KSPH 70 INS XY
70 ICm XY
29 ICdo 100/2017-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce BP Integralis Limited, se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th
Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo
255048, proti žalovaným 1) Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se
sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby
29414873, jako insolvenčnímu správci dlužnice B. V., zastoupenému Mgr. Janem
Škeříkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 619/46, PSČ 140 00, a 2) B.
V., narozené XY, bytem XY, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužnice B. V., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 70 INS XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2017,
č. j. 70 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 70 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2017, č. j. 70 ICm XY, 103
VSPH XY (KSPH 70 INS XY), se s výjimkou prvního výroku zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 70 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále
jen „insolvenční soud“):
1/ Rozhodl o žalobě, jíž se žalobce (BP Integralis Limited) domáhal vůči
insolvenčnímu správci dlužnice B. V. a vůči dlužnici určení pravosti pohledávek
přihlášených do insolvenčního řízení dlužnice, tak, že určil, že:
a) pohledávka ve výši 12.849 Kč odpovídající zákonnému úroku z prodlení
počítaného z pohledávky z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního
úroku, zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitostem (dále jen
„pohledávka č. 2“),
b) pohledávka ve výši 224.775 Kč z titulu smluvní pokuty z prodlení s vrácením
celé zesplatněné půjčky podle čl. VII/2 smlouvy o půjčce č. 1F 100168/2006
(dále jen „pohledávka č. 3“),
c) pohledávka ve výši 56.875 Kč odpovídající zákonnému úroku z prodlení
počítaného z pohledávky z titulu části jistiny vzniklé kapitalizací smluvního
úroku, zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitostem (dále jen
„pohledávka č. 5“),
d) pohledávka ve výši 283.455 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou
celého úvěru (dále jen „pohledávka č. 6“),
e) pohledávka ve výši 58.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení podání
vlastního insolvenčního návrhu, zajištěnou zástavním právem k označeným
nemovitostem (dále jen „pohledávka č. 7“) a
f) pohledávka ve výši 58.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení zahájení
exekučního řízení ve sjednané lhůtě, zajištěnou zástavním právem k označeným
nemovitostem (dále jen „pohledávka č. 8“)
byly přihlášeny po právu (výrok I.). 2/ Uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku
29.687 Kč (výrok II.). 3/ Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Na základě smlouvy o půjčce č. 1F 100168/2006 uzavřené dne 27. března 2006
(dále jen „smlouva o půjčce“) poskytl právní předchůdce žalobce 1. faktorská s. r. o. (dále jen „společnost F“) dlužnici částku 300.000 Kč, kterou měla
dlužnice vrátit v 84 měsíčních splátkách ve výši 5.990 Kč (správně prvních 12
splátek po 5.990 Kč a následujících 72 splátek po 9.990 Kč). Dluh ze smlouvy o
půjčce byl z důvodu prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek
„zesplatněn“ dne 12. prosince 2009, a to na základě oznámení o zesplatnění
půjčky doručeného dlužnici dne 16. listopadu 2009. 2/ Na základě smlouvy o úvěru č. 1F 101395/2010 uzavřené dne 20. prosince 2010
(dále jen „úvěrová smlouva“) poskytla společnost F dlužnici úvěr ve výši
997.500 Kč, který měla dlužnice vrátit v 250 měsíčních splátkách po 3.990 Kč. Také úvěr byl „zesplatněn“ z důvodu prodlení s úhradou měsíčních splátek na
základě zaslaného oznámení o zesplatnění celého úvěru. 3/ Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011 postoupila společnost
F (jako postupitel) pohledávky ze smlouvy o půjčce a z úvěrové smlouvy žalobci
(jako postupníku). 4/ Usnesením ze dne 20. října 2014, č. j. KSPH 70 INS XY, insolvenční soud
zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenčním
správcem ustanovil prvního žalovaného.
5/ Na přezkumném jednání konaném dne 22. dubna 2015 insolvenční správce a
dlužnice (žalovaní) popřeli pravost výše označených pohledávek. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, s tím,
že důvody popření sporných pohledávek nejsou dány. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2017, č. j. 70 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 70 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech e) a f) výroku I. (první
výrok). 2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech a) až d) výroku I. tak, že
žaloba o určení pravosti pohledávek ve výši 12.849 Kč, 224.775 Kč, 56.875 Kč a
283.455 Kč se zamítá pro předčasnost (druhý výrok). 3/ Rozhodl, že prvnímu žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před
soudy obou stupňů (třetí výrok) a že ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(čtvrtý výrok). Odvolací soud – cituje § 173 odst. 4, § 174 odst. 1, § 176, § 188 odst. 2, §
198 odst. 2, § 200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) a § 21 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro
insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního
zákona, a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněného pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29
Cdo 1072/2010 – (mimo jiné) uzavřel, že žaloba na určení pohledávek č. 2, 3, 5
a 6 byla podána předčasně. Podle odvolacího soudu totiž byly uvedené pohledávky přihlášeny „v rozporu se
zákonným požadavkem na obsahové náležitosti přihlášky“. Přihlášky těchto
pohledávek nebyly dostatečně odůvodněny, když z provedených důkazů lze dovodit,
že uhrazené splátky půjčky a úvěru v sobě obsahují nejen splátku jistiny, nýbrž
i smluvního úroku, jejichž poměr se v průběhu splácení mění ve prospěch
splácení jistiny. Ohledně sporných pohledávek tudíž nelze určit výši jistiny
vzniklé sjednanou kapitalizací smluvních úroků nezaplacených včas, jež se
připočítá k půjčeným částkám. Z přihlášky pohledávky navíc neplyne ani výše
smluvního úroku. V důsledku toho nelze ani řádně určit výši smluvní pokuty,
neboť není postaven najisto základ nesplacené jistiny, z níž pochází. Rozhodné skutečnosti podstatné pro vznik přihlašovaných pohledávek pak nelze
mít v poměrech dané věci za vylíčené ani prostřednictvím připojených příloh,
neboť v přihláškách „na ně žádný odkaz není“.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
1/ Je soud v incidenčním sporu oprávněn posuzovat otázky, o kterých mezi
účastníky není žádného sporu, jelikož byly fakticky vyřešeny uznáním/zjištěním
přihlášených pohledávek při přezkumném jednání? 2/ Jaké konkrétní skutečnosti je věřitel povinen uvádět v přihlášce pohledávky
do insolvenčního řízení podle ustanovení § 174 insolvenčního zákona (ve vazbě
na posouzení důvodnosti požadavku soudu na uvedení detailních informací o
způsobu splácení jednotlivých splátek, zejména s jejich rozpadem na splátky
jistiny a úroku) v situaci, kdy se celá pohledávka stala (i podle judikatury
Nejvyššího soudu) dovoleným způsobem jistinou, a není tak relevantní započítání
na jednotlivé nároky? Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že si nesprávně vyložil, v čem
spočívají mezi účastníky sporné otázky (a na tomto základě dospěl k nesprávnému
řešení sporu), když žalovaní na přezkumném jednání uznali jak části jistin
pohledávek tvořené původní jistinou, tak části jistin tvořené kapitalizovanými
úroky a spor se týkal pouze toho, zda lze z kapitalizovaných úroků počítat
zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu z prodlení. Dovolatel považuje přístup odvolacího soudu za formalistický a nesprávný, když
jím je nad únosnou míru ztěžováno uplatňování práv u soudu a není jím
respektován vymezený předmět sporu mezi žalobcem a žalovanými, který od počátku
jednoznačně směřoval pouze k posouzení toho, zda z kapitalizovaných úroků lze
počítat zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu z prodlení. Dále dovolatel míní, že obsah přihlášky reflektuje ujednání ve smlouvě o půjčce
a v úvěrové smlouvě, přičemž požadavek odvolacího soudu, aby v přihlášce byla
uvedena výše úroků a jistiny vzniklé kapitalizací smluvních úroků (což ale
učiněno bylo a soud tedy fakticky požaduje, aby byl uveden rozpad splátek na
úhradu jistiny a úroků), je nepochopením systematiky uvedených smluv. Z
přihlášky pohledávek vyplývá výše úroků, neboť jsou sjednány pevnou částkou
jako rozdíl mezi celkovou sumou splátek a jistinou. Vzhledem k tomu, že
nesplacené úroky se posléze staly jistinou, nebyl důvod v přihlášce rozlišovat,
kolik bylo uhrazeno na úrok a kolik na jistinu. Podle dovolatele je tak obsah
přihlášky vymezen dostatečně, neboť je na něj navázán řádný a určitý popěrný
úkon žalovaných, z něhož vyplynul tento incidenční spor. Podle dovolatele z ustanovení právních předpisů ani neplyne povinnost
specifikovat důvody vzniku pohledávky způsobem, který odvolací soud požaduje.
K
určitosti pohledávky podpůrně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních
rozhodnutí, z něhož dovozuje, že může-li být měřítkem přezkoumatelnosti
soudního rozhodnutí subjektivní schopnost účastníka řízení použít odvolací
důvody, tzn. přiměřeně kvalifikovaným způsobem reagovat na rozhodnutí, není
důvod, aby na procesní úkon účastníka byly kladeny přísnější a formálnější
požadavky, když v tomto případě žalovanému bylo jasné, k čemu se má vyjadřovat
a jak pohledávku popírat. Dovolatel proto uzavírá, že přihláška sporných pohledávek v projednávané věci
byla dostatečně určitá a obsahovala všechny skutečnosti, jejichž uvedení
vyžadují právní předpisy. Přístup odvolacího soudu podle přesvědčení dovolatele
„neodpovídá realitě praktického fungování práva, ale je akademickým hledáním
problémů tam, kde v praxi žádné problémy nejsou“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné
z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s.
ř., a napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, podle
kterého důvodem vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 a § 198 odst. 2
insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky,
nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí
být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož
základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení,
umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem).
Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu
na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu
přihlášky po skutkové stránce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 27/2017, jež byl vydán ve věci skutkově i
právně obdobné nyní projednávanému sporu).
Obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež
nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě
věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale
insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného
jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o
pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to
důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky.
Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o
určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších
fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících
skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná
podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že
jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o
pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených
jeho žalobním tvrzením ustanovením § 198 odst. 2 insolvenčního zákona (srov.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo
50/2017).
Poměřováno výše citovanými judikaturními závěry nemůže být pochyb o tom, že v
poměrech projednávané věci údaje o důvodu vzniku pohledávky č. 2, 3, 5 a 6,
uvedené v přihlášce dovolatelovy pohledávky (včetně zvoleného způsobu výpočtu
její výše), nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na
jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního
řízení dlužnice. Přihláška pohledávky žalobce (ze dne 19. listopadu 2014) je
zjevně – z hlediska vymezení právního důvodu vzniku přihlašované pohledávky –
určitá, přičemž v přihlášce popsaný skutek umožňuje (oproti mínění odvolacího
soudu) jednoznačnou individualizaci žalobcem uplatněného nároku.
Lze uzavřít, že žalobcem pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce
pohledávky nečiní přihlášku vadnou a tudíž nezpůsobilou řádného přezkumu (§ 188
odst. 2 insolvenčního zákona). Důvod odstraňovat vady přihlášky ohledně
pohledávek č. 2, 3, 5 a 6 tedy v poměrech dané věci dán nebyl. Odtud plyne, že
rovněž nebyl důvod zamítnout žalobu pro předčasnost. Dovolací důvod dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené části (včetně závislých výroků o
nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu