KSCB 26 INS XY
42 ICm XY
29 ICdo 14/2017-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Kancelář správců v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602
00, identifikační číslo osoby 04204867, jako insolvenčního správce dlužníka M.
M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, se sídlem v Brně,
Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, proti žalovanému CITY CREDIT SE, se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Národní 138/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
29263751, zastoupenému JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se
sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, PSČ 702 00, o popření pravosti
vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. M.,
narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. KSCB 26 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 42 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 26 INS XY),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 12. dubna 2016, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalovaný „nemá za
dlužníkem pohledávku z titulu notářského zápisu notářky JUDr. Marcely Veberové
ze dne 2. května 2013, sp. zn. NZ 1149/2013, N 761/2013, ve výši 300 000
Kč“ (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti
uhradit soudní poplatek (bod III. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že „žaloba na určení, že žalovaný nemá za
dlužníkem vykonatelnou pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 300 000 Kč,
se zamítá“ (první výrok); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (druhý výrok). Shodně s insolvenčním soudem i odvolací soud uzavřel, že na popěrný úkon
nedopadá omezení podle § 199 odst. 3 (zjevně míněno omezení podle § 199 odst. 2) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), když nejde o pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného
orgánu. Žalobce tak může uplatňovat skutkové i právní námitky proti posuzované
vykonatelné pohledávce, je však vázán důvody svého popření. Odvolací soud dále uvedl, že se neztotožňuje s popěrným důvodem žalobce, podle
něhož byla smluvní pokuta ujednána v rozporu s dobrými mravy. Sjednanou výši
smluvní pokuty naopak považuje za přiměřenou. Potud odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný
pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 3968/2013. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako
nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí v řešení dovoláním předestřených otázek
respektuje ustálené závěry plynoucí z níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, který byl na
jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. října
2018 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud při výkladu § 199 insolvenčního zákona formuloval a odůvodnil názor, podle
něhož vykonatelnou pohledávkou může být i pohledávka, která není přiznána
rozhodnutím příslušného orgánu. Vykonatelnost pohledávky proto mohla být
založena i exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti (viz § 40 odst. 1
písm. d/ a § 78 písm. a/ exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince
2012). Ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona uvádí důvody, pro které je
možné popírat ty vykonatelné pohledávky, které byly přiznány pravomocným
rozhodnutím příslušného orgánu. Při popírání ostatních vykonatelných pohledávek
se omezení dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona neuplatí.
Je tomu tak proto,
že před vznikem exekučního titulu o pohledávce neprobíhalo žádné řízení, jež by
vyústilo v rozhodnutí o pohledávce. V incidenčním sporu, jehož předmětem je
popření vykonatelné pohledávky, která nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu, je proto popírající insolvenční správce limitován jen tím,
že je vázán důvody svého popření (srov. dikci § 199 odst. 3 insolvenčního
zákona). Dovoláním napadené rozhodnutí především nijak neodporuje závěrům formulovaným
Nejvyšším soudem k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek. V
posuzované věci byla vykonatelnost pohledávky doložena notářským zápisem se
svolením k vykonatelnosti [§ 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářského řádu)], nebyla založena rozhodnutím příslušného orgánu,
proto se neuplatnilo omezení popěrných důvodů dle § 199 odst. 2 insolvenčního
zákona. Popírající insolvenční správce však byl vázán důvody, pro které
pohledávku popřel. Proto odvolací soud nepochybil, když uzavřel, že dovolatel
nemůže uspět s námitkou neplatnosti ujednání o smluvní pokutě s ohledem na
neplatnost bodu 5.1. úvěrové smlouvy o zesplatnění úvěru v případě prodlení se
splacením i jen jediné měsíční splátky, když tato námitka nebyla součástí
popěrného úkonu. Na danou věc totiž dopadá omezení podle § 199 odst. 3
insolvenčního zákona. Ze stejného důvodu nemůže obstát ani námitka neplatnosti
ujednání o smluvní pokutě z důvodu neoddělitelnosti tohoto ujednání s (podle
dovolatele neplatným) ujednáním o okamžitém „zesplatnění“ úvěru.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska důvodu popření, který
dovolatel uplatnil v popěrném úkonu, tj. nepřiměřenosti smluvní pokuty, pak (v
obecné poloze) odpovídá judikaturním závěrům, které Nejvyšší soud shrnul např.
v rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, jakož i v
důvodech usnesení ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. 33 Cdo 3479/2015 a ze dne
27. června 2017, sen. zn. 32 ICdo 24/2017.
Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu
insolvenční soud usnesením ze dne 15. srpna 2017, č. j. KSCB 26 INS XY (jež
nabylo právní moci dne 31. srpna 2017), zrušil podle § 308 odst. 1 písm. d/
insolvenčního zákona konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že pro uspokojení
věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující. Vzhledem ke způsobu ukončení
insolvenčního řízení nejde o žádný z případů předvídaných § 159 odst. 4 až 6
insolvenčního zákona; samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání pak není ani
pokračováním v incidenčním sporu ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3
insolvenčního zákona (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
číslo 3, ročník 2018, pod číslem 37).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovaný ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá
právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1
insolvenčního zákona).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu