KSLB 76 INS 21666/2017 76 ICm 2372/2018 29 ICdo 151/2023-632
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Michala Hanšpacha, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka T. N., zastoupeného JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem, se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, proti žalovanému N. N., zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76 ICm 2372/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. N., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 21666/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 76 ICm 2372/2018, 102 VSPH 40/2022-599 (KSLB 76 INS 21666/2017), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 76 ICm 2372/2018, 102 VSPH 40/2022-599 (KSLB 76 INS 21666/2017), a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. září 2021, č. j. 76 ICm 2372/2018-551, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 17. září 2021, č. j. 76 ICm 2372/2018-551, rozhodl tak, že: Zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 20. srpna 2013 uzavřená mezi dlužníkem (T. N.) a J. N. (dále jen „J. N.“) jako prodávajícími a žalovaným (N. N.) jako kupujícím, kterou byly na žalovaného převedeny (označené) nemovitosti (dále jen „nemovitosti A“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok I.).
Zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva ze dne 19. srpna 2013 uzavřená mezi dlužníkem a J. N. (jako dárci) a žalovaným (jako obdarovaným), kterou byly na žalovaného převedeny (označené) nemovitosti (dále jen „nemovitosti B“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok II.). Zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva ze dne 6. září 2013 uzavřená mezi dlužníkem a J. N. (jako dárci) a žalovaným (jako darovaným), kterou byla na žalovaného převedena (označená) nemovitost (dále jen „nemovitost C“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok III.).
Zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva ze dne 19. srpna 2013 uzavřená mezi dlužníkem a J. N. (jako dárci) a žalovaným (jako obdarovaným), kterou byly na žalovaného převedeny (označené) nemovitosti (dále jen „nemovitosti D“), je vůči žalobci a věřitelům dlužníka neúčinná (výrok IV.) Zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty částku 11.100.000,- Kč (výrok V.).
Rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky VI. a VII.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 28. listopadu 2017 insolvenčním návrhem věřitele Renta, spol. s. r. o. (dále jen „věřitel R“). 2) Usnesením ze dne 6. dubna 2018, č. j. KSLB 76 INS 21666/2017-A-31, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 3) Dne 20. srpna 2018 podal žalobce u insolvenčního soudu žalobu na určení neúčinnosti kupní smlouvy a tří darovacích smluv (shora označených), kterými dlužník (spolu se svou manželkou) převedli na žalovaného, který je jejich vnukem, nemovitosti A až D; žalovaný v letech 2016 a 2017 část těchto nemovitostí zpeněžil za částku 11.100.000,- Kč, zbývající nemovitosti stále vlastní.
4) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásili své pohledávky (níže uvedení) věřitelé, kteří měli být (dle tvrzení žalobce) shora zmíněnou kupní smlouvou a darovacími smlouvami poškozeni, a to:
a) Věřitel R s pohledávkou ve výši 600.000,- Kč, která měla být splatná
20. října 2012. Dlužník pohledávku popřel, když žádnou půjčku neobdržel; v uznávacím prohlášení podepsal „z hlouposti“. Insolvenční soud neměl za prokázané, že dlužník při převodu majetku na žalovaného měl v úmyslu poškodit (původního) věřitele G. V.; věřitel R, na kterého (původní) věřitel postoupil pohledávku, nebyl v době převodu majetku věřitelem dlužníka. Domněnku „uznání dluhu“ měl insolvenční soud za vyvrácenou provedeným dokazováním. b) Věřitel č. 7 (Finanční úřad pro Liberecký kraj) s pohledávkou ve výši 1.157.248,- Kč z titulu „nedoplatků daně“ z převodu nemovitostí a daně z příjmu fyzických osob.
Z provedeného dokazování dle insolvenčního soudu neplyne, že by dlužník při převodu majetku měl v úmyslu své závazky finančnímu úřadu nehradit. V době převodu majetku byla „vyměřena“ (a následně i přihlášena do insolvenčního řízení) jediná pohledávka označeného věřitele ve výši 12.407,- Kč; v tomto (velmi nepatrném) rozsahu byl věřitel poškozen převodem majetku dlužníka. c) Věřitel č. 8 (TLC leasing s. r. o.) s pohledávkou ze smlouvy o úvěru ze dne 4. září 2017, která byla zjištěna ve výši 9.988.374,62 Kč. Pohledávka je zajištěna (označenou) bytovou jednotkou, která je „předmětem tohoto řízení“ a kterou manželé N.
převedli na žalovaného (darovací smlouvou ze dne 19. srpna 2013). Podle insolvenčního soudu nemohl být poškozen věřitel, jehož pohledávka je zajištěná zástavním právem; i po převodu majetku má věřitel možnost uspokojit se z výtěžku jeho zpeněžení. Dlužník nemohl mít v úmyslu poškodit věřitele, který navíc se po uzavření darovací smlouvy „vzdal“ zajištění k majetku v hodnotě přesahující 5.000.000,- Kč. Přitom skutečnost, zda byl věřitel poškozen úmyslným jednáním dlužníka, „musí především posoudit sám věřitel.
Tvrzení insolvenčního správce, který má k dispozici pouze omezené zdroje informací, je pro závěr o úmyslném poškození věřitele nedostačující“. d) Věřitel č. 9 (REALMONT s. r. o.) s pohledávkou ve výši 3.711.559,- Kč.
Tuto pohledávku popřel insolvenční správce; žalobu o určení pravosti pohledávky zamítl insolvenční soud rozsudkem ze dne 20. května 2019 (sp. zn. 76 ICm 1938/2018), který nabyl právní moci dne 26. června 2019. e) Věřitel č. 5 (AIKVLK.CZ v. o. s.), jako insolvenční správce dlužníka THANO s. r. o. – (dále jen „dlužník T“) s pohledávkami 1.900.000,- Kč a 2.000.000,- Kč, které měly vzniknout tím, že společnost T převedla na třetí osoby byty, ale nebyly předány „peníze“. Pohledávky popřel insolvenční správce dlužníka na přezkumném jednání; žaloba o určení jejich pravosti je vedena u insolvenčního soudu pod sen.
zn. 76 ICm 2084/2018, řízení je přerušeno od 16. listopadu 2018 vzhledem k probíhajícímu šetření policie. Insolvenční soud nemá postaveno na jisto, zda tyto pohledávky existují; proto nemohl posuzovat, zda byl věřitel převodem majetku poškozen. Dále věřitel č 5 přihlásil do insolvenčního řízení podmíněnou pohledávku ve výši 4.395.646,- Kč; ta se následně stala nepodmíněnou dnem 12. června 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek „57 ICm 4288/2016“ [jde o rozsudek ze dne 28. května 2019, č. j. 57 ICm 4288/2016-200, ve znění usnesení ze dne 16.
července 2019, č. j. 57 ICm 4288/2016-206, jímž insolvenční soud určil, že (označené) platby společnosti T ve prospěch dlužníka a J. N. jsou neúčinnými právními úkony]. Pohledávka tak vznikla až několik let po převodu majetku na žalovaného. Pro zjištění neúčinnosti právního úkonu nestačí tvrzení žalobce, že „dlužník převedl majetek na žalovaného preventivně, aby byl nemajetným v případě, že by blíže neurčený subjekt měl vůči němu jako fyzické osobě v souvislosti s hospodařením dlužníka T nějaké finanční požadavky“.
Naopak, insolvenční soud považoval pro posouzení úmyslu dlužníka zkrátit věřitele v době převodu majetku za nezbytné, aby v době uzavření „zkracujících“ úkonů bylo zřejmé, které konkrétní pohledávky budou „zkráceny na uspokojení“. Konečně věřitel č. 5 přihlásil pohledávku ve výši 11.536.600,- Kč jako podmíněnou „do právní moci rozsudku 57 ICm 2988/2018“; spor dosud nebyl pravomocně ukončen. I tuto pohledávku insolvenční správce popřel na přezkumném jednání; řízení o incidenční žalobě věřitele vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 76 ICm 2085/2018 bylo přerušeno.
I ve vztahu k této pohledávce dospěl insolvenční soud k závěru, že úmyslně lze poškodit pouze věřitele, který je v době převodu majetku znám; pouhé tvrzení, že majetek byl převeden pro případ, že v budoucnu by mohly být vznášeny nějaké nároky blíže neurčenými věřiteli, nestačí. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 239 odst. 1, 3 a 4 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Přitom zdůraznil, že žalobce „neuvedl taková skutková tvrzení a nepředložil důkazy, z nichž by bylo zřejmé, že v době převodu majetku dlužníka na žalovaného bylo zřejmé, které věřitele má dlužník v úmyslu poškodit“.
Měl-li dlužník v dané době známé věřitele, tito se nestali přihlášenými věřiteli.
Nelze rovněž tvrdit, že úmyslem dlužníka bylo poškodit věřitele R, když tento nabyl pohledávku později (v době převodu byla věřitelem dlužníka jiná osoba, jejíž tvrzení o vzniku pohledávky jsou nevěrohodná). Další pohledávky (přihlášené jako podmíněné) nelze považovat za existující v době převodu majetku. Konečně pravost pohledávky insolvenčního správce dlužníka T byla vázána na výsledky trestního řízení; doposud nebylo vzneseno žádné konkrétní obvinění a trestní řízení je již několik let ve fázi prověřování. Za stavu, kdy insolvenční soud neshledal neúčinnými (označené) právní úkony dlužníka, nemohl žalovanému uložit ani povinnost vydat do majetkové podstaty plnění z těchto
úkonů nebo jejich náhradu ve výši 11.100.000,- Kč. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. května 2023, č. j. 76 ICm 2372/2018, 102 VSPH 40/2022-599 (KSLB 76 INS 21666/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a cituje §
242 insolvenčního zákona – shledal správným i jeho právní posouzení věci, včetně závěru, podle něhož v řízení nebyl prokázán (zjištěn) úmysl dlužníka zkrátit své věřitele, jakož i toho, že nebylo namístě (pro nadbytečnost) zabývat se otázkou, zda byl (nebo se zřetelem ke všem okolnostem musel být) takový úmysl žalovanému znám (viz body 44. a 54. důvodů napadeného rozhodnutí).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl odchylně od (označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně jde
otázky: a) „marginálního zkrácení“ finančního úřadu, b) zkrácení promlčených pohledávek, c) vyvrácení domněnky existence dluhu a úmyslu zkrátit věřitele R, d) relevance následujícího jednání dlužníka pro posouzení jeho úmyslu zkrátit věřitele a e) zkrácení budoucích věřitelů. Dovolatel připomíná, že k naplnění předpokladů určených § 242 insolvenčního zákona postačuje, když dlužník svým jednáním zkrátil uspokojení byť jediné pohledávky, přičemž není rozhodné, v jaké výši k takovému zkrácení došlo.
Z hlediska úmyslu dlužníka zkrátit pohledávky věřitelů tak není významná výše pohledávky, jejíž uspokojení bylo zkráceno; není rozhodné ani to, zda šlo o pohledávku splatnou, nesplatnou, budoucí nebo vymahatelnou, ani to, zda ji věřitel následně přihlásil do insolvenčního řízení. Dále nesouhlasí se závěrem o vyvrácení domněnky „uznání dluhu“, s tím, že nejasné okolnosti vzniku závazku samy o sobě k vyvrácení domněnky nepostačují; naopak platí, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena (vyvratitelná) domněnka.
Pouhá pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Ostatně, právě pohledávkou společnosti R měl insolvenční soud za osvědčený úpadek dlužníka. Odvolací soud pochybil – pokračuje dovolatel – když neposuzoval „podmínky odporovatelnosti“ ke dni vzniku právního úkonu. V řízení bylo prokázáno, že dluhy dlužníka ke dni převodu dosahovaly řádově desítek milionů Kč. Skutečnost, že poté, co se zbavil veškerého majetku a snažil se tak změnit svou vyjednávací pozici, začal dlužník činit kroky ke smírnému vyřešení sporu s věřiteli, nemůže být pro posouzení úmyslu dlužníka významné.
Jinak řečeno, posuzoval-li odvolací soud úmysl dlužníka zkrátit věřitele (i) z pohledu následného jednání dlužníka a nikoli ke dni vzniku neúčinného právního úkonu, i potud je jeho závěr rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu. Konečně si dlužník musel být vědom též existence budoucí pohledávky věřitele (dlužníka T) na vydání plnění z neúčinných právních úkonů. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení právních otázek dovolatelem otevřených týkajících se výkladu § 242 insolvenčního zákona, které odvolací soud zodpověděl v rozporu s dále označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od jeho přijetí), zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném od 1. července 2006 do 31. prosince 2013, a občanského soudního řádu (v aktuálním znění, potud rovněž rozhodném). Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že pojem „právní úkon“ dle § 34 obč. zák. nahradil zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Vzhledem k tomu, že v dané věci jde o kupní smlouvu a darovací smlouvy z roku 2013, uplatní se slovní spojení „právní úkon“ v níže citovaném § 242 insolvenčního zákona i nadále ve svém původním významu.
Srov. i § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle § 242 insolvenčního zákona odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2).
Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odstavec 3). Podle § 116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících
závěrech:
1) Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek, aby šlo o právní úkony, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkony, které vedly k dlužníkovu úpadku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ? dále jen „R 117/2017“). Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu, respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového vkladu; viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 139/2018“).
2) Musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl dlužníka zkrátit věřitele (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněný pod číslem 12/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 12/2025“).
V intencích § 242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, a R 12/2025. 3) U úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka nemusí směřovat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele vůči konkrétním osobám, které za ním mají pohledávku. Pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ není rovněž právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky); pro vyloučení tohoto úmyslu tak není ani podstatné, že jde o splatnou pohledávku, o které se vede soudní spor (o pohledávku spornou); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
července 2021, sen. zn. 29 ICdo 58/2020 a opět R 12/2025. Nejvyšší soud se k výše uvedeným závěrům přihlásil (v době po vydání napadeného rozhodnutí) v rozsudku ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023. Závěry, které tamtéž doplnil, lze (s terminologickým přizpůsobením zohledňujícím, že tam již šlo o „právní jednání“) shrnout následovně:
a) Pro právní úkon, který dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby jemu blízké a kterým zároveň zkrátil uspokojení svého věřitele (svých věřitelů), platí ve smyslu § 242 odst. 2 insolvenčního zákona vyvratitelná domněnka, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele (v úmyslu „cum animo fraudandi“) a (současně), že druhé straně (osobě blízké) byl tento jeho úmysl znám. b) Žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že dlužník učinil právní úkon (účinky právního úkonu nastaly) v rozhodné době (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), šlo o právní úkon, jímž dlužník skutečně a objektivně zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele, a o právní úkon, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké.
c) Žalovaná osoba blízká nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní (vyvrací domněnku založenou úpravou obsaženou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona) ohledně toho, že dlužník neměl úmysl zkrátit věřitele (úmysl „cum animo fraudandi“); pro případ, že dlužník takový úmysl měl, ohledně toho, že jí takový úmysl nebyl znám a nemohla jej poznat (nemusela jej znát) ani při zachování náležité pečlivosti.
d) Obecně platí, že to, zda ve smyslu § 242 insolvenčního zákona jde o úmyslně zkracující právní úkon dlužníka, není závislé na tom, že smluvní závazek (právní úkon), z nějž vzešla povinnost dlužníka splnit dluh věřiteli, byl ekvivalentní a že věřitel na něj předtím plnil (např. že věřitel podle kupní smlouvy již dodal dlužníku zboží, za které měl dlužník zaplatit sjednanou kupní cenu). Podstatné je, že dlužník splnil dluh věřiteli zcela v době, kdy neměl jiný majetek dostatečný k plné úhradě pohledávek některého ze svých věřitelů.
Tím věřitele, jemuž plnil, „zvýhodnil“ na úkor jiného věřitele, kterého naopak v možnosti uspokojení jeho pohledávek „zkrátil“. Dlužníkův právní úkon totiž zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt tohoto právního úkonu – by se uspokojil z majetku dlužníka alespoň zčásti.
Z podaného přehledu judikatury pro poměry dané věci především plyne, že není-li pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ právně rozhodné, že směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo která dokonce ještě nevznikla (budoucí pohledávky) [R 12/2025], pak není ani určující, zda úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ směřoval ke zkrácení právě těch věřitelů, kteří posléze přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka; rozhodné je jen to, že veden úmyslem „cum animo fraudandi“ takovým právním úkonem v době jeho vzniku skutečně zkrátil kteréhokoli svého tehdejšího věřitele.
Dále z citované judikatury plyne, že tím, kdo v této věci nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno (vyvrací domněnku založenou úpravou obsaženou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona), že dlužník neměl úmysl zkrátit věřitele, je žalovaný jako osoba dlužníku blízká, nikoli dovolatel (žalobce), jak nesprávně usuzoval odvolací soud (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 157/2023). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy již proto nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž se výslovně zabýval dalšími (dovoláním otevřenými) právními otázkami, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu insolvenčního; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem insolvenčního soudu, aby opětovně posoudil, zda jsou splněny (ve vztahu k jednotlivým smlouvám) předpoklady (viz shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu), za nichž lze určit jejich neúčinnost (§ 242 insolvenčního zákona); neopomene se vypořádat též s (dalšími) výhradami dovolatele ve vztahu k závěrům, které učinily oba soudy k pohledávkám (označených) věřitelů, jejichž uspokojení mělo být zkráceno.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s.
ř.)
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.