KSUL 71 INS 519/2015 71 ICm 815/2016 29 ICdo 156/2023-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT- STAVBY s. r. o., proti žalovanému MHSV s. r. o., se sídlem v Praze 3, Ježkova 1054/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28238699, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Mostě, Moskevská 12, PSČ 434 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm 815/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BÁRT-STAVBY s. r. o., se sídlem v Blšanech u Loun 1, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25009851, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 519/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2023, č. j. 71 ICm 815/2016, 105 VSPH 928/2021-350 (KSUL 71 INS 519/2015),
Dovolání se odmítá.
1. Rozsudkem ze dne 13. října 2021, č. j. 71 ICm 815/2016-296, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. prosince 2021, č. j. 71 ICm 815/2016-312, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT-STAVBY s. r. o., směřující proti žalovanému MHSV s. r. o., tak, že: [1] Určil, že právní úkon ze dne 30. září 2010 spočívající v tom, že dlužník uzavřel s žalovaným dodatek č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 1. listopadu 2008 (dále též jen „nájemní smlouva“) snižující nájemné na částku 1 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 900.427,50 Kč coby dlužné nájemné (s příslušenstvím) za období od 1. října 2010 do 30. června 2014 (bod II. výroku). [3] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon ze dne 30.června 2014 spočívající v tom, že dlužník uzavřel s žalovaným dodatek č. 2 k nájemní smlouvě o tom, že nájemné činí 20.000 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný (bod III. výroku). [4] Zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon ze dne 2. ledna 2015 spočívající v tom, že dlužník uzavřel s žalovaným dohodu o vzájemném započtení jejich závazků a pohledávek, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný (bod IV. výroku). [5] Zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon ze dne 20. března 2015 spočívající v tom, že dlužník uzavřel s žalovaným dohodu o vzájemném započtení jejich závazků a pohledávek, je vůči věřitelům dlužníka neúčinný (bod V. výroku). [6] Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném toho, aby zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 840.000 Kč, představující dlužné nájemné (s příslušenstvím) za období od 1. července 2014 do 31. března 2016 (bod VI. výroku). [7] Zamítl tu část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném toho, aby zaplatil do majetkové podstaty dlužníka na nájemném (s příslušenstvím) za období od 1. října 2010 do 30. června 2014 částku 1.800.000 Kč, „co do zbylé částky 900.000 Kč“ (bod VIII. výroku). [8] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VII. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 240 až § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování ohledně výroků, jež dovolatel níže otevírá dovolacímu přezkumu, k následujícím závěrům: [1] K bodu I. výroku insolvenčního soudu
3. Dodatek č. 1 nájemní smlouvy (z 30. září 2010) je úmyslně zkracujícím právním úkonem dlužníka dle § 242 insolvenčního zákona, jelikož dlužník (coby pronajímatel) jednal v úmyslu zkrátit své věřitele a žalovanému (coby nájemci) byl tento úmysl znám. [2] K bodům II. a VIII. výroku insolvenčního soudu
4. Při určení částky, jež by měla být navrácena do majetkové podstaty dlužníka, vyšel insolvenční soud ze zjištěné obvyklé výše nájemného; proto přiznal žalobkyni (z požadovaných 1.800.000 Kč) 900.427,50 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. [3] K bodu IV. výroku insolvenčního soudu
5. V tomto rozsahu je důvod řízení zastavit pro „res judicata (překážku věci pravomocně rozhodnuté) vzhledem k rozsudku insolvenčního soudu ze dne 10. prosince 2018, č. j. 71 ICm 972/2016-443, který nabyl právní moci 10. května 2019.
6. K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. února 2023, č. j. 71 ICm 815/2016, 105 VSPH 928/2021-350 (KSUL 71 INS 519/2015): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první věta prvního výroku). [2] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku co do částky 900.000 Kč (první věta prvního výroku). [3] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku co do částky 427,50 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhá věta prvního výroku). [4] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu VIII. výroku v rozsahu, v němž šlo o zamítnutí „příslušenství z nájemného 900.000 Kč“ za období od 1. října 2010 do 30. června 2014 (třetí věta prvního výroku). [5] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývající části bodu VIII. výroku tak, že žalovanému uložil zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zbývající část nájemného za období od 1. října 2010 do 30. června 2014 ve výši 900.000 Kč (čtvrtá věta prvního výroku). [6] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v části bodu IV. výroku tak, že určil, že právní jednání, kterým dlužník dne 2. ledna 2015 uzavřel se žalovaným dohodu o vzájemném započtení závazků a pohledávek v rozsahu 6 Kč (jako dlužné nájemné za období od ledna do června 2014) je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (první věta druhého výroku). [7] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývající části bodu IV. výroku a v bodech III., V., VI. a VII. výroku a vrátil věc v tomto rozsahu insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhá věta druhého výroku).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, 239 odst. 4, § 240 odst. 1 a § 242 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ohledně výroků, jež dovolatel níže otevírá dovolacímu přezkumu, k následujícím závěrům: [1] K bodu I. výroku insolvenčního soudu
8. U dodatku č. 1 nepřichází v úvahu skutková podstata vymezená v § 240 insolvenčního zákona.
9. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle § 242 insolvenčního zákona je nutné, aby byly splněny následující předpoklady: 1) Dlužník daným právním úkonem musel skutečně a objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele, tedy postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného věřitele. Pouhý úmysl zkrátit není dostačující. 2) Musel tak učinit (rozuměj dlužník) úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Nestačí pouze zkrácení z nedbalosti. 3) Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám. 4) Takový právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
10. Podmínka plynoucí z § 242 odst. 3 insolvenčního zákona, formulovaná v odstavci 9. bodu 4) odůvodnění shora, je splněna. Žalovaný nesprávně (vzhledem k dikci § 242 odst. 3 insolvenčního zákona) spojuje běh pětileté lhůty s tím, zda je osobou blízkou dlužníku. To, zda šlo o osobu dlužníku blízkou, by mělo vliv jen na existenci vyvratitelné právní domněnky co do vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit alespoň jednoho svého věřitele.
11. Žalovaný se mýlí, má-li za to, že insolvenční soud jej považoval za osobu dlužníku blízkou. Za takovou osobu (blízkou i žalovanému) neoznačil insolvenční soud žalovaného, nýbrž Y. M. (dále jen „Y. M.“).
12. Insolvenční soud neměl vůči žalovanému ani poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že dlužník uzavřením dodatku č. 1 úmyslně zkrátil svého věřitele (své věřitele) nesla žalobkyně, přičemž insolvenční soud měl tento úmysl dlužníka (i vědomost žalovaného o něm) za prokázaný přes osobu Y. M. (důvodem, pro který žalobě potud vyhověl, nebylo to, že by žalovaný neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno).
13. Dlužník byl (tehdy) v úpadku ve formě předlužení, takže je nepochybné, že snížením původně dohodnuté částky nájemného ze 40.000 Kč měsíčně na 1 Kč měsíčně byla zkrácena možnost uspokojit dlužníkovy věřitele, s čímž byl dlužník srozuměn. Tento úmysl dlužníka musel být znám žalovanému (propojenému s dlužníkem osobou Y. M.) [2] K bodům II. a VIII. výroku insolvenčního soudu
14. Na bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu navazují body II. a VIII. výroku onoho rozsudku, ve kterých insolvenční soud rozhodoval o tom, zda pro neúčinnost dodatku č. 1 žalovaný má zaplatit částku 1.800.000 Kč představující ušlé nájemné za období od 1. října 2010 do 30. června 2014. Neúčinnost dodatku č. 1 má za následek, že po žalovaném lze žádat dlužné nájemné (za 45 měsíců) v původní výši (40.000 Kč měsíčně), čemuž odpovídá oněch 1.800.000 Kč. [3] K bodu IV. výroku insolvenčního soudu
15. V rozsahu bodu IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu nebyl důvod zastavit řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené [§ 104 odst. 1, § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)]. Co do vzájemného započtení pohledávek pro dobu od ledna do června 2014 (co do částky 6 Kč u dlužníka) plyne neúčinnost dohody o započtení z neúčinnosti dodatku č. 1.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřuje proti výrokům, jež jsou obsaženy v první a druhé větě prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, a v první větě druhého výroku rozsudku odvolacího soudu.
17. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel oběma soudům vytýká, že nesprávně posoudily otázku osoby blízké, respektive že neměly k dispozici důkazně podložený skutkový stav, „který by umožňoval dojít k tomuto nesprávnému právnímu závěru“.
20. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu převzetím právního posouzení osoby blízké od insolvenčního soudu, k čemuž příkladmo odkazuje na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, „29 Cdo 2012/2012“, 29 Cdo 80/2013 a 29 Cdo 3301/2012; správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, a o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2015, pod číslem 7 [rozsudky jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu].
21. Dovolatel shrnuje, že ve všech případech řeší dovolací soud dotčenou otázku odlišně, a to nejméně v tom, že za osobu blízkou právnické osobě lze považovat pouze toho, kdo újmu této právnické osoby pocítí důvodně jako újmu vlastní (což není jeho případ). Kdyby odvolací soud nepřevzal nesprávný názor insolvenčního soudu, že dlužník a dovolatel jsou osobami si blízkými, nemohl by požadované právo přiznat (pro uplynutí času).
22. Dále dovolatel poukazuje na to, že insolvenční soud rozhodoval několik sporů týchž účastníků, přičemž vždy bylo klíčové, zda dlužník je osobou blízkou dovolateli a ve třech věcech insolvenční soud dovodil, že tomu tak není.
23. Dovolatel tedy legitimně očekával stejné právní posouzení uvedené otázky v této věci, přičemž na „náhlý obrat v posuzování otázky osoby blízké“ insolvenčním soudem by zřejmě byl schopen reagovat, kdyby se mu dostalo poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., což se nestalo a rozhodnutí obou soudů jsou pro něj překvapivá, když předpokládal, že soudy stejnou věc posoudí stejně.
III. Přípustnost dovolání
24. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
26. Vzhledem k tomu, že prostá reprodukce výroků napadeného rozhodnutí, jimiž odvolací soud rušil, měnil a potvrzoval různé výroky rozsudku insolvenčního soudu, může i ve spojení s tím, jak vymezil rozsah dovolání sám dovolatel, působit nepřehledně z hlediska pojmenování těch rozsudečných výroků, kterým dovolatel oponuje, pokládá Nejvyšší soud na tomto místě za nezbytné shrnout, že dovolání výslovně směřuje proti tomu, že:
[1] Soudy určily, že vůči věřitelům dlužníka je neúčinný právní úkon ze dne 30. září 2010 spočívající v tom, že dlužník uzavřel s žalovaným dodatek č. 1 k nájemní smlouvě snižující nájemné na částku 1 Kč (bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve spojení s potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu).
[2] Soudy uložily žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 900.000 Kč coby dlužné nájemné za období od 1. října 2010 do 30. června 2014 (bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve spojení s potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu).
[3] Soudy určily, že vůči věřitelům dlužníka je neúčinné právní jednání, kterým dlužník dne 2. ledna 2015 uzavřel se žalovaným dohodu o vzájemném započtení závazků a pohledávek v rozsahu 6 Kč (jako dlužné nájemné za období od ledna do června 2014) [bod IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve spojení s měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu].
27. Dovolání formálně směřuje i proti tomu, že soudy žalobu zamítly co do požadavku o zaplacení částky 427,50 Kč [bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve spojení s měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu]; srov. vymezení rozsahu dovolání dovolatelem na č. l. 363 a reprodukci dovolání v odstavci 16. odůvodnění shora. S přihlédnutím k tomu, že další obsah dovolání (č. l. 363 p. v. až č. l. 366) nepodporuje úsudek, že dovolatel má nějaké výhrady proti tomu, že v uvedené části byla žaloba proti němu zamítnuta, vyšel Nejvyšší soud dále z toho, že v tomto výroku dovolatel rozsudek odvolacího soudu nenapadá (jinak by ostatně byl důvod dovolání v této části odmítnout jako subjektivně nepřípustné).
28. Z těch výroků, jež byly pro dovolatele (coby konečné) nepříznivé, pak dovolání nenapadá v žádné své části výrok, kterým soudy uložily žalovanému zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zbývající část nájemného za období od 1. října 2010 do 30. června 2014 ve výši 900.000 Kč [jde o bod VIII. výroku rozsudku insolvenčního soudu (doplňující rozsudek) ve spojení s měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu]. Tento výrok má povahu výroku závislého na výroku o určení neúčinnosti právního úkonu ze dne 30. září 2010 (dodatku č. 1 nájemní smlouvy). V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku. Důvod posuzovat přípustnost dovolání ve vztahu k tomuto výroku (dovoláním nenapadenému) však Nejvyšší soud nemá.
29. V rozsahu výroků, proti kterým dovolání směřuje, může být v dané věci přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.).
30. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
31. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
32. Dovolatel oběma soudům vytýká nesprávnost závěru, že je osobou dlužníku blízkou. Takový závěr však neobsahuje ani rozsudek insolvenčního soudu, ani rozsudek odvolacího soudu. Naopak, odvolací soud (k odvolací námitce dovolatele) v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč tomu tak není (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 11. odůvodnění shora a odstavec 35. odůvodnění napadeného rozhodnutí).
33. Včasnost odpůrčí žaloby opírající se o skutkovou podstatu vymezenou ustanovením § 242 insolvenčního zákona nezávisí na posouzení, zda úmyslně zkracující právního úkon byl učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké. Představa dovolatele, že platí opak, je ve zjevném rozporu s dikcí § 242 odst. 3 insolvenčního zákona (který délku doby, ve které byl učiněn právní úkon, jemuž se odporuje, s osobou blízkou nepropojuje) i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vymezující předpoklady, za nichž lze vyhovět odpůrčí žalobě podle § 242 insolvenčního zákona, představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněným pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč., a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021, sp. zn. 29 ICdo 58/2020, uveřejněným v časopise Vybraná judikatura, číslo 12, ročníku 2022, pod číslem 108.
34. K dovoláním namítané absenci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. reprodukci dovolání v odstavci 23. odůvodnění shora a text dovolání na č. l. 365 p. v.), Nejvyšší soud uvádí, že jeho judikatura je ustálena v závěru, podle kterého poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolnosti případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. např. odstavec [18] odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89. O takový případ v dané věci zjevně nešlo (napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu).
35. O „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí nemůže být řeči již proto, že dovolatel své „překvapení“ spojuje se závěrem (že je osobou dlužníku blízkou), který soudy neučinily (argumentuje právním posouzením věci, na kterém napadené rozhodnutí nespočívá a spočívat nemá).
36. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
37. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu