USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Ing. Františka Červenky, se sídlem v Praze 6, Krásného 8/351, PSČ 162
00, jako insolvenčního správce dlužníka Ž. J., zastoupeného Mgr. Karlem
Hnilicou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, PSČ 120 00, proti
žalovanému JB PROPERTY, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Ruská 2537/81a, PSČ 100
00, identifikační číslo osoby 27864839, zastoupenému Mgr. Pavlem Čvančarou,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, PSČ 150 00, o odpůrčí žalobě,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 ICm 385/2011, jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužníka Ž. J., vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. MSPH 78 INS 7618/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024, č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH
486/2022-690 (MSPH 78 INS 7618/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
1. Odpůrčí žalobou podanou 16. února 2011 se žalobce (Ing. František Červenka,
jako insolvenční správce dlužníka Ž. J.) domáhal vůči žalovanému (JB PROPERTY,
s. r. o.) určení, že kupní smlouva uzavřená 20. března 2007 mezi dlužníkem
(jako prodávajícím) a žalovaným (jako kupujícím), jejímž předmětem byla
označená bytová jednotka s podílem na společných částech domu a pozemku (dále
jen „bytová jednotka“), je právně neúčinná.
2. Rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 78 ICm 385/2011-54, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Vyhověl odpůrčí žalobě (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o nákladech státu (bod III.
výroku).
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem z 8. ledna 2014 č. j. 78
ICm 385/2011, 103 VSPH 344/2012-98 (MSPH 78 INS 7618/2009):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 5. června 2012 tak, že žalobu
zamítl (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o
nákladech státu (třetí výrok).
4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2016, sen. zn.
29 ICdo 44/2014 [jde o rozsudek posléze uveřejněný pod číslem 117/2017 Sb.
rozh. obč., který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Usnesením ze dne 1. března 2017, č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH
344/2012-154 (MSPH 78 INS 7618/2009), odvolací soud zrušil rozsudek
insolvenčního soudu ze dne 5. června 2012 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
6. Rozsudkem ze dne 15. srpna 2017, č. j. 78 ICm 385/2011-191, insolvenční soud:
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
7. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 6. února 2019, č. j. 78
ICm 385/2011, 103 VSPH 1/2018-214 (MSPH 78 INS 7618/2009):
[1] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 15. srpna 2017 v bodech I. a
III. výroku a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok).
[2] Odmítl odvolání proti bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu ze dne
15. srpna 2017 (druhý výrok).
8. Rozsudkem ze dne 11. května 2022, č. j. 78 ICm 385/2011-600, insolvenční
soud:
[1] Žalobě vyhověl (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (bod II. výroku), o
nákladech státu (bod III. výroku) a o soudním poplatku (bod IV. výroku).
9. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. června 2023, č. j.
78 ICm 385/2011, 103 VSPH 486/2022-636 (MSPH 78 INS 7618/2009):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v
bodech I., III. a IV. výroku (první výrok, část věty před středníkem).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v
bodu II. výroku jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (první
výrok, část věty za středníkem).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
10. Rozsudkem ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 162/2023, Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. června 2023 a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
11. Rozsudkem ze dne 21. srpna 2024, č. j. 78 ICm 385/2011, 103 VSPH
486/2022-690 (MSPH 78 INS 7618/2009), odvolací soud:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v
bodech I., III. a IV. výroku (první výrok, část věty před středníkem).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. května 2022 v
bodu II. výroku jen tak, že určil jinou výši náhrady nákladů řízení (první
výrok, část věty za středníkem).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
12. Odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že je důvod vyhovět
odpůrčí žalobě, jelikož kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu §
242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), když dlužník jím zkrátil označeného věřitele a byl veden nepřímým
úmyslem tak učinit a žalovanému tento úmysl dlužníka (úmysl dlužníka cum animo
fraudandi) byl znám, respektive mu musel být znám se zřetelem ke všem
okolnostem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení právní otázky, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, potažmo na vyřešené právní
otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
14. Konkrétně má jít o otázku včasnosti uplatnění odpůrčího nároku, když
žalobce v odpůrčí žalobě uplatnil jako důvod neúčinnosti to, že šlo o „právní
úkon bez přiměřeného protiplnění“ (ve smyslu § 240 insolvenčního zákona). O
tento právní úkon přitom podle soudů nešlo. Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku
dlužníka nastaly 18. února 2010, uplynula prekluzívní lhůta k uplatnění
odpůrčího nároku 18. února 2011, takže k rozšíření žaloby (o skutkovou podstatu
dle § 242 insolvenčního zákona) došlo až po uplynutí oné prekluzívní lhůty.
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá,
případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
III. Přípustnost dovolání
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. Dovolatel podle obsahu dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech
výrocích.
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, vycházeje
z toho, že dovolání může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil a potvrdil rozsudek insolvenčního soudu
v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného
rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jelikož přípustnost dovolání proti výroku
o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
20. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu
IV. výroku o soudním poplatku, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o soudním
poplatku vylučuje § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.
21. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve
vyhovujícím výroku o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, pro něž potud neplatí
žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
22. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním
předestřené právní otázky souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího
soudu.
23. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo
12/2020, uveřejněném pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R
101/2022“), vysvětlil, že lze-li na základě vylíčení rozhodujících skutečností
v odpůrčí žalobě při nezměněném žalobním návrhu (petitu) posoudit právní
jednání dlužníka jako neúčinné podle § 111 insolvenčního zákona, není takovému
posouzení na překážku skutečnost, že žalobce požadoval určit neúčinnost
právního jednání dlužníka podle § 240 insolvenčního zákona. Tamtéž se Nejvyšší
soud podrobně zabýval rozdíly mezi změnou žaloby a jinou právní kvalifikací
téhož skutku. Při nezměněném žalobním žádání (tzv. petitu) pak vylíčení dalších
tvrzení k výzvě (poučení dle § 118a o. s. ř.) insolvenčního soudu při jednání,
které se konalo 13. března 2012 (srov. protokol o tomto jednání č. l. 36 a
následně protokol o jednání ze dne 5. června 2012, č. l. 48-49), nemění (v
intencích R 101/2022) skutkový základ sporu ani nezakládá závěr o opožděnosti
odpůrčí žaloby (co do neúčinnosti dle § 242 insolvenčního zákona). Srov. k
účinkům podání odpůrčí žaloby např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura, číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 29.
24. S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu