29 Cdo 920/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
J. I., zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, se sídlem v Chomutově,
Chelčického 97/1, PSČ 430 01, proti žalované IBL CZ a. s., se sídlem v Praze 2,
Bělehradská 568/92, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 49905643, zastoupené
Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, PSČ 110
00, o zaplacení 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 59/2012, o dovolání žalobce proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 7 Cmo 146/2014-177, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil
usnesení ze dne 10. prosince 2013, č. j. 19 Cm 59/2012-164, kterým Krajský soud
v Ústí nad Labem přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), až do pravomocného
skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 33 Cm 396/2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl soud prvního stupně oprávněn řízení v
projednávané věci přerušit, neboť ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 33 Cm 396/2013 bude řešena otázka významná pro rozhodnutí
soudu v projednávané věci – určení nicotnosti rozhodnutí jediného akcionáře
žalované (jímž byl v rozhodné době dovolatel) ze dne 16. května 2011, kterým
byla schválena výplata dividendy v celkové výši 7.650.000,- Kč jedinému
akcionáři (zaplacení jejíhož nedoplatku se dovolatel domáhá v projednávané
věci) – je plně v souladu s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. důvody usnesení ze dne 6. června 2013, sp.
zn. 26 Cdo 1282/2013, usnesení ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo
3694/2013, či usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, jež
jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud připomíná, že dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o
přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). O
takový případ v projednávané věci nejde.
Nejvyšší soud dodává, že při posuzování přípustnosti dovolání nemohl
přihlédnout k podání dovolatele ze dne 4. srpna 2015, neboť změna či doplnění
vymezení dovolacího důvodu (a to i formou doplnění nové argumentace) je ve
smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání;
ta dovolateli uplynula v lednu 2015.
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu