29 ICdo 120/2022

KSCB 28 INS 3847/2017 42 ICm 4552/2017 29 ICdo 120/2022-260

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Davida Termera, se sídlem v Praze 1, Opatovická 156/24, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka SOME Jindřichův Hradec s. r. o., proti žalovanému UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 4552/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SOME Jindřichův Hradec s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Jarošovská 1267, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 62508831, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 3847/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2022, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 101/2022-234 (KSCB 44 INS 3847/2017), takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2022, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 101/2022-234 (KSCB 44 INS 3847/2017), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč.

1. Rozsudkem ze dne 10. května 2018, č. j. 42 ICm 4552/2017-85, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že právní jednání dlužníka (SOME Jindřichův Hradec s. r. o.) – uzavření zástavní smlouvy k závodu dlužníka dne 15. září 2016 (dále též jen „zástavní smlouva“ nebo „zástavní smlouva k obchodnímu závodu dlužníka“) – je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 INS 3847/2017 neúčinné (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod III. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 646/2018-109 (KSCB 44 INS 3847/2017): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 9/2022 Sb. rozh. obč., který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2018 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Usnesením ze dne 1. července 2021, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 646/2018-173 (KSCB 44 INS 3847/2017), Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 10. května 2018 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2021, č. j 42 ICm 4552/2017-209, insolvenční soud: [1] Určil, že právní jednání dlužníka – uzavření zástavní smlouvy – je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 INS 3847/2017 neúčinné (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod III. výroku).

6. Insolvenční soud – vycházeje z § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z § 3 odst. 1 a 2, § 235 odst. 1 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

7. Žalobce prokázal splnění podmínek obsažených v § 241 odst. 1 až 4 insolvenčního zákona a žalovaný neprokázal splnění podmínky dle § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona.

8. Ačkoliv je poskytnutí majetku k zajištění již existujícího závazku výslovně uvedeno jako příklad neúčinného právního úkonu dlužníka v § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, soud tím není zbaven povinnosti zkoumat, zda jsou splněny podmínky § 241 odst. 1 insolvenčního zákona a zda se žalovanému na základě „úkonu“ dlužníka dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu.

9. K tomu soud uvádí, že sice existuje majetek dlužníka, který je zastaven ve prospěch věřitelů, jejichž právo k uspokojení pohledávek ze zajištění předchází právu žalovaného ze zástavní smlouvy k (obchodnímu) závodu dlužníka, nicméně existují i věci vlastněné dlužníkem, které nejsou předmětem zajištění. Je tedy zřejmé, že bez zástavní smlouvy by se žalovaný uspokojoval nad rámec zajištění (z nemovitostí, náhradních dílů) již jako nezajištěný věřitel, kdežto se zástavní smlouvou se bude přednostně uspokojovat (jako zajištěný věřitel) i z veškerého majetku dlužníka, který není předmětem jiného zajištění. Zástavní smlouva tak žalovaného jednoznačně zvýhodnila před ostatními nezajištěnými věřiteli.

10. Ke dni uzavření zástavní smlouvy (15. září 2016) byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, když měl více věřitelů (nejméně 9) se závazky v souhrnné výši nejméně 12 miliónů Kč, které nebyl schopen splnit, jelikož je neplnil po dobu delší než 3 měsíce. Tuto domněnku úpadku se žalovanému nepodařilo vyvrátit, takže je splněn předpoklad uvedený v § 241 odst. 2 insolvenčního zákona.

11. Soud má rovněž za to, že šlo o případ uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, neboť ze smlouvy o úvěru ze dne 6. září 2012, včetně všech dodatků, zejména dodatku č. 19 (dále též jen „úvěrová smlouva“), plyne, že úvěrový vztah mezi účastníky již existoval a že jediným přínosem dodatku č. 19 bylo prodloužení splatnosti úvěrů; je zřejmé, že v souvislosti se zřízením zástavního práva nevznikl žádný nový závazek.

12. Oproti žalovanému má soud rovněž za to, že nešlo o pouhou změnu zajištění; i záměna jednoho institutu zajištění za jiný je novým způsobem dozajištění již existujícího závazku.

13. Zástavní smlouva byla uzavřena méně než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení, takže je splněna i podmínka uvedená v § 241 odst. 4 insolvenčního zákona.

14. Dlužník rovněž neobdržel (v intencích § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona) za zřízení zástavního práva od žalovaného dostatečné protiplnění. K tvrzení žalovaného, že přiměřeným protiplněním bylo poskytování úvěru dlužníkově spoludlužníku z úvěrové smlouvy [společnosti SOME TECHNIKA s. r. o. (dále jen „společnost ST“)], soud uvádí, že z takového plnění neměl dlužník žádný prospěch.

15. Přiměřeným protiplněním není ani žalovaným tvrzené poskytnutí bankovní záruky. Z obou potvrzení o plnění bankovní záruky (ze dne 12. prosince 2016 a ze dne 15. března 2017) plyne, že šlo o plnění poskytnutá na základě bankovní záruky vystavené dne 24. ledna 2012, tedy na základě bankovní záruky vystavené před vznikem úvěrového vztahu (před 6. zářím 2012). I kdyby tomu tak ale nebylo, poskytnutí bankovní záruky není vyhovujícím protiplněním ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona (nebylo poskytnuto v době zřízení zajišťovaného závazku, ale až několik měsíců poté). Podle žalovaného existovala dohoda o bankovní záruce již před uzavřením zajišťovací smlouvy, poté byla uzavřena zástavní smlouva a s několikaměsíčním odstupem bylo poskytnuto plnění z bankovní záruky.

16. Přiměřeným protiplněním nemůže být ani prodloužení splatnosti úvěru, z nějž věřitelé dlužníka nemohou být uspokojeni.

17. V situaci, kdy je zástavní smlouva neúčinná podle § 241 insolvenčního zákona, se soud již nezabýval (pro nadbytečnost) zkoumáním, zda je neúčinná i podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona.

18. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2022, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 101/2022-234 (KSCB 44 INS 3847/2017): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

19. Odvolací soud – vycházeje z § 3 a § 241 insolvenčního zákona, z § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ze závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu a ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 113/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 113/2014“)] – dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

20. Odvolací soud nemá důvod se odchylovat od názoru, že je namístě posoudit neúčinnost zástavní smlouvy podle § 241 insolvenčního zákona. Pro závěr, že zástavní smlouva je neúčinným „právním úkonem“ ve smyslu onoho ustanovení, je tak nezbytné zjištění, že se (proto) žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, že dlužník dotčené právní jednání učinil v době, kdy byl v úpadku, ve prospěch žalovaného (osoby, která není osobou blízkou dlužníku, ani osobou, která tvoří s dlužníkem koncern) v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, a že jím poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, aniž šlo o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, a aniž obdržel za zřízení zajištění přiměřenou protihodnotu.

21. Zákonná lhůta plynoucí z ustanovení § 241 odst. 4 insolvenčního zákona byla zachována.

22. Po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu zůstalo sporným: 1) zda se dlužník v době uzavření zástavní smlouvy nacházel v úpadku, 2) zda žalovaný poskytl dlužníku přiměřenou protihodnotu, a 3) zda dlužník zajistil zástavní smlouvou svůj již existující závazek.

23. Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že v době uzavření zástavní smlouvy se dlužník nacházel v úpadku, respektive, že žalovaný nevyvrátil domněnku dlužníkova úpadku. Pohledávky nezajištěných věřitelů po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužník neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, činily minimálně 12 miliónů Kč, což ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona zakládalo vyvratitelnou domněnku platební neschopnosti dlužníka v době uzavření zástavní smlouvy.

24. V řízení pak bylo prokázáno, že dlužník sice k 15. září 2016 vlastnil (označené) nemovité věci v katastrálním území Jindřichův Hradec (dále též jen „nemovitosti“), ty však již byly zajištěny zástavním právem ve prospěch České spořitelny, a. s. (dále jen „banka Č“), a ve prospěch žalovaného; nešlo tedy o majetek bez obtíží zpeněžitelný. Nadto by zpeněžením nemovitostí nedošlo ani k pokrytí pohledávek zajištěných věřitelů dlužníka. Také část movitých věcí, k nimž bylo zřízeno zástavní právo, byla zpeněžena výhradně ve prospěch zajištěných věřitelů. Pro nezajištěné věřitele zůstaly jen movité věci ohodnocené částkou 254.000 Kč, následně zpeněžené za částku 330.620 Kč.

25. K argumentaci žalovaného pohledávkami dlužníka v celkové hodnotě cca 67 miliónů Kč, poukazuje odvolací soud na to, že zčásti jde o pohledávky za insolvenčními dlužníky, přičemž žalovaný (přes poučení podle § 118a o. s. ř.) netvrdil a neprokázal, které pohledávky mohl dlužník bez obtíží vymoci, respektive zpeněžit.

26. Ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se podává jen to, že dlužník měl pohledávku ve výši 26.518.178,64 Kč za společností SOME SLOVAKIA, s. r. o. (dále jen „společnost SSK“), vůči níž je vedeno insolvenční řízení. Ostatní pohledávky dlužníka pak byly vyčísleny (pouze) celkovou částkou 41.146.859,56 Kč a byly zpeněženy za částku 1.291.463,24 Kč.

27. Důkaz protokolem o výslechu Ing. Bohdana Soukupa (dále jen „B. S.“), jednatele dlužníka, domněnku úpadku dlužníka též nevyvrací. Důkaz výslechem B. S. již odvolací soud nepokládal za potřebné provést, jelikož žalovaný potvrdil, že jiné okolnosti, než ty, o nichž B. S. vypovídal do protokolu dne 30. března 2018, výslechem prokazovat nehodlá.

28. Odvolací soud tedy s přihlédnutím k závěrům formulovaným k domněnce platební neschopnosti dlužníka v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 84/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 29), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2014, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 119/2014, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 113/2013 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 45/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 45/2014“)], v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 10/2009 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 80/2011 Sb. rozh. obč.), nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 180/2016, sdílí závěr insolvenčního soudu, že v září 2016 se dlužník nacházel v úpadku (přinejmenším) ve formě platební neschopnosti.

29. Odvolací soud již nepokládal za potřebné doplňovat dokazování znaleckým posudkem, jehož provedení žalovaný navrhl k prokázání tvrzení, že se dlužník k 15. září 2016 nenacházel v úpadku. Ve zrušujícím usnesení ze dne 1. července 2021 sice odvolací soud připustil možnost provedení tohoto důkazu (za účelem ozřejmění skutečné ekonomické situace dlužníka ke dni uzavření zástavní smlouvy), insolvenční soud však k takovému nezavázal výslovně. V dalším řízení před insolvenčním soudem se doplnění dokazování znaleckým posudkem ukázalo jako nepotřebné vzhledem ke zjištěním, jež tento soud posléze učinil k úpadku dlužníka. Institut úpadku dlužníka, jak je definován v § 3 insolvenčního zákona, má povahu otázky právní. Znalec je však v soudním řízení ustanovován vždy výhradně za účelem zjištění skutkového stavu věci, je-li třeba jeho odborných znalostí.

30. Odvolací soud též sdílí závěr insolvenčního soudu, že nešlo o změnu vnitřního obsahu zastavené věci hromadné; uzavřením zástavní smlouvy vzniklo nové zajištění (srov. i zrušující rozsudek Nejvyššího soudu).

31. Dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku. Z přihlášky pohledávek žalovaného a (k nim) připojených příloh (co do dílčích pohledávek č. 1 a č. 2) plyne, že úvěrový rámec (limit) nastavený naposledy dodatkem č. 19 úvěrové smlouvy byl vyčerpán (společností ST) téměř zcela [co do částky 60 miliónů Kč (v srpnu 2016), a co do částky 12.705.393,85 Kč] ještě před uzavřením zástavní smlouvy. Dlužník sám čerpal částku 7.941.200 Kč, a to již v březnu 2016 (srov. přihlášenou dílčí pohledávku č. 4, včetně připojených příloh).

32. V souvislosti s uzavřenou zástavní smlouvou neobdržel dlužník přiměřenou protihodnotu odpovídající závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 110/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 110/2020“)]. Bezprostředně před uzavřením zástavní smlouvy bylo sjednáno snížení úvěrového limitu a dlužník sám žádné další prostředky ve formě úvěrů nečerpal, ani čerpat nemohl, jelikož úvěrová linka byla vyčerpána.

33. Jen to, že dlužník byl oprávněn (teoreticky) čerpat úvěr i nadále, kdyby proto byly splněny podmínky (zejména kdyby finanční prostředky již nebyly vyčerpány), a že byla prodloužena splatnost již dříve sjednaných úvěrů cca o 5 měsíců, nelze považovat za poskytnutí přiměřené protihodnoty; srov. obdobně R 113/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, nebo zrušující rozsudek Nejvyššího soudu).

34. Odvolací soud přitakává insolvenčnímu soudu i potud, že poskytnutím přiměřené protihodnoty není ani plnění z bankovní záruky. Z listin týkajících se vyplacených bankovních záruk nevyplývá, že by byly realizovány na podkladě úvěrové smlouvy. I kdyby tomu tak bylo, šlo by o závazek (z bankovní záruky) založený již úvěrovou smlouvou, nikoli zástavní smlouvou (jako profit z ní).

35. Podle závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu pak pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je právním úkonem zvýhodňujícím, nelze právní úkon, jímž je zřízeno zajištění závazku dlužníka (§ 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), poměřovat kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro jiné zvýhodňující právní úkony (§ 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona). Pro posouzení, zda zástavní smlouvy jsou zvýhodňujícími právními úkony, je tak nevýznamné, zda šlo o právní úkony učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu.

36. V řízení bylo prokázáno, že dlužník poskytl veškerý svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, přičemž nešlo o zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné, a za zřízení zajištění neobdržel dlužník přiměřenou protihodnotu. Závěr insolvenčního soudu, že zástavní smlouva je neúčinná ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, je tedy správný. II. Dovolání a vyjádření k němu

37. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které „mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak“ a na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek: [1] Lze posoudit zástavní smlouvu jako neúčinné právní jednání? [2] Nacházel se dlužník v úpadku v době uzavření zástavní smlouvy (k 15. červnu 2016)?

38. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, nebo aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

39. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje k položeným otázkám následovně: K otázce č. 1 (K neúčinnosti zástavní smlouvy)

40. U otázky č. 1 dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů, že dlužníku neposkytl přiměřené protiplnění ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona.

41. Přes odlišný závěr odvolacího soudu (podložený matnou a zjevně nesprávnou vzpomínkou B. S.) je nesporným faktem, že dlužník i nadále mohl čerpat jednotlivé produkty spadající pod sjednanou úvěrovou linku. Dalším čerpáním fakticky byly poskytnuty prostředky na úhradu pohledávek jiných věřitelů; těmi by dlužník nemohl disponovat, kdyby dodatek č. 19 neuzavřel. Je tedy splněno i „materiální kritérium“ v podobě protihodnoty majetkové povahy, formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 a v R 110/2020; nejde tedy o pouhé „prodloužení splatnosti pohledávky“.

42. U vědomí závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 pak dovolatel zdůrazňuje, že u něj nešlo o poskytnutí protiplnění v podobě nevymáhání udělené sankce; ke vzniku sankce v rozhodném období nedošlo. K přečerpání některého z úvěrů nedošlo (opak by se projevil automaticky sankčním úrokem), z čehož plyne, že úvěrová linka nebyla vyčerpána (dlužník ji mohl využít). Nejde tedy o protihodnotu odporující závěrům Nejvyššího soudu.

43. To, že dlužník (ač mohl) úvěr nečerpal (nebo jej čerpal specifickým způsobem) nemůže jít k tíži dovolatele.

44. Nesprávné je i určení hodnoty nově sjednaného zajištění oproti poskytnutému protiplnění (soudy se spokojily jen s „dojmem“ insolvenčního správce o nepřiměřenosti hodnoty zajištění). Naopak dovolatel v řízení uváděl a dokládal, že sjednáním zajištění obchodním závodem dlužníka oproti položkovému seznamu zajišťovaných věcí se nezměnila hodnota (nového) zajištění.

45. Dovolatel (tedy) v řízení prokázal poskytnutí protihodnoty ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona, takže zástavní smlouva není zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným) právním jednáním. Nešlo (ani) o poskytnutí nového zajištění k již existujícímu závazku, nýbrž k závazku „modifikovanému“ (zčásti novému), což vylučuje aplikaci § 241 odst. 3 insolvenčního zákona. K otázce č. 2 (K úpadku dlužníka)

46. U otázky č. 2 dovolatel především poukazuje na to, že poté, co Nejvyšší soud zrušujícím rozsudkem korigoval závěr odvolacího soudu (z rozsudku z 22. listopadu 2018), že (sice) nebyl prokázán úpadek dlužníka v době uzavření zástavní smlouvy, ale že zástavní smlouva byla právním jednáním vedoucím k dlužníkově úpadku, v napadeném rozhodnutí odvolací soud již uzavírá (aniž zohlednil argumenty a důkazní návrhy dovolatele), že úpadek dlužníka byl prokázán. Hodnocení (provedeného) důkazu protokolem o výslechu B. S. odvolacím soudem má dovolatel za překvapivé a odporující dalším „předloženým“ důkazům. Tím, že odvolací soud ustoupil od svého doporučení insolvenčnímu soudu ve věci zpracování znaleckého posudku k osvědčení ekonomické situace dlužníka ke dni sjednání zajištění, fakticky aproboval pasivitu žalobce, který sám nečiní kroky k prokázání úpadku ke dni sjednání zajištění.

47. Závěr o úpadku dlužníka k okamžiku sjednání zajištění odporuje důkazní situaci. Pouhá skutečnost, že cca o půl roku později byl podán insolvenční návrh a (následně) osvědčen úpadek dlužníka nepostačuje pro závěr, že stejná situace zde byla již o několik měsíců dříve. Údajná existence úpadku dlužníka nebyla osvědčena, dovolatel (jenž není osobou dlužníku blízkou) ji naopak vyvrátil.

48. Soudy dovolateli neumožnily řádně vyvrátit domněnku úpadku dlužníka (provedením jím navrženého důkazu znaleckým posudkem k posouzení ekonomické situace dlužníka v rozhodné době) a odvolací soud tím (opět) postupoval v rozporu s § 86 insolvenčního zákona. Závěry soudů k úpadku dlužníka nadále trpí zásadními vadami řízení, k čemuž dovolatel opakovaně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na závěry R 45/2014. Dovolatel má důvodně za to, že k rozhodnému datu chyběla u dlužníka objektivní neschopnost plnit své závazky a že insolvenční soud se nesprávně vypořádal se schopností dlužníka hradit splatné závazky, k čemuž poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 119/2014.

49. Dovolatel dále poukazuje na zásadnější spletitost věci umocněnou projektem rozdělení původně jedné společnosti (dlužníka) do tří sesterských společností i nedostatky ve vztahu k určení příslušnosti konkrétních majetkových hodnot mezi jednotlivými spoludlužníky a řízeními (respektive na časté změny soupisu majetku dlužníků i během trvání řízení). V takovém případě musí být kladeny vyšší nároky na vypořádání se s důkazy a tvrzeními účastníků řízení i na procesní aktivitu obou účastníků řízení. Dovolatel má za nutné, aby úpadek dlužníka byl postaven najisto, čehož nebylo dosaženo rozhodnutími obou soudů; ty přijaly závěr o nedobytnosti pohledávek na základě posouzení opřeného o časově odtržené výsledky zpeněžení pohledávek v insolvenčním řízení. Tím, že soudy neprovedly znalecké dokazování, tedy zatížily řízení vadou, která má za následek nesprávnost jejich rozhodnutí.

50. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, namítaje, že neobsahuje žádné právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

51. Posouzení přiměřenosti protiplnění provedly soudy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a správně uzavřely, že dovolatel neposkytl žádné protiplnění. Úvěrový rámec byl přečerpán, takže dlužník nemohl získat z úvěru další peníze; úvěrový limit se naopak snížil. Jde o skutková zjištění, jejichž dovolací přezkum je vyloučen.

52. Otázka č. 2 je primárně otázkou skutkovou. Soudy (v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) uplatnily právní domněnku úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, kterou dovolatel nevyvrátil (neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní). K zásadnímu posunu v posuzování úpadku dlužníka pro platební neschopnost nadto došlo s účinností od 1. července 2017 zavedením tzv. mezery krytí (§ 3 odst. 3 insolvenčního zákona). V návaznosti na to lze přihlížet pouze k hotovosti dlužníka a k tržně zpeněžitelným cenným papírům. Po této novele jsou vyloučeny z posuzování úpadku pro platební neschopnost i další položky z hlediska likvidity bližší, jako jsou pohledávky dlužníka a jeho zásoby; za použití argumentu a maiore ad minus lze tedy uzavřít, že tím spíše jsou vyloučeny nemovité věci dlužníka. III. Přípustnost dovolání

53. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

54. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání

55. Dovolání výslovně směřuje „proti oběma výrokům“ napadeného rozhodnutí (srov. odstavec 4. dovolání), tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a přípustnost dovolání proti výroku o soudním poplatku vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.

56. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky č. 1 jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

57. Otázka č. 2 se týká (poměřováno obsahem dovolací argumentace) tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. 1) samostatně přípustností dovolání k otázce č. 2; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá v mezích přípustného dovolání. IV. Důvodnost dovolání

58. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

59. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.

60. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (jak z nich vyšly oba soudy):

61. Dovolatel uzavřel dne 6. září 2012 s dlužníkem smlouvu o úvěru a dalších bankovních službách poskytovaných formou víceúčelové linky až do částky 59.700.000 Kč, na základě které se žalovaný zavázal poskytovat dlužníku úvěry a jiné finanční služby (včetně bankovních záruk). Úvěrová smlouva byla následně doplněna 19 dodatky, jimiž se převážně měnila výše a splatnost úvěru.

62. Poté, co na základě projektu rozdělení došlo k odštěpení dvou částí jmění dlužníka a k jejich přechodu na společnost SA a na společnost ST, uzavřeli žalovaný, dlužník, společnost SA a společnost ST dodatek č. 15 k úvěrové smlouvě, jímž společnost SA a společnost ST přistoupila podle § 1892 o. z. k dluhům dlužníka z uvěrové smlouvy.

63. Žalovaný, dlužník, společnost SA a společnost ST se následně dne 30. srpna 2016 dohodli dodatkem č. 19 úvěrové smlouvy na snížení maximální výše úvěrové linky na částku 90 miliónů Kč, na stanovení splatnosti úvěru do 31. ledna 2017 a na tom, že do 15. září 2016 zřídí zástavní právo k (obchodním) závodům všech 3 úvěrových (spolu)dlužníků.

64. Smlouvou o zřízení zástavního práva k závodům, uzavřenou mezi žalovaným (jako zástavním věřitelem) a úvěrovými (spolu)dlužníky coby zástavci ve formě notářského zápisu dne 15. září 2016, zřídil dlužník ve prospěch žalovaného zástavní právo ke svému obchodnímu závodu k zajištění dluhů z úvěrové smlouvy. Zástavní právo k závodu dlužníka bylo téhož dne zapsáno do Rejstříku zástav. V té době již žalovaný měl zřízeno k zajištění dluhů z úvěrové smlouvy zástavní právo k pohledávkám dlužníka, zástavní právo k movitým věcem – zásobám dlužníka a zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví dlužníka; dlužník mu rovněž vystavil zajišťovací bianco směnku.

65. V době uzavření zástavní smlouvy evidoval dlužník několik věřitelů s pohledávkami v minimální výši cca 12 miliónů Kč, které byly více než 30 dnů po splatnosti a které nehradil po dobu delší 3 měsíců.

66. V době uzavření zástavní smlouvy byl dlužník vlastníkem nemovitostí, na nichž vázlo zástavní právo ve prospěch banky Č a ve prospěch dovolatele. Z výtěžku zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení nebyly plně uspokojeny ani pohledávky těchto zajištěných věřitelů.

67. Součást majetkové podstaty dlužníka tvořily i movité věci, které zčásti sloužily jako zajištění. Movité věci, které netvořily zajištění, byly zpeněženy za částku 330.000 Kč a zpeněžením movitých věcí, které tvořily zajištění, byli uspokojení pouze zajištění věřitelé, zejména dovolatel.

68. Součást majetkové podstaty dlužníka tvořily též pohledávky dlužníka za jeho dlužníky ve výši 67.665.038,02 Kč, jejich zpeněžením a vymáháním bylo dosaženo výnosu přesahujícího pouze částku 1 milión Kč.

69. Podle svědecké výpovědi B. S., bývalého jednatele dlužníka, zachycené v protokolu o jednání před insolvenčním soudem z 20. března 2018, ve věci sp. zn. 43 ICm 4553/2017, dovolatel požadoval po dlužníku dozajištění jeho závazků formou zástavní smlouvy k (obchodnímu) závodu zřejmě proto, že v té době již byla situace dlužníka, který procházel reorganizací, složitá. Uzavřená smlouva neumožňovala dlužníku čerpat další finanční prostředky. V době uzavření dodatku č. 19 již byla úvěrová linka vyčerpána. Zástavní smlouva se podepisovala proto, že se dovolatel úvěrového vztahu obával. Dlužník se oproti tomu obával, že kdyby zástavní smlouvu neuzavřel, úvěrový vztah by byl ukončen, což by znamenalo konec společnosti a propouštění zaměstnanců. Hospodářská situace dlužníka byla v té době tíživá. Ve výpisu z kontokorentního účtu k měsíci září 2016 dovolatel neúčtoval žádný sankční úrok. Bankovní záruka byla sjednána již v letech minulých (v prosinci 2016 neposkytl dovolatel dlužníku žádnou bankovní záruku). Podle mínění svědka se dlužník v září 2016 ještě nenacházel v úpadku.

70. Usnesením (vyhláškou) ze dne 24. února 2017, č. j. 44 INS 3847/2017-A-3 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

71. Usnesením ze dne 26. května 2017, č. j. 44 INS 3847/2017-A-17, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka.

72. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: § 3

Úpadek

(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má a/ více věřitelů a

b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“). (2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. (3) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má- li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. (…) § 241

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/ prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva,

d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. (4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není a/ zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu,

b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. § 502 (o. z.) Obchodní závod

Obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. § 1347 (o. z.) Při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí. § 1348 (o. z.) Ujedná-li se za trvání zástavního práva k hromadné věci samostatné zástavní právo k jednotlivé věci, která náleží k zástavě, zástavní právo nevznikne. Vzniklo-li k jednotlivé věci zástavní právo dříve, než k hromadné věci přibyla, nebo než byla hromadná věc zastavena, použijí se ustanovení o pořadí zástavního práva.

73. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již v době uzavření zástavní smlouvy (15. září 2016) a s výjimkou § 3 odst. 3 insolvenčního zákona později nedoznala změn. Ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona doznalo změn jen potud, že se s účinností od 1. července 2017, po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, posunulo ve struktuře § 3 insolvenčního zákona do odstavce 4.

74. Nejvyšší soud v daných souvislostech připomíná, že s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. května 2017) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [ srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

75. Nejvyšší soud též uvádí, že ač v odstavci 45. odůvodnění zrušujícího rozsudku ozřejmil, že ohledně právních jednání, k nimž došlo v době od 1. ledna 2014 nemají soudy ani ve spojení s § 241 insolvenčního zákona používat termín „právní úkon“ (správné je „právní jednání“), rozhodnutí obou soudů pro zástavní smlouvu z 15. září 2016 na některých místech odůvodnění opět používají pojem „právní úkon“. Této terminologické nepřesnosti se rozhodnutí Nejvyššího soudu v dalším textu vyhýbá. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.

76. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelem položeným otázkám následující závěry: K otázce č. 1 (K neúčinnosti zástavní smlouvy)

77. U této otázky dovolatel především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neposkytl dlužníku přiměřené protiplnění ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona; srov. reprodukci dovolání v odstavcích 40. až 43. odůvodnění.

78. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na závěry obsažené k přiměřenému protiplnění ve zrušujícím rozsudku, především na úsudek, že „přiměřenou protihodnotou“ se rozumí protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku (odstavec 58. odůvodnění zrušujícího rozsudku) a na úsudek, podle kterého pro účely posouzení, zda „přiměřenou protihodnotou“ je (může být) možnost (dalšího) čerpání úvěru dlužníkem, je určující přesné pojmenování úvěrového vztahu v době uzavření (a účinnosti) zástavní smlouvy. Konkrétně je podstatné postavit po skutkové stránce najisto rozsah čerpání úvěru a míry jeho splacení před sjednáním dodatku č. 19 (odstavec 59. odůvodnění zrušujícího rozsudku).

79. Odvolací soud na základě těchto závěrů (pokynů) Nejvyššího soudu uzavřel, že bezprostředně před uzavřením zástavní smlouvy bylo sjednáno snížení úvěrového limitu a dlužník sám žádné další prostředky ve formě úvěrů nečerpal, ani čerpat nemohl, jelikož úvěrová linka byla vyčerpána (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 32. odůvodnění shora). Oponentura uplatněná dovolatelem proti tomuto závěru odvolacího soudu je polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, která v dovolacím řízení nemá místo (srov. odstavec 59. odůvodnění shora). K tomu lze dále doplnit, že (samotné) hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu].

80. Dovolatel argumentuje i tím, že sjednáním zajištění obchodním závodem dlužníka se nezměnila hodnota (nového) zajištění [oproti zajištění sjednanému předtím (položkově) na věcech dlužníka]; srov. reprodukci dovolání v odstavci 44. odůvodnění shora. Pro případ, že tato námitka směřuje (opět) k úvaze, že zřízení zástavního práva k závodu bylo pouhou změnou vnitřního obsahu dříve zastavených věcí hromadných (srov. § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona), Nejvyšší soud uvádí, že nemá důvod cokoli měnit na závěrech, jež k této otázce formuloval ve zrušujícím rozsudku (srov. odstavec 54. jeho odůvodnění). Nejvyšší soud tedy opakuje, že o změnu vnitřního obsahu dříve zastavených věcí hromadných (ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona) v daném případě nešlo (jak plyne i z dikce § 1348 věty druhé o. z.).

81. Zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu se (tedy) změnila (ku prospěchu dovolatele a na úkor nezajištěných věřitelů dlužníka) kvalita zajištění jeho pohledávky z úvěrové smlouvy; srov. i § 1347 a § 1348 o. z. Srov. dále např. odstavec 33. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 92/2020.

82. Ve vztahu k otázce č. 1 se tak dovolateli prostřednictvím uplatněné argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. K otázce č. 2 (k úpadku dlužníka)

83. Závěr, že dlužník učinil právní jednání v době, kdy se nacházel v úpadku ve formě platební neschopnosti, přijal odvolací soud s využitím domněnky platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, která byla též podkladem pro rozhodnutí o úpadku dlužníka (z 26. května 2017). To, že vedle rozhodnutí o úpadku dlužníka lze využít vyvratitelnou domněnku o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 insolvenčního zákona) i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka, včetně úpravy neúčinných právních jednání dlužníka ve smyslu § 240 a § 241 insolvenčního zákona, potvrzují závěry (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu; srov. např. důvody R 113/2014, zmíněného již odvolacím soudem. V tomto rámci je úkolem Nejvyššího soudu vyjádřit se k námitce dovolatele, že soudy mu neumožnily řádně vyvrátit domněnku úpadku dlužníka (provedením jím navrženého důkazu znaleckým posudkem k posouzení ekonomické situace dlužníka v rozhodné době) a že odvolací soud tím postupoval v rozporu s § 86 insolvenčního zákona (srov. reprodukci dovolání v odstavci 48. odůvodnění shora) [k námitce opomenutého důkazu].

84. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

85. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).

86. Ze spisu se podává, že návrh dovolatele na provedení důkazu znaleckým posudkem „k ekonomickému posouzení existence úpadku dlužníka ke dni 15. září 2016“ (podání datované 9. května 2018, č. l. 80) zamítl insolvenční soud (pro nadbytečnost) při jednání konaném 10. května 2018 (č. l. 83); opakovaný návrh na provedení tohoto důkazu vznesený při jednání insolvenčního soudu dne 23. listopadu 2021 insolvenční soud (tamtéž) opět zamítl (pro nadbytečnost) [č. l. 207 p. v.]. Srov. i zdůvodnění v odstavci 10. odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu ze dne 23. listopadu 2021. Odvolací soud se s touto otázkou v napadeném rozhodnutí rovněž vypořádal (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 29. odůvodnění shora a odstavec 22. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

87. V situaci, kdy podle skutkového stavu věci stav úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona) podpořený (co do znaku „platební neschopnosti“) vyvratitelnou domněnkou dle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona trval ohledně stejných věřitelů (což plyne z toho, že příslušná zjištění činil insolvenční soud z přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení) k 15. září 2016 (den uzavření zástavní smlouvy) i k 26. květnu 2017 (den vydání rozhodnutí o úpadku), odpovídá úsudek, že důkaz znaleckým posudkem je nadbytečný, závěrům R 39/1999 a R 71/2009 shora citovaným. Poukaz dovolatele na § 86 insolvenčního zákona je pak nepřiléhavý proto, že podle dikce tohoto ustanovení jde o pravidlo pro „insolvenční řízení“. Ostatně, § 86 insolvenčního zákona se nachází v části první hlavy třetí insolvenční zákona, takže jeho použití pro incidenční spory (spory vyvolané insolvenčním řízením) výslovně vylučuje§ 160 odst. 3 insolvenčního zákona.

88. Dovolatelem namítanou vadou tedy řízení postiženo není.

89. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývající části zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

90. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za 1 úkon (vyjádření žalobce k dovolání ze dne 24. října 2022) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro

účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 30. ledna 2025

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu