KSOS 37 INS 10134/2016 18 ICm 3792/2017 29 ICdo 164/2022-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. Bc. Davida Vandrovce, se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100 00, jako insolvenčního správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému KONREO, v. o. s., se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 04706498, jako insolvenčního správce dlužníka VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a. s., identifikační číslo osoby 25877950, zastoupenému Mgr. Pavlou Henzelovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, PSČ 779 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 21, PSČ 729 01, o určení neplatnosti a neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 ICm 3792/2017 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., se sídlem v Ostravě, Štramberská 2871/47, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 26823357, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2022, č. j. 18 ICm 3792/2017, 12 VSOL 418/2021-128 (KSOS 37 INS 10134/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 29. července 2021, č. j. 18 ICm 3792/2017-86, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Bc. David Vandrovec, jako insolvenční správce dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.) domáhal vůči žalovanému (KONREO, v. o. s., jako insolvenčnímu správci VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a. s.) určení, že jednostranný zápočet vzájemných pohledávek mezi VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY a. s. (dále jen „společnost VHM“) a dlužníkem ze dne 26. dubna 2016 ve výši 20 261 383,07 Kč (dále jen „první zápočet“) je neplatný (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že první zápočet ve spojení se souhlasem dlužníka je neúčinný vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016 (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jednostranný zápočet vzájemných pohledávek mezi společností VHM a dlužníkem ze dne 17. srpna 2016 ve výši 11 113 365,39 Kč (dále jen „druhý zápočet“) je neplatný (bod III. výroku).
[4] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že druhý zápočet ve spojení se souhlasem dlužníka je neúčinný vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 37 INS 10134/2016 (bod IV. výroku).
[5] Vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí část žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částek 20 261 383,07 Kč a 11 113 365,39 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod V. výroku).
[6] Rozhodl o nákladech řízení (bod VI. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 28. dubna 2016, což oznámil insolvenční soud vyhláškou ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-A-2 (zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne). [2] Dlužník měl vůči společnosti VHM splatnou pohledávku v celkové výši 20 261 383,07 Kč. [3] Společnost Hutní montáže, a. s. (dále jen „společnost HM“) uzavřela (jako postupitel) dne 22. dubna 2016 se společností VHM (jako postupnicí) smlouvu, kterou společnost HM postoupila (konkretizovanou) pohledávku za dlužníkem v celkové výši 897 393,23 EUR. [4] Společnost VHM učinila dne 26. dubna 2016 úkon směřující k započtení své pohledávky vůči dlužníku ve výši 20 261 383,07 Kč (nabytých postupní smlouvou) proti vzájemné pohledávce dlužníka. [5] Dlužník měl dále vůči společnosti VHM splatnou pohledávku v celkové výši 11 113 365,39 Kč, vzešlou z kupní smlouvy. [6] Společnost Staco Rošty CZ s. r. o. (dále jen „společnosti SR“) uzavřela (jako postupitelka) dne 27. července 2016 se společností VHM (jako postupnicí) smlouvu, kterou společnost SR postoupila (konkretizovanou) pohledávku za dlužníkem v celkové výši 115 294,21 EUR. [7] Společnost VÍTKOVICE ACCOUNTING a. s. (dále jen „společnosti VA“) uzavřela (jako postupitel) dne 10. srpna 2016 se společností VHM (jako postupnicí) smlouvu, kterou společnost VA postoupila (konkretizované) pohledávky za dlužníkem v celkové výši 9 337 861,05 Kč a 18 671,23 EUR. [8] Společnost VHM učinila dne 17. srpna 2016 úkon směřující k započtení svých pohledávek vůči dlužníku ve výši 11 113 365,39 Kč (nabytých postupními smlouvami) proti vzájemné pohledávce dlužníka. [9] Společnost VHM byla k 24. srpnu 2016 součástí koncernu a stejně jako dlužníka ho ovládala společnost VÍTKOVICE HOLDING a. s. [10] Usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSOS 37 INS 10134/2016-A-62, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce.
3. Insolvenční soud – vycházeje mimo jiné z ustanovení § 111, § 159 odst. 1 písm. d/ a g/, § 231, § 235, § 239, § 240, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 545, § 586 a § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Žalobce, který se domáhá určení neplatnosti jednostranných zápočtů, kterými společnost VHM započetla pohledávky za dlužníkem vůči pohledávkám dlužníka, nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázka platnosti započtení by měla být řešena jako otázka předběžná v žalobě na plnění. Rozhodnutí o neplatnosti jednostranných zápočtů by totiž nevypovídalo ničeho o existenci započítávaných pohledávek dlužníka. Jinými slovy, rozhodnutím by nebylo postaveno na jisto, že žalovaný nezpochybní existenci pohledávek dlužníka a bude dobrovolně plnit ve prospěch jeho majetkové podstaty.
5. K žalobcem podané odpůrčí žalobě je třeba vycházet z toho, že insolvenční zákon sankcionuje neúčinností pouze právní jednání dlužníka, nikoliv právní jednání třetích osob. Právním jednáním třetích osob tak podle insolvenčního zákona odporovat nelze. Společnost VHM učinila ve vztahu k dlužníku jednostranné započtení, k čemuž není třeba souhlas dlužníka. Mlčení dlužníka ohledně započtení provedených společností VHM nelze považovat za právní jednání. Žalobce se konstrukcí „součinnosti“ dlužníka snaží obejít zákonný požadavek, že odpůrčí žalobou může být napadeno pouze právní jednání dlužníka. V projednávané věci však společnost VHM provedla první a druhý zápočet jako jednostranná právní jednání a žaloba tudíž nemůže být v tomto rozsahu úspěšná.
6. Namítá-li žalobce, že dlužník a společnost VHM jsou koncernově propojeni, pak jednotlivé obchodní společnosti, které tvoří koncern, jsou nadále samostatnými „entitami“. Nelze proto usuzovat, že jednání jedné osoby v rámci koncernu se považuje za jednání druhé osoby a naopak. Žalobce v řízení netvrdil ani neprokazoval, že zápočty byly provedeny na základě koncernového pokynu.
7. Nároky žalobce na vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty dlužníka byly vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť obstojí samostatně.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. června 2022, č. j. 18 ICm 3792/2017, 12 VSOL 418/2021-128 (KSOS 37 INS 10134/2016), odmítl odvolání proti bodu V. výroku rozsudku insolvenčního soudu (první výrok), potvrdil rozsudek v bodech I., II., III., IV. a VI. výroku (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje mimo jiné z ustanovení § 2 písm. d/, § 111, §159 odst. 1 písm. d/ a g/, § 160, § 231, § 235, § 239 odst. 1, § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona a z ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (blíže označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
10. Insolvenční soud správně dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jednostranných zápočtů učiněných společností VHM. Rozhodnutím o neplatnosti jednostranných zápočtů by totiž nebyl vytvořen pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků sporu, neboť toto rozhodnutí by nevypovídalo ničeho o existenci započítávaných pohledávek.
11. Správné jsou i závěry insolvenčního soudu ohledně odpůrčí žaloby. Na základě insolvenčního zákona lze odporovat jednáním dlužníka, nikoliv jednáním třetí osoby. V projednávané věci však učinila jednostranné zápočty společnost VHM. V řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by dlužník v souvislosti s jednostrannými zápočty projevoval nějakým způsobem svoji vůli.
12. Žalobce podal dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu (poměřováno obsahem dovolání), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Dovolatel namítá, že je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti prvního a druhého zápočtu. Žaloba na určení má místo i tam, kde jsou možné žaloby na plnění, jestliže jejich prostřednictvím lze předejít mnohosti nebo komplikovanosti žalob na plnění. Rozhodnutí o neplatnosti započtení totiž odstraní riziko zdlouhavých, nákladných a neefektivních sporů o plnění každé z dotčených pohledávek.
14. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem, že nešlo o právní jednání dlužníka. Míní, že souhlasil-li dlužník se započtením, nebo (naopak) nenamítl- li (v souladu s § 586 o. z.) relativní neplatnost započtení, pak tím společnosti VHM umožnil, aby do majetkové podstaty nemusela řádně splnit svůj dluh, respektive jí umožnil přivodit zánik pohledávky jinak než splněním. Na takovou situaci je dle dovolatele třeba hledět tak, jako by se dlužník se společností VHM na započtení dohodl. Přístup odvolacího soudu odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně „rozsudku“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 490/2015. Smyslu a účelu právní úpravy odpovídá výklad, podle kterého při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek lze v rámci insolvenčního řízení odporovat rovněž právnímu jednání, které se týká majetku dlužníka a naplňuje znaky neúčinného „právního úkonu“ ve smyslu ustanovení § 111 nebo § 235 a násl. insolvenčního zákona, učiněného osobou od dlužníka odlišnou, která je nicméně spolu s dlužníkem podrobena jednotnému řízení a tvoří s ním koncern.
15. Dovolatel dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že měl odporovat i právním jednáním, ze kterých vzešly pohledávky použité k započtení. Smyslem právní úpravy odporovatelnosti obsažené v insolvenčním zákoně podle dovolatele není postihnout veškerá právní jednání, která dlužník „historicky provedl“, a není tak nutné odporovat „vždy a bez výjimky“ jednáním, ze kterých vzešly pohledávky, které zanikly, či byly jinak vypořádány „závadným“ (odporovatelným) právním jednáním. Naopak odporována by měla být až taková právní jednání, na základě kterých došlo k naplnění podmínek ustanovení § 111 a § 235 a násl. insolvenčního zákona, lhostejno o jaké právní jednání se jedná.
16. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
17. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ohledně dovolatelem předestřených právních otázek v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
18. S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a k době vydání rozhodnutí o úpadku žalobce (25. srpna 2016) je pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka stále rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019, což Nejvyšší soud zohlednil i při zkoumání přípustnosti dovolání.
19. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován; srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 22/2017 (dále jen „R 22/2017“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sb. rozh. obč.
20. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; srov. např. opět R 22/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu].
21. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)]. Ustálené judikatorní závěry k § 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, respektive k ustanovení § 80 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014, se pak uplatňují i při zkoumání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 6037/2016, uveřejněný pod číslem 82/2019 Sb. rozh. obč.).
22. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe, přičemž ani Nejvyšší soud nemá pochybnost o tom, že požadované určení nemůže odvrátit případné budoucí spory účastníků (ve smyslu žalob na plnění ohledně vymožení pohledávek dlužníka za společností VHM, respektive při uplatnění těchto pohledávek v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti VHM).
23. Nejvyšší soud se otázkou, zda v intencích insolvenčního zákona lze odporovat toliko právnímu jednání dlužníka, zabýval v rozsudku ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 85/2021 (na podkladě odpůrčí žaloby podané žalobcem v rámci téhož insolvenčního řízení), kde uzavřel, že pravidla upravená insolvenčním zákonem ohledně odporovatelných právních jednáních omezují v právním jednání (ve všech jeho formách, včetně opomenutí) dlužníka (nikoliv jeho věřitele). Jinými slovy, je-li takovým právním jednáním právní jednání směřující k započtení věřitelovy pohledávky proti pohledávce dlužníka, pak lze závěr, že může jít o neúčinné právní jednání přijmout jen tehdy, je-li započtení (bez zřetele k tomu, kdo další se na něm podílel) právním jednáním dlužníka.
24. V poměrech dané věci tím, kdo učinil jednostranné právní jednání směřující k započtení aktivní pohledávky (pohledávky použité k započtení) proti pasivní pohledávce (pohledávce, proti které je započítáváno), nebyl dlužník, nýbrž dlužníkův věřitel (společnost VHM). Uvedené přitom plyne ze skutkových závěrů, jež ve věci učinily oba soudy (z nichž dovolací soud při posouzení správnosti právního posouzení odvolacího soudu vychází, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.). V právní rovině tedy nelze přijmout úsudek, že první a druhé započtení bylo (též nebo dokonce jen) právním jednáním dlužníka.
25. K námitce dovolatele, že právní jednání učinila osoba od dlužníka odlišná, která však s dlužníkem tvoří koncern a právní jednání se týká majetku dlužníka, lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021 (jde opět o rozhodnutí o odpůrčí žalobě podané žalobcem v rámci téhož insolvenčního řízení); v něm Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož jen proto, že věřitel s dlužníkem tvořil koncern, nebo proto, že šlo o osoby (obchodní korporace) navzájem si blízké, nelze jednostranné právní jednání, jímž dlužníkův věřitel započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, pokládat za právní jednání dlužníka (nebo též za právní jednání dlužníka). K tomu, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu osoby v tomto poměru nadále chápe jako odlišné subjekty, srov. rovněž např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněného pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč.
26. Uzavřel-li odvolací soud, že právnímu jednání společnosti VHM (prvnímu a druhému zápočtu) nelze odporovat, neboť nejde o právní jednání
dlužníka, je jeho právní posouzení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
27. Uvedené zároveň odvolacímu soudu plně postačovalo k tomu, aby potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ohledně zamítnutí odpůrčí žaloby (srov. druhý výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil body II. a IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu); proto nemá smysl odpovídat na další otázku položenou dovolatelem, zda je možné odporovat „samotnému“ započtení, aniž by byla odpůrčí žalobou napadena též právní jednání, z nichž vzešly započítávané pohledávky. Odpověď na danou otázku totiž nemůže mít vliv na výsledek dovolacího řízení (nejde-li v případě prvního a druhého zápočtu o právní jednání dlužníka, nemá smysl dále zkoumat, zda by bylo možno těmto právním jednáním odporovat samostatně, popřípadě ve spojení s předchozími právními jednáními) a dovolání je nepřípustné jako celek. K tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu