KSOS 36 INS 28244/2019
4 ICm 2452/2021
29 ICdo 19/2023-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Nikolaose Antoniadise, se sídlem v Düsseldorfu, Bleichstrasse 14, PSČ
402 11, Spolková republika Německo, jako insolvenčního správce dlužníka Baur
Formschaumtechnik s. r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem,
se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, PSČ 186 00, proti žalovanému České
republice - Úřadu práce České republiky, se sídlem v Praze 7, Dobrovského
1278/25, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 72496991, zastoupenému JUDr.
Jiřím Solilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, PSČ 110 00, o
určení neúčinnosti právního jednání a vydání peněžitého plnění do majetkové
podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 2452/2021, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Baur Formschaumtechnik s. r. o., se
sídlem ve Valašském Meziříčí, Solární 870, PSČ 757 01, identifikační číslo
osoby 27830543, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS
28244/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
22. listopadu 2022, č. j. 4 ICm 2452/2021, 13 VSOL 291/2022-91 (KSOS 36 INS
28244/2019), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2022, č. j. 4 ICm
2452/2021, 13 VSOL 291/2022-91 (KSOS 36 INS 28244/2019), a rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 1. července 2022, č. j. 4 ICm 2452/2021-68, se zrušují a
věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze
dne 1. července 2022, č. j. 4 ICm 2452/2021-68, zamítl žalobu, kterou se
žalobce (Nikolaos Antoniadis, jako insolvenční správce dlužníka Baur
Formschaumtechnik s. r. o.) domáhal určení, že platba dlužníka ze dne 13.
března 2020 v částce 383 598 Kč, a to ve prospěch účtu žalovaného (České
republiky - Úřadu práce České republiky), jako plnění za osoby zdravotně
postižené za rok 2019, je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku);
zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení
částky 383 598 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a rozhodl o
nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud se neztotožnil s názorem žalobce, že pohledávka
žalovaného, na kterou dlužník plnil, je běžnou (nikoliv přednostní)
pohledávkou, která měla být přihlášena do insolvenčního řízení. K tomu uzavřel,
že dlužník jako zaměstnavatel s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru,
který je povinen zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného
podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců, plní (může plnit) povinný
podíl osob se zdravotním postižením odvodem do státního rozpočtu. Odvod do
státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c/ zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou
podstatou podle § 169 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť dlužník měl povinnost
odvést platbu ve výši 383 598 Kč za osoby se zdravotním postižením za rok 2019
jako pohledávku státu do státního rozpočtu prostřednictvím žalovaného podle
zvláštního právního předpisu a v souladu s „insolvenčním řízením“. Kdyby
povinnost k odvodu do státního rozpočtu vznikla až po rozhodnutí o úpadku
dlužníka, měl by odvod povahu pohledávky za majetkovou podstatou.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů insolvenčního soudu a s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že právní jednání, jímž
dlužník poruší pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž
by šlo o případ, kdy to dovoluje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude
zásadně právním jednáním, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů
nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Uvedl, že v přezkoumávané
věci pohledávka státu vůči dlužníku z titulu odvodu do státního rozpočtu podle
§ 81 odst. 2 písm. c/ zákona o zaměstnanosti za rok 2019 vznikla „uplynutím
tohoto roku“, tj. až po zahájení insolvenčního řízení, splatnou se stala 15.
února 2020 a po zahájení insolvenčního řízení (dne 13. března 2020) byla také z
větší části dlužníkem uhrazena. Jelikož pohledávka vznikla před rozhodnutím o
úpadku dlužníka, jde i podle odvolacího soudu o pohledávku postavenou na roveň
pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního
zákona (byť důvodová zpráva k textu daného ustanovení nehovoří o pohledávkách
státu – úřadu práce vyplývajících ze zákona o zaměstnanosti). Odvolací soud tak
uzavřel, že platba dlužníka nemůže být neúčinným jednáním, neboť dlužník takto
po zahájení insolvenčního řízení hradil pohledávku postavenou na roveň
pohledávkám za majetkovou podstatou (v souladu s § 111 odst. 2 insolvenčního
zákona).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně dovodil, že odvod
vyplývající z § 81 odst. 2 písm. c/ zákona o zaměstnanosti je pohledávkou
postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm.
c/ insolvenčního zákona. Podle dovolatele však označené ustanovení postihuje
pouze pohledávky dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů. V dané věci tak jde o
běžnou pohledávku, kterou je nutné přihlásit do insolvenčního řízení.
7. Nadto dovolatel poukazuje na to, že daný odvod není ani výjimkou dle
§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy úkonem ke splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací
povinnosti a ke splnění procesních sankcí. K výkladu § 111 odst. 2
insolvenčního zákona odkazuje na judikaturu dovolacího soudu a uvádí, že
výjimka upravená v tomto ustanovení musí být vykládána restriktivně.
8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu
za správné.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených
v § 238 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro
řešení dovoláním otevřené otázky neúčinnosti platby dlužníka podle § 111
insolvenčního zákona, jde-li o úhradu odvodu při plnění povinnosti zaměstnávat
osoby se zdravotním postižením ve smyslu § 81 zákona o zaměstnanosti, když
potud jde o otázku Nejvyšším soudem dosud nezodpovězenou.
12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení zákona o zaměstnanosti, insolvenčního zákona a zákona č. 118/2000
Sb.:
Podle § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti zaměstnavatelé s více než 25
zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním
postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců
zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. U zaměstnavatelů, kteří jsou agenturou
práce podle § 14 odst. 3 písm. b/, se do celkového počtu zaměstnanců v
pracovním poměru nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k
výkonu práce k uživateli. Podle § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti povinnost uvedenou v odstavci 1
zaměstnavatelé plní a/ zaměstnáváním v pracovním poměru, b/ odebíráním výrobků
nebo služeb od zaměstnavatelů, se kterými Úřad práce uzavřel dohodu o uznání
zaměstnavatele (§ 78), nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo
odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou
osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo
zadáváním zakázek těmto osobám, nebo c/ odvodem do státního rozpočtu, nebo
vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a/ až c/. Podle § 111 insolvenčního zákona nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je
dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do
ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo
určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité
závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit
jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1). Omezení
podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených
zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého
hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti
a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na
uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim
postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech
splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odstavec 2). Podle § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. března 2019, pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou
podstatou jsou (též) pohledávky státu – Úřadu práce České republiky za náhradu
mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních
předpisů. Podle § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. dubna
2019 do 30.
června 2021, pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou jsou (též) pohledávky státu – Úřadu práce České republiky
za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům, a za prostředky odvedené podle
zvláštních právních předpisů a pohledávky státu – správce daně vzniklé na
základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace nebo
povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle
zákona upravujícího daň z přidané hodnoty. Dle § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. července 2021, pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou
podstatou jsou (též) dosud, pohledávky státu - Úřadu práce České republiky za
náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům, za náhradní výživné podle jiného zákona a
za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů a pohledávky státu -
správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v
případě reorganizace nebo povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě
nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. krajská pobočka Úřadu práce místně
příslušná podle § 4 odst. 2 neprodleně od uplatnění mzdových nároků alespoň
jedním ze zaměstnanců písemně vyzve zaměstnavatele, aby nejpozději do 7 dnů od
doručení výzvy předložil písemný seznam dlužných mzdových nároků všech svých
zaměstnanců za rozhodné období. Zaměstnavatel je povinen této výzvě v uvedené
lhůtě vyhovět a současně prokázat krajské pobočce Úřadu práce, zda provedl v
rozhodném období u zaměstnance srážky a odvody podle zvláštních právních
předpisů. Podle § 11 zákona č. 118/2000 Sb. krajská pobočka Úřadu práce oznámí bez
zbytečného odkladu soudu nebo správci, kterým zaměstnancům a v jaké výši Úřad
práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce mzdové nároky
uspokojil (odstavec 1). Jestliže Úřad práce České republiky prostřednictvím
krajské pobočky Úřadu práce neuspokojil mzdové nároky ve výši uplatňované
zaměstnancem nebo mzdové nároky nepřiznal vůbec, může je zaměstnanec uplatnit
spolu s dalšími peněžitými pohledávkami, které má vůči zaměstnavateli, v
insolvenčním řízení (odstavec 2). Na Úřad práce České republiky přechází do
výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků (§ 8 až 10) mzdový nárok
zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku
zaměstnavatele, uplatní Úřad práce České republiky pohledávky jednotlivých
zaměstnanců v insolvenčním řízení (odstavec 3). Podle § 12 zákona č. 118/2000 Sb. není-li dále stanoveno jinak, zaniká
povinnost zaměstnavatele uhradit Úřadu práce České republiky finanční
prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona, a částky odpovídající
srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské
pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v rozsahu, v
němž tyto pohledávky nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení, dnem právní moci
usnesení, jímž se insolvenční řízení končí (odstavec 1).
Zaměstnavatel je
povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené
zaměstnanci podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které
Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl
podle zvláštních právních předpisů, v případech, kdy soud pravomocně a/ rozhodl
o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, b/ rozhodl o tom,
že dlužník není v úpadku, c/zrušil konkurs z jiného důvodu než po splnění
rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující, a
to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl krajskou pobočkou Úřadu práce písemně
vyzván k jejich úhradě (odstavec 2). Zaměstnavatel je též povinen uhradit Úřadu
práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto
zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České
republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních
právních předpisů, v případě, že moratorium vyhlášené před zahájením
insolvenčního řízení zaniklo aniž bylo zahájeno insolvenční řízení, a to do 15
pracovních dnů ode dne, kdy byl krajskou pobočkou Úřadu práce písemně vyzván k
jejich úhradě (odstavec 3). Jestliže zaměstnavatel neuhradil Úřadu práce České
republiky finanční prostředky ve lhůtě uvedené v odstavcích 2 a 3, je v
prodlení. Po marném uplynutí této lhůty je povinen uhradit úroky z prodlení
(odstavec 4).
17. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona
o zaměstnanosti a insolvenčního zákona (s dále uvedenou výjimkou) již v době
rozhodnutí o úpadku dlužníka (16. září 2020), jakož i v době provedení sporné
platby (13. března 2020), a později nedoznala změn. Ustanovení zákona č.
118/2000 Sb. v rozhodném znění (do 30. června 2023) platila v citované podobě
již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (16. září 2020), přičemž pozdější změny
právní úpravy nemají na níže předestřené úvahy žádný vliv. Smysl citace § 169
odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona v různých zněních, včetně určení pro věc
rozhodného znění tohoto ustanovení, ozřejmí Nejvyšší soud v rámci dalšího
výkladu.
18. K rozhodnému „insolvenčnímu právu“ Nejvyšší soud doplňuje, že
vzhledem k době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (2. prosince
2019, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu) se s přihlédnutím k
části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb.,
kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb.,
kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů
rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, uplatní pro dané insolvenční řízení (a spory jím
vyvolané) insolvenční zákon v rozhodném znění (účinném do 30. září 2024) i v
době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/
a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná
ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
19. V nyní projednávané věci odvolací soud zamítl žalobu o určení
neúčinnosti předmětné platby s odůvodněním, že představuje pohledávku
postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1
písm. c/ insolvenčního zákona.
20. Nejvyšší soud předesílá, že jeho dosavadní judikatura je ustálena v
závěru, že pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou
mají zvláštní (výlučné) postavení. U těchto pohledávek není podstatné, zda
vznikly před nebo po zahájení insolvenčního řízení (jejich výlučnost je dána
jejich charakterem). V insolvenčním řízení se nepřihlašují, nýbrž se uplatňují
vůči insolvenčnímu správci (srov. § 203 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR
16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále též jen „R 54/2012“), či rozsudek ze dne 15. června 2022, sen. zn. 29
ICdo 74/2021, uveřejněný pod číslem 39/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
21. Otázkou povahy výčtů pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona) a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) se Nejvyšší soud zabýval
rovněž již v R 54/2012, v němž dovodil, že jde o výčty taxativní. K tomuto
závěru se následně přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 31. srpna 2016,
sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněného pod číslem 17/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo
3572/2019, či v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020,
uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb.,
který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6.
volebním období (2010–2013) jako tisk č. 929/0, ve své obecné části v bodu iv.
k režimu pohledávek ve smyslu § 168 a § 169 insolvenčního zákona pak mj.
zmiňuje následující:
„Připouští-li úpadkové právo prioritní postavení některých pohledávek, je
nevyhnutelné, aby byl jejich výčet taxativní a aby právní úprava neumožňovala
rozšiřování toho výčtu jinými zákony. Opačný postup by odporoval zásadě
transparentnosti a předvídatelnosti úpadkového práva a způsoboval by značnou
nestabilitu tržního prostředí (na úkor ekonomické stability a růstu). Všeobecně
se proto doporučuje tuto otázku jasně vymezit a ujistit tak věřitele o jejich
právech v čase vstupu do závazkových vztahů s dlužníkem. Tímto směrem jde i
předkládaný návrh, který je motivován snahou vyloučit přednostní uspokojování
pohledávek zaváděním zvláštních norem mimo insolvenční rámec. Ministerstvo
spravedlnosti se staví negativně ke snahám o rozšíření taxativního výčtu
pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postaveným
vyjmenovaných v ustanovení § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Tento výčet byl
předmětem důkladných diskusí již při samotné přípravě insolvenčního zákona.“
23. Jelikož výčet prioritních pohledávek v § 169 a § 168 insolvenčního
zákona je výčtem taxativním, přičemž jde o výčet, který prolamuje jednu ze
základních zásad insolvenčního řízení, podle které se nároky obecných věřitelů
(nezajištěných věřitelů) uspokojují podle principu par conditio creditorum
(pari passu), promítnutou v textu § 1 písm. a/ a § 5 písm. b/ insolvenčního
zákona, jde tak o výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně. K
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo
19/2022.
24. K pohledávkám státu – Úřadu práce České republiky ve smyslu § 169
odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona pak komentářová literatura uvádí, že jde
o pohledávky navazující na režim podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně
zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých
zákonů. Žádný z komentářů přitom nedovozuje, že by mezi tyto pohledávky mohl
spadat i odvod zaměstnavatele podle § 81 odst. 2 písm. c/ zákona o
zaměstnanosti. K tomu srov. Sprinz, Petr a kol. Insolvenční zákon: komentář.
Praha: C. H. Beck, 2019, s. 463; Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční
zákon. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 673.
25. Z výše uvedeného vyplývá, že výklad odvolacího soudu, který podřadil
odvod zaměstnavatele podle § 81 odst. 2 písm. c/ zákona o zaměstnanosti pod
pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, není
správný. Pod pojem „pohledávky státu – Úřadu práce České republiky za náhradu
mzdy vyplacené zaměstnancům (…) a za prostředky odvedené podle zvláštních
právních předpisů“ uvedený v § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona totiž
nelze podřadit jakékoliv pohledávky Úřadu práce České republiky. I z důvodové
zprávy k insolvenčnímu zákonu, na kterou v dovolání poukazoval dovolatel, se
podává, že záměrem zákonodárce při přijímání insolvenčního zákona bylo, aby
takto zvýhodněny byly pohledávky státu v označeném ustanovení výslovně
specifikované. Těmi jsou především náhrada za vyplacené mzdy a odvody s nimi
související (např. podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti), které stát proplatil
(prostřednictvím Úřadu práce České republiky) za dlužníka v platební
neschopnosti podle zákona č. 118/2000 Sb. (srov. § 7 odst. 1 a § 12 odst. 1
označeného zákona). Pohledávka Úřadu práce České republiky, na kterou plnil
dlužník žalobou zpochybněnou platbou, vyplývající naproti tomu ze zákona o
zaměstnanosti, mezi tyto pohledávky nepatří.
26. Ostatně, zjevná provázanost na zákon č. 118/2000 Sb. plynula i ze
způsobu, jakým bylo příslušné sousloví až do 31. března 2019 začleněno (tehdy
jako jediné) v textu § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Slovní
spojení „pohledávky státu - Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy
vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních
předpisů“, totiž zjevně kopírovalo formulace obsažené v době, kdy se stal
účinným insolvenční zákon (1. ledna 2008), v § 7 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb.
(„srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů“), v § 10 odst. 1 větě
první zákona č. 118/2000 Sb. („Úřad práce před uspokojením mzdových nároků
podle § 8 z nich provede srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů,
které měl provést zaměstnavatel za zaměstnance za příslušná měsíční období.“) a
v § 12 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. („Není-li dále stanoveno jinak, zaniká
povinnost zaměstnavatele uhradit úřadu práce finanční prostředky vyplacené
zaměstnanci podle tohoto zákona, a částky odpovídající srážkám a odvodům, které
úřad práce odvedl podle zvláštních právních předpisů.“) Stejné formulace lze
nalézt (jen s upřesněním označení Úřadu práce v § 10 odst. 1 větě první a v §
12 odst. 1) v aktuálním znění zákona č. 118/2000 Sb.
27. Změna § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona provedená s
účinností od 1. dubna 2019 zákonem č. 80/2019 Sb., kterým se mění některé
zákony v oblasti daní a některé další zákony, (tím, že na konci textu se
doplnila slova „a pohledávky státu - správce daně vzniklé na základě povinnosti
provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace nebo povinnosti provést
opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího
daň z přidané hodnoty“), význam původního sousloví nezměnila jeho interpretaci
nijak neztížila. Totéž však nelze říci o změně § 169 odst. 1 písm. c/
insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. července 2021 zákonem č.
588/2020 Sb., o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o náhradním výživném). Částí devátou tohoto zákona
(Změna insolvenčního zákona), § 24, byla totiž v § 169 odst. 1 písm. c/
insolvenčního zákona za slova „za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům“ vložena
slova „za náhradní výživné podle jiného zákona“. Tím se ovšem původní sousloví,
jehož obě části se pojily se zákonem č. 118/2000 Sb., rozdělilo na dvě části, z
nichž v jedné zůstalo slovní spojení „pohledávky státu - Úřadu práce České
republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům,“ a ve druhé pak slovní
spojení „a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů“, mezi něž
se vklínilo ono „náhradní výživné podle jiného zákona“.
28. Vládní návrh zákona o náhradním výživném projednávala Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období 2017 - 2021 jako
tisk č. 898, přičemž text § 24 tohoto návrhu (zahrnující v bodu 1. citované
doplnění § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a v bodu 2. pak doplnění §
398 odst. 4 insolvenčního zákona) se až do přijetí zákona nezměnil. Zvláštní
část důvodové zprávy k onomu zákonu [Část devátá – Změna insolvenčního zákona
(k § 24)] pak změnu (doplnění) § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona
nijak nekomentuje (věta, podle které: „Náhradní výživné se doplňuje do
ustanovení řešící způsoby oddlužení, aby se pohledávka za náhradní výživné
uspokojovala po pohledávce na výživném“, se zjevně týká jen doplnění § 398
odst. 4 insolvenčního zákona). Odtud lze minimálně uzavřít, že oddělením
slovního spojení „a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů“
od slov „pohledávky státu - Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy
vyplacené zaměstnancům,“ zákonodárce nezamýšlel změnu významu daného slovního
spojení (navenek takový záměr nijak neprojevil); jeho interpretaci tím však
ztížil.
29. V situaci, kdy oba soudy citovaly § 169 odst. 1 písm. c/
insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. července 2021 (srov. odstavec 16.
odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu a odstavec 13. odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), nelze vyloučit, že je při zkoumání skutečného významu daného
slovního spojení zmátlo právě jeho (nešťastné) odpojení od slov „pohledávky
státu - Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům“. K
tomu však budiž dodáno, že v situaci, kdy insolvenční řízení na majetek
dlužníka bylo zahájeno a účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení
nastaly 2. prosince 2019, přičemž sporná platba se uskutečnila již 13. března
2020 a rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno (a zveřejněno v insolvenčním
rejstříku) 16. září 2020, zněním § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona
rozhodným pro posouzení, zda v době úhrady šlo o pohledávku postavenou na roveň
pohledávkám za majetkovou podstatou, mohlo být jen znění účinné do 30. června
2021, které pochybnosti o svém významu vyvolat nemělo.
30. Nejvyšší soud proto uzavírá, že pohledávka z titulu odvodu dle § 81
odst. 2 písm. c/ zákona o zaměstnanosti vzniklá po zahájení insolvenčního
řízení, avšak před rozhodnutím o úpadku, nespadá do výčtu pohledávek za
majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) ani pohledávek postavených na
roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona).
Pohledávka proto mohla být uplatněna pouze přihláškou pohledávky do
insolvenčního řízení.
31. Na základě argumentace obsažené v dovolání pak zbývá posoudit, zda
předmětná platba spadá pod výjimky uvedené v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.
32. K výjimkám dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud
opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že tyto výjimky je třeba rovněž vykládat
restriktivně. Zároveň uvedl, že výluky obsažené v § 111 odst. 2 insolvenčního
zákona jsou zaměřeny na ty nejnutnější povinnosti dlužníka směřující k ochraně
majetku dlužníka, předcházení škod, ochraně vyživovaných osob či zachování
účelu procesních sankcí. V tomto duchu je pak nutné vykládat i výjimku o
zvláštních právních předpisech (výjimka ohledně placení pohledávek dle § 168 a
§ 169 insolvenčního zákona je pouze upřesněním způsobu uspokojování těchto
pohledávek a mezi zkoumanými výjimkami má specifické postavení oproti
zbývajícím, a to i proto, že byla doplněna až s účinností od 1. ledna 2014). K
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo
156/2017, uveřejněný pod číslem 61/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 61/2020“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016,
sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník
2018, pod číslem 53 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 13. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 1498/17).
33. Zákonodárce tedy neměl na mysli jakékoli zvláštní právní předpisy,
zejména ne takové, které se vztahují na všechny podnikatele nebo
zaměstnavatele. Tato výjimka vyslovuje vcelku samozřejmé pravidlo, že dlužník
vykonávající nějakou specifickou až rizikovou činnost, při níž je třeba
dodržovat speciální povinnosti ve vztahu k ochraně zdraví, zajištění
bezpečnosti, čistého životního prostředí apod., je povinen tyto povinnosti
nadále plnit, aby byly zmíněné hodnoty chráněny. Jde tak v uvedeném smyslu o
stejnou výjimku jako při odvracení hrozící škody nebo při plnění vyživovací
povinnosti. Obdobně by mohly být příkladem uvedeny povinnosti při provádění
činností či podnikání v energetice, chemickém a zbrojním průmyslu nebo v
oblasti nakládání s nebezpečnými látkami a odpady. K tomu srov. opět R 61/2020,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo
97/2018, uveřejněný pod číslem 26/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
34. Promítnuto do poměrů dané věci a při zohlednění výše uvedených
judikatorních závěrů pak nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti ani o tom, že
platba odvodu do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c/ zákona o
zaměstnanosti není právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených
zvláštními právními předpisy ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona a
nespadá ani pod žádnou z dalších výjimek formulovaných v předmětném ustanovení.
35. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který uzavřel, že o neúčinné
právní jednání nejde z důvodu, že dlužník platbou odvodu (při plnění povinnosti
zaměstnávat osoby se zdravotním postižením) ve smyslu § 81 zákona o
zaměstnanosti hradil pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou
podstatou, tedy není správné.
36. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolací soudu, platí
také na rozhodnutí insolvenčního soudu, proto Nejvyšší soud podle § 243e odst.
2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil insolvenčnímu soudu
k dalšímu řízení.
37. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu