USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce
1. správcovská a konkurzní v. o. s., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67,
PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčního správce
dlužníka Ferrosit s. r. o., zastoupeného Mgr. Radkem Látem, advokátem, se
sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, proti žalované Železárny –
Annahütte, spol. s r. o., se sídlem v Prostějově, Dolní 3137/100, PSČ 796 01,
identifikační číslo osoby 00546542, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, o neúčinnost kupní
smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod
sp. zn. 59 ICm 1046/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
Ferrosit s. r. o. se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 237, PSČ 530 02,
identifikační číslo osoby 27466892, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 3277/2011, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2016, č. j. 59 ICm
1046/2012, 101 VSPH 798/2015-107 (KSPA 59 INS 3277/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29.
května 2015, č. j. 59 ICm 1046/2012-75, zamítl žalobu o určení neúčinnosti ve
výroku specifikované kupní smlouvy, uzavřené mezi žalovaným jakožto kupujícím a
dlužníkem jakožto prodávajícím (dále jen „sporná kupní smlouva“) [výrok I.] a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporná kupní smlouva je neúčinná (první
výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok) a o povinnosti žalovaného
zaplatit soudní poplatek za žalobu a za odvolání (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněný závěr
odvolacího soudu, podle něhož je sporná kupní smlouva právním úkonem bez
přiměřeného protiplnění, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (zčásti
přijaté až po vydání napadeného rozhodnutí). Z té se podává, že:
1) Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel
„přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo
jiného ujednání; o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy,
jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku
opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená
(rovnocenná) náhrada.
2) Uzavře-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých
věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o
prodeji věci, jejíž součástí je dohoda o započtení dříve splatných pohledávek
věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně
obdrží jen zlomek kupní ceny, je taková kupní smlouva vzorovým příkladem
právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“ ve smyslu § 240 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Taková
transakce totiž směřuje jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli),
na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž
by se dlužníku za věc převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění
(zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo
76/2015, a judikaturu v něm citovanou.
3) Výše řečené platí i tehdy, umožní-li dlužník uzavřením kupní smlouvy se svým
věřitelem, která má vůči němu splatné pohledávky, aby věřitel (jakožto
kupující) jednostranně započetl své splatné pohledávky na pohledávku dlužníka z
titulu kupní ceny, v důsledku čehož se dlužníku nedostane z titulu kupní ceny
žádné reálné plnění, využitelné k uspokojení jeho dalších věřitelů.
Srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29
Cdo 490/2015.
K otázce, zda lze úkon směřující k započtení pokládat za právní úkon bez
přiměřeného protiplnění, srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018,
sen. zn. 29 ICdo 109/2016.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014,
uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
V Brně dne 23. 8. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu