KSPL 29 INS XY
129 ICm XY
32 ICdo 24/2017-179
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně BP Integralis Limited, se sídlem v Diagorou 4, Nikósia,
Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalovaným 1) Mgr. Viktoru
Švantnerovi, se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, jako insolvenčnímu
správci dlužnice M. Č. a 2) M. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o určení
pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 129 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. Č., narozené XY, bytem XY,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS XY, o dovolání
žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 129
ICm XY, 101 VSPH XY (KSPL 29 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice M. Č., vedeného u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS XY, pohledávku ve výši 467
685,25 Kč tvořenou deseti dílčími pohledávkami č. 1 až 9, přičemž dlužnice i
insolvenční správce na přezkumném jednání popřeli dílčí pohledávky č. 3 až 9 co
do pravosti z důvodu rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně podala proti
insolvenčnímu správci i dlužnici žalobu o určení pravosti těchto dílčích
pohledávek.
Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 12. 10.
2015, č. j. 129 ICm XY, zamítl žalobu o určení pravosti přihlášených dílčích
pohledávek č. 3 až 9 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu ve výroku I. tak, že jsou po právu dílčí
pohledávka č. 3 představující smluvní pokutu ve výši 193 584 Kč a dílčí
pohledávka č. 5 představující smluvní pokutu ve výši 3 350 Kč, potvrdil
napadený rozsudek v části, v němž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti dílčí
pohledávky č. 8 představující smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč (první výrok), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání (výslovně pouze
proti prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení otázky, zda smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z
dlužné částky je přiměřená vzhledem k okolnostem konkrétního případu, a
argumentuje ve prospěch názoru, že smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje
vzniklou škodu, je nepřiměřená. Její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002 (jde o rozsudek, který je, stejně
jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici
na jeho webových stránkách), od něhož se měl odvolací soud odchýlit, však není
správný, neboť vychází z odlišného skutkového stavu. V projednávané věci byla
sporná smluvní pokuta sjednána pro případ prodlení dlužnice s úhradou splátek
ve výši 3 % měsíčně, respektive 0,1 % denně; smluvní pokuta dosáhla výše přes
190 000 Kč vzhledem k dlouhé době prodlení dlužnice. Naopak v dovolatelkou
citovaném rozhodnutí byla smluvní pokuta sjednána v pevné výši 14 000 000 Kč a
zajišťovala povinnost uzavřít kupní smlouvu k nemovitosti a smlouvu o zřízení
zástavního práva. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33
Odo 1779/2006, na který správně odkázal odvolací soud, uzavřel, že z pohledu
přiměřenosti výše smluvní pokuty je třeba hodnotit jinak smluvní pokutu
sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou
určité sazby za stanovenou časovou jednotku.
Pevně stanovenou smluvní pokutu ve
výši téměř rovnající se výši zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při
současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou
právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní
pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za
několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, přesáhne-li celková
výše smluvní pokuty výši zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení
dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své
smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní - čím delší je doba prodlení, tím
vyšší je smluvní pokuta. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se od
dovolatelkou citovaného rozhodnutí při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty
neodchýlil a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se při posouzení přiměřenosti
smluvní pokuty odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu (jde o rozsudek) ze dne
19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3694/2008, neboť podle jejího názoru je pro
posouzení přiměřenosti smluvní pokuty důležité, že smluvní strany sjednaly
zástavní právo k nemovitosti, a odvolací soud k této skutečnosti náležitě
nepřihlédl. Ani od tohoto rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil a tvrzený
předpoklad přípustnosti není dán, protože v tomto jiném rozhodnutí Nejvyšší
soud toliko posuzoval, zda zástavní věřitel může omezit zástavního dlužníka v
nakládání se zástavou pod sankcí smluvní pokuty. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud odchýlil od
judikatury dovolacího soudu - kterou dovolatelka konkrétně cituje - při řešení
otázky, zda jsou okolnosti příčící se dobrým mravům, za kterých byla smluvní
pokuta sjednána, důvodem neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy
podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť na řešení této otázky
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Neučinil závěr, že okolnosti uzavření
smlouvy obsahující ujednání o smluvní pokutě se příčí dobrým mravům, na otázce
předestřené dovolatelkou tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tato otázka
nebyla pro jeho rozhodnutí určující. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne
18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Formuluje-li dovolatelka otázku „zda lze ze samostatné výše celkové pohledávky
pozůstávající ze smluvní pokuty vázané na dobu prodlení dlužníka s placením
pohledávky zajištěné smluvní pokutou usuzovat přiměřenost či nepřiměřenost
smluvní pokuty“, přičemž má za to, že jde o jednu z otázek, „jimiž se zabýval
odvolací soud při svém rozhodování nebo se k jeho rozhodování vztahují a které
mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, patrně přehlédla, že takový
předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje.
Poslední
ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky
míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho
dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit
tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má
dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby
dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení
§ 237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud
odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo XY). Tomuto
požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by
se měl odchýlit, neuvedla. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.