KSCB 41 INS 27546/2019
42 ICm 2076/2020
29 ICdo 127/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce BOHEMIA SILVER s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ
110 00, identifikační číslo osoby 00 19 85 28, zastoupeného JUDr. Janem
Nekolou, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, proti
žalovanému PAD GROUP a. s., se sídlem v Praze 5, Brdlíkova 288/1e, PSČ 150 00,
identifikační číslo osoby 26 03 77 69, zastoupenému Mgr. Radkem Trojanem,
advokátem, se sídlem v Praze, Zvěřinova 3452/1, PSČ 130 00, o popření
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42
ICm 2076/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Mladá fronta a.
s., se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, PSČ 143 00, identifikační číslo
osoby 49 24 03 15, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 41 INS 27546/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. června 2021, č. j. 42 ICm 2076/2020, 104 VSPH
380/2021-78 (KSCB 41 INS 27546/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze
dne 15. prosince 2020, č. j. 42 ICm 2076/2020-46, určil, že žalovaný (PAD GROUP
a. s.) nemá za dlužníkem (Mladá fronta a. s.) v rámci insolvenčního řízení
vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 26 INS 27546/2019 pohledávku, kterou
přihlásil přihláškou P206 (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci
(BOHEMIA SILVER s. r. o.) na náhradě nákladů řízení částku 19.468,- Kč (výrok
II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Právní předchůdce žalovaného (společnost A. A. S. I. holding a. s. ? dále
jen „společnost A“) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (přihláškou
P206) pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi společností EUROPEAN
FINANCIAL SERVICES, INC (jako věřitelem ? dále jen „společnost E“) a dlužníkem
dne 5. května 2017, ve znění dodatku ze dne 7. května 2019 (dále jen „smlouva o
úvěru“), v celkové výši 70.075.123,56 Kč, sestávající z jistiny ve výši
69.543.577,06 Kč a z kapitalizovaných smluvních úroků (v sazbě 0,5 % ročně)
ode dne následujícího po dni poskytnutí peněžních prostředků do rozhodnutí o
úpadku dlužníka ve výši 531.546,50 Kč. Dne 14. dubna 2020 uzavřela společnost E
se společností A smlouvu o postoupení pohledávek za dlužníkem v celkové výši
jistin 69.543.577,06 Kč, jejichž specifikace je uvedena v příloze č. 1. Usnesením ze dne 1. září 2020, č. j. KSCB 26 INS 27546/2019-P206-5, insolvenční
soud rozhodl, že v insolvenčním řízení bude pokračováno s žalovaným jako
procesním nástupcem společnost A (na žalovaného přešlo v důsledku vnitrostátní
fúze sloučením jmění zanikající společnosti A). 2) Žalobce (jako přihlášený věřitel v insolvenčním řízení dlužníka) popřel
pravost, výši i pořadí pohledávky, s tím, že žalovaný nedoložil existenci
právního důvodu jejího vzniku, poskytnutí úvěru ani aktivní legitimaci k podání
přihlášky; současně dovozoval, že pohledávka měla být přihlášena jako podřízená. 3) Žaloba je včasná, když přezkumné jednání se konalo dne 15. května 2020 a
popěrný úkon žalobce byl doručen insolvenčnímu soudu 12. května 2020; žalobce
současně uhradil jistotu na náklady řízení v incidenčním sporu podle § 202
odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona). 4) Společnost E v době od 29. června 2017 do 11. září 2019 postupně převedla na
(nespecifikovaný) účet (vedený „zřejmě“ společností Artesa, spořitelním
družstvem pro neoznačený subjekt) částku 70.100.000,- Kč. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 1879 a § 2395 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a vycházeje z
ustanovení § 174 odst. 2 insolvenčního zákona – uzavřel, že žalovaný přes
poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní
o tom, že částka 69.543.577,06, Kč, která měla být dle tvrzení žalovaného
převedena z účtu společnosti E na účet dlužníka, představovala plnění ze
smlouvy o úvěru.
Současně žalovaný nedoložil, že by se skutečně stal věřitelem
tvrzené pohledávky, když ze smlouvy o postoupení pohledávek není zjistitelné,
jaké pohledávky (z jakého právního důvodu) byly postoupeny (ve smlouvě o
postoupení pohledávek bez připojené přílohy č. 1 chybí individualizace
postupovaných pohledávek, takže není zřejmé, zda na žalovaného byly postoupeny
právě pohledávky ze smlouvy o úvěru); samotné „pohyby“ finančních prostředků
mezi jednotlivými účty ještě neznamenají, že by šlo o plnění ze smlouvy o úvěru. Konečně insolvenční soud zdůraznil, že přihláška pohledávky musí obsahovat
důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky, přičemž důvodem vzniku
přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka
zakládá; přihlašovatel pohledávky jej může měnit pouze do skončení přezkumného
jednání. Jedinou výjimkou, při které může soud „přiřknout“ věřiteli přihlášenou
pohledávku přesto, že dospěje k jinému závěru o důvodu jejího vzniku, než který
je uveden v přihlášce, je jen jiné právní hodnocení skutkového stavu popsaného
v přihlášce pohledávky. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. června 2021, č. j. 42 ICm 2076/2020, 104 VSPH 380/2021-78 (KSCB 41 INS 27546/2019), potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci
(na náhradu nákladů odvolacího řízení) částku 4.114,-Kč (druhý výrok). Odvolací soud – cituje ustanovení § 1879 a § 1880 o. z. a § 200 odst. 1, 2, 5 a
6 insolvenčního zákona ? zdůraznil, že žalovaný v řízení před insolvenčním
soudem (přes poučení podle ustanovení § 118a a § 119a odst. 1 o. s. ř.)
nedoložil přílohu č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek; naopak u jednání
dne 15. prosince 2020 uvedl, že ji nemá k dispozici. Předložil-li označenou
přílohu až u odvolacího jednání dne 28. června 2021, šlo o důkaz, k jehož
obsahu již nebylo možno přihlédnout (§ 205a o. s. ř.). Nadto odvolací soud
„nepřehlédl“, že předložená příloha č. 1 není originálem listiny, není
podepsána, smlouva o postoupení pohledávek a příloha mají jinou velikost
písma a odlišné je i záhlaví obou dokumentů; proto ji odvolací soud považoval
„za falzifikát“. Jde-li o výpisy z internetového bankovnictví, ty pouze
dokládají ? pokračoval odvolací soud ? že tam označené finanční prostředky byly
poskytnuty z účtu společnosti E na neoznačený účet vedený u spořitelního
družstva. Jelikož žalovaný neprokázal ani vznik (existenci) přihlášené pohledávky, ani
to, že by se stal jejím věřitelem [smlouva o postoupení pohledávek neobsahuje
žádnou specifikaci postupovaných pohledávek (je v ní uvedena jen výše
pohledávek a odkaz na přílohu č. 1), pročež nelze dovodit, že by předmětem
postoupení byly pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (P206)], odvolací
soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o důvodnosti žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 236 až § 238a o. s. ř., a to k řešení otázek procesního
práva, jež odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) odchylně od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá v
nesprávném právním posouzení věci a v soudním řízení byla zkrácena jeho práva
na řádný, zákonný a spravedlivý soudní proces, jakož i právo vlastnit majetek
(pohledávku). V této souvislosti především vytýká soudům obou stupňů, že nehodnotily
provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.; jejich skutková
zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Za absurdní považuje zejména závěr odvolacího soudu, podle něhož neunesl
důkazní břemeno ohledně poskytnutí peněžních prostředků dlužníku (na základě
smlouvy o úvěru); naopak zastává názor, podle něhož „kombinace předložené
úvěrové smlouvy a bankovních výpisů“ potvrzují čerpání „všech tranší“ dlužníkem
a jsou naprosto dostatečným důkazem o tom, že společnost E poskytla úvěr
dlužníku (dlužník peněžní prostředky dle smlouvy o úvěru čerpal a je povinen je
vrátit nynějšímu vlastníku pohledávky ze smlouvy o úvěru). Nesouhlasí ani se závěrem soudů, že ze smlouvy o postoupení pohledávek nelze
dovodit, zda jejím předmětem byla vskutku pohledávka přihlášená do
insolvenčního řízení (původním věřitelem ? společností A), když mezi dlužníkem
a společností E neexistoval (vyjma smlouvy o úvěru) žádný jiný vztah; odmítá
též důvody, pro které odvolací soud nepřihlédl k obsahu přílohy č. 1 smlouvy o
postoupení pohledávky. Konečně dovolatel – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku
ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 – připomíná, že v některých
případech strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k
dispozici informace o skutečnostech významných podle rozhodnutí ve sporu, avšak
protistrana tyto informace k dispozici má. Přednese-li strana zatížená důkazním
břemenem alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých
skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění
této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazů v neprospěch strany,
která vysvětlovací povinnost nesplnila. Přesně k této situaci došlo i v
projednávané věci, kdy předložil jasné důkazy o čerpání úvěru dlužníkem i
nabytí pohledávky smlouvou o postoupení pohledávky; naopak žalobce se omezil
„na pouhé povrchní a obecné rozporování“ existence a splnění dle těchto
smluv, aniž vysvětlil, z jakého důvodu byly dlužníku peněžní prostředky
poskytnuty, případně jaká jiná pohledávka měla být na žalovaného postoupena. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak především proto, že polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož neprokázal ani vznik (a existenci) přihlášené pohledávky, ani to, že by
se stal jejím věřitelem, dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou
právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně)
zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je
Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je
totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání,
podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v
rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení
věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné,
vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
(případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného
pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není
dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a
hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30
Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek]. K tomu viz zejména skutková zjištění, podle nichž: a) společnost E
převedla peněžní prostředky na (nespecifikovaný) účet vedený (zřejmě)
spořitelním družstvem a b) postoupená pohledávka byla konkretizována jen výší a
nikoli též důvodem vzniku; přitom každý z výše uvedených skutkových závěrů (sám
o sobě) vedl (v poměrech dané věci) k výsledku, k němuž dospěl odvolací soud v
napadeném rozhodnutí.
Konečně přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá
založit ani argumentace dovolatele založená na tzv. vysvětlovací povinnosti.
Jakkoli je judikatura Nejvyššího soudu vskutku ustálena v závěru, podle něhož v
případě, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k
dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak
protistrana takové informace má, postačí, aby strana zatížená důkazním břemenem
přednesla alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýšila tak pravděpodobnost
svých skutkových tvrzení, v důsledku čehož nastupuje vysvětlovací povinnost
protistrany a nesplnění této povinnosti bude (může) mít za následek hodnocení
důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo
883/2010, ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019 a ze dne 28. dubna
2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020, včetně dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněných v jejich důvodech), v poměrech projednávané věci zmíněná situace
zjevně nenastala.
Je tomu tak již proto, že právě žalovaný, jehož právní předchůdce (společnost
A) měl nabýt přihlášenou pohledávku od společnosti E, měl (mohl) mít o vzniku a
dalším osudu této pohledávky veškeré informace potřebné k jejímu prokázání;
naopak žalobce (jako popírající věřitel), který se sám (ani prostřednictvím
jiných osob) na sporném vztahu nijak nepodílel (neúčastnil se jej), mohl (při
rozhodování o tom, zda pohledávku popře) vycházet právě a jen z údajů
obsažených v přihlášce pohledávky (P206), včetně jejích příloh.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je nemusí být odůvodněn (§ 243f odst.
3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu