USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Tomko a partneři, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Řipská 1676/25, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01696262, jako insolvenčního správce dlužníka PERSUAL, s. r. o., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému P. V., zastoupenému Mgr. Kryštofem Pazdírkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 159 ICm 241/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PERSUAL, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1465/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45317721, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 22965/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022, č. j. 159 ICm 241/2017, 101 VSPH 336/2019-358 (MSPH 59 INS 22965/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
26. února 2019, č. j. 59 ICm 241/2017-247, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená dne 18. prosince 2014 mezi dlužníkem (PERSUAL, s. r. o.) a žalovaným je vůči věřitelům neúčinná (bod I. výroku), zamítl žalobu na určení, že dohoda o započtení obsažená v kupní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 18. prosince 2014 je vůči věřitelům neúčinná (bod II. výroku), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu ve výši 30 000 000 Kč (bod III.
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobce co do požadavku na zaplacení náhrady ve výši 20 000 000 Kč (první výrok), změnil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku tak, že určil, že dohoda o započtení obsažená v kupní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 18. prosince 2014, na základě níž došlo k zápočtu kupní ceny ve výši 10 000 000 Kč (dále jen „dohoda o započtení”), je neúčinným právním úkonem, a že je žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu ve výši 10 000 000 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
3. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. prosince 2021, č. j. 29 ICdo 4/2020-326, odmítl dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřovalo proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. června 2019, č. j. 159 ICm 241/2017, 101 VSPH 336/2019-289 (MSPH 59 INS 22965/2015), jíž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku o zamítnutí žaloby co do určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 18. prosince 2014, a ve zbývajícím rozsahu potvrzující rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud, cituje § 241 odst. 1 a § 140 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k závěru, že nebyla naplněna zákonná podmínka pro přípustnost započtení v insolvenčním řízení, neboť pohledávka žalovaného z půjčky nedosahovala částky 10 000 000 Kč a rozdíl nebyl dlužníkovi vyplacen. Dohoda o započtení má tudíž povahu neúčinného právního jednání. Dalším důvodem neúčinnosti dohody o započtení jakožto zvýhodňujícího úkonu je skutečnost, že započítávaná pohledávka žalovaného za dlužníkem byla v rozsahu částky 1 016 118,24 Kč promlčena. Žalovaný tak oproti ostatním věřitelům „získal“ nepřiměřenou výhodu spočívající v uspokojení pohledávky, která by jinak, kdyby ji přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, mohla být účinně popřena insolvenčním správcem (a při splnění zákonných podmínek též dlužníkem) a nebyla by předmětem uspokojení.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. K přípustnosti dovolání odkazuje na § 237 o. s. ř., přičemž uvádí, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Z obsahu dovolání se pak podává, že dovolatel má právní závěry odvolacího soudu za rozporné s označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatel argumentuje tím, že námitka neexistence pohledávky není námitkou právní, nýbrž námitkou skutkovou, která není podle § 205a o. s. ř. přípustná. Dále má za to, že příslušenství pohledávky nemohlo být promlčeno, neboť příslušenství sdílí právní osud pohledávky, přičemž dlužník pohledávku uznal včetně jejího příslušenství. K tomu dodává, že na dohodu o započtení mělo být nahlíženo jako na „smíšený úkon ve spojení s dohodou o narovnání, kdy se zároveň jednalo o dohodu stran o určení kupní ceny ve výši 10 000 000 Kč.“ Konečně zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že neposkytl dlužníku žádné faktické plnění, když nad rámec „započítaného dluhu“ uhradil zástavnímu věřiteli (Moravskému Peněžnímu Ústavu – spořitelnímu družstvu; dále jen „zástavní věřitel“) částku 2 000 000 Kč jako součást kupní ceny.
7. Žalobce ve vyjádřeních má napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje odmítnutí, respektive zamítnutí dovolání.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. ledna 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i pro účely posouzení přípustnosti dovolání.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 12. Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož část pohledávky ve výši 1 016 118,24 Kč, která byla započtena proti pohledávce dlužníka na úhradu části kupní ceny ve výši 10 000 0000 Kč, byla promlčena. V posouzení této otázky však napadené rozhodnutí odpovídá závěrům formulovaným v této věci ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 4/2020, na kterých nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 13. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že judikatura je v řešení dovoláním zpochybněné otázky promlčení příslušenství uznané pohledávky ustálena především v těchto závěrech: [1] Úroky z prodlení, pokud jde o promlčení, sdílejí s pohledávkou právní osud jen zčásti. To konečně odpovídá účelu promlčení, kterým je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze strany soudů). Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhotrvajících občanskoprávních subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, srov. i nález Ústavního soudu ze dne 19. září 1996, sp. zn. III. ÚS 104/96. [2] Povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. Ze samotného znění § 110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vyplývá, že i když bylo právo pravomocně přiznáno, popřípadě písemně uznáno, na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po písemném uznání, dopadá obecná tříletá promlčecí doba. Je tedy zjevné, že úroky z prodlení, jde-li o promlčení, sdílejí s pohledávkou právní osud jen zčásti. Z hlediska promlčení je proto třeba zvlášť posuzovat právo na úroky z prodlení splatné do právní moci rozhodnutí soudu, jímž úroky byly přiznány (nebo do písemného uznání), a zvlášť právo na úroky z prodlení, jejichž splatnost nastala po právní moci tohoto rozhodnutí (po písemném uznání); zatímco první se promlčují podle § 110 odst. 1 obč. zák., pro druhé platí tříletá promlčecí doba běžící od právní moci rozhodnutí (od písemného uznání). Úroky z prodlení se tak mohou (samostatně, jako celek) promlčet dříve, než jistina, ke které se vztahují. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022, sen. zn. 29 ICdo 110/2021, uveřejněný pod číslem 51/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2023“). 14. Dovolatel se proto mýlí, namítá-li, že byla-li pohledávka uznána, nemůže se (před promlčením pohledávky) promlčet příslušenství, které přirostlo k pohledávce po datu jejího uznání. 15. K námitce, podle které žalobce nemůže v odvolacím řízení zpochybňovat výši započítávané pohledávky (jak z ní vyšel při svém rozhodování insolvenční soud), se Nejvyšší soud vyjádřil již ve zrušujícím rozsudku. Tam uzavřel, že v řízení před insolvenčním soudem byly patrny všechny skutečnosti, na jejichž základě mohl být vypočítán úrok i úrok z prodlení. Určení výše úroku a úroku z prodlení (výpočet) v souladu s platnými předpisy pak představuje aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav, na základě takového výpočtu zjistí soud výši úroku a úroku z prodlení a tím i celkovou výši pohledávky, kterou použil (mohl použít) žalovaný k započtení proti pohledávce dlužníka. Namítal-li žalobce v odvolání, že výše pohledávky neodpovídá částce 10 000 000 Kč, neboť výpočtem nelze k této částce dospět, pak napadl právní posouzení učiněné insolvenčním soudem (závěr, že výše úroku a úroku z prodlení je dána deklarací stran), aniž uvedl nová tvrzení či nové skutečnosti. O nová tvrzení by šlo tehdy, kdyby dovolatel až v odvolání tvrdil jiné než zjištěné skutečnosti, jež měly být podkladem pro výpočet. 16. I v posouzení této otázky tak napadené rozhodnutí odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. 17. Namítá-li dovolatel dále, že nad rámec započítané částky (10 000 000 Kč) uhradil zástavnímu věřiteli 2 000 0000 Kč a že tedy dlužníku poskytl „faktické plnění“, zjevně mylně interpretuje závěry odvolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud neměl za sporné, že došlo v souladu s kupní smlouvou k vyplacení části kupní ceny ve výši 2 000 0000 Kč zástavnímu věřiteli, nýbrž to, že nebylo poskytnuto žádné další „faktické plnění“, jímž by dovolatel uhradil pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšovala započitatelnou pohledávku dovolatele. Vyšel totiž z toho, že skutečná výše započítávané pohledávky dovolatele (včetně její promlčené části) činila toliko 9 090 249,20 Kč (nikoli 10 000 000 Kč). Uvedený závěr pak byl východiskem pro závěr odvolacího soudu, že nebyla splněna podmínka plynoucí z § 140 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona. 18. Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani námitka dovolatele, podle níž mělo být na dohodu o započtení nahlíženo jako na „smíšený úkon ve spojení s dohodou o narovnání, kdy se zároveň jednalo o dohodu stran o určení kupní ceny ve výši 10 000 000 Kč“. 19. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, totiž vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 20. Odvolací soud přitom (shodně s insolvenčním soudem), vyšel z toho, že kupní cena byla určena dohodou smluvních stran částkou 12 000 000 Kč (nikoli 10 000 000 Kč), přičemž předmětem dohody o započtení byla část kupní ceny ve výši 10 000 000 Kč. 21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pohledávek je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži žalovaného. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 10. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu