KSPH 66 INS XY
66 ICm XY
29 ICdo 145/2019-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobce URIEM PLUS, s. r. o., se sídlem v Kladně, Kladenská 835, PSČ 273
09, identifikační číslo osoby 24259420, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou,
advokátem, se sídlem v Praze, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, proti žalované Mgr.
Lívii Strakové, se sídlem v Olomouci, Mišákova 326/15, PSČ 779 00, jako
insolvenční správkyni dlužníka M. K., zastoupené JUDr. Kamilem Andree,
advokátem, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, o vyloučení
nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
66 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. K., narozeného
XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2019,
č. j. 66 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 8 228 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jejího zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 26. října 2017, č. j. 66 ICm XY, rozhodl Krajský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě URIEM PLUS, s. r. o.,
směřující proti Mgr. Lívii Strakové, jako insolvenční správkyni dlužníka M. K.,
tak, že zamítl žalobu o vyloučení označeného rodinného domu, ideální jedné
poloviny spoluvlastnického podílu na pozemku, na kterém stojí rodinný dům a
ideální jedné poloviny spoluvlastnického podílu na dalším pozemku – zahradě, v
katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetkové podstaty
2. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první
rozhodnutí - rozsudek ze dne 23. února 2016, č. j. 66 ICm XY, kterým byla
rovněž žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 11. července 2017, č. j. 66 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 66 INS
XY), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 10. ledna 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek
dlužníka (na základě insolvenčního návrhu dlužníka), které je vedeno u
insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS XY.
[2] Dne 7. dubna 2014 nařídil insolvenční soud předběžné opatření, jímž
soudnímu exekutorovi JUDr. Janu Fendrychovi, Exekutorský úřad Praha 2, umožnil
provést již nařízenou exekuci prodejem nemovitostí, vedenou u pod sp. zn. 132
EX 3191/11, s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením ve výroku
specifikovaných nemovitostí byl po dobu insolvenčního řízení vedeného pod sp.
zn. KSPH 66 INS XY k dispozici v tomto řízení.
[3] Dne 11. dubna 2014 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, odmítl
návrh dlužníka na povolení oddlužení ze dne 9. ledna 2014, prohlásil konkurs na
majetek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou.
[4] Nemovitosti jsou zapsány v majetkové podstatě dlužníka.
[5] Usnesením ze dne 12. června 2014 (které nabylo právní moci dne 4.
července 2014) soudní exekutor udělil příklep vydražiteli nemovitostí J. Š.
(dále jen „J. Š.“) a stanovil mu třicetidenní lhůtu k zaplacení nejvyššího
podání (počítanou od právní moci usnesení).
[6] Dne 13. června 2014 uzavřeli J. Š jako prodávající a žalobce jako
kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitostí, jejichž vyloučení se
žalobce domáhá (dále jen „kupní smlouva“). Podle ověřovacích doložek uznaly
smluvní strany podpisy na kupní smlouvě za vlastní 6. ledna 2015 (žalobce) a
26. ledna 2015 (J. Š.).
[7] Dne 3. srpna 2014 podal J. Š. žalobu o vyloučení nemovitostí z
majetkové podstaty dlužníka, v níž tvrdil, že je vlastníkem nemovitostí.
[8] Podle výpisu z katastru nemovitostí vystaveného k 7. lednu 2015 byl
k uvedenému datu zapsán jako vlastník (v případě pozemků jako spoluvlastník)
nemovitostí J. Š., a to na základě usnesení o příklepu ze dne 12. června 2014,
s tím, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch J. Š. nastaly 12.
listopadu 2014 a zápis byl proveden 9. prosince 2014.
[9] Dne 7. ledna 2015 podal žalobce návrh na vklad vlastnického práva k
nemovitostem; právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce
nastaly 7. ledna 2015 a zápis byl proveden 29. ledna 2015.
[10] Dne 12. března 2015 podal žalobce žalobu o vyloučení nemovitostí z
majetkové podstaty dlužníka.
4. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §
159 odst. 1 písm. b/, § 109 odst. 1 písm. c/ a odst. 6, § 140e, § 205 odst. 1
a 2, §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), dále § 555, § 556, § 984 a § 3064 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 [jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, uveřejněný pod
číslem 16/2015 Sb. rozh. obč. (který je, stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu)] – dospěl k závěru, podle něhož „k nabytí nemovitostí J. Š. na základě
usnesení soudního exekutora o příklepu došlo v rozporu s ustanovením § 140e a §
109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a podle § 109 odst. 6 insolvenčního
zákona se k tomuto nepřihlíží“. Žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k
nemovitostem ve smyslu § 984 o. z., když nebyla splněna podmínka dobré víry
žalobce. Z „časové souslednosti jednotlivých kroků žalobce a J. Š.“ a z
výpovědi svědka J. Š. dovodil, že „žalobci musely být známy veškeré skutkové
okolnosti posuzované věci od rozhodnutí o úpadku dlužníka až po rozhodnutí o
příklepu ohledně nemovitostí ve prospěch J. Š.“. V uvedených souvislostech
zdůraznil, že je vyloučeno, aby si J. Š. a jednatel žalobce průběžně
neověřovali informace o nemovitostech v insolvenčním rejstříku, když ohledně
nemovitostí jednali ještě před dražbou. J. Š. nijak neeliminoval riziko
neuhrazení kupní ceny a žalobce provedl úkony k zápisu vlastnického práva až po
několika měsících. Žalobce a J. Š. jednali ve shodě s cílem dosáhnout vyloučení
nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Podle odvolacího soudu mají skutkové závěry insolvenčního soudu
spolehlivou oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Shodně s insolvenčním soudem
odvolací soud uzavřel, že J. Š. nabyl nemovitosti v rozporu se zákonem. Uvedl,
že předběžné opatření zaniklo podle § 245 odst. 2 insolvenčního zákona a soudní
exekutor nebyl po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho
majetek oprávněn udělit příklep v dražbě. J. Š. tedy nebyl oprávněn převést
vlastnické právo k nemovitostem na žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že
úprava obsažená v § 984 o. z. není v dané věci aplikovatelná, když žalobce
nemovitosti nenabyl od osoby k jejich převodu oprávněné podle zapsaného stavu.
K tomu dodal, že nelze argumentovat dobrou vírou žalobce ke dni podání návrhu
na vklad dne 7. ledna 2015, když v době uzavření kupní smlouvy bylo jasné, že
prodávající není vlastníkem (v katastru nemovitostí byl zapsán dlužník a
vlastnické právo přechází na vydražitele zaplacením nejvyššího podání a právní
mocí usnesení o příklepu, což v době uzavření kupní smlouvy nebylo splněno). Ke
dni podání návrhu na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí
nemohl být žalobce v dobré víře, když ve smyslu § 4 odst. 1 o. z. při běžné
opatrnosti v právních vztazích na základě údajů obsažených v katastru
nemovitostí a v insolvenčním rejstříku ze zákona měl a mohl vědět, že J. Š.
není vlastníkem nemovitostí a pro nezákonnost dražby, ke které dle § 109 odst.
6 insolvenčního zákona nelze přihlížet v insolvenčním řízení, se jím ani nemůže
stát. Ignoroval-li takové skutečnosti, jde taková jeho přezíravost k jeho tíži
(právní ochranu nezasluhuje).
7. Rozsudek odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) napadl žalobce
dovoláním, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje
ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
[1] Za otázku vyřešenou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
má dovolatel otázku překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího
soudu a otázku nabytí nemovitostí v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z.
[2] Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel otázku
okamžiku, k němuž musí být osoba, jež nakládá s nemovitostí ve prospěch
nabyvatele, v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník této nemovitosti, má-
li být nabyvatel práva v dobré víře ve stav zápisu do katastru ve smyslu § 984
odst. 1 o. z.
8. Dovolatel především namítá překvapivost závěru, podle něhož nelze v
dané věci použít ustanovení § 984 o. z. Zdůrazňuje, že odvolací soud založil
rozhodnutí na jiných právních závěrech než insolvenční soud. Přitom na základě
tvrzení účastníků řízení, zjištěného skutkového stavu a postupu odvolacího
soudu nebylo možné takové rozhodnutí předvídat. Dále dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když z něj není zřejmé, o které důkazy
odvolací soud (v otázce dobré víry) opřel skutková zjištění a jakými úvahami,
na jejichž základě formuloval skutkové a právní závěry, se řídil při hodnocení
důkazů. Co do překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odkazuje dovolatel
na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
9. Dále dovolatel uvádí, že odvolací soud vystavěl celou argumentaci na
chybném závěru, že osoba, která s nemovitostí nakládá ve prospěch nabyvatele
práva, musí být zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník takové nemovitosti
ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. již v době, kdy došlo k právnímu jednání (k
uzavření kupní smlouvy). Proto odvolací soud nesprávně uzavřel, že nelze použít
§ 984 odst. 1 o. z. Dovozuje, že rozhodným okamžikem, k němuž je třeba
posuzovat nabytí práva nabyvatele od osoby k tomu oprávněné dle zapsaného
stavu, je okamžik podání návrhu na vklad. Na podporu tohoto názoru dovolatel
odkazuje na odbornou literaturu, z níž cituje, a dále na označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Dodává, že vlastnické právo k nemovitostem nabyl až na
základě návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 7.
ledna 2015, kdy již zápis v katastru nemovitostí svědčil J. Š. a byla tak
splněna podmínka uvedená v § 984 odst. 1 o. z. Dovolatel míní, že závěry soudů
nižších stupňů o absenci jeho dobré víry jsou (s ohledem na skutkové okolnosti
věci) zjevně nepřiměřené a příčí se závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 792/2013. K tomu odmítá
argumentaci, podle níž měl v rámci běžné míry opatrnosti lustrovat insolvenční
rejstřík a zjišťovat, zda J. Š. nabyl nemovitosti od dlužníka v exekuční dražbě
v souladu se zákonem.
10. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné
nebo zamítnout jako nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za
překvapivé ani za nepřezkoumatelné. Snáší argumenty ve prospěch názoru, že s
ohledem na nestandardní okolnosti případu vykazují veškeré kroky dovolatele
znaky jednání, jehož cílem byla dodatečná legalizace vyvedení nemovitostí z
majetkové podstaty. V doplnění vyjádření žalovaná dodává, že na základě
usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. března 2020 vyplatila z účtu majetkové
podstaty vydražiteli částku 1 560 525 Kč (odpovídající nejvyššímu podání
zaplacenému vydražitelem za nemovitosti).
11. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu,
tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o
nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však přípustnost dovolání vylučuje
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto potud dovolání
bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
12. Ve zbývajícím rozsahu (proti té části prvního výroku, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé) Nejvyšší soud
dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí
žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. V rozsudku ze dne 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 11-12, ročníku 2020, pod
číslem106, Nejvyšší soud k problematice nabytí vlastnického práva k
nemovitostem od „nevlastníka“ založenému na dobré víře nabyvatele v zápis do
katastru nemovitostí přijal a odůvodnil následující závěry:
1/ Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity
veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek
došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve
veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí
osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdož nabydou
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve
veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva
je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad
zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná
ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle
skutečného právního stavu).
2/ Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná
bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být
předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších
skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje
navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat
nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale
především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry
nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným
právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v
úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem
na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat),
neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve
veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu,
tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je
skutečným vlastníkem věci.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne
28. listopadu 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněném pod číslem 69/2020
Sb. rozh. obč., v rozsudku ze dne 2. června 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019,
nebo v rozsudku ze dne 28. července 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019.
14. V nálezu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19, Ústavní
soud vyložil, že ustanovení § 984 odst. 1 o. z. upravuje zásadu materiální
publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem
stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím
prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a
posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch
nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak
snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze
základních zásad občanského práva - vigilantibus iura scripta sunt, tedy
zásada, že práva náležejí bdělým [obdobně Vrzalová, Lenka, in Spáčil, Jiří a
kol.: Občanský zákoník. III. díl Věcná práva (§ 976-1474). 1. vydání, Praha: C.
H. Beck, 2013, § 984].
15. V nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, uveřejněném
pod číslem 61/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud
uvedl, že ochrana dobrověrných nabyvatelů přímo souvisí se zájmem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci, naopak u ochrany původních vlastníků
tomu tak již být nemusí. Dobrověrní nabyvatelé se totiž nijak nepodílejí na
předchozích zápisech do evidence, včetně toho zápisu, jímž byl jako vlastník
nemovitosti zaevidován někdo, kdo jím po právu nebyl. Naopak v případě zápisu
(vkladu) do katastru nemovitostí na základě byť i absolutně neplatné smlouvy
původní (a vlastně zatím nezměněný) vlastník nemovitosti zpravidla vystupuje
jako účastník této smlouvy, a tudíž si je vědom i řízení před katastrálním
úřadem, neboť podle § 4 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, je účastníkem tohoto správního řízení.
Mimo výjimečné případy (podvodů apod.) tedy není možné, aby ke změně,
respektive zániku jeho práva k nemovitosti, opírá-li se o předchozí smlouvu,
došlo bez jakékoli jeho vědomosti. Zde tak ke slovu může dojít i obecná právní
zásada, podle níž práva náležejí bdělým (vigilantibus iura scripta sunt).
16. V projednávané věci insolvenční soud založil své rozhodnutí na
závěru, podle něhož žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitostem podle
§ 984 o. z., když nebyla splněna podmínka jeho dobré víry. Odvolací soud
dovodil, že ochrana dobrověrného nabyvatele nemovitostí ve smyslu § 984 odst. 1
o. z. žalobci nesvědčí, neboť nemovitosti nenabyl od osoby k jejich převodu
oprávněné dle zapsaného stavu a ke dni podání návrhu na vklad svého
vlastnického práva do katastru nemovitostí žalobce nemohl být v dobré víře
proto, že při běžné opatrnosti v právních vztazích (§ 4 odst. 1 o. z. ) na
základě údajů obsažených v katastru nemovitostí a v insolvenčním rejstříku ze
zákona měl a mohl vědět, že J. Š. není vlastníkem nemovitostí pro nezákonnost
dražby, ke které dle § 109 odst. 6 insolvenčního zákona nelze přihlížet v
insolvenčním řízení.
17. Tento úsudek je souladný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu. Jakkoli pro posouzení dobré víry nabyvatele (žalobce)
je v intencích předmětné judikatury a ustanovení § 984 odst. 1 o. z. rozhodný
až okamžik podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch
žalobce do katastru nemovitostí (jelikož na základě kupní smlouvy mohlo
vzniknout vlastnické právo žalobce k nemovitostem, coby věcné právo až zápisem
do tohoto veřejného seznamu), ze závěrů formulovaných o povaze dobré víry
nabyvatele v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 je zjevné, že
při jejím zkoumání je vždy třeba posuzovat, zda důvodné pochybnosti, které
nabyvatel měl (při zachování běžné opatrnosti se zřetelem ke stavu věci musel
mít) při uzavření kupní smlouvy, bylo možné nahradit pouhou změnou zapsaného
stavu (v katastru nemovitostí) podle této kupní smlouvy ke ni podání návrhu na
vklad. K tomu budiž dodáno, že podle dikce zákona ani podle ustálené judikatury
není pochyb o tom, že při exekuci prodejem nemovitých věcí se vydražitel stává
vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o
příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení
o příklepu (§ 336l o. s. ř.); vklad vlastnického práva vydražitele k takové
nemovité věci do katastru nemovitostí vlastnické právo vydražitele v takovém
případě nekonstituuje, nýbrž deklaruje [srov. § 17 odst. 2 a 4 zákona č.
256/2013 Sb. o katastru nemovitostí (katastrálního zákona) ve znění pozdějších
předpisů nebo i odstavec 31. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. října
2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21].
18. Oba soudy správně rozpoznaly, že podle zjištěného skutkového stavu
věci měl mít žalobce v době uzavření kupní smlouvy (13. června 2014) důvodné
pochybnosti o tom, zda J. Š. má právo nemovitosti převést [a to nejen proto, že
v té době ještě nebyl proveden vklad vlastnického práva ve prospěch J. Š. do
katastru nemovitostí (ty byly v převáděném rozsahu zapsány stále jako majetek
dlužníka), nýbrž i proto, že přímo s přihlédnutím k dikci § 336l odst. 2 o. s.
ř. (v rozhodném znění) prohlášení J. Š. v článku I. kupní smlouvy [že na
základě usnesení o příklepu vydaného předchozího dne (tento údaj obsahuje
článek IV. odst. 2 kupní smlouvy) „je“ vlastníkem nemovitostí] od počátku
vzbuzovalo pochybnosti o své pravdivosti. Při zachování běžné opatrnosti nebylo
možné (bez ověření) rozumně očekávat (ač to teoreticky nebylo vyloučeno), že
usnesení o příklepu vydané předchozího dne je již pravomocné (ve skutečnosti
nabylo právní moci až v červenci 2014) ani to, že J. Š. již stihl uhradit
nejvyšší podání. Musel-li žalobce v době uzavření kupní smlouvy vědět (při
zachování běžné opatrnosti), že jako vlastník převáděných nemovitostí je v
katastru nemovitostí zapsán dlužník, pak od něj bylo možné také požadovat, aby
si ověřil v insolvenčním rejstříku, coby informačním systému veřejné správy (§
419 insolvenčního zákona, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015,
sen. zn. 29 NSČR 41/2015, uveřejněné pod číslem 110/2015 Sb. rozh. obč.), zda
na majetek dlužníka není vedeno insolvenční řízení ve stadiu, které brání změně
vlastnictví.
19. Měl-li (musel-li mít) žalobce v době od 13. června 2014 do 6. ledna
2015 důvodné pochybnosti o vlastnickém právu prodávajícího, pak tyto
skutečnosti nemohly být (se zřetelem k jejich povaze) ke dni podání návrhu na
vklad (7. ledna 2015) bez dalšího rozptýleny (a dobrá víra založena) jen tím,
že k uvedenému datu byl jako vlastník nemovitostí již zapsán J. Š.
20. K namítané „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud
ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s
jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím
odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý
a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014,
uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). V dané věci je zjevné, že
odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a napadeným
rozhodnutím potvrdil rozsudek, v němž insolvenční soud věc posuzoval z pohledu
užití § 984 o. z. Tím, že se aplikací § 984 o. z. zabýval i odvolací soud,
dovolatel překvapen být neměl. Skutečnost, že odvolací soud založil své
rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho
práva na spravedlivý proces (jak namítá dovolatel) a rozhodnutí nelze z
uvedeného důvodu považovat za překvapivé.
21. Rovněž o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné,
nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“). Vyhovuje totiž požadavkům kladeným na
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157
odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), když z odůvodnění lze seznat, jakými
úvahami se odvolací soud při posouzení věci řídil a z jakých důvodů rozhodl o
potvrzení zamítavého rozhodnutí insolvenčního soudu. K výhradě dovolatele, že
napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud se nevypořádal s
odvolací argumentací a z rozhodnutí není zřejmé, o které důkazy opřel odvolací
soud skutková zjištění, lze opět poukázat na závěry plynoucí z R 100/2013. K
tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp.
zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn.
III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje, když
jeho závěr, že dovolateli nesvědčí ochrana dobrověrného nabyvatele nemovitostí
ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., vyplývá argumentačně z toho, jakým skutečnostem
přisoudil zásadní význam (přechod vlastnického práva na vydražitele a zápis
vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch dlužníka).
22. Otázky položené dovolatelem tedy přípustnost dovolání nezakládají,
přičemž jiné otázky Nejvyššímu soudu dále zkoumat nepřísluší; uplatněným
dovolacím důvodem je (totiž) Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem
uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např.
nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08,
uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
24. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu