Nejvyšší soud Usnesení insolvence

29 ICdo 110/2023

ze dne 2024-03-28
ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.110.2023.1

KSLB 76 INS 22654/2011 76 ICm 2684/2021 29 ICdo 110/2023-257

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Jižní 1820, PSČ 470 01, proti žalované J. V., o žalobě na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 2684/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 76 ICm 2684/2021, 103 VSPH 240/2022-234 (KSLB 76 INS 22654/2011), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Rozsudkem ze dne 23. února 2022, č. j. 76 ICm 2684/2021-160, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody ve výši 446 mil. Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši a nemajetkové újmy ve výši 50 mil. Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši, které měly být žalobci (J. J., jako insolvenčnímu dlužníku) způsobeny činností žalované (J. V.) na přezkumném jednání konaném dne 24.

2. Insolvenční soud – vycházeje z § 37 a § 159 odst. 1 písm. e/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou měl dlužníku způsobit insolvenční správce při výkonu funkce porušením svých povinností, může být pasivně legitimován pouze insolvenční správce. Tím však byl v době konání přezkumného jednání KOPPA, v. o. s., nikoli žalovaná, která byla pouze zaměstnankyní insolvenčního správce. Proti insolvenčnímu správci ostatně žalobce již nárok na náhradu škody ze stejného důvodu uplatnil v řízení vedeném insolvenčním soudem pod sp. zn. 76 ICm 2003/2016, přičemž jeho žaloba byla pravomocně zamítnuta.

3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Odvolací soud – vycházeje dále i z § 40 insolvenčního zákona – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a dodal, že žalovaná by mohla být odpovědná toliko vůči insolvenčnímu správci dlužníka jako jeho bývalá zaměstnankyně, avšak tato její odpovědnost se ve vztahu k žalobci neuplatní. K (v řízení opakovaně uplatňované) námitce věcné nepříslušnosti insolvenčního soudu k projednání a rozhodnutí dané věci odvolací soud uzavřel, že tuto otázku pravomocně vyřešil již v usnesení ze dne 23. srpna 2021, č. j. Ncp 548/2021-71, a proto se jí nyní již nelze zabývat. Odvolací soud konečně nepřisvědčil ani námitce podjatosti soudkyně insolvenčního soudu, neboť o námitce bylo rozhodnuto již usnesením ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 76 ICm 2684/2021, 102 VSPH 907/2021-142 (KSLB 76 INS 22654/2011); žalobce neuvedl jakékoli nové skutečnosti či důkazy odůvodňující pochybovat o nepodjatosti rozhodující soudkyně ve smyslu § 14 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

5. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce

dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. „aby je změnil“.

6. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

7. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

8. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá- li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

10. Řečené platí tím více, jestliže dovoláním nebylo zpochybněno řešení žádné z otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu viz např. v poměrech (jiných) incidenčních sporů v insolvenčním řízení téhož žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 70/2020, ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 69/2020, ze dne 23. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 109/2019, ze dne 11. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 72/2020, ze dne 24. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 62/2020, ze dne 30. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 11/2021, ze dne 21. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 48/2022 a sen. zn. 29 ICdo 50/2022, ze dne 25. října 2023, sen. zn. 29 ICdo 163/2023, a ze dne 15. listopadu 2023, sen. zn. 29 ICdo 167/2023.

11. Dovolací argumentace se soustřeďuje ke zpochybnění věcné příslušnosti insolvenčního soudu k projednání a rozhodnutí dané věci, k námitce podjatosti soudkyně insolvenčního soudu, k výtkám ohledně průběhu samotného přezkumného jednání a činnosti insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení dlužníka, ke zpochybnění právních účinků výsledku přezkumného jednání, k nesprávnosti a účelovosti vedení celého insolvenčního řízení dlužníka a (ve vztahu k výše uvedeným otázkám) též k námitce nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí soudů nižších stupňů.

12. Napadené rozhodnutí však spočívá na jiném závěru; totiž na tom, že žalobě nelze vyhovět, jelikož žalovaná není v tomto incidenčním sporu (§ 159 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona) pasivně legitimována. Proti tomuto závěru se však dovolání argumentačně nevymezuje [a řešení těch otázek, jež dovolání klade (posuzováno podle jeho obsahu), je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné].

13. Pro úplnost lze dodat, že vychází-li dovolatel při svých úvahách z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy nižších stupňů (tj. že žalovaná jednala na přezkumném jednání jako zástupce insolvenčního správce dlužníka), není ani tato argumentace způsobilá přinést mu úspěch ve věci, neboť skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemůže být v dovolacím řízení zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí vychází.

14. Obdobně vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2024

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu