29 ICdo 2/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce COMMEMAX spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 - Krči, Štúrova 1701/55,
PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 61505323, zastoupeného JUDr. Robertem
Matasem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 92/21, PSČ 110
00, proti žalovanému A. M., zastoupenému Mgr. Kateřinou Sedláčkovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Ostrovní 126/30, PSČ 110 00, o
popření přihlášené pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188
ICm 219/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Labská terasa s.
r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4 - Krči, U Krčského nádraží 2044/40a, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 27914321, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. MSPH 88 INS 19378/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 82/2013-44
(MSPH 88 INS 19378/2012) a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 105/2013-48 (MSPH 88 INS
19378/2012), takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013, č. j. 188 ICm
219/2013, 101 VSPH 82/2013-44 (MSPH 88 INS 19378/2012), se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 188 ICm
219/2013-18, se mění tak, že žaloba se odmítá.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 188 ICm
219/2013, 101 VSPH 105/2013-48 (MSPH 88 INS 19378/2012), se zrušuje.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů částku
6.352,50 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 31. ledna
2013, č. j. MSPH 188 ICm 219/2013-6, odmítl podle § 202 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), žalobu,
jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v insolvenčním řízení dlužníka Labská
terasa s. r. o. v likvidaci uplatnil popření pohledávek žalovaného (rovněž
přihlášeného věřitele) a rozhodl o nákladech řízení. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Dne 7. prosince 2012 žalobce (jako přihlášený věřitel) popřel pohledávky
žalovaného ve výši 2.338.979,- Kč, 173.840,- Kč a 47.100,- Kč, přihlášené do
insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 88 INS
19378/2012. 2/ Dne 13. prosince 2012 se konalo přezkumné jednání. 3/ Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu uplynula
(marně) dne 28. prosince 2012 a žalobce nedoložil, že povinnost složit jistotu
nemá. K odvolání žalobce insolvenční soud usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. MSPH
188 ICm 219/2013-18, podle § 210a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), změnil své usnesení ze dne 31. ledna 2013 tak,
že žaloba se neodmítá. Insolvenční soud přihlédl k tomu, že žalobce – byť opožděně – dne 8. února 2013
uhradil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč a
přisvědčil jeho argumentaci, že i opožděným zaplacením „zálohy“ byl splněn účel
ustanovení § 202 insolvenčního zákona. Doplnil, že je namístě postupovat
analogicky k případu pozdní úhrady soudního poplatku, pro který platí, že
byl-li poplatek zaplacen ve lhůtě určené k odvolání proti usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku, soud usnesení o zastavení řízení
zruší. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že podanému odvolání
žalobce je možno v plném rozsahu vyhovět. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 82/2013-44 (MSPH 88 INS 19378/2012), změnil usnesení
insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013 tak, že se „nemění usnesení Městského
soudu v Praze č. j. 188 ICm 219/2013-6 ze dne 31. ledna 2013 o odmítnutí
žaloby“. Odvolací soud předně zdůraznil, že insolvenční zákon v § 200 umožňuje popření
přihlášené pohledávky věřitelem, stanoví však pro to přesná pravidla, která
jsou závazná, a od nichž se nelze odchýlit. Podle § 200 odst. 2 insolvenčního
zákona se k popření pohledávky přihlášeným věřitelem přihlíží, jen obsahuje-li
všechny náležitosti a postup podle § 43 o. s. ř. se nepoužije. Podle odstavce 3
v takovém případě soud vždy popření pohledávky odmítne. I z tohoto ustanovení
podle odvolacího soudu vyplývá, že v souvislosti s popřením pohledávky
přihlášeným věřitelem soud nemá žádnou poučovací povinnost a není povinen
vyzývat popírajícího věřitele k odstranění vad jeho popěrného úkonu, ani jej
poučovat o tom, jak je má doplnit. Mezi další zákonné náležitosti popření pohledávky, které je současně žalobou na
její popření, podle odvolacího soudu patří i složení jistoty ve výši 10.000,-
Kč popírajícím věřitelem do 15 dnů od skončení přezkumného jednání.
Nesloží-li
v této lhůtě žalobce jistotu, postupuje insolvenční soud bez dalšího podle §
202 odst. 5 insolvenčního zákona a žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil
popření pohledávky, odmítne. Odvolací soud zdůraznil, že to platí bez
jakýchkoliv výjimek, zákon prodloužení lhůty k zaplacení jistoty neumožňuje,
stejně jako je neumožňuje občanský soudní řád, který institut složení jistoty
upravuje v § 75b. Odvolací soud dále dovodil, že analogie s dodatečným zaplacením soudního
poplatku není případná, neboť povinnost platit soudní poplatek je upravena ve
speciálním zákonu (o soudních poplatcích), a nikoliv v insolvenčním zákonu nebo
v občanském soudním řádu, přičemž insolvenční zákon v § 7 nepřipouští pro
insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřené použití jiného zákona než
právě občanského soudního řádu. Usnesením ze dne 17. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 105/2013-48
(MSPH 88 INS 19378/2012), potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního
soudu ze dne 31. ledna 2013. V důvodech tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že za situace, kdy změnil
usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února 2013, je nezbytné, aby rozhodl o
odvolání, které podal žalobce proti prvnímu rozhodnutí insolvenčního soudu. Ve
shodě s důvody, pro které změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února
2013, tedy potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby ze dne 31. ledna 2013 jako věcně správné. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2013, i proti usnesení
odvolacího soudu ze dne 17. dubna 2013, podal žalobce dovolání, jímž požaduje
jejich změnu tak, že se potvrzuje usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. února
2013 a usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. ledna 2013 se mění tak, že se
žaloba neodmítá. Namítá, že obě usnesení odvolacího soudu spočívají na
nesprávném právním posouzení věci a k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že
rozhodnutí spočívají na vyřešení otázky procesního práva (výkladu ustanovení §
202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona), která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena. Dovolatel konkrétně namítá, že odvolací soud vyřešil otázku „pozdního“ složení
jistoty na náklady incidenčního sporu za přiměřeného použití ustanovení § 75b
o. s. ř. přísně formalisticky, bez ohledu na účel jistoty a na zásady a cíle
insolvenčního řízení. Připouští sice, že jistota je „obligatorním úkonem, tzn. že popírající věřitel je povinen ji složit vždy, avšak samotné složení jistoty
není zákonnou náležitostí (tj. součástí) podání – procesního úkonu popření
pohledávky, ale děje se až následně v případě tzv. formálně bezvadného úkonu
popření“. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že nelze srovnávat ustanovení § 200
insolvenčního zákona (odvolacím soudem v dané souvislosti nesprávně vyložené) a
ustanovení § 202 téhož zákona, neboť jejich smysl, účel a zařazení v
insolvenčním zákonu jsou rozdílné. Stejně tak považuje za nesprávné přiměřené
použití ustanovení § 75b o. s. ř., neboť to se váže jen k § 202 odst. 4
insolvenčního zákona.
Podle dovolatele lze naplnit smysl jistoty, a tedy dosáhnout účelu, pro který
je tato povinnost stanovena (osvědčit existenci finančních prostředků ke krytí
nákladů incidenčního sporu), až do doby pravomocného odmítnutí žaloby. Potud
dovolatel odkazuje na důvodovou zprávu k novele ustanovení § 202 insolvenčního
zákona (provedené zákonem č. 69/2011 Sb.), na názor prezentovaný v článku
Jaromíra Císaře a Hany Páskové Jistoty dle § 202 insolvenčního zákona. Bulletin
advokacie 4/2013, s. 23 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012,
sp. zn. 20 Cdo 68/2012, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu. Dovolatel dále uvádí, že z ustanovení § 202 insolvenčního zákona nevyplývá,
jakým způsobem, na jaký účet a pod jakým variabilním symbolem má věřitel
jistotu zaplatit, proto bylo povinností insolvenčního soudu dovolatele „aspoň
ústně při přezkumném jednání“ poučit o povinnosti složit jistotu na náklady
incidenčního sporu. Za poučení o povinnosti platit jistotu lze pak považovat až
usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby ze dne 31. ledna 2013, na jehož
základě si dovolatel opatřil potřebné informace, jistotu uhradil hotově do
pokladny insolvenčního soudu a zaplacení jistoty ve lhůtě do 15 dnů od tohoto
poučení proto považuje za včasné. S ohledem na datum vydání napadených usnesení Nejvyšší soud posuzoval
přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí
přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak
nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá
insolvenční řízení.
Dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky dovolatelem
předestřené (v tomto ohledu není /v době podání dovolání nebyla/ rozhodovací
praxe dovolacího soudu dosud ustálena). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona je věřitel oprávněn písemně popřít
pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako
žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá
pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na
formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře
zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí
být zpoplatněna (odstavec 1). K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se
přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno
insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného
jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po
uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření
pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o
popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu,
případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží (odstavec
2). Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným
věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do
skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce (odstavec 3). Jestliže
insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž
přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu,
kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli,
který pohledávku přihlásil (odstavec 5). Dle § 202 insolvenčního zákona přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je
povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u
insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000
Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě
rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10
dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 3). Insolvenční soud může
uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu
složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla
věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na
návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo
jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního
řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh
věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne.
Přiměřeně se dále
použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření
(odstavec 4). Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li
přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle
zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil
popření pohledávky, odmítne (odstavec 5). Povinnost složit jistotu podle
odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení
jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z
prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále
nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na
zjištění popřené pohledávky (odstavec 6). V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citovaná ustanovení insolvenčního
zákona od 31. března 2011, kdy nabyl účinností zákon č. 69/2011 Sb., kterým se
mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že typově shodnou věcí se zabýval (rovněž v
rámci výkladu ustanovení § 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona) v usnesení ze
dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, na něž v podrobnostech
odkazuje. Tam na dané téma uzavřel, že:
1/ Po novele provedené s účinností od 31. března 2011 zákonem č. 69/2011 Sb. insolvenční zákon nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných
věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v
zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“) upravuje
podmínky, za nichž může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele
nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k
popěrnému úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a obsahu),
důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky
popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v incidenčním
sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (viz zejména ustanovení § 200
insolvenčního zákona, ve znění zákona č. 69/2011 Sb., jakož i ustanovení § 51
odst. 3, § 161 odst. 2, § 201 odst. 1, § 202 odst. 3 až 6 a § 336 odst. 4
insolvenčního zákona). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek
2/ Při výkladu ustanovení § 200 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona Nejvyšší soud
v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, uveřejněném pod
číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že smyslem
této úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou
reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho
opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při
opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž
popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací
popření v incidenční žalobu.
3/ V souladu s tím by měla být vykládána i ustanovení insolvenčního zákona,
která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat
pohledávky jiných věřitelů, avšak – s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější
úpravy úpadkového práva v zákoně o konkursu a vyrovnání – účinky těchto
popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných
věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených
podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na
popření pohledávky, v níž se transformoval popěrný úkon věřitele), je i to, že
popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení
incidenčního sporu. K opožděnému složení jistoty se nepřihlíží. K usnesení sen. zn. 29 ICdo 26/2014 se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze
dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2014, v němž doplnil, že výše jistoty
na náklady řízení incidenčního sporu i počátek běhu lhůty k jejímu složení jsou
stanoveny zákonem v rámci úpravy popěrného práva věřitelů. Povinnost složit
jistotu (a počátek běhu lhůty) se neodvíjí od poskytnutí poučení či jakékoliv
výzvy insolvenčním soudem popírajícímu věřiteli. Napadené usnesení je s těmito závěry, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod
odchýlit ani v této věci, v souladu. Poukazoval-li dovolatel na podporu své argumentace na usnesení sp. zn. 20 Cdo
68/2012, v němž Nejvyšší soud posuzoval splnění podmínek pro zastavení
exekučního řízení pro nesložení zálohy na náklady exekučního řízení dle
ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do
31. října 2009, přehlíží, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. především usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněné
pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R
97/2013“) platí, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou
aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv
dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž
se řídí právo úpadkové. Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona
(ve znění účinném do 31. prosince 2013) je tedy přiměřená aplikace ustanovení
občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení
exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud
na ně insolvenční zákon odkáže. S účinností od 1. ledna 2014, po novele
insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. (důvodová zpráva k
vládnímu návrhu této novely je v R 97/2013 rovněž zmíněna), pak řečené výslovně
zakotvuje insolvenční zákon (v § 7 části věty za středníkem). Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost výkladu ustanovení § 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona,
na němž spočívají napadená rozhodnutí odvolacího soudu.
U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Podle ustanovení § 210a o. s. ř. usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek
nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo
usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (§ 53), nebo usnesení o
odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§ 43 odst. 2, §
75a odst. 1, § 75b odst. 2, § 78d odst. 2), nebo usnesení o odmítnutí odvolání
(§ 208), nebo rozhodnutí vydané podle části šesté anebo usnesení o předběžném
opatření podle § 76a, může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud
odvolání v celém rozsahu vyhoví. Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že posuzoval-li odvolací soud podmínky
pro možnost vydání „autoremedurního“ rozhodnutí podle ustanovení § 95
insolvenčního zákona, pak přehlédl, že speciální úprava tohoto postupu pro
insolvenční řízení (vylučující aplikaci § 210a o. s. ř.) se nepoužije pro
incidenční spory (srov. § 160 odst. 3 část věty před středníkem insolvenčního
zákona). Pro tato řízení je autoremedura přípustná za použití přiměřené
aplikace občanského soudního řádu dle § 7 insolvenčního zákona. Ustanovení § 210a o. s. ř. umožňuje soudu prvního stupně, aby v zájmu
hospodárnosti a rychlosti řízení za určitých podmínek sám rozhodl o odvolání
proti rozhodnutí, které vydal. Aplikace tohoto usnesení je podmíněna tím, že
napadeným rozhodnutím je některé z rozhodnutí, které je vypočteno v ustanovení
§ 210a o. s. ř. Další podmínkou pak je, že odvolání lze zcela vyhovět. Byť to z
textu ustanovení § 210a o. s. ř. přímo nevyplývá, není pochyb o tom, že vyhoví-
li soud prvního stupně odvolání a své rozhodnutí změní, představuje jeho
rozhodnutí dle § 210a znovu rozhodnutí soudu prvního stupně, které lze
napadnout odvoláním (k tomu srov. shodně k výkladu § 210a o. s. ř. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376, s. 1680). „Autoremedurní“ rozhodnutí tak nahrazuje „původní“ (první) prvostupňové
rozhodnutí. V posuzované věci odvolací soud uvedenou povahu „autoremedurního“ rozhodnutí
nerespektoval, čímž řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Předně je zřejmé, že vzhledem k tomu, že původní rozhodnutí insolvenčního soudu
bylo nahrazeno rozhodnutím insolvenčního soudu dle § 210a o. s. ř. (a tím bylo
odklizeno), nebyl žádný důvod k tomu, aby odvolací soud „znovu“ rozhodoval o
odvolání žalobce proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. ledna 2013. Odvolací soud konečně pochybil i při formulaci výroku svého rozhodnutí ze dne
9. dubna 2013. Dospěl-li k závěru, že odvolání žalovaného proti usnesení
insolvenčního soudu dle § 210a o. s. ř., jímž insolvenční soud k odvolání
žalobce změnil své původní rozhodnutí o odmítnutí žaloby, je důvodné, neboť
žaloba měla být vskutku odmítnuta pro nesložení jistoty na náklady řízení
incidenčního sporu, nemohl napadené usnesení změnit tak, že se nemění usnesení
o odmítnutí žaloby. Správně měl napadené autoremedurní rozhodnutí změnit tak,
že se žaloba odmítá.
Nejvyšší soud proto podle § 243d písm. b/ a § 220 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012,
uveřejněné pod číslem 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil
usnesení odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101
VSPH 82/2013-44 (MSPH 88 INS 19378/2012), tak, že usnesení insolvenčního soudu
ze dne 12. února 2013 se mění tak, že se žaloba odmítá. Současně Nejvyšší soud dle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil usnesení odvolacího
soudu ze dne 17. dubna 2013, č. j. 188 ICm 219/2013, 101 VSPH 105/2013-48 (MSPH
88 INS 19378/2012). Protože tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení o incidenční žalobě končí,
rozhodl Nejvyšší i o nákladech řízení před soudy nižších stupňů (§ 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 146 odst. 3 a části věty před středníkem § 151
odst. 1 o. s. ř.). Žaloba byla odmítnuta, žalovanému proto vzniklo právo na
náhradu nákladů řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
služby (příprava a převzetí zastoupení), která podle ustanovení § 7 bodu 5., §
9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního
tarifu), činí 3.100,- Kč, z mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny této
částky, tj. 1.550,- Kč za jeden úkon právní služby (sepis odvolání proti
usnesení, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“) podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů
za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a
z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Celkem činí
přiznaná náhrada nákladů řízení žalovanému částku 6.352,50 Kč. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nebyl s podaným dovoláním
úspěšný (nedomohl se změny napadených rozhodnutí odvolacího soudu ve svůj
prospěch), avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. K určení výše odměny za zastupování podle advokátního tarifu srov. důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. srpna 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu