MSPH 59 INS XY
159 ICm XY
29 ICdo 4/2020-326
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Tomko a partneři, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Řipská 1676/25, PSČ
130 00, identifikační číslo osoby 01696262, jako insolvenčního správce dlužníka
PERSUAL, s. r. o., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému P. V. narozenému
XY, bytem XY, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
159 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PERSUAL, s. r. o.,
se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1465/7, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 45317721, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2019,
č. j. 159 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního
výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 159 ICm
XY, 101 VSPH XY 89 (MSPH 59 INS XY), jíž odvolací soud potvrdil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2019, č. j. 159 ICm XY, v bodu I.
výroku o zamítnutí žaloby co do určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 18.
prosince 2014.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se
potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 26. února 2019, č. j. 159 ICm XY, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Tomko a
partneři, v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka PERSUAL, s. r. o.)
domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená dne 18. prosince 2014 mezi dlužníkem
a žalovaným (P. V.), jejímž předmětem byl pozemek parc. č. st. XY, jehož
součástí je budova č. p. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, vše v
katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), je vůči věřitelům dlužníka
neúčinná (bod I. výroku), zamítl žalobu o určení, že dohoda o započtení
obsažená v kupní smlouvě uzavřené dne 18. prosince 2014 mezi dlužníkem a
žalovaným, na základě níž část kupní ceny ve výši 10 mil. Kč bude uhrazena
započtením vůči pohledávce žalovaného za dlužníkem ve výši 10 mil. Kč z titulu
smlouvy o půjčce uzavřené dne 20. prosince 2004, je vůči věřitelům neúčinná
(bod II. výroku), zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové
podstaty dlužníka peněžitou náhradu ve výši 30 miliónů Kč (bod III. výroku) a
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Žalovaný poskytl dne 29. prosince 2004 dlužníku (tehdy podnikajícímu
pod obchodní firmou BODY INTERNATIONAL, spol. s r. o.) na základě smlouvy o
půjčce 5 mil. Kč. Splatnost půjčky byla dohodnuta do 18 měsíců ode dne jejího
poskytnutí (dále jen „smlouva o půjčce“). [2] K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce bylo ve prospěch
žalovaného zřízeno zástavní právo k nemovitostem. [3] Dne 17. května 2009 uznal dlužník dluh ze smlouvy o půjčce co do
důvodu a výše včetně příslušenství. [4] Dne 18. prosince 2014 uzavřel dlužník jako prodávající s žalovaným
jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k
nemovitostem za sjednanou kupní cenu 12 mil. Kč. Kupní cena měla být uhrazena
tak, že a/ částku 2 mil. Kč zaplatí žalovaný Moravskému Peněžnímu Ústavu –
spořitelnímu družstvu (dále jen „MPÚ“), b/ pohledávka dlužníka na zaplacení
kupní ceny ve výši 10 mil. Kč bude vzájemně započtena proti pohledávce
žalovaného ze smlouvy o půjčce, jež podle dlužníka i žalovaného činí ke dni
podpisu smlouvy 10 mil. Kč. [5] V době podpisu kupní smlouvy byl žalovaný zástavním věřitelem prvním
v pořadí k zástavě tvořené nemovitostmi. MPÚ byl zástavním věřitelem druhým v
pořadí. Jiná zástavní práva na nemovitostech nevázla. [6] Příslibem ze dne 18. prosince 2014 se MPÚ zavázal, v případě
zaplacení částky 2 mil. Kč na úhradu dluhu společnosti SK Sparta Krč, vystavit
potvrzení o vzdání se zástavního práva k nemovitostem. [7] Prohlášením ze dne 22. prosince 2014 se MPÚ vzdal zástavního práva k
nemovitostem. [8] Dne 11. září 2015 bylo na základě věřitelského insolvenčního návrhu
zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. [9] Usnesením ze dne 15. ledna 2016, č. j. MSPH 59 INS XY, insolvenční
soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním
správcem ustanovil Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři v. o. s. (dále
jen „společnost Z“). [10] Usnesením ze dne 12. dubna 2016, č. j. MSPH 59 INS XY, insolvenční
soud na základě usnesení schůze věřitelů potvrdil odvolání společnosti Z z
funkce insolvenčního správce a potvrdil ustanovení žalobce (Tomko a partneři,
v. o. s.) novým insolvenčním správcem. [11] Při stanovování ceny nemovitostí:
a/ Ing. Jan Šanda ve znaleckém posudku ze dne 16. června 2003, č. 396-51/2003, určil obvyklou cenu nemovitostí pro provedení veřejné dražby 9
mil. Kč. b/ Petr Mikulášek ve znaleckém posudku ze dne 11. června 2015, č. 2390/15, určil cenu nemovitostí ke dni 19. prosince 2004 pro potřebu přiznání k
dani z převodu nemovitostí, a to hotelu, venkovních úprav a pozemků 9 830 120
Kč. c/ Ing. Jan Beneš ve znaleckém posudku ze dne 6. září 2017, č. 4987-257/17, určil obvyklou cenu nemovitostí k 18. prosinci 2014 částkou 25
mil. Kč. d/ Pražská znalecká kancelář, s. r. o. ve vyjádření ke znaleckým
posudkům č. 396-51/2003, 2390/15 a 4987-257/17, zpochybnila ocenění provedené
Ing. Janem Benešem. e/ JUDr. Mgr. Marcel Petrásek, M.B.A., LL.M., v revizním znaleckém
posudku ze dne 8. října 2018, č. ZP-910, určil obvyklou cenu nemovitostí k 18. prosinci 2014 částkou 10,2 mil. Kč.
3. Cituje § 235, § 240 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud uvedl, že
žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že dlužník poskytl plnění bezúplatně
nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena
plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, ani že se žalovanému dostalo
vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů, než jaké by mu jinak náleželo v
konkursu.
4. Vycházeje ze znaleckých posudků, vyjma posudku Ing. Beneše, dospěl
insolvenční soud k závěru, že žalovaný na základě kupní smlouvy „zaplatil“
kupní cenu 12 mil. Kč, což je více než obvyklá cena nemovitostí. Ke znaleckému
posudku Ing. Beneše insolvenční soud nepřihlédl, neboť tento posudek nestanovil
cenu nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy, ale s ohledem na budoucí
využití.
5. Žalovaný byl zajištěným věřitelem prvním v pořadí, proto ani smlouva
o zápočtu není neúčinná. Žalovaný pak vyplácel i druhého zástavního věřitele.
Kdyby došlo k prodeji nemovitostí ve veřejné dražbě, pak by nemovitosti mohly
být prodány za vyvolávací cenu 9 mil. Kč stanovenou posudkem Ing. Šandy,
případně při opakované dražbě za cenu nižší.
6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že obvyklá cena nemovitostí
činila k 18. prosinci 2014 částku 10,2 mil. Kč. Kupní smlouva není právním
jednáním bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona), neboť kupní
cena, kterou žalovaný dlužníku za převáděné nemovitosti poskytl, činila 12 mil.
Kč. Dohoda o započtení není neúčinným právním jednáním bez přiměřeného
protiplnění, neboť započtení není plněním dluhu.
8. Kupní smlouva pak není ani zvýhodňujícím právním jednáním (§ 241
insolvenčního zákona), když pohledávka ze smlouvy o půjčce byla zajištěna
zástavním právem k nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy, a žalovaný
byl zástavním věřitelem prvním v pořadí. Zároveň žalovaný uhradil ze sjednané
kupní ceny pohledávku MPÚ jako dalšího zástavního věřitele. V případě
insolvenčního řízení by žalovaný byl zajištěným věřitelem prvním v pořadí a MPÚ
zajištěným věřitelem druhým v pořadí a jejich pohledávky by byly uspokojovány
výhradně z předmětu zajištění. Neplatí tak, že by se žalovanému v důsledku
kupní smlouvy dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než které
by mu jinak náleželo v konkursu.
9. Započtení zvýhodňujícím právním jednáním rovněž není, neboť dohoda o
započtení může být neúčinným právním jednáním podle § 241 insolvenčního zákona
jen tehdy, jestliže by započtení nemohlo být provedeno se stejným výsledkem v
průběhu insolvenčního řízení, anebo v případě, že samotné právní jednání, z
něhož vzešla pohledávka, kterou věřitel použil k započtení, bude shledán
neúčinným. Žádná z podmínek vylučujících započtení (§ 140 odst. 3 insolvenčního
zákona) naplněna není a rovněž nebylo ani tvrzeno, ani „dokládáno“, že smlouva
o půjčce je neúčinným právním jednáním.
