KSPH 42 INS 14996/2013
72 ICm 1011/2016
29 ICdo 113/2020-147
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v
právní věci žalobce Wirestone Invest Limited, se sídlem Rue de la Perle, Mahé -
Global Gateway, Seychely, zastoupeného Mgr. Martinem Valem, advokátem, se
sídlem v Praze, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalované JUDr. Šárce
Línkové, se sídlem v Pardubicích, Jiráskova 972, PSČ 530 02, jako insolvenční
správkyni dlužníka HEEL a. s., o určení pravosti a pořadí pohledávek, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 72 ICm 1011/2016, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka HEEL a. s., se sídlem v Benešově, Tyršova 196,
identifikační číslo osoby 46 35 62 23, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. KSPH 42 INS 14996/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. května 2019, č. j. 72 ICm 1011/2016, 101 VSPH 857/2018-80 (KSPH
42 INS 14996/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2019, č. j. 72 ICm 1011/2016,
101 VSPH 857/2018-80 (KSPH 42 INS 14996/2013), se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2018, č. j. 72 ICm
1011/2016-50, určil, že dílčí pohledávky přihlášené žalobcem (Wirestone Invest
Limited) do insolvenčního řízení dlužníka (HEEL a. s.) v částkách 1.816.597,55
Kč, 11.426.849,32 Kč, 11.403.835,62 Kč, 11.357.890,41 Kč, 11.349.589,04 Kč,
12.866,66 Kč a 4x 33.333,33 Kč (dále jen „sporné pohledávky“) jsou „po právu a
zajištěné“ (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení (výrok II.)
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil (mimo jiné)
pohledávky z titulu pěti směnek vystavených dlužníkem dne 15. května 2013 na
řad společnosti Pembroke Trading Limited (dále jen „remitent“), které byly
splatné v období od 31. května 2013 do 31. července 2013, na směnečný peníz 4x
10.000.000,- Kč a 3.860.000,- Kč (na směnce je vyznačena částečná úhrada ve
výši 2.280.307,94 Kč), které dlužník ve lhůtě splatnosti (ani následně)
neuhradil. Směnky remitent převedl blankoindosamentem na žalobce.
2) Žalobce pohledávky z titulu označených směnek (včetně postižních práv
představovaných 6% úrokem ode dne splatnosti a odměnou ve výši 1/3 % směnečného
peníze) přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka a žalovaná je u přezkumného
jednání dne 19. února 2016 popřela co do pravosti a pořadí.
3) Dne 29. března 2016 podal žalobce u insolvenčního soudu žalobu na
určení pravosti a pořadí popřených pohledávek.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení čl. I. § 75 zákona č.
191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a
vycházeje z obsahu směnek ? v prvé řadě zdůraznil, že směnky obsahují veškeré
zákonem určené náležitosti.
Dále insolvenční soud, vycházeje z ustanovení § 495 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), připomenul, že žalobce nebyl
povinen sdělovat a prokazovat „právní důvod“ vystavení směnek, když „směnky
jsou samy o sobě důvodem vzniku pohledávky“. Důkazní břemeno ohledně důvodů
vystavení směnek (obsahu směnečné dohody) tak tížilo směnečného dlužníka;
skutečnost, že žalovaná neměla k dispozici informace ohledně důvodu vystavení
směnek, je v tomto směru právně nevýznamná.
Jde-li o pořadí uplatněných pohledávek, insolvenční soud – odkazuje na
ustanovení § 158 obč. zák. ? uzavřel, že sporné pohledávky jsou zajištěny
zástavním právem k podniku dlužníka (jako věci hromadné), přičemž důsledkem
zápisu zástavního práva k podniku do rejstříku zástav vedeného Notářskou
komorou České republiky je vznik zástavního práva ke všem dílčím součástem
podniku, jež jsou způsobilé být předmětem zástavního práva a jež jsou jeho
součástí v okamžiku zápisu. Za stavu, kdy došlo k platnému zajištění podniku
dlužníka ve formě notářského zápisu, zástavní právo vzniklo i na „nemovité
věci, která je součástí podniku, i když zástavní právo nebylo zapsáno do
veřejného rejstříku“ (rozuměj do katastru nemovitostí).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. května 2019, č. j.
72 ICm 1011/2016, 101 VSPH 857/2018-80 (KSPH 42 INS 14996/2013), změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud především vyslovil názor, podle něhož skutečnost, že žalobce v
přihlášce pohledávky neuvedl kauzu směnek, není vadou přihlášky, pro kterou by
byl na místě postup podle ustanovení § 188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); žalovaná tak pohledávku
žalobce správně přezkoumala a zařadila do seznamu přihlášených pohledávek. Dále odvolací soud konstatoval, že „směnka je vystavována jako nadstavbový
prvek příčinného (kauzálního) závazkového vztahu, proto vždy existuje vztah
mezi kauzálním závazkovým a směnečným závazkovým vztahem, a směnečný dlužník
může v takovém případě uplatnit vůči směnečnému věřiteli jak námitku
neplatnosti směnky, tak i relativní námitku spočívající v tom, že závazkový
vztah vůbec nevznikl či nevznikl platně“. Takové námitky můžou v incidenčním
sporu o určení pravosti popřených směnečných pohledávek uplatňovat popírající
věřitelé i insolvenční správce. Spočívají-li důvody popření pohledávky insolvenčním správcem v „tvrzené
neexistenci kauzy směnek“ ? pokračoval odvolací soud ? zůstává zásadně důkazní
břemeno na insolvenčním správci, jenž kauzální námitky prokazuje. Nelze však
přehlédnout, že „v incidenčním sporu, jehož předmětem je spor ze směnečných
pohledávek, má insolvenční správce oproti samotnému dlužníkovi významně
ztíženou procesní pozici, zvláště za situace, pokud s ním dlužník
nespolupracuje“. Proto je nutné, aby za stavu, kdy insolvenční správce takové pohledávky popřel,
ale nemá o kauzách směnek dostatečné informace, věřitel, který své pohledávky
ze směnek v insolvenčním řízení přihlásil, tvrdil a doložil existenci
kauzálních závazkových vztahů, jež byly podkladem pro vystavení směnek, a to
přinejmenším v rámci své vysvětlovací povinnosti. V opačném případě by totiž
byl insolvenční správce v postavení, které by mu objektivně znemožňovalo řádně
přezkoumat přihlášené pohledávky ze směnek; naopak směnečnému věřiteli by
takový stav umožňoval zcela zastřít pravý důvod vzniku pohledávek, jenž by mohl
případně spočívat i v krácení uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Takový
postup by se zjevně příčil zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení. S
ohledem na specifický charakter insolvenčního řízení a jeho zákonný účel [§ 1
písm. a) a § 5 insolvenčního zákona] a na postavení insolvenčního správce v
insolvenčním řízení (a v incidenčních sporech) „je na místě“ požadovat, aby
věřitel řádně tvrdil existenci kauzálních závazkových vztahů, na nichž
vystavení směnek spočívalo; teprve na podkladě těchto tvrzení přichází v úvahu
nástup povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní u insolvenčního správce. Potud nelze v insolvenčním řízení „striktně vycházet“ ani z ustanovení čl. I. §
17 směnečného zákona, když mohou existovat skutečnosti, na jejichž základě jsou
dány důvodné pochybnosti o pravém účelu indosace směnek, při nichž je výkonem
práva fakticky zastíráno jeho zneužití; takovému postupu nelze poskytnout
právní ochranu (§ 6 odst. 2 a § 8 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku –
dále jen „o. z.“). Za stavu, kdy žalovaná směnečné pohledávky žalobce popřela proto, že dle jejího
mínění neexistuje kauzální vztah, z něhož by žalobcem uplatněné směnky vzešly,
a kdy je dlužník zcela pasivní a s žalovanou jako s insolvenční správkyní
nespolupracuje, odvolací soud uzavřel, že bylo povinností žalobce, aby v řízení
„poskytl potřebnou součinnost“. Nesplnil-li svou vysvětlovací povinnost ohledně
kauzy směnek, nelze dospět k závěru, že „byly sporné směnečné pohledávky
žalobce do insolvenčního řízení dlužníka přihlášeny důvodně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho
názoru) zodpověděl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, týkající
se břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně kauzy směnečných pohledávek
přihlášených věřitelem do insolvenčního řízení a vysvětlovací povinnosti
věřitele ve vztahu ke kauzám směnečných pohledávek v průběhu insolvenčního
řízení.
Dovolatel s poukazem na (v dovolání označenou) judikaturu Nejvyššího soudu
obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož věřitel přihlašující do
insolvenčního řízení pohledávky ze směnek není povinen (stejně jako v běžném
sporu o zaplacení směnky) tvrdit, případně prokazovat důvod vzniku směnečných
závazků (kauzu směnek); existenci přihlášených pohledávek prokáže již tím, že
předloží originály směnek, z nichž uplatněné pohledávky vyvozuje.
Přitom vysvětlovací povinnost – pokračuje dovolatel – nelze ztotožňovat s
povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti ní
samotné; taková povinnost nastupuje jen za situace, kdy strana zatížená
důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového stavu a zvýší tak
pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Potud upozorňuje i na skutečnost, že
stejně jako žalovaná nebyl účastníkem smluvních vztahů, které předcházely
vystavení směnek, a nemůže tak mít více informací o jejich kauze než žalovaná;
zároveň připomíná, že směnky byly vystaveny jako směnky platební (a nikoli
zajišťovací).
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl ve věci v rozporu s
principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, nedostál poučovací povinnosti
podle ustanovení § 118a o. s. ř. a porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, čímž
ve svých důsledcích zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě
zcela vyhověl, popřípadě aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky
dovoláním otevřené, týkající se břemene tvrzení a důkazního břemene, jakož i
povinnosti vysvětlovací ve sporu o určení pravosti pohledávek ze směnek, kterou
odvolací soud zodpověděl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech,
podle nichž:
1) Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný
papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká
přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit
majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se
vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky
specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že
právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku,
který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem
směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit
povinnosti ze směnky plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo
1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 2) Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném
vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v
ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky
plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. K tomu srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněného
v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 97, k jehož
závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. července
2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018. 3) Ani v situaci, kdy žalobce uplatňuje práva z listiny (zajišťovací směnky),
která byla původně vystavena jako blankosměnka, nemusí v žalobě (návrhu na
vydání směnečného platebního rozkazu) tvrdit údaje o směnkou zajištěné
pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik směnečné pohledávky
doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako
blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího
práva apod.). Ohledně těchto skutečností jej nezatěžuje ani břemeno tvrzení,
ani břemeno důkazní. Jestliže žalovaný směnečný dlužník hodlá založit obranu
proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění
blankosměnky, je pak na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma (popř. jiný chybějící údaj) měla
být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i
prokázal (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018,
sp. zn.
29 Cdo 5999/2017, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1090/2018). 4) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu
rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží
žalovaného směnečného dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo
4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); to platí i v případě tzv. negativních (kauzálních) tvrzení (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo
415/2018, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29
Cdo 4022/2018, a ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, včetně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. 29 Cdo 2301/2020). 5) Uplatňuje-li věřitel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pouze
pohledávku ze zajišťovací směnky (k možnosti případného souběžného uplatnění
pohledávky zajištěné směnkou i pohledávky ze zajišťovací směnky srov. závěry
formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo
3716/2007), nemusí přihláška pohledávky (z hlediska vymezení právního důvodu
jejího vzniku) obsahovat také údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o
dalších okolnostech, jež vznik přihlašované směnečné pohledávky doprovázely
(např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl
podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Pro
skutkové vymezení předmětu přihlášky (jsou-li uplatňována jen práva ze směnky)
není vylíčení takových okolností potřebné (právně významné) a přihlašujícího
věřitele ohledně těchto skutečností nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno
důkazní (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017,
sen. zn. 29 ICdo 51/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020,
sen. zn. 29 ICdo 14/2019, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019). 6) Při popření pravosti pohledávky jiného konkursního věřitele (přihlašovatele
pohledávky) má popírající konkursní věřitel (stejně jako popírající správce
konkursní podstaty) k dispozici všechny (ale též „jen“) hmotněprávní námitky,
jež by ke zpochybnění existence popírané pohledávky mohl vůči svému věřiteli
uplatnit dlužník (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněného pod číslem 95/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 6, ročník 2011, pod číslem 90, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č.
10, ročník 2013, pod číslem 140, které – ač byly formulovány při
výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se plně uplatní i při
posuzování pravosti a výše popřených pohledávek v režimu insolvenčního zákona). 7) Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží (obecně) na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a
nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve
sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana
zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a
zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací
povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení
důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a
ze dne 16. prosince 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019, včetně dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněných v jeho důvodech. Shora citované závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu se v poměrech dané
věci promítají následovně. Soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o platnosti směnek, ze kterých žalobce
dovozoval vznik pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka; jinak
řečeno, neměly pochybnosti o tom, že žalobce jako přihlášený věřitel v
insolvenčním řízení dlužníka unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně
platnosti směnek, ze kterých dovozoval existenci přihlášených (a žalovanou
popřených) pohledávek za dlužníkem. Založila-li žalovaná popření směnečných
pohledávek žalobce na kauzálních námitkách, podle nichž šlo o směnky
zajišťovací, tížilo ji v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno (rozuměj
ohledně toho, jaké konkrétní pohledávky jednotlivé směnky zajišťovaly a proč
dlužníku nevznikla povinnost k jejich úhradě). Přitom argumentace odvolacího soudu ohledně nesplnění vysvětlovací povinnosti
žalobcem, jde-li o kauzu směnek, nemůže obstát již proto, že popírá samotnou
existenci pohledávek ze směnek jakožto nesporných a abstraktních závazků
dlužníka zaplatit majiteli směnek (žalobci) v určitém místě a čase stanovenou
peněžitou částku. Ostatně, právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru není správné ani
v rovině jeho vlastní argumentace, když pouhé konstatování žalované, že jí není
nic známo ohledně důvodů, za kterých byly směnky vystaveny, ani ve spojení s
charakterem insolvenčního řízení, jeho zásadami a postavením žalované (jako
insolvenčního správce dlužníka), zjevně nesplňuje požadavek (plynoucí z výše
označené judikatury Nejvyššího soudu), aby žalovaná (jako strana zatížená
břemenem tvrzení a důkazním břemenem) přednesla alespoň „opěrné body“
skutkového stavu a zvýšila tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. V daných souvislostech neobstojí ani obecné konstatování odvolacího soudu,
podle něhož v insolvenčním řízení nelze „striktně vycházet“ ani z čl. I.
§ 17
směnečného zákona, když „mohou existovat“ skutečnosti zakládající důvodné
pochybnosti o opravdovém účelu indosace směnky (a výkonem práva je zastíráno
jeho zneužití). Takový názor zjevně odporuje (shora zmíněné) ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu, ze které jednoznačně plyne, že při popření
pravosti pohledávky jiného věřitele (přihlašovatele pohledávky) má popírající
věřitel (stejně jako popírající insolvenční správce) k dispozici všechny (ale
též „jen“) hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané
pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník. Jinými slovy, nemá-li
dlužník podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona vůči nabyvateli směnky k
dispozici kauzální námitky, nemůže s takovou obranou ve sporu o pravost
pohledávky ze směnky uspět ani popírající insolvenční správce dlužníka (viz též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 129/2018). Jakkoli nelze vyloučit, že (původní) majitel směnky a její nabyvatel mohou
převodem směnky (rubopisem) vskutku sledovat nepoctivý záměr, respektive
zmíněný institut (zjevně) zneužít, v poměrech projednávané věci odvolací soud
neuvedl žádnou skutečnost, která by nasvědčovala takovému jednání remitenta a
žalobce. Konečně odvolací soud zcela pominul, že žalobce nebyl (původním) věřitelem ze
směnek; stal se jejich vlastníkem (dle skutkových zjištění soudů nižších
stupňů) až na základě blankoindosamentů učiněných remitentem. Současně
přehlédl, že žalobce v přihlášce pohledávek (minimálně u části směnek) výslovně
uvedl, že jde o směnky platební (nikoli zajišťovací). Jelikož dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem není
správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.