že se strany smlouvy o dílo dohodly na zákazu
zastavení pohledávek bez souhlasu žalovaného, a dále námitkou, že vznik
zástavního práva nebyl žalovanému řádně oznámen, a z uvedeného názoru usuzoval
na neoprávněnost žalobou požadovaného nároku. Dovolatel napadá správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož
žalovaný úhradou zastavené pohledávky na účet dlužníka plnil do majetkové
podstaty dlužníka, a tím se žalovaný zprostil svého závazku (další povinnosti
plnit). Judikatura Nejvyššího soudu je k otázce výkonu zástavního práva v
situaci, kdy zástavu tvoří pohledávka, a jeho vztahu k insolvenčnímu řízení,
ustálena v následujících závěrech:
1/ V insolvenčním řízení se při úvaze o obsahu zástavních práv
uplatňuje metoda, podle které je, pro přesné vymezení obsahu práv a povinností
dotčených zahájením insolvenčního řízení na některý ze subjektů z těchto vztahů
oprávněných nebo povinných, určující především zjištění, jaká práva či
povinnosti by těmto osobám příslušely, kdyby insolvenčního řízení nebylo. Teprve pak je nutno zkoumat, zda a v jakém směru zasahují do obecné úpravy
zástavních práv ustanovení práva insolvenčního (srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn.
29 Odo 1324/2006, uveřejněného
pod číslem 74/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo R 70/2012). 2/ Ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního
věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že
poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu
dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo)
zástavnímu věřiteli. 3/ Je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné
a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen
po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené
(sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když
(již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku
(dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce. 4/ Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev
směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné,
že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to
již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s
ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení
ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh
věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon
směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit
povinnosti uložené mu § 167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce
zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele
na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být
těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno. 5/ Závěr o tom, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči
poddlužníku účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o
něm), nemůže poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli
(zástavnímu dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, se prosadí i v době
před splatností zastavené pohledávky. Srov. např. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, sp. zn. 29 Cdo 921/2009,
R 70/2012, ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo
108/2016, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016,
uveřejněné pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 80/2019“), a ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 148/2016. 6/ Poté, co ve smyslu § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního
dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již
zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku
zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka
nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je
vůči poddlužníku účinné.
Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky
zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na
insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. R
70/2012, usnesení sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, rozsudek sen. zn. 29 ICdo 108/2016,
usnesení sen. zn. 29 NSČR 148/2016, nebo R 80/2019]. Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem nespočívá v tom, že by
postupoval v rozporu s výše shrnutými judikatorními závěry, ale v tom, že tyto
právní závěry nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav. Soudy obou stupňů
vycházely při zjištění úpadku dlužníka ze dvou různých dat, neboť v rámci
odůvodnění rozhodnutí uvádějí u této události jednou 9. březen 2014, jindy 9. březen 2015. Z prvně uvedeného data následně odvolací soud dovozuje, že
insolvenční řízení bylo zahájeno před tím, než žalovaný plnil dlužníku (před 7. květnem 2014). Nejvyšší soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a obsahu
spisu, proto rekapituluje podstatná skutková zjištění:
1/ Dne 7. května 2014 plnil žalovaný na zastavenou pohledávku tak, že
ji uhradil dlužníku. 2/ Dne 11. května 2014 se zastavená pohledávka stala splatnou. 3/ Dne 2. září 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek
dlužníka. 4/ Dne 9. března 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka. 5/ Dne 22. července 2015 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný nemohl dne 7. května 2014 plnit do
majetkové podstaty dlužníka, neboť v době poskytnutí plnění ještě neprobíhalo
insolvenční řízení na majetek dlužníka (to bylo zahájeno až dne 2. září 2014). Jak plyne z výše citované judikatury, i v době od oznámení o vzniku
zástavního práva (dne 7. dubna 2014) do splatnosti pohledávky (dne 11. května
2014) se žalovaný mohl zprostit svého závazku pouze plněním zástavnímu věřiteli
(bance). To platilo rovněž v době od splatnosti zastavené pohledávky do doby
zahájení insolvenčního řízení. Po zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o
prohlášení konkursu bylo povinností žalovaného plnit dlužníku a po prohlášení
konkursu na majetek dlužníka insolvenčnímu správci dlužníka (žalobci). Tyto
osoby mohly po splatnosti zastavené pohledávky tuto pohledávku vymáhat. Jestliže byl žalovanému dne 7. dubna 2014 oznámen vznik zástavního
práva k pohledávce, kterou byl žalovaný povinen uspokojit z titulu závazku
(dluhu) ze smlouvy o dílo uzavřené s dlužníkem, a žalovaný tuto pohledávku
plnil dne 7. května 2014 dlužníku, který v této době (ještě) nebyl v
insolvenčním řízení (insolvenční řízení vedené na jeho majetek bylo zahájeno až
2. září 2014), svého závazku plnit na zastavenou pohledávku zástavnímu věřiteli
(bance) se nezprostil. Nesplnil-li žalovaný tuto pohledávku do zahájení insolvenčního řízení
zástavnímu věřiteli, ani v době od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení
konkursu dlužníku, a konečně ani po prohlášení konkursu insolvenčnímu správci,
je žalobce jako insolvenční správce dlužníka aktivně věcně legitimován tuto
pohledávku vymáhat. Napadené rozhodnutí tudíž není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne
odvolací soud znovu v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 poslední věta o. s. ř.). V dalším řízení se odvolací soud neopomene zabývat námitkami žalovaného
uvedenými ve vyjádření k dovolání, zejména námitkou neplatnosti zástavní
smlouvy pro nemožnost zastavení předmětné pohledávky a řádnou notifikací vzniku
zástavního práva žalovanému. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.