USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce ŽIŠKA Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 3, Malešická 2823/20a, PSČ
130 00, identifikační číslo osoby 27 91 84 41, zastoupeného Mgr. Matejem
Dvořákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti
žalovanému Ing. Petru Benešovi, se sídlem v Praze 4, Na Jezerce 1339/43, PSČ
140 00, zastoupenému Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 000, o náhradu škody, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 177 ICm 676/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci
žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 13634/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2023,
č. j. 177 ICm 676/2016, 102 VSPH 89/2022-236 (MSPH 77 INS 13634/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
správcem žalobce) na majetkové podstatě žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Předmětem řízení byl požadavek žalobce vůči žalovanému na náhradu
škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobci tím, že jako insolvenční správce:
a) netvrdil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. dubna 2010 [uzavřené
mezi žalobcem jednajícím tehdejší jednatelkou Martinou Rosolovou jako
prodávajícím a G. Š. jako kupující (dále jen „G. Š.“), jejímž předmětem byly
(označené) nemovitosti (dále jen „první kupní smlouva“ a „nemovitosti“)], b)
netvrdil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. dubna 2010 (uzavřené
mezi týmiž smluvními stranami), jejímž předmětem byly (označené) movité věci
(dále jen „druhá kupní smlouva“ a „movité věci“, c) „z pozice poškozeného“ se
nepřihlásil a neuplatnil náhradu škody v trestním řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 7/2013 (dále jen „trestní řízení“) proti Ing. Karlu Janouchovi, který vypracoval znalecký posudek, na jehož základě byla
podhodnocena kupní cena nemovitostí (částkou 3.333.010,- Kč) v první kupní
smlouvě, a d) nezjistil a nezajistil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia,
RZ XY (dále jen „vozidlo“). Výši škody (4 689 875,- Kč) žalobce určil „možným
nájmem nemovitostí“ za období od května 2010 do konce roku 2015, včetně
kapitalizovaných úroků. 2) Usneseními ze dne 4. září 2018, č. j. 177 ICm 676/2015-51, ze dne 7. ledna 2020, č. j. 177 ICm 676/2015-112, a ze dne 24. srpna 2021,
č j. 177 ICm 676/2015-159, insolvenční soud nepřipustil (další) žalobcem
navržené změny žaloby. 3) Usnesením ze dne 16. května 2011, č. j. MSPH 77 INS 13634/2010-A-28,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek žalobce a ustanovil žalovaného
insolvenčním správcem; usnesením ze dne 13. července 2011, č. j. MSPH 77 INS
13634/2010-B-13, prohlásil konkurs na majetek žalobce. Usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. MSPH 77 INS 13634/2010-B-162, insolvenční soud zprostil
žalovaného funkce insolvenčního správce [§ 32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona)] proto, že porušil
důležitou povinnost a nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí, když
pověřil plněním svých povinností jednatele dlužníka (Rudolfa Podroužka); Vrchní
soud v Praze usnesením ze 12. prosince 2019, č. j. MSPH 77 INS 13634/2010, 2
VSPH 926/2017-B-247, usnesení insolvenčního soudu potvrdil; rozhodnutí nabylo
právní moci 16. prosince 2019. 4) Žalovaný jako insolvenční správce dlužníka sepsal nemovitosti a
movité věci do majetkové podstaty žalobce s poznámkou důvodu soupisu
(neplatnost kupních smluv ze dne 22. dubna 2010) a osoby uplatňující k nim
právo (G. Š.). 5) Podáním ze dne 16. července 2013 (B-64) dlužník informoval
(insolvenční) soud o možnosti získat peněžité plnění z titulu náhrady škody v
trestním řízení; podáním ze dne 18. července 2013 (B-65) dlužník navrhl
„odvolání/vyloučení“ žalovaného z funkce insolvenčního správce (mimo jiné)
proto, že se nepřipojil k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody.
6) Podle žádosti o zápis změn v registru silničních vozidel ze dne 26. ledna 2011 bylo žádáno o převod jiného než žalobcem označeného vozidla. 7) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2016, č. j. 77 ICm
805/2012, 104 VSPH 879/2015-277, který nabyl právní moci dne 3. března 2016,
(mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 18. srpna 2015, č. j. 77 ICm 805/2012-233,
jímž insolvenční soud rozhodl [v incidenčním sporu tamního žalobce (Ing. Petra
Beneše, jako insolvenčního správce žalobce) proti G. Š.], že první kupní
smlouva je neúčinným právním úkonem. 8) Usnesením ze dne 16. srpna 2016, č. j. 77 ICm 1874/2011-66,
insolvenční soud zastavil řízení ve věci (tamní) žalobkyně (G. Š.) proti
žalovanému
(jako insolvenčnímu správci dlužníka) o vyloučení nemovitostí z majetkové
podstaty; usnesení nabylo právní moci 22. srpna 2016. 9) Usnesením ze dne 21. ledna 2020, č. j. 77 ICm 2742/2012-326, 177 ICm
3010/2016, insolvenční soud zastavil řízení o žalobě (tamní) žalobkyně (G. Š.)
o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty žalovaného; usnesení nabylo
právní moci dne 6. srpna 2020. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 37 odst. 1, § 159 odst. 1
písm. e) a § 160 odst. 1 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry formulované
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 43/2015
(uveřejněném pod číslem 37/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) –
dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Přitom zdůraznil, že žalovaný: a) sepsal nemovitosti a movité věci do
majetkové podstaty žalobce s poznámkou o důvodu soupisu (neplatnost kupních
smluv) a o osobě uplatňující k vlastnické právo k těmto věcem (G. Š.), b) byl
po dobu, než byl zproštěn funkce insolvenčního správce, účastníkem incidenčních
sporů o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty žalobce, přičemž jeho
procesní obrana odpovídala tvrzením žalobce o neplatnosti druhé kupní smlouvy,
c) úspěšně uplatnil žalobou neúčinnost první kupní smlouvy; jeho přičiněním
bylo dosaženo, že nemovitosti jsou od 3. března 2016 součástí majetkové
podstaty žalobce, d) neměl povinnost připojit se k trestnímu řízení s
požadavkem na náhradu škody a vysvětlil, proč tak neučinil. K tomu dodal, že
předmětem „převodu“ nebylo (žalobcem tvrzené) vozidlo. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. května 2023, č. j. 177 ICm 676/2016, 102 VSPH 89/2022-236 (MSPH 77 INS 13634/2010), potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – vycházeje z § 2 písm. d), § 36 odst. 1, § 37, § 160 odst. 2, §
225 a § 227 insolvenčního zákona a z § 14 odst. 1 a § 229 odst. 1 písm. e)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a
odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu jako věcně správný. V prvé řadě shledal nedůvodnou námitku podjatosti soudkyně insolvenčního soudu
(JUDr. Jarmily Hanuliakové) uplatněnou žalobcem (opakovaně) v průběhu
odvolacího řízení; potud odkázal na usnesení ze dne 10. července 2017 a 7.
února 2020 a doplnil, že důvodem pro vyloučení jmenované nemůže být jen to, že
je soudkyní i v insolvenčním řízení žalobce. Dále odvolací soud přezkoumal závěr insolvenčního soudu o (ne)porušení
povinnosti žalovaného ve vztahu k žalobcem tvrzené (ne)platnosti první kupní
smlouvy, když neměl vzhledem ke konstrukci důvodu a výše požadované náhrady
škody [vázané na výši (možného) obvyklého nájemného nemovitostí] za významné
pro rozhodnutí ve věci, zda žalovaný porušil i (další) povinnosti týkající se
(ne)platnosti druhé kupní smlouvy, (ne)uplatnění náhrady škody v trestním
řízení a vozidla. Přitom se ztotožnil se soudem insolvenčním (i) v závěru, podle něhož žalovaný
sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (maje první kupní smlouvu za
neplatnou) bezodkladně po svém ustanovení do funkce insolvenčního správce
Poukázal též na výsledek sporu o určení neúčinnosti první kupní smlouvy
(vedeného u insolvenčního soudu pod sen. zn. 77 ICm 805/2012), v němž byla
vyřešena (jako předběžná) otázka její platnosti, s tím, že pravomocný rozsudek
vydaný v incidenčním sporu je závazný pro všechny procesní subjekty
insolvenčního řízení, tj. i pro žalobce a žalovaného. V této souvislosti dále akcentoval, že nemovitosti byly po právu zahrnuty do
soupisu majetkové podstaty žalobce (až) 3. března 2016 (okamžikem právní moci
rozsudku o neúčinnosti první kupní smlouvy), když původní důvod jejich soupisu
(neplatnost první kupní smlouvy) neobstál. Jakkoli (obecně) platí, že
insolvenční správce je i v průběhu „vylučovacího sporu“ oprávněn sepsaný
majetek např. pronajímat (a inkasovat nájemné), v poměrech dané věci by
případně inkasované nájemné za dobu předcházející shora uvedenému datu musel
vrátit jako plnění bez právního důvodu. Přitom porušení povinnosti žalovaného
při nevymáhání „nájemného“ za užívání nemovitostí po tomto datu nebylo tvrzeno
(nebylo předmětem sporu); k 6. dubnu 2017 byl žalovaný zproštěn funkce
insolvenčního správce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k
řešení (následujících) právních otázek, které (podle jeho názoru) dílem vyřešil
odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dílem nebyly Nejvyšším
soudem zodpovězeny:
a) Jsou skutková zjištění z jiných incidenčních řízení, která byla
pravomocně ukončena, přirozeným zdrojem informací a skutkových zjištění v jiném
pravomocně nerozhodnutém incidenčním řízení?
b) Jsou skutková zjištění a právní závěry učiněné v rámci
incidenčního řízení právně závazná i v situaci, kdy pozdější incidenční spor
„vyjeví“ skutková zjištění a právní závěry mající zásadní vliv na právní závěry
rozhodnutí předchozího incidenčního sporu, tj. v případě, kdy jsou závěry obou
incidenčních sporů protikladné?
c) Je možná kolize zájmů insolvenčního správce a insolvenčního soudce,
respektive zda jejich „souladné pochybení a souladný postup v rozporu s
insolvenčním zákonem“ umožňuje dovodit podjatost insolvenčního soudce?
Dovolatel poukazuje na rozsudek insolvenčního soudu ze dne 20. června 2019, č.
j. 177 ICm 3012/2016-316 [ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. června 2020, č. j. 177 ICm 3012/2016, 104 VSPH 665/2019-420
(MSPH 77 INS 13634/2010)], jímž byla zamítnuta žaloba (tamní) žalobkyně
(G. Š.) proti (tamnímu) žalovanému (Mgr. Josefu Neskusilovi LL. M., jako
insolvenčnímu správci žalobce) o určení pravosti a výše pohledávky z titulu
(vrácení) zaplacené kupní ceny podle první kupní smlouvy; dovozuje, že k
závěrům přijatým v těchto rozsudcích měly soudy přihlédnout i v projednávané
věci, když byly (podle jeho názoru) významné i pro posouzení otázky
(ne)platnosti první kupní smlouvy.
Dále dovolatel setrvává na názoru o podjatosti soudkyně insolvenčního soudu,
které vytýká, že „dala přednost“ rozhodování o odpůrčí žalobě před žalobou
vylučovací, ignorovala sdělení dlužníka mající vliv na právní posouzení
(ne)platnosti první kupní smlouvy, neprováděla dohled nad působením žalovaného
jako insolvenčního správce (neudělila mu pokyn, aby „zařadil“ pohledávku za
užívání nemovitostí do soupisu majetkové podstaty) a „nelogicky“ dospěla k
závěru o platnosti kupní smlouvy. Popisuje vzájemný vztah a postavení
insolvenčního správce a insolvenčního soudu a pro poměry incidenčních sporů
zdůrazňuje, že incidenční řízení je řízením sporným, kde proti sobě stojí
účastníci, přičemž jedním z nich je insolvenční správce disponující zvláštním
(nikoli neutrálním a nezaujatým) vztahem k insolvenčnímu soudu; tuto okolnost
je nutno považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolat pochybnost o
nepodjatosti a nestrannosti soudce (viz označená judikatura Ústavního soudu).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soudodmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že:
1) Námitkou, že ve věci rozhodovala (v prvním stupni) vyloučená soudkyně,
dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž
(nepřípustně) uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm.
e) o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost [srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož
závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn.
29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)].
Ostatně, jakkoli nelze zcela vyloučit možnost podjatosti insolvenčního soudce z
důvodu jeho poměru k insolvenčnímu správci, argumentace dovolatele (založená na
spornosti incidenčního řízení na straně jedné a na vztahu insolvenčního soudu a
insolvenčního správce na straně druhé) popírá (obecně vzato) smysl a význam
právní úpravy obsažené v § 160 odst. 2 insolvenčního zákona (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, uveřejněný
pod číslem 30/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
30/2023“), jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sen.
zn. 29 ICdo 25/2012, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. září
2013, sp. zn. II. ÚS 4478/12.
2) K řešení dalších dovoláním otevřených právních otázek (opírajících se o
závěry přijaté insolvenčním soudem a odvolacím soudem v incidenčním sporu
vedeném u insolvenčního soudu pod sen. zn. 177 ICm 3012/2016) není dovolání
přípustné již proto, že odvolací soud založil v odkazované věci rozsudek ze dne
1. června 2020 na závěru, podle něhož (tamní) žalobkyně (G. Š.) neunesla
důkazní břemeno ohledně zaplacení kupní ceny podle první kupní smlouvy, aniž by
se jakkoli vyslovil k otázce (ne)platnosti této smlouvy. Zjevně tak není dáno
dovolatelem akcentované rozporné posouzení otázky (ne)platnosti první kupní
smlouvy v porovnání s výsledkem řízení o určení neúčinnosti první kupní smlouvy
vedeného pod sen. zn. 77 ICm 805/2012. Jinými slovy, nenastala (dovolatelem
nesprávně presumovaná) situace, že by soudy posoudily v incidenčních sporech
předběžnou otázku (ne)platnosti první kupní smlouvy odlišně (rozporně).
Poukaz dovolatele na R 30/2023 v tomto směru je zjevně neopodstatněný již
proto, že závěry v něm formulované byly významné ve vztahu ke skutečnostem a
důkazům, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního
sporu, a to pro účely posouzení „novosti“ tvrzení a důkazů z pohledu § 241a
odst. 6 o. s. ř.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož nebyly naplněny předpoklady
pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu (§ 37 insolvenčního zákona), pak
odpovídá (v obecné poloze) závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze
dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném pod číslem 16/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud následně
přihlásil např. v důvodech rozsudku ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo
2772/2016, uveřejněném pod číslem 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které formuloval:
a) na téma legitimace dlužníka k vymáhání pohledávky za třetí osobou v
rozsudcích ze dne 11. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, a ze dne 25. února
2021, sp. zn. 29 Cdo 419/2019, jakož i v usnesení ze dne 28. února 2022, sen.
zn. 29 NSČR 25/2022, a b) k okamžiku, k němuž náleží dlužníkovo plnění z
neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, v usnesení ze dne 30. dubna
2024, sen. zn. 29 ICdo 33/2022. Tyto závěry by přitom vedly (samostatně a bez
dalšího) k témuž výsledku jako v dovoláním napadeném rozhodnutí.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že nepřihlížel k podání ze dne 13. října 2023,
které učinil sám žalobce po uplynutí lhůty určené § 240 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta poslední o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu