ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce S. T. C. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr.
Pavlem Říhou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00,
proti žalovaným 1/ IKT INSOLVENCE v. o. s., se sídlem v Plzni, Koperníkova
822/25, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29113091, jako insolvenčnímu
správci dlužníka R. B., a 2/ R. B., narozenému XY, bytem XY, o určení
vlastnického práva a o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 ICm XY jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka R. B. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. KSOS 37 INS XY, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 26. února 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY),
ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL
XY (KSOS 37 INS XY), t a k t o:
I. Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 26. února 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS
37 INS XY), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části druhého výroku,
kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech IV. a VI.
výroku (o nákladech řízení a o nákladech státu), a proti třetímu výroku o
nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 6.534 Kč, k rukám
zástupce žalobce.
1. Rozsudkem ze dne 16. května 2019, č. j. 45 ICm XY, Krajský soud v Ostravě
(dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl o žalobě společnosti S. T. C.
směřující proti žalovaným 1/ IKT INSOLVENCE v. o. s., jako insolvenčnímu
správci dlužníka R. B. (dále též jen „R. B.“), a 2/ R. B., tak, že:
[1] Určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitých věcí (14
pozemků) v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných na listu vlastnictví XY
vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY
(bod I. výroku).
[2] Vyloučil pozemky označené v bodu I. výroku z majetkové podstaty dlužníka R.
B. (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vyloučení předmětných
pozemků z majetkové podstaty dlužníka R. B. proti druhému žalovanému.
[4] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 39.684 Kč (bod IV. výroku).
[5] Určil, že žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu
nákladů řízení (bod V. výroku).
[6] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit České republice na náhradě nákladů
řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku, jejíž výše bude určena v
samostatném usnesení (bod VI. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 159 odst. 1 písm. b/ a g/, § 225
odst. 1, 2 a 3, § 211 odst. 2, § 217 odst. 1, § 356 odst. 1, 2 a 4 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z
ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném
dokazování k následujícím závěrům:
3. Vůči druhému žalovanému není žaloba důvodná co do vyloučení pozemků z
majetkové podstaty (nemůže být ve sporu pasivně věcně legitimován).
4. Vůči prvnímu žalovanému je žaloba důvodná v celém rozsahu; co do
požadovaného určení jsou jako osoby s dispozičními oprávněními k majetku
náležejícímu do majetkové podstaty druhého žalovaného věcně legitimováni
insolvenční správce i dlužník a dlužník je současně zapsán jako vlastník
pozemků v katastru nemovitostí.
5. Na určení vlastnictví má žalobce naléhavý právní zájem s přihlédnutím k
závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 20
Cdo 537/2001 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 65/2002 Sb. rozh. obč. (dále
jen „R 65/2002“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011 sp. zn. 22 Cdo 2053/2009.
6. Vylučovací žaloba je včasná, jelikož insolvenční správce druhého žalovaného
žalobce dosud nevyrozuměl o soupisu majetku s poučením o možnosti podat
vylučovací žalobu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněného pod číslem 127/2012 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 127/2012“); to, že žalobce jako věřitel a účastník insolvenčního
řízení vedeného na majetek druhého žalovaného měl a mohl mít přehled o jeho
majetkové podstatě ode dne zveřejnění soupisu majetkové podstaty v insolvenčním
rejstříku, na uvedeném ničeho nemění.
7. Námitka žalovaných, že žalobci zaniklo právo domáhat se určení vlastnického
práva k nemovitostem a jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka v
důsledku reorganizace, kterou úspěšně prošel, není opodstatněná, jelikož takový
účinek se nepodává ani z ustanovení § 356 insolvenčního zákona ani z jiného
ustanovení tohoto zákona. Vlastnické právo je nepromlčitelné [§ 614 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] a druhý žalovaný
nemohl nabýt vlastnické právo k pozemkům ani vydržením (§ 1089 a násl. o. z.)
pro absenci dobré víry účastníka právního úkonu absolutně neplatného pro rozpor
se zákonem (jak dále uvedeno). Důvodem zániku práva žalobce domáhat se
vlastnického práva k pozemkům (pro rozpor s dobrými mravy) nemůže být ani to,
že nynější jednatel žalobce [M. F. (dále jen „M. F.“)], který vystupoval v
insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce jako jeden z jeho věřitelů a byl
i předsedou věřitelského výboru, se aktivně nezasadil o zahrnutí pozemků do
majetkové podstaty žalobce. Odpovědnost za řádný soupis majetku dlužníka nese
insolvenční správce (nikoliv věřitelský výbor).
8. Kupní smlouva ze dne 2. února 2009 (ve znění dodatků ze dne 1. března 2011 a
ze dne 20. května 2012), kterou žalobce prodal předmětné pozemky druhému
žalovanému za částku 8.700.000 Kč, je pak absolutně neplatná, takže vlastnické
právo k pozemkům nadále svědčí žalobci.
9. Základní kapitál žalobce činil 200.000 Kč a dohodnutá kupní cena činila
8.700.000 Kč, takže (vzhledem k tomu, že šlo o transakci mezi žalobcem a jeho
tehdejším jednatelem) cena pozemků měla být určena (podle § 196a obch. zák.) na
základě znaleckého posudku znalce ustanoveného soudem, což se nestalo.
Vzhledem k závěrům obsaženým v rozsudku ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo
3986/2009 [jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 67/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R
67/2012“)], má insolvenční soud za prokázáno, že sjednaná kupní cena nebyla
cenou obvyklou (ta převyšovala kupní cenu téměř dvojnásobně). I obvyklá cena
určená znaleckým posudkem Ostravské znalecké a. s. převyšuje kupní cenu o více
než 2.000.000 Kč.
10. Pro absolutní neplatnost kupní smlouvy svědčí i to, že druhý žalovaný si
musel být vědom probíhajícího řízení o změně územního plánu, jež vedlo (k 25.
únoru 2009) ke změně využití pozemků (dle jeho žádosti) na stavební, čímž se
hodnota pozemků již ke dni, kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí (4. března 2009), zvýšila několikanásobně. Druhý žalovaný
tak nebyl v dobré víře, že pozemky nabyl do svého vlastnictví na základě platné
kupní smlouvy, nadto za situace, kdy splatnost kupní ceny byla (ve smyslu
dodatků) sjednána až k 31. prosinci 2019.
11. O odvolání prvního žalovaného rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 26. února 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 22. dubna 2020, č. j. 45 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS
37 INS XY), tak, že:
[1] Odmítl odvolání prvního žalovaného proti té části bodu I. výroku, která se
týkala druhého žalovaného a proti bodům III. a V. výroku rozsudku insolvenčního
soudu (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku ve vztahu k prvnímu
žalovanému a v bodech II., IV. a VI. výroku (druhý výrok).
[3] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.921,46 Kč (třetí výrok).
12. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., a z ustanovení
§ 135 odst. 2 a § 196a odst. 3 obch. zák. a odkazuje na skutková zjištění
insolvenčního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve vztahu k
potvrzujícímu výroku o věci samé k následujícím závěrům:
13. Insolvenční soud správně uzavřel, že na požadovaném určení vlastnictví má
žalobce naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).
14. Ve vztahu k excindačnímu nároku je z předpokladů, za nichž může soud
vyhovět vylučovací žalobě, sporná jednak otázka včasnosti vylučovací žaloby,
jednak otázka, zda osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu,
prokázala, že tento majetek nemá být zařazen do soupisu, jakož i to, že právo,
které vylučuje zařazení majetku do soupisu, svědčí právě jí.
15. Úsudek insolvenčního soudu, že vylučovací žaloba je včasná, je správný,
když mezi účastníky nebylo sporné, že první žalovaný nezaslal žalobci
vyrozumění o soupisu pozemků do majetkové podstaty s poučením o možnosti podat
vylučovací žalobu. Platí, že pouze řádná výzva se všemi náležitostmi podle §
224 odst. 1 insolvenčního zákona může zakládat běh lhůty pro podání vylučovací
žaloby podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. R 127/2012). Odvolací
soud souhlasí i se závěrem insolvenčního soudu, že na včasnost vylučovací
žaloby nemá vliv, zda žalobce měl přehled o majetkové podstatě druhého
žalovaného (o soupisu pozemků).
16. Odvolací soud souhlasí i se závěrem, že kupní smlouva je v intencích závěrů
R 67/2012 neplatná podle § 39 obč. zák., jelikož hodnota převáděných pozemků
nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem a sjednaná kupní
cena byla nižší, než cena obvyklá.
17. Co do námitky žalovaných, že vlastnické právo žalobce zaniklo v důsledku
jeho reorganizace, je po skutkové stránce pro odvolací soud dostačující, že
žalovaní v souvislosti s reorganizací žalobce netvrdili žádnou právní
skutečnost, která by měla za následek zánik vlastnického práva žalobce k
pozemkům. I kdyby žalovaní prokázali veškerá svá tvrzení týkající se
reorganizace žalobce a kdyby se ukázaly opodstatněnými jejich výhrady vůči
jednání žalobce a M. F., nemělo by to žádný vliv na vlastnické právo žalobce.
Reorganizace žalobce se nedotkla jeho právní osobnosti (subjektivity), nebylo
tvrzeno ani prokázáno, že by žalobce učinil jakýkoli právní úkon (právní
jednání), který by měl za následek zánik jeho vlastnického práva k pozemkům, a
v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, se kterou hmotné právo pojí zánik
vlastnického práva k pozemkům. Proto odvolací soud nevyhověl (pro nadbytečnost)
důkazním návrhům na výslech (tehdejších) insolvenčních správců žalobce (k
důvodům, proč pozemky nebyly zahrnuty do majetkové podstaty žalobce).
18. Odvolací soud nezpochybňuje, že nastalá situace se může jevit žalovaným (i
některým věřitelům, kteří se účastnili reorganizace a jednali v důvěře ve
správnost zápisu v katastru nemovitostí) nespravedlivou. Úkolem soudů v tomto
řízení však nebylo (nemohlo být) nalezení komplexního řešení spravedlivého pro
všechny dotčené subjekty, nýbrž určit, zda žalobce je aktuálním vlastníkem
pozemků a zda pozemky náleží do majetkové podstaty druhého žalovaného.
19. Nebyl též důvod zabývat se současnými zástavními či jinými právy věřitelů k
pozemkům nebo zkoumat, zda pozemky měly (či mají) být použity k navýšení
uspokojení věřitelů přihlášených do reorganizace; tyto skutečnosti totiž nic
nemění na tom, že vlastníkem pozemků je nadále žalobce a že pozemky nenáležejí
do majetkové podstaty druhého žalovaného. Čas tu nehraje žádnou roli, neboť
vlastnické právo je nepromlčitelné [§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a § 614 o. z.]. I kdyby bylo možné považovat
jednání žalobce v jeho insolvenčním řízení za rozporné s dobrými mravy podle §
3 obč. zák., nebylo-li doprovázeno jinou právní skutečností, se kterou hmotné
právo v rozhodné době pojilo zánik (převod, přechod) vlastnického práva, nelze
žalobci bránit, aby se dovolal vlastnického práva. Uplatnění žaloby na určení
vlastnictví nelze posuzovat jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými
mravy nebo představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Žaloba na
určení vlastnického právo má deklaratorní charakter a pouze se jí konstatuje,
zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje; srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99 uveřejněný v
časopise Právní rozhledy „číslo 8“ (správně číslo 7), ročníku 1999, str. 429, a
v poměrech nové právní úpravy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2019,
sp. zn. 28 Cdo 3425/2018.
20. Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal první
žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního
práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně
otázek:
[1] Odvíjí se lhůta pro podání vylučovací žaloby od doručení výzvy dle § 224
odst. 1 insolvenčního zákona i tehdy, věděl-li žalobce (prokazatelně), že
nemovitosti jsou sepsány v majetkové podstatě, což vyplývalo i z katastru
nemovitostí?
[2] Může se právnická osoba po úspěšně provedené reorganizaci domáhat určení
vlastnického práva k majetku, který nebyl pojat do majetkové podstaty při
reorganizaci, nebo jde o šikanózní výkon práva, kterému nepřísluší právní
ochrana?
21. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom
duchu, že žaloba se zamítá, případně aby je zrušil.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným
otázkám následovně:
K otázce č. 1 (ke lhůtě k podání vylučovací žaloby)
23. Potud dovolatel nemá za správný závěr soudů o včasnosti vylučovací žaloby.
Vytýká jim, že se „nevyrovnaly s principem presumpce správnosti aktu veřejné
moci“. V rozhodné době byl jako vlastník nemovitostí zapsán v katastru
nemovitostí druhý žalovaný, takže lhůta k podání „žaloby na určení vlastnického
práva“ (míněna zřejmě vylučovací žaloba) začala běžet okamžikem zveřejnění
soupisu majetkové podstaty druhého žalovaného v insolvenčním rejstříku; v době
podání žaloby tedy již marně uplynula. Závěr, že lhůta začíná běžet až
okamžikem doručení výzvy dle ustanovení § 224 odst. 1 insolvenčního zákona, má
dovolatel za absurdní. Je-li jakýkoli (insolvenční) dlužník zapsán ve veřejném
seznamu (katastru nemovitostí) jako vlastník, pak insolvenční správce nemůže
předpokládat existenci jiné osoby, která by k takovému majetku mohla uplatnit
vlastnické právo (a vyzývat ji k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §
225 insolvenčního zákona). Žalobce rezignoval na zásadu vigilantibus iura
scripta sunt (bdělým náležejí práva) a podal (vylučovací) žalobu opožděně.
Kdyby soudy takovému jeho jednání přisvědčily, porušily by povinnost jednat
tak, aby jejich rozhodnutí naplňovala princip právní jistoty a zásadu
předvídatelnosti práva.
K otázce č. 2 (k podání určovací žaloby po skončení reorganizace)
24. Oba soudy dostatečně nezohlednily výjimečné okolnosti případu, z nichž
plyne, že žaloba je šikanózním výkonem práva, kterému nelze přiznat právní
ochranu; jinak by byli neúnosně poškozeni jak věřitelé žalobce, tak věřitelé
druhého žalovaného (čehož si byl odvolací soud dobře vědom). Ze sledu událostí
(dovoláním popsaných) plyne, že žalobce (jednající jednatelem M. F.) podal
žalobu o určení vlastnictví záměrně až po skončení své reorganizace, ačkoliv M.
F. (coby jednatel žalobce od 21. srpna 2013) věděl již v rámci probíhající
reorganizace, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (a
neuvedl to, aby nemovitosti nebyly zpeněženy v insolvenčním řízení žalobce).
25. Dovolateli je známa judikatura dovolacího soudu, podle které uplatnění
požadavku na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který
by byl v rozporu s dobrými mravy nebo by představoval zjevné zneužití práva.
Stejná judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 471/99) však
doplňuje, že při šikanózním uplatnění určovací žaloby by nebyl dán naléhavý
právní zájem na jejím podání (což je i tento případ). Soudy se tímto aspektem
nezabývaly.
26. Nárok na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty druhého žalovaného měly
soudy posuzovat i z hlediska dobrých mravů a zjevného zneužití práva, což
neučinily; jinak by musely uzavřít, že právě výjimečné okolnosti případu
odůvodňují zamítnutí žaloby. V právním státě nelze připustit, aby v důsledku
reorganizace žalobce zanikla významná část pohledávek žalobcových věřitelů,
načež by několik let poté vyšlo najevo, že žalobce i v době probíhající
reorganizace vlastnil nemovitosti v hodnotě několika desítek milionů korun
českých, z nichž již jeho věřitelé nemohou být uspokojeni. Tím dochází mimo
jiné k významnému zásahu do základního práva věřitelů vlastnit majetek.
27. Kdyby měly platit závěry napadeného rozhodnutí, byli by tím významně
poškozeni i věřitelé druhého žalovaného, kteří měli od roku 2009 důvodně za to,
že druhý žalovaný je vlastníkem nemovitostí, jimiž zajišťoval své dluhy, a v
důsledku napadeného rozhodnutí by nemohli být uspokojeni ze zpeněžení
nemovitostí.
28. Dovolatel má za stěžejní, že majetek původního jednatele nebyl pojat do
reorganizačního plánu a že insolvenční správci nepožadovali vrácení majetku
podle § 196a obch. zák. (což poškozuje původní věřitele). Právě to, že
nemovitosti nebyly pojaty do reorganizačního plánu, brání tomu, aby žalobce
mohl požadovat určení, že je jejich vlastníkem pro vady prodeje z roku 2008.
Nebyl-li majetek vymáhán v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce (se
souhlasem věřitelského výboru, jehož předsedou byl M. F.), pak muselo zaniknout
vlastnické právo (respektive právo na uplatnění vlastnického práva). V
současnosti žalobce vyzval majitele zástavních práv na nemovitostech
váznoucích, aby je dobrovolně sňali, jelikož v době převodu na druhého
žalovaného se na nemovitostech nenacházela. Fakticky tedy došlo k ukrytí
majetku před věřiteli.
K vadám řízení
29. Nad rámec uvedeného dovolatel namítá, že soudy zatížily rozhodnutí vadami
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., když neúplně zjistily skutkový stav věci,
neboť neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností
(zamítly návrh na předvolání svědků – bývalých insolvenčních správců žalobce v
době jeho reorganizace, takže nemohlo být prokázáno, proč pozemky nebyly pojaty
do reorganizace).
30. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje
napadené rozhodnutí za správné. K dovolatelem položeným otázkám argumentuje
následovně:
K otázce č. 1 (ke lhůtě k podání vylučovací žaloby)
31. Potud žalobce s odkazem na „komentářovou literaturu“ (Hásová, J. a kol.:
Insolvenční zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018) uvádí, že
nevyrozumí-li insolvenční správce vylučovatele o zahrnutí věci do soupisu
vůbec, ať už záměrně či opomenutím, pak lze excindační žalobu podat až do doby
zpeněžení tohoto majetku. K tomu cituje žalobce z R 127/2012 závěr, podle
kterého:
„(…) tyto přísné důsledky (rozuměj důsledky spojené s marným uplynutím lhůty k
podání vylučovací žaloby) lze vůči osobě, která uplatňuje k majetku pojatému do
majetkové podstaty svá práva (neslučitelná se soupisem), vyvozovat pouze tehdy,
nepodá-li žalobu, přestože byla o možnosti, jak se proti sepisu bránit, řádně
poučena (…)“.
32. Odtud žalobce uzavírá, že počátek běhu lhůty k podání vylučovací žaloby
nelze spojit s okamžikem zveřejnění soupisu majetkové podstaty dlužníka v
insolvenčním rejstříku, přičemž jde o otázku dovolacím soudem zodpovězenou.
K otázce č. 2 (k podání určovací žaloby po skončení reorganizace)
33. Potud žalobce především poukazuje na to, že podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu platné právo neumožňuje zpětné zhojení (konvalidaci) vad
právních úkonů absolutně neplatných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo
2, ročníku 2000, pod číslem 17). Dovolatelem položenou otázku tedy již
judikatura vyřešila. Dřívější insolvenční řízení vedené na majetek žalobce není
předmětem tohoto řízení, takže soudy se takovou otázkou ani nemohly zabývat.
Bez ohledu na to však lze uzavřít, že žalobcova reorganizace nezhojuje
absolutní neplatnost právního úkonu. Rozpor s dobrými mravy pak je (naopak) na
straně druhého žalovaného, který při výkonu funkce jednatele žalobce jednal
nejen v rozporu s péčí řádného hospodáře ve svůj vlastní prospěch na úkor
žalobce, ale s přímým úmyslem poškodit žalobce (a zřejmě i jeho věřitele). Z
provedených důkazů vyplynulo, že druhý žalovaný nebyl nikdy připraven uhradit
žalobci za převod nemovitostí byť jen symbolickou částku, takže si musel být
vědom potenciálních následků svého jednání. Druhý žalovaný nemůže těžit ze
svého dřívějšího protiprávního jednání, takže z něj nemůže těžit ani první
žalovaný v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek druhého žalovaného.
M. F. přitom ani v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce
neměl žádné informace o tom, jak bylo mnoho let před zahájením insolvenčního
řízení nakládáno s částmi majetku žalobce.
K vadám řízení
34. K tvrzeným vadám řízení žalobce uvádí, že skutkový stav věci byl dostatečně
objasněn, přičemž důkazní návrhy dovolatele se týkaly jen toho, že nemovitosti
nebyly zahrnuty do reorganizačního plánu, což je pro výsledek tohoto řízení bez
významu.
35. Dovolatel v reakci na vyjádření žalobce setrvává na dovolací argumentaci k
žalobcově reorganizaci.
36. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
37. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
38. V rozsahu, v němž směřuje proti té části druhého výroku, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech IV. a VI. výroku (o
nákladech řízení mezi žalobcem a dovolatelem a o nákladech státu) a proti
třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání bez
dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné,
jelikož potud přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/
o. s. ř.
39. V rozsahu, v němž směřuje proti té části druhého výroku, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku ohledně dovolatele
(vyhovující výrok o věci samé ohledně určení vlastnictví) a kterou potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku (vyhovující výrok o věci samé
ohledně vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty druhého žalovaného), je
dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když otázka č. 1 v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla zodpovězena beze zbytku a ohledně otázky č. 2 jde
o věc dovolacím soudem neřešenou.
40. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
41. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem
je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje
sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh.
obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného
pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy
nižších stupňů, tedy dovoláním nemůže být zpochybněn (Nejvyšší soud z něj při
dalších úvahách vychází), přičemž pro právní posouzení věci jsou rozhodná
následující skutková zjištění (jak z nich vyšly oba soudy):
42. Žalobce (jako prodávající), jednající druhým žalovaným coby svým
jednatelem, uzavřel s druhým žalovaným (jako kupujícím) dne 2. února 2009 (ve
znění dodatku č. 1 ze dne 1. března 2011 a dodatku č. 2 ze dne 20. května 2012)
kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod předmětných pozemků za dohodnutou
kupní cenu ve výši 8.700.000 Kč, splatnou (na základě dodatků č. 1 a 2) až 31.
prosince 2019. Při prodeji nebyl zpracován znalecký posudek k určení obvyklé
(tržní) ceny nemovitostí v daném místě a čase. Kupní cenu druhý žalovaný dosud
neuhradil.
43. Druhý žalovaný je na základě kupní smlouvy zapsán v katastru nemovitostí
jako výlučný vlastník nemovitostí, s tím, že právní účinky vkladu jeho
vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly k 4. březnu 2009.
44. Podle znaleckého posudku znalce Ing. René Butkova činila obvyklá cena
nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy 16.525.965 Kč.
45. V obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddílu C, vložce
č. 24575, je žalobce zapsán od 29. října 2001. Jako jediný společník a jediný
jednatel žalobce byl v obchodním rejstříku v době od 29. října 2001 do 3.
března 2011 zapsán druhý žalovaný. Zapsaný základní kapitál tvořil v době
uzavření kupní smlouvy vklad ve výši 200.000 Kč.
46. Nemovitosti nebyly zahrnuty do majetkové podstaty žalobce v rámci
insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce u insolvenčního soudu pod sp.
zn. KSOS 25 INS XY, ani do reorganizačního plánu žalobce.
47. Usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. KSOS 25 INS XY, vzal insolvenční
soud na vědomí splnění reorganizačního plánu.
48. Insolvenční řízení na majetek druhého žalovaného bylo zahájeno u
insolvenčního soudu „2. prosince 2014“ (správně 1. prosince 2014) věřitelským
insolvenčním návrhem z 1. prosince 2014.
49. Usnesením ze dne 2. července 2015, č. j. KSOS 37 INS XY (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek
druhého žalovaného.
50. Usnesením ze dne 2. října 2015, č. j. KSOS 37 INS XY (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku 6. října 2015), insolvenční soud povolil řešení úpadku
druhého žalovaného oddlužením.
51. Usnesením ze dne 15. prosince 2015, č. j. KSOS 37 INS XY (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) schválil
oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového
kalendáře.
52. Podle soupisu majetkové podstaty datovaného 23. září 2015, zveřejněného v
insolvenčním rejstříku 25. září 2015 (B-2), sepsala tehdejší insolvenční
správkyně druhého žalovaného do majetkové podstaty druhého žalovaného též
předmětné nemovitosti.
53. Podáním datovaným 30. září 2016 požádal žalobce prvního žalovaného o
vyřazení nemovitostí z majetkové podstaty druhého žalovaného dovolávaje se
neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a obch. zák. První
žalovaný tento požadavek po projednání s věřitelským výborem odmítl.
54. Ve výše ustaveném skutkovém rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položeným
otázkám následující závěry:
K otázce č. 1 (ke lhůtě k podání vylučovací žaloby)
55. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou pro odpověď na otázku č. 1 rozhodná
následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež od zahájení
insolvenčního řízení na majetek druhého žalovaného nedoznalo změn):
§ 224 (insolvenčního zákona)
Vyrozumění o soupisu
(1) Insolvenční správce, který zapíše do soupisu věci, práva,
pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáleží dlužníku nebo jejichž
zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba
uplatňuje práva, která to vylučují, do soupisu poznamená, komu sepisovaný
majetek náleží, nebo kdo k němu uplatňuje své právo. Tuto osobu insolvenční
správce písemně vyrozumí o zahrnutí majetku do soupisu a na její žádost jí o
tom vydá osvědčení. Osvědčení musí vždy obsahovat i uvedení důvodu, pro který
insolvenční správce tento majetek sepsal.
(2) Vyrozumění podle odstavce 1 musí obsahovat i poučení o možnosti
podat vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací
žaloby; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.
(…)
Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty
§ 225 (insolvenčního zákona)
(1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu
zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod,
pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u
insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z
majetkové podstaty.
(2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě
30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o
soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba
nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.
(3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do
soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu
zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.
(…)
56. Marné uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby má pro třetí osobu, která k
majetku pojatému do majetkové podstaty uplatňuje práva, jež soupis vylučují,
závažné důsledky. Zmeškání lhůty k podání žaloby (totiž) nastoluje
nevyvratitelnou právní domněnku, že majetek je do majetkové podstaty pojat
oprávněně, a je prakticky vyloučeno, aby se tato osoba v dalším průběhu
insolvenčního řízení domohla jeho vyřazení z majetkové podstaty. Tyto přísné
důsledky lze vůči osobě, která uplatňuje k majetku pojatému do majetkové
podstaty svá práva (neslučitelná se soupisem), vyvozovat pouze tehdy, nepodá-li
žalobu, přestože byla o možnosti, jak se proti sepisu bránit, řádně poučena (R
127/2012). Přitom není podstatné (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak), zda u
majetku, který insolvenční správce sepíše do majetkové podstaty jako majetek ve
vlastnictví dlužníka (§ 205 insolvenčního zákona) je takové vlastnictví
(vylučovací žalobou následně zpochybněné) osvědčováno zápisem v příslušném
veřejném rejstříku.
57. Z ustanovení § 224 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že o zahrnutí
určitého majetku do soupisu majetkové podstaty dlužníka má insolvenční správce
písemně vyrozumět:
[1] majitele (vlastníka) sepsaného majetku, není-li jím dlužník;
[2] v případě, že tento majetek zahrnul do majetkové podstaty jako
majetek ve vlastnictví dlužníka, osobu, která k majetku uplatňuje právo
vylučující soupis (lhostejno, zda domnělé nebo skutečné).
V prvním případě tak učiní (má učinit) poté, co do soupisu poznamená, komu
sepisovaný majetek náleží, ve druhém případě poté, co do soupisu poznamená, kdo
k sepsanému majetku uplatňuje své právo. V právní praxi rovněž není pochyb o
tom, že důvod přičinit v soupisu příslušnou poznámku a vyhotovit písemné
vyrozumění může nastat (skutečnosti osvědčující, že byl sepsán majetek jiné
osoby než dlužníka, nebo skutečnosti zakládající spornost soupisu, ač majetek
byl a je sepsán jako dlužníkův, vyjdou najevo) později, než v době vlastního
soupisu; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022, sen. zn. 29
ICdo 68/2020.
58. Úprava obsažená v ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona vychází z
toho, že tam, kde třetí osoba (vylučovatel) podá vylučovací žalobu, aniž by
čekala na vyrozumění insolvenčního správce, již po pravomocném skončení sporu
(byť v případě zastavení řízení o žalobě nebo odmítnutí žaloby nepůjde o
rozhodnutí „ve věci samé“) není otázka včasnosti případné další vylučovací
žaloby ve hře, jelikož nastává nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu. V
těch případech, kdy osoba dotčená soupisem majetkové podstaty dlužníka nepodá
vylučovací žalobu z vlastní iniciativy, však nezačne běžet lhůta k podání
vylučovací žaloby dříve, než se takové osobě dostane řádného vyrozumění o
soupisu obsahující i poučení dle § 224 odst. 2 insolvenčního zákona.
59. Představa dovolatele, že osobě, která prostřednictvím vylučovací žaloby
hodlá zpochybnit vlastnické právo dlužníka k majetku sepsanému do majetkové
podstaty zapsané ve veřejném rejstříku (zde v katastru nemovitostí), začne
běžet propadná lhůta k podání takové žaloby, jakmile se dozví o soupisu,
odporuje vůli zákonodárce výslovně projevené v textu § 224 odst. 2 a § 225
odst. 2 insolvenčního zákona. Dovolání tak potud není opodstatněné.
K otázce č. 2 (k podání určovací žaloby po skončení reorganizace)
60. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou pro odpověď na otázku č. 2 rozhodná
následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež od skončení
reorganizace žalobce nedoznalo změn), občanského soudního řádu (ve znění
účinném beze změn od 1. ledna 2014) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (ve znění účinném beze změn od 1. ledna 2014):
Skončení reorganizace
§ 362 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud zruší rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu
do 6 měsíců od jeho účinnosti, zjistí-li, že některému věřiteli byly poskytnuty
zvláštní výhody, aniž s tím ostatní věřitelé stejné skupiny souhlasili, nebo že
schválení reorganizačního plánu bylo dosaženo podvodným způsobem.
(2) Insolvenční soud zruší rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu
do 3 let od jeho účinnosti, pokud byl dlužník, jeho statutární orgán nebo člen
statutárního orgánu pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, kterým dosáhl
schválení reorganizačního plánu nebo podstatně zkrátil věřitele.
(3) Rozhodne-li insolvenční soud o zrušení reorganizačního plánu, mohou
věřitelé bez dalšího požadovat uspokojení pohledávek a jiných práv, která měli
před jeho schválením. Práva věřitelů a třetích osob založená reorganizačním
plánem nejsou dotčena; je-li to nutné, přijme insolvenční soud opatření k
ochraně oprávněných zájmů věřitelů.
§ 80 (o. s. ř.)
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou
domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
§ 2 (o. z.)
(…)
(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a
nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
§ 8 (o. z.)
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
61. K otázce č. 2 Nejvyšší soud především uvádí, že žádné ustanovení
insolvenčního zákona nebrání tomu, aby dlužník, jenž úspěšně prošel
reorganizací, po skončení reorganizace uplatnil vlastnické právo k majetku, o
kterém má za to, že jej nepozbyl proto, že kupní smlouva, jímž takový majetek
převedl na jiného, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.
ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy). To platí bez zřetele k tomu,
zda takové právo v průběhu reorganizace měl či mohl uplatnit (prostřednictvím
soupisu) správce dlužníkova majetku (insolvenční správce).
62. Práva věřitelů dlužníka, který prošel reorganizací, jsou po skončení
reorganizace chráněna úpravou obsaženou v § 362 insolvenčního zákona. Nemůže-li
se po uplynutí tam stanovených lhůt tato ochrana prosadit vůči věřitelům
dlužníka v reorganizaci, pak se jí logicky v zastoupení těchto věřitelů („v
jejich zájmu“) nemohou dovolat ani osoby stojící mimo ono insolvenční řízení.
63. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.) tam, kde
se žalobce vymezuje proti zápisu vlastnického práva učiněnému ve prospěch jiné
osoby v katastru nemovitostí, srov. vedle R 65/2002 např. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2191/2009.
64. Zbývá vypořádat námitku rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) a
námitku zneužití práva (§ 8 o. z.).
65. Judikatorně ustálené závěry k institutu dobrých mravů shrnul Nejvyšší soud
v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod
číslem 15/2015 Sb. rozh. obč., následovně:
[1] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních.
[2] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které
je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu.
[3] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,
vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují –
v konkrétním případě
– závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
66. Jakkoli šlo o výklad podaný k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., již v
rozsudku ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, Nejvyšší soud
vysvětlil, že tyto závěry jsou plně uplatnitelné i při výkladu ustanovení § 2
odst. 3 o. z.
67. V důvodech usnesení ze dne 16. prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019,
uveřejněného pod číslem 54/2021 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud shrnul
judikatorní závěry k ustanovení § 8 o. z. následovně:
[1] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu
poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému
výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího
právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za
zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo
vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný
zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,
která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany.
[2] Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně.
[3] Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
68. V poměrech dané věci dovolatel ani nezpochybňuje vlastní neplatnost kupní
smlouvy (plynoucí z R 67/2012). Přitom je zjevné, že při uzavření kupní smlouvy
vládla celé transakci na obou stranách vůle jediné fyzické osoby (druhého
žalovaného coby jediného společníka a jednatele prodávajícího a coby
kupujícího). V daném skutkovém a judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v tom,
že se žalobce domáhá určení vlastnictví a vyloučení předmětných nemovitostí z
majetkové podstaty druhého žalovaného, nespatřuje (shodně s odvolacím soudem,
jenž se k této otázce též vyjádřil) ani rozpor s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 3 o. z. ani zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8
o. z. Dovolání tak není důvodné ani v této části.
K vadám řízení
69. Námitkou opomenutých důkazů vystihuje dovolatel z obsahového hlediska vadu,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž přihlíží
Nejvyšší soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.).
70. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s.
ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je
především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“),
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“). Z
judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn.
II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod
číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nálezy jsou dostupné
i na webových stránkách Ústavního soudu).
71. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy
nezákonné).
72. V poměrech dané věci pak případná nečinnost insolvenčních správců žalobcova
majetku v době reorganizace (spočívající v tom, že nezahrnuli nemovitosti do
majetkové podstaty žalobce) nemá žádný právní význam z hlediska možnosti
žalobce uplatnit po skončení reorganizace vlastnické právo k tomuto majetku
soudně (nezpůsobuje zánik tohoto práva). Odvolací soud proto správně uzavřel,
že důkaz výslechem insolvenčních správců (za účelem zjištění, proč nemovitosti
nebyly zahrnuty do reorganizace žalobce) je z hlediska podstaty daného sporu
důkazem nadbytečným.
73. Vady ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. se nepodávají ani ze
spisu. Tento závěr vede ke konečnému posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývající části zamítl (§ 243d odst. 1 písm.
a/ o. s. ř.).
74. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního
žalovaného bylo odmítnuto a zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z
odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13.
října 2020) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), ve znění účinném do 7. prosince 2021. Advokátu žalovaného
přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm.
k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty
dlužníka i incidenční spor o určení vlastnictví je ve smyslu ustanovení § 9
odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním
řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Při spojení
dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným
právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot
spojených věcí (§ 12 odst. 3 advokátního tarifu); v této věci je tedy onou
tarifní hodnotou částka 100.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního
tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 5.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů
dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 5.400 Kč. S
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.134? Kč (§ 137 odst.
3 o. s. ř.) jde o částku 6.534 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži
prvního žalovaného.
P o u č e n í: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu