KSHK 15 INS XY
15 ICm XY
29 ICdo 135/2020-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce České republiky – Celního úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem v
Pardubicích, Palackého 2659, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 71214011,
proti žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova
396, PSČ 560 02, jako insolvenčnímu správci dlužnice V. M., zastoupenému JUDr.
Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, PSČ 539 01, o
určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
15 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. M., narozené XY,
bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS XY,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020,
č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 15 INS XY), ve znění usnesení ze dne 17.
září 2020, č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 15 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 15. dubna 2020, č. j. 15 ICm XY, Krajský soud v
Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) určil, že dílčí pohledávky žalobce
P30/1 ve výši 500 Kč a P30/2 ve výši 500 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení
dlužnice, nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na
majetek dlužnice, s tím, že jsou co do pravosti, výše i pořadí zjištěny (bod I.
výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 25. září 2019, č. j. KSHK 15 INS XY, insolvenční
soud zjistil úpadek dlužnice a povolil řešení úpadku oddlužením.
[2] Přihláškou pohledávky ze dne 1. listopadu 2019 přihlásil žalobce do
insolvenčního řízení dlužnice vykonatelné pohledávky v celkové výši 1.000 Kč, a
to jednak dílčí pohledávku č. 1 ve výši 500 Kč na náhradě nákladů daňové
exekuce vedené proti dlužnici na základě exekučního příkazu ze dne 13. srpna
2013, č. j. 37828/2013-590000-42, jednak dílčí pohledávku č. 2 ve výši 500 Kč
na náhradě nákladů daňové exekuce vedené proti dlužnici na základě exekučního
příkazu ze dne 15. ledna 2015, č. j. 3344/2015-590000-42 (dále též jen „sporné
pohledávky“). Oba exekuční příkazy byly vydány za účelem nedobrovolného
vymožení daňových nedoplatků dlužnice, konkrétně dvou blokových pokut uložených
dlužnici příslušným útvarem Policie České republiky.
[3] Žalovaný insolvenční správce dlužnice sporné pohledávky žalobce
popřel co do pořadí s odůvodněním, že jde o nárok, který se podle ustanovení §
170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), v insolvenčním řízení neuspokojuje.
3. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že přihlášené pohledávky
žalobce představované paušální částkou nákladů daňové exekuce nemají povahu
mimosmluvní sankce ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona a
nejsou proto ani vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužnice.
4. Přitom zdůraznil, že exekuční náklady mají spíše účel reparační (než
sankční), neboť směřují k nahrazení majetkové újmy správce daně, jež spočívá ve
vynaložení nákladů nezbytných k provedení daňové exekuce a zabezpečení úhrady
daně (v poměrech dané věci pokuty uložené dlužnici za spáchané dopravní
přestupky). Podle insolvenčního soudu je proto možné na poměry dané věci
vztáhnout také závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30.
listopadu 2017, sen. zn. 29 NSCR 116/2015 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 24/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 24/2019“),
jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29
ICdo 23/2016, uveřejněného pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 70/2019“).
5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. srpna
2020, č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 15 INS XY), ve znění usnesení ze dne
17. září 2020, č. j. 15 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 15 INS XY), změnil rozsudek
insolvenčního soudu tak, že žalobu na určení, že dílčí pohledávky žalobce P30/1
ve výši 500 Kč a P30/2 ve výši 500 Kč nejsou vyloučeny z uspokojení v
insolvenčním řízení dlužnice, zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 2 odst. 5, § 175, § 176
odst. 1 písm. b) a § 183 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a
vycházeje ze závěrů formulovaných v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
září 2012, sp. zn. 1 VSPH XY, uveřejněném pod číslem 44/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2013“) – na rozdíl od insolvenčního
soudu uzavřel, že žaloba není důvodná. Odvolací soud již v označeném rozhodnutí
dovodil, že v insolvenčním řízení se podle ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní
sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty, ani jejich příslušenství, včetně
nákladů za nařízení daňové exekuce. Od tohoto názoru není důvod se odchýlit ani
v nyní projednávané věci. Jestliže ustanovení § 2 odst. 5 daňového řádu
výslovně označuje za příslušenství daně také náklady řízení, jsou-li ukládány
nebo vznikají-li podle daňového zákona, musí ustanovení § 170 písm. d)
insolvenčního zákona, vylučující z uspokojení v insolvenčním řízení mimosmluvní
sankce postihující majetek dlužníka, dopadat nejen na nezaplacené pokuty, ale i
na exekuční náklady.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel
namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně
se potvrzuje.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel ve
prospěch závěru, že sporné pohledávky nelze podřadit pod žádný z nároků
vypočtených v ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Dovolatelem přihlášené
pohledávky z titulu náhrady nákladů daňové exekuce nejsou podle jeho
přesvědčení mimosmluvní sankcí, ani jejím příslušenstvím. Není proto žádného
důvodu, pro který by měly být sporné pohledávky vyloučeny z uspokojení v
insolvenčním řízení dlužnice. Názor zastávaný odvolacím soudem sice byl dříve
soudní praxí zastáván (viz R 44/2013), toto rozhodnutí však bylo podle
dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu překonáno (potud dovolatel
poukazuje zejména na R 24/2019 a R 70/2019).
9. Žalovaný se vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu, maje dovolání za nepřípustné, případně za nedůvodné.
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
11. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež mohlo být přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti
vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení
dovoláním předestřené otázky (povahy pohledávek přihlášených z titulu náhrady
nákladů daňové exekuce) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Ve výkladu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona byla
soudní praxe sjednocena (jak přiléhavě uvádí odvolací soud) již prostřednictvím
R 44/2013. Toto rozhodnutí bylo uveřejněno s právní větou, podle níž:
„V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku
mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty [§ 170 písm. d)
insolvenčního zákona], ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení
daňové exekuce (§ 182 a § 183 daňového řádu). Přihlášku takové pohledávky
insolvenční soud odmítne podle § 185 insolvenčního zákona“.
14. K tomuto závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě
dalších rozhodnutí. Srov. např. dovolatelem zmíněné R 24/2019, nebo důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2017, a
rozsudku ze dne 19. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 113/2016.
15. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto
ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu,
Nejvyšší soud neshledal. Budiž v této souvislosti pro úplnost dodáno, že
případnou nemohla být ani argumentace dovolatele, podle níž Nejvyšší soud v
později přijatém R 24/2019 překonal závěry formulované v dříve vydaném R
44/2013. Nejvyšší soud v R 24/2019 naopak výslovně zdůraznil, že nejde o případ
srovnatelný s tím, jenž byl řešen v R 44/2013 (zatímco naposledy označené
rozhodnutí bylo přijato v typově shodné věci, v R 24/2019 Nejvyšší soud
posuzoval povahu pohledávky z titulu nákladů přestupkového řízení, vzniklých
podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).
16. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší
soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně
vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
14. října 2020), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a §
11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní
hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21%
daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.
Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu