KSPL 56 INS 7767/2018 56 ICm 424/2020 29 ICdo 138/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, proti žalovanému Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, o určení pravosti a pořadí pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 56 ICm 424/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. N., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 7767/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2023, č. j. 56 ICm 424/2020, 102 VSPH 941/2021-194 (KSPL 56 INS 7767/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
přihlášena po právu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 10. září 2018, č. j. KSPL 56 INS 7767/2018-A-15, zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčního správce. 2) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil (původní) žalovaný pohledávku v celkové výši 78.045.168,87 Kč [a) pohledávku č. 1 ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi (původním) žalovaným a společností PN INVEST development s. r.
o. 18. srpna 2014 reg. č. 165/2014, ve znění dodatků (dále jen „ smlouva o úvěru“ a „společnost P“), ve výši 38.187.871,76 Kč, která se stala splatnou 31. prosince 2017, jako zajištěnou zástavním právem (podle zástavní smlouvy ze dne 18. srpna 2014) k (označeným) nemovitostem a (podle zástavní smlouvy ze dne 13. května 2016) ke 100% obchodnímu podílu dlužníka ve společnosti P, a b) pohledávku č. 2 z titulu směnky vystavené (k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru) dne 18. srpna 2014 společností P na řad (původního) žalovaného na částku 34.857.297,11 Kč, splatné 1.
února 2018, avalované dlužníkem, jako nezajištěnou a podmíněnou]. 3) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil žalobce pohledávku ze směnky vlastní vystavené dlužníkem 22. prosince 2009 na řad žalobce, splatné 23. března 2010, na částku 5.000.000,- Kč, a to s 6% úrokem za dobu od 24. března 2010 do 10. září 2018 v kapitalizované částce 2.542.191,78 Kč a směnečnou odměnou 16.666,66 Kč. 4) Žalobce popřel (17. ledna 2020) pohledávku (původního) žalovaného co do pravosti a pořadí s tím, že považuje smlouvy o zřízení zástavního práva a podpis směnky dlužníkem jako směnečným rukojmím za neplatná právní jednání podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), pro rozpor s § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Právní jednání dlužník učinil v době, kdy se již nacházel v úpadku; měl minimálně dva věřitele, jejichž pohledávky byly více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti [a) žalobce a b) J. Č. (dále jen „věřitel Č“) s pohledávkami z /označených/ směnek avalovaných dlužníkem ve výši 550.000,- Kč a 600.000,- Kč s příslušenstvím, splatných 30. listopadu 2011]. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 2 písm. d), § 159 odst. 1 písm. g), § 192 odst. 1, § 200, § 246 odst. 4 a § 295 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 527 odst. 1, § 547 a § 580 odst. 1 o.
z. a z § 224 odst. 1 a 2 trestního zákoníku – dospěl k následujícím právním závěrům: a) Zástavní smlouvy i „aval“ směnky jsou „úkony určitými a srozumitelnými“. b) V době podpisu zástavních smluv a avalu směnky měl dlužník závazky vůči žalobci a věřiteli Č, které neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti; byl v úpadku a označenými „úkony“ zvýhodnil (původního) žalovaného na úkor věřitelů se splatnými pohledávkami. c) Smyslem a účelem § 224 odst. 1 a 2 trestního zákoníku je ochrana před nepoctivým jednáním dlužníka a zajištění právní jistoty a ochrany práv třetích osob (věřitelů) před jeho nekorektním jednáním.
Tato právní norma chrání veřejný pořádek a její narušení představuje (i) narušení veřejného pořádku. Právní jednání dlužníka (uzavření zástavních smluv a aval směnky) odporují § 224 odst. 1 a 2 trestního zákoníku „bez ohledu na fakt, že dlužník za toto jednání nebyl stíhán ani odsouzen“. Proto insolvenční soud uzavřel, že (původní) žalovaný nepřihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku po právu. Vrchní soud v Praze k odvolání (původního) žalovaného rozsudkem ze dne 9. května 2023, č. j.
56 ICm 424/2020, 102 VSPH 941/2021-194 (KSPL 56 INS 7767/2018), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem zajištěnou pohledávku ve výši 38.187.871,76 Kč z titulu smluv o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. srpna 2014 reg. č. 165/2014.1c a reg. č. 165/2014.1d a smlouvy o zřízení zástavního práva k obchodnímu podílu dlužníka ve společnosti P a nezajištěnou pohledávku ve výši 34.857.297,11 Kč z titulu avalování směnky ze dne 18.
srpna 2014 vystavené společností P (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud rozhodoval jako proti žalovanému již proti (Raiffeisenbank a. s. ? dále jen „banka R“), když (původní) žalovaný zanikl k 1. lednu 2022 a do jeho práv a povinností vstoupila v plném rozsahu banka R (usnesením ze dne 5. ledna 2022, č. j. KSPL 56 INS 7767/2018-P3-6, insolvenční soud rozhodl, že v insolvenčním řízení bude pokračováno s bankou R jako věřitelem č. 3).
Vycházeje z § 574, § 580, § 586, § 588 a § 1312 a násl. o. z. a z čl. I. § 30 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – odvolací soud především insolvenčnímu soudu vytknul, že při posuzování otázky, zda zástavní smlouvy a avalování směnky jsou neplatnými právními jednáními pro rozpor se zákonem, dostatečně nevysvětlil, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby označená právní jednání „byla prohlášena“ za neplatná. Vzhledem k tomu, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o.
z.), považoval za nezbytné posoudit, zda smysl a účel zákona, který byl porušen (trestního zákoníku), vyžaduje, aby posuzovaná právní jednání byla absolutně (relativně) neplatná. Při takovém posouzení je třeba přihlédnout (i) ke konkrétním posuzovaným právním jednáním a ke konkrétním okolnostem, za nichž byla učiněna. Je-li možno učinit závěr, že smysl a účel daného zákona může být naplněn, aniž by bylo nutné považovat právní jednání za absolutně (relativně) neplatná, nelze závěr o neplatnosti takových právních jednáních učinit.
V poměrech projednávané věci (v kontextu dosavadního průběhu insolvenčního řízení dlužníka) odvolací soud dále zdůraznil, že ze zprávy insolvenčního správce ze dne 10. listopadu 2021 (B-132) a usnesení insolvenčního soudu ze dne
31. října 2019 (B-60) a ze dne 2. července 2021 (B-123) mimo jiné plyne, že insolvenční správce již zpeněžil zajištěné nemovitosti, přičemž z výtěžku jejich zpeněžení bude žalovanému (v případě, že bude zjištěna jeho pohledávka) vydána částka 378.668,61 Kč.
Jinak řečeno, v případě, že by zajištěná pohledávka žalovaného nebyla zjištěna, mohly by být (nezajištěné) pohledávky žalobce (a dalších věřitelů se zjištěnými nezajištěnými pohledávkami) uspokojeny v rozvrhu (jen) z částky ve výši cca 378.000,- Kč. Za stavu, kdy nebylo (původnímu) žalovanému známo (viz jeho vyjádření ze dne 30. ledna 2020), že by dlužník zřízením zajištění zamýšlel zkrátit své věřitele (zhoršit jejich postavení), přičemž takový úmysl neměl ani (původní) žalovaný, neměl by být sankcionován „neplatností zástavního práva či avalu“ jen proto, že „zajištění vzniklo až po splatnosti dříve splatných pohledávek jiných věřitelů, bez ohledu na okolnosti vzniku a dobu, která mezitím uplynula do zahájení insolvenčního řízení“.
Přitom k eliminaci důsledků právních jednání, která učinil dlužník v době, kdy (již) byl v úpadku, a kterými (byť neúmyslně) zhoršil postavení dosavadních věřitelů tím, že zvýhodnil některého (jiného) věřitele, nebo právních jednání dlužníka, kterými zhoršil postavení dosavadních věřitelů tím, že (úmyslně) zkrátil uspokojení některého věřitele ? pokračoval odvolací soud ? je v insolvenčním řízení určen (i) institut neúčinnosti zvýhodňujících a úmyslně zkracujících právních jednání (§ 241 a § 242 insolvenčního zákona).
V tomto kontextu „se nejeví akceptovatelným“ preferovat právní jistotu a ochranu práv žalobce (a věřitele Č) před právní jistotou a ochranou v dobré víře nabytých práv žalovaného. Navíc žalobce, který měl s dlužníkem nadstandardní vztahy, nezajistil [na rozdíl od (původního) žalovaného] své pohledávky za dlužníkem některým ze zajišťovacích institutů a argumentaci o trestněprávním jednání dlužníka uplatnil (až) v popěrném úkonu v rámci insolvenčního řízení. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal (a to ani při jednání konaném před odvolacím soudem), že posuzované zástavní smlouvy a aval směnky jsou neplatnými právními jednáními podle § 580 o.
z. (proto, že odporují zákonu, neboť to smysl a účel zákona vyžaduje) a podle § 588 o. z. (proto, že odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? dále jen „o. s. ř.“) k řešení následujících právních otázek, jež (podle jeho názoru) dílem nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu zodpovězeny a dílem je odvolací soud vyřešil v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu:
1) Je právní jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, právním jednáním, které odporuje zákonu a které zároveň narušuje veřejný pořádek, a to bez ohledu na to, zda bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o spáchání trestného činu v trestním řízení? 2) Lze uznat jako platné právní jednání, které odporuje zákonu a narušuje veřejný pořádek z důvodu, že to smysl a účel zákona vyžaduje či z důvodu aplikace zásady uvedené v § 574 o. z.? 3) Lze vyloučit „vyslovení“ neplatnosti právního jednání s odkazem na skutečnost, že se lze domáhat vyslovení jeho neúčinnosti odpůrčí žalobou? Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud nedospěl k závěru, podle něhož by jednání dlužníka (poskytnutí zajištění závazku třetí osoby zřízením zástavního práva a avalem směnky) nebylo jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu.
Za tohoto stavu šlo o posouzení, zda jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu je právním jednáním, které odporuje zákonu a narušuje i veřejný pořádek. S poukazem na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu dovozuje, že naplňuje-li právní jednání skutkovou podstatou trestného činu a ve svém důsledku vede k poškození některých věřitelů, narušuje základní hodnoty, na nichž stojí právní řád a zjevně narušuje veřejný pořádek; není podstatné, zda byl jednající za své právní jednání odsouzen.
Současně připomíná, že odvolací soud výslovný závěr o neplatnosti právního jednání podle § 588 o. z. neučinil a zabýval se výslovně toliko neplatností podle § 580 o. z., jenž podmiňuje neplatnost právního jednání odporujícího zákonu tím, že tuto neplatnost smysl a účel zákona vyžaduje. Oproti tomu § 588 o. z. řeší neplatnost právního jednání, které mimo rozporu se zákonem též zjevně narušuje veřejný pořádek; narušuje-li právní jednání zjevně veřejný pořádek (a byly jím porušeny normy trestního práva) nepřichází v úvahu aplikace § 574 o.
z. Konečně dovolatel shledává nesprávnou argumentaci odvolacího soudu ohledně možnosti domáhat se neúčinnosti právního jednání dlužníka, když: a) takovou žalobu může podat jen insolvenční správce a b) v případě neplatného právního jednání nelze vyslovit jeho neúčinnost. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 20.
března 2024, č. j.
KSPL 56 INS 7767/2018-B-166, (mimo jiné) schválil konečnou zprávu insolvenčního správce, podle níž činí výdaje z majetkové podstaty (výplata zajištěným věřitelům) 14.733.171,36 Kč; částka určená k uspokojení nezajištěných věřitelů je 312.667,44 Kč; každá zjištěná pohledávka nezajištěných věřitelů uvedená v upraveném seznamu přihlášených pohledávek bude uspokojena poměrně jen do výše 0,63 % zjištěné částky; na uspokojení pohledávky žalovaného (ve výši 38.187.871,76 Kč) připadá částka 238.469,53 Kč. Usnesením ze dne 25.
dubna 2024, č. j. KSPL 56 INS 7767/2018-B-168, insolvenční soud (mimo jiné) zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Ve smyslu § 159 odst. 4 insolvenčního zákona proto Nejvyšší soud dále řízení považoval za spor o určení pravosti a pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na těchto závěrech: 1) Smlouva, kterou smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele jedné z nich, je absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu a je zřejmé, že narušuje veřejný pořádek (§ 588 odst. 1 věta první o.
z.). Srov. např. rozsudek ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, které formuloval již v rozsudku ze dne 10. srpna 2020, sen. zn. 24 ICdo 20/2019, jakož i (při výkladu § 588 o. z.) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněném pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 2) Závěry vážící se k tomu, kdy je smlouva uzavřená v podvodném úmyslu všemi jejími účastníky absolutně neplatná pro její současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (a proto není třeba se dovolávat její neplatnosti), je třeba v každém jednotlivém případě posoudit i z toho hlediska, zda je trestněprávní následek orientován proti jednomu účastníku právního vztahu, nebo zda naopak znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků.
Relativní neplatnost právního jednání nastává v případě, je-li trestněprávní následek orientován výhradně proti jinému, respektive druhé smluvní straně (§ 586 o. z.). Naopak absolutní neplatnost v souvislosti s trestněprávním jednáním nastává (při splnění dalších výše zmiňovaných předpokladů) v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Obecně přitom platí, že neplatnost smluv má být výjimkou, nikoli zásadou, a vždy má být upřednostněn výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat – srov. nález Ústavního soudu ze dne 6.
března 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19), pročež bez odpovídající námitky dotčené smluvní strany smlouvu, při jejímž uzavření jen některá ze stran jednala nepoctivě, za relativně neplatnou soud z úřední povinnosti považovat nemůže. Srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2024, sp. zn. 24 Cdo 2099/2024. 3) K platnosti směnky (z hlediska podpisu výstavce vlastní směnky) postačí, že je na směnce formálně platný podpis; teprve z hlediska materiálního je významné, zda: a) taková osoba opravdu existuje, b) jde skutečně o její vlastní svobodný projev, c) je pasivně směnečně způsobilá, d) je správně zastoupena a e) její podpis netrpí jinými vadami. Pro zavázanost určité konkrétní osoby je nezbytné, aby byla (na směnce) správně podepsána formálně i materiálně.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2856/2023. Od shora uvedených závěrů, které se uplatní i v poměrech dané věci, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. I kdyby právní jednání dlužníka naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, tato skutečnost by sama o sobě (bez dalšího) nemohla být důvodem absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a „podpisu“ dlužníka na směnce jako směnečného rukojmího.
Ve vztahu k závazku dlužníka jako směnečného rukojmího by tato skutečnost mohla mít za následek absolutní neplatnost dohody o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru směnkou ve vztahu mezi (původním) věřitelem a směnečným rukojmím (jen) za splnění týchž předpokladů (existence úmyslu smluvních stran zkrátit věřitele) [viz obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2024, sp. zn. 29 Cdo 1145/2023]. Konečně Nejvyšší soud dodává, že jeho judikatura je ustálena (i) v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z tohoto pohledu je pro řešení otázky (ne)přípustnosti dovolání právně nevýznamná dovolatelem otevřená otázka týkající se (ne)možnosti vyloučit „vyslovení“ neplatnosti právního jednání s odkazem na skutečnost, že se lze domáhat vyslovení jeho neúčinnosti odpůrčí žalobou.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že nelze účinně odporovat absolutně neplatnému právnímu jednání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2020, sen. zn. 21 ICdo 149/2019, a ze dne 12. května 2020, sen. zn. 21 ICdo 132/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 142/2023. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.