10. Odvolací soud měl za zjištěné, že žalovaný poskytl dlužníku na
podkladě smlouvy o půjčce částku 5 mil. Kč splatnou do 18 měsíců ode dne jejího
poskytnutí s tím, že byl současně sjednán roční úrok z poskytnuté půjčky ve
výši 140 % diskontní sazby ČNB, jehož výše se měnila vždy ke dni změny
diskontní sazby. V uznání dluhu potvrdil dlužník poskytnutí finančních
prostředků a uznal dluh co do důvodu a výše. Z kupní smlouvy pak plyne, že
oproti části kupní ceny ve výši 10 mil. Kč byla započítávána celá pohledávka ze
smlouvy o půjčce s tím, že tuto pohledávku ke dni uzavření kupní smlouvy strany
specifikovaly celkovou částkou 10 mil. Kč.
11. K námitce žalobce, doložené výpočtem, že pohledávka ze smlouvy o
půjčce nemohla dosáhnout výše 10 mil. Kč, odvolací soud uvedl, že tuto námitku
žalobce vznesl až v odvolacím řízení poté, co se mu při jednání insolvenčního
soudu dostalo poučení podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudní
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), proto jde o tvrzení nové, v odvolacím řízení
podle § 205a o. s. ř. nepřípustné. Měl-li žalobce za to, že pohledávka ze
smlouvy o půjčce v celkové částce 10 mil. Kč tak, jak si ji strany v kupní
smlouvě resp. v dohodě o započtení vyčíslily, neexistuje, bylo na něm, aby své
skutkové námitky vůči této pohledávce uplatnil již v řízení před insolvenčním
soudem. Proto k této námitce odvolací soud nepřihlížel.
12. Tvrdí-li žalobce, že byl žalovaný na úkor ostatních věřitelů
zvýhodněn v důsledku toho, že část jeho pohledávky představující zákonný úrok z
prodlení za období od 20. května 2009 do 17. prosince 2011 byla ke dni uzavření
kupní smlouvy promlčena, pak podle odvolacího soudu opomíjí, že pohledávka ze
smlouvy o půjčce byla dlužníkem uznána co do důvodu a výše včetně
příslušenství. K promlčení daného úroku z prodlení tak nemohlo dojít, neboť i
ve vztahu k takto uznanému úroku z prodlení počala v důsledku uznání dluhu
běžet nová desetiletá promlčecí doba.
13. Jestliže nebylo zjištěno, že napadené „právní úkony neměly povahu
úkonů“, jimiž došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor dalších věřitelů dlužníka,
pak lze učinit závěr, že uvedené úkony nelze považovat ani za úkony úmyslně
zkracující podle § 242 insolvenčního zákona.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za
přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva, dílem neřešených,
dílem těch, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil, případně jej změnil.
15. Dovolatel předkládá k řešení následující otázky:
[1] Je při zjišťování obvyklé ceny nemovitostí v souladu s § 2 zákona č.
151/1997 Sb., o oceňování majetku, ocenění nemovitosti ke dni uzavření kupní
smlouvy, aniž by bylo přihlédnuto k možnému reálnému budoucímu využití
oceňované nemovitosti?
[2] Jaká je promlčecí doba u nároku na úhradu úroků pohledávky ze
smlouvy o půjčce podle § 110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“), která byla dlužníkem písemně uznána co do důvodu a
výše, a to promlčecí doba u úroků, jejichž splatnost nastala po tomto uznání
dluhu?
[3] Je odvolací důvod spočívající v námitce nesprávného zjištění výše
pohledávky žalovaného tvrzením novým a v odvolacím řízení podle § 205a o. s. ř.
nepřípustným, jestliže žalobce namítal neexistenci pohledávky žalovaného již v
žalobě?
16. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
17. Ad [1] Dovolatel zpochybňuje způsob, jakým oba soudy vyřešily otázku
obvyklé ceny nemovitostí, jestliže akceptovaly její zjištění ke dni uzavření
kupní smlouvy, aniž znalec přihlédl k budoucímu reálnému využití oceňovaných
nemovitostí. Odkazuje na § 2 zákona o oceňování majetku, tvrdí, že budoucí
možné reálné využití nemovitostí je okolností, kterou měl znalec zvážit při
ocenění nemovitosti a stanovení její obvyklé ceny, neboť měla vliv na její
cenu.
18. Ad [2] Odkazuje na § 110 odst. 1 a 3 obč. zák. a dále na usnesení
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2013“), a na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 1936/2010, dovolatel
tvrdí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. K uznání dluhu došlo dne 17. května 2009, proto zákonné úroky
z prodlení, jejichž splatnost nastala po tomto uznání, tj. od 18. května 2009
se promlčely v souladu s § 110 odst. 3 obč. zák. v tříleté promlčecí době, a to
jako celek.
Vzhledem k tomu, že k započtení došlo až 17. prosince 2014, byl jím zvýhodněn
žalovaný oproti ostatním věřitelům dlužníka podle § 241 insolvenčního zákona,
neboť nárok žalovaného ze smlouvy o půjčce na úrok z prodlení splatný po 18.
květnu 2009 byl promlčen. Žalovanému se tak dostalo na úkor ostatních věřitelů
vyššího uspokojení, než jaké by se mu dostalo v konkursu, neboť jeho promlčené
pohledávky na úroky by „v konkursu“ byly důvodně popřeny a nebyly by nikterak
uspokojeny. Žalovaný tak nebyl oprávněn pohledávky započítat, a pokud tak
učinil, byl vůči ostatním věřitelům zvýhodněn o celkovou částku převyšující 2
mil. Kč.
19. Ad [3] Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tvrzená
neexistence pohledávky v odvolacím řízení byla v rozporu s § 205a o. s. ř.
novou skutečností. Cituje bod 17. žaloby ze dne 15. ledna 2017 a poukazuje na
to, že neexistenci pohledávky ze smlouvy o půjčce namítal již před insolvenčním
soudem. Insolvenční soud však nesprávně dospěl k závěru, že žalovaný měl k 18.
prosinci 2014 pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 10 mil. Kč, která byla
tvořena částkou 5 mil. Kč a příslušenstvím (smluvním úrokem a zákonným úrokem z
prodlení) ve výši 5 mil. Kč.
Již v odvolání žalobce namítal, že výše smluvního úroku z částky 5 mil. Kč činí
140 % diskontní sazby ČNB. Celková výše smluvního úroku za období od 29.
prosince 2004 (poskytnutí půjčky) do 18. prosince 2014 (započtení) činí, s
ohledem na to, že diskontní sazba se pohybovala v příslušném období v rozpětí
0,1 % až 2,5 %, částku 535 832 Kč. Zákonný úrok z prodlení pak nemohl dosáhnout
částky 4 464 168 Kč.
Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že výše zákonného úroku z prodlení
činila 3,5 mil. Kč. Dohodou o započtení tak byla dlužníkem započtena na kupní
cenu neexistující pohledávka žalovaného ve výši 964 168 Kč.
20. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov.
bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
21. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání.
22. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, napadá
dovolatel prostřednictvím otázky [1], když polemizuje s jejich závěry ohledně
zjištěné obvyklé ceny nemovitostí. Takové námitky však dovolatel v dovolacím
řízení k dispozici nemá.
23. Tvrdí-li dovolatel, že soudy akceptovaly znalcem určenou cenu, v níž
nebylo přihlédnuto k budoucímu reálnému využití oceňovaných nemovitostí, pak ve
skutečnosti odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, neboť uvedená
otázka není otázkou právní, ale otázkou skutkovou.
24. V napadeném rozhodnutí soud vysvětlil, jakým způsobem a hodnocením
kterých důkazů dospěl ke zjištění obvyklé ceny. Dovolatelem požadované určení
ceny s přihlédnutím k budoucímu reálnému využití kritizuje hodnocení důkazů
soudy nižších stupňů.
25. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud
uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.
26. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice
hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím,
že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení
důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou
náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke
všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v
rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku
odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při
hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost
odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí.
27. Napadá-li dovolatel znalecké závěry ohledně zjištěné ceny
nemovitostí, případně předkládá-li soudu otázku, zda se při posouzení obvyklé
ceny má vycházet i z budoucího reálného využití nemovitostí, pak napadá věcnou
správnost odborných závěrů, které však – jak plyne z výše uvedeného – dovolací
soud přezkoumávat nemůže.
28. Otázka [1] tak přípustnost dovolání založit nemůže.
29. Dovolání je však zčásti přípustné pro řešení otázek [2] a [3], které
odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
30. Protože žádná z otázek, která zakládá přípustnost dovolání, nemůže
jakkoliv ovlivnit posouzení (ne)účinnosti kupní smlouvy, neboť se týká jen
následné dohody o započtení, je dovolání přípustné jen v té části, která
směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do
neúčinnosti dohody o započtení. V té části dovolání, v níž uvádí důvody, pro
něž má napadené rozhodnutí za nesprávné v řešení otázek ad [2] a [3], dovolatel
nijak nezpochybňuje důvody, pro které odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu
soudu v závěru, že kupní smlouva není neúčinná pro absenci přiměřeného
(reálného) protiplnění. Jinými slovy řečeno, dovolání v této části neobsahuje
žádnou argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit důvody, které vedly
soudy k zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti kupní smlouvy.
31. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání v
části, v níž směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok
insolvenčního soudu o určení neúčinnosti kupní smlouvy, odmítl jako
nepřípustné.
32. Dovolání je přípustné pro řešení otázek [2] a [3] v rozsahu, v němž
směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku co do určení
neúčinnosti dohody o započtení.
33. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
34. Podle § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se
rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor
ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu
(odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch
osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem,
který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími
právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a/ splnil dluh dříve, než se
stal splatným, b/ dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c/
prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či
nesplnění svého práva, d/ poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího
závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu
zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze
odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního
řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch
jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a/ zřízení zajištění
závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b/
právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého
dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a
to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké
nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl
úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v
úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c/ právní úkon,
který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení
za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Podle § 140 insolvenčního zákona, ve znění účinném k 18. prosinci 2014
(den provedení zápočtu), započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je
po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení
byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno
jinak (odstavec 2). Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže
dlužníkův věřitel a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným
věřitelem, nebo b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem,
nebo c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo
d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje
započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (odstavec 3). Započtení podle
odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem
nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu (odstavec 4).
35. Neúčinným právním jednáním ve smyslu úpravy § 235 a násl.
insolvenčního zákona může být i dohoda o započtení; s ohledem na specifika
institutu započtení Nejvyšší soud přijal v poměrech insolvenčního zákona
následující závěry:
[1] Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či
formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak
dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem
90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám
zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být
využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných
věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“
majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z
povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon
„ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí).
Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o
neúčinné právní jednání podle § 240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného
protiplnění).
[2] Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v
insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní
praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním
právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním
zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního
řízení) připouští.
[3] Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným
právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu
insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se
judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost
smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek ze dne 29.
dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).
[4] Jinými slovy, dohoda o započtení nemůže být - z povahy věci -
neúčinným právním úkonem podle § 240 insolvenčního zákona. Zvýhodňujícím
právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona může být jen tehdy,
jestliže by započtení nemohlo být provedeno se stejným výsledkem v průběhu
insolvenčního řízení, anebo v případě, že samotný právní úkon, z něhož vzešla
pohledávka, kterou dovolatel použil k započtení, bude shledán neúčinným.
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě
svých rozhodnutí. K tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. října 2017,
sen. zn. 29 ICdo 76/2015, rozsudku ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 ICdo
109/2016, nebo rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017,
uveřejněného pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
36. K promlčení započítávané pohledávky.
V odvolacím řízení dovolatel namítal, že úroky z prodlení za dobu od
20. května 2009 do 17. prosince 2011 jsou promlčené. Odvolací soud vycházeje z
toho, že uznáním dluhu ze dne 17. května 2009 uznal dlužník dluh co do důvodu a
výše včetně jejího příslušenství, uvedl, že k promlčení nemohlo dojít, neboť v
důsledku uznání běží nová desetiletá promlčecí doba. Takové právní posouzení
však není správné.
37. Podle § 110 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím
soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle
rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše,
promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání
uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (odstavec
1). Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o
práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen
pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní
moci rozhodnutí nebo po uznání (odstavec 3).
38. V rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, Nejvyšší
soud vysvětlil, že úroky z prodlení, pokud jde o promlčení, sdílejí s
pohledávkou právní osud jen zčásti. To konečně odpovídá účelu promlčení, kterým
je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv
(pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů
vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti ze
strany soudů). Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní
jistoty existenci dlouhotrvajících občanskoprávních subjektivních práv a jim
odpovídajících právních povinností (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19.
září 1996, sp. zn. III. ÚS 104/96, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
července 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02).
39. Ohledně promlčení úroků Nejvyšší soud již v R 70/2013 uvedl, že
uplyne-li doba tří let od právní moci rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, jímž
úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění byly přiznány, promlčí se
celý nárok na úroky, úroky z prodlení nebo jiná opětující se plnění, která se
jako nárok promlčují a jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí.
40. Z posledně citovaného rozhodnutí se rovněž podává, že tento výklad
se vztahuje i na písemné uznání dluhu. Jinými slovy, uplyne-li doba tří let od
písemného uznání úroků, úroků z prodlení či jiného opětujícího se plnění,
promlčí se celý nárok na úroky, úroky z prodlení či jiné opětující se plnění,
jejichž splatnost nastala po písemném uznání.
41. Aplikací výše uvedených judikatorních závěrů na projednávaný případ
tak lze dospět k závěru, že desetiletá promlčecí doba počala plynout pouze pro
ty úroky z prodlení, jež vznikly (přirostly) do 17. května 2009. Pro úroky z
prodlení jako celek přirostlé po uznání dluhu, platí tříletá promlčecí doba,
jež počala běžet dne 18. května 2009 a uplynula dnem 17. května 2012.
42. Jestliže tak odvolací soud dospěl k závěru, že úroky z prodlení za
dobu od 20. května 2009 do 17. prosince 2011, nebyly ke dni 18. prosince 2014
promlčené, je jeho právní posouzení této otázky nesprávné.
43. Odvolací soud se, vycházeje z toho, že pohledávka promlčena není,
dosud nezabýval tím, zda je dvoustranné započtení, kdy dlužník započítává svou
nepromlčenou pohledávku proti částečně promlčené pohledávce věřitele, neúčinným
právním jednáním. Jeho závěr, že dohoda o započtení není neúčinným právním
jednáním (zvýhodňujícím právním jednáním), je tak minimálně předčasný.
44. K (ne)existenci věřitelem započítávané pohledávky.
Odvolací soud považoval námitku nesprávně vypočítané výše pohledávky za
nové tvrzení, jehož uplatnění brání princip neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.).
Dovolatel nesouhlasí, že námitka neexistence pohledávky, specifikovaná blíže v
odvolacím řízení tak, že výše úroku z prodlení nemohla dosáhnout částky 4,4
mil. Kč, byla novým tvrzením, které je podle § 205a o. s. ř. v odvolacím řízení
nepřípustné. Tvrdí dále, že námitku neexistence pohledávky vznášel již v žalobě.
45. Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a/ se týkají
podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo
obsazení soudu; b/ jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c/ jimi má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně; d/ jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci
významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro
nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že
odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e/ odvolatel nebyl
řádně poučen podle § 119a odst. 1; f/ nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání)
rozhodnutí soudu prvního stupně.
46. V rozsudku ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002,
uveřejněném pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud vysvětlil, že systém neúplné apelace, příznačný v platné právní
úpravě pro sporné řízení, vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí
skutkovou, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy
potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Za tím
účelem ukládá občanský soudní řád účastníku povinnost tvrdit před soudem
prvního stupně všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době
řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich
prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu
celého řízení (§ 5, § 118a o. s. ř.), a výslovně pak před rozhodnutím ve věci
samé (§ 119a o. s. ř.). Uplatněním skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a §
211a o. s. ř. se rozumí především tvrzení účastníků o všech skutečnostech
významných pro rozhodnutí věci z hlediska skutkové podstaty právní normy, která
má být ve věci aplikována, tedy tvrzení o těch skutečnostech, jimiž účastník
realizuje svoji povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
47. Dovolatel skutečně již v žalobě uvedl tvrzení, podle něhož „sporuje,
že žalovaný měl za dlužníkem pohledávku ve výši 10 mil. Kč z titulu údajné
smlouvy o půjčce“. Jde však pouze o obecné nekonkretizované tvrzení, jímž se
insolvenční soud mohl zabývat pouze ve vztahu k dalším v řízení najevo vyšlým
skutečnostem.
48. V řízení před insolvenčním soudem vyšlo najevo, že pohledávka
žalovaného ze smlouvy o půjčce představuje jistinu ve výši 5 mil. Kč, smluvní
úrok ve výši 140 % diskontní sazby vyhlašované ČNB, jehož výše se měnila vždy
ke dni změny diskontní sazby, a to za dobu od 29. prosince 2004 do 18. prosince
2014, a zákonný úrok z prodlení za dobu od 30. června 2006 do 18. prosince
2014. Byly tak patrny všechny skutečnosti, na jejichž základě mohl být
vypočítán úrok i úrok z prodlení. Určení výše úroku a úroku z prodlení
(výpočet) v souladu s platnými předpisy představuje aplikaci příslušné právní
normy na zjištěný skutkový stav. Na základě takového výpočtu zjistí soud výši
úroku a úroku z prodlení a tím i celkovou výši pohledávky, kterou použil (mohl
použít) žalovaný k započtení proti pohledávce dlužníka. Insolvenční soud však
nesprávně dovodil výši pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce z pouhé
deklarace dlužníka a žalovaného učiněné v kupní smlouvě (ve výši 10 mil. Kč).
49. Namítal-li dovolatel v odvolání, že výše pohledávky neodpovídá
částce 10 mil. Kč, neboť výpočtem nelze k této částce dospět, pak napadl právní
posouzení učiněné insolvenčním soudem (závěr, že výše úroku a úroku z prodlení
je dána deklarací stran), aniž uvedl nová tvrzení či nové skutečnosti. O nová
tvrzení by šlo tehdy, kdyby dovolatel až v odvolání tvrdil jiné než zjištěné
skutečnosti, jež měly být podkladem pro výpočet. Vycházel-li dovolatel ze
skutečností, jež vyšly najevo již v řízení před insolvenčním soudem, pak
napadením zjevně nesprávného právního závěru, jež z těchto skutečností plyne
(nesouhlasem s určením výše úroků bez aplikace právních norem - bez výpočtu),
neporušil zákaz stanovený § 205a o. s. ř. (nešlo o uvádění nových tvrzení či
důkazů), naopak napadl právní posouzení učiněné insolvenčním soudem.
50. Právní posouzení odvolacím soudem, jenž neumožnil dovolateli
sporovat výši úroku a úroku z prodlení (a tím i výši započítávané pohledávky ze
smlouvy o půjčce) s odkazem na § 205a o. s. ř. je tak rovněž nesprávné.
51. Samotná výše pohledávky ze smlouvy o půjčce je přitom pro posouzení
neúčinnosti započtení podstatná z toho důvodu, že započtení může být
zvýhodňujícím právním jednáním ve smyslu § 241 insolvenčního zákona tehdy,
jestliže by nemohlo být provedeno se stejným výsledkem v průběhu insolvenčního
řízení.
52. Nepřípustnost započtení je přitom dána i tehdy, jestliže dlužníkův
věřitel (zde žalovaný) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu,
v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (§ 140 odst. 3 písm.
d/ insolvenčního zákona).
53. Výše pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou žalovaný využil k
započtení proti pohledávce na zaplacení kupní ceny, nebyla zjištěna v souladu s
platnými předpisy. Může se tak jednat o pohledávku vyšší než v kupní smlouvě
uváděných 10 mil. Kč, ale také o pohledávku nižší. Kdyby však pohledávka ze
smlouvy o půjčce nedosahovala částky 10 mil. Kč, pak k tomu, aby takový zápočet
nebyl považován za neúčinné právní jednání, bylo nutné splnit předpoklady pro
započítávání pohledávek v insolvenčním řízení (§ 140 odst. 2 až 4 insolvenčního
zákona). Přitom v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaný splnil podmínku podle §
140 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, tedy v případě, že pohledávka ze
smlouvy o půjčce byla nižší než 10 mil. Kč, uhradil dlužníkovi rozdíl mezi
částkou ve výši 10 mil. Kč jako částí kupní ceny dle kupní smlouvy a částkou
představující výši jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce.
54. Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné.
55. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc potud vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
56. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
58. V dalším řízení odvolací soud posoudí, jaký vliv na posouzení
neúčinnosti právního jednání (započtení) mohla mít okolnost, že část
započítávané pohledávky je promlčena. Zároveň určí výši žalovaným započítávané
pohledávky ze smlouvy o půjčce (vypočítá výši této pohledávky včetně úroku) a
posoudí, zda by takovou pohledávku bylo možné započítat i v rámci probíhajícího
insolvenčního řízení.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu