20 Cdo 68/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného J. H., zastoupeného Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti povinnému B. P., pro
15.224,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn.
17 Nc 2015/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 6. 2011, č. j. 12 Co 309/2011-60, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2011, č. j. 12 Co 309/2011-60,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 28. 4. 2011, č. j.
55 EX 54/05-45, kterým soudní exekutor Mgr. Luděk Němec zastavil exekuci
nařízenou usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 1. 2005, č. j. 17 Nc
2015/2005-5, a oprávněného zavázal k zaplacení 7800,- Kč na náklady exekuce.
Krajský soud dospěl k závěru, že oprávněný přes výzvu k zaplacení zálohy na
náklady exekuce ve výši 1500,- Kč, tj. ve výši nepřesahující 50 % vymáhané
částky, nezaplatil zálohu, a proto pověřený exekutor v souladu s § 55 odst. 5
zákona č. 120/2001 Sb. exekuci zastavil. Stížnosti na postup soudního exekutora
nemají na posouzení zákonnosti napadeného usnesení vliv. Není důvodná ani
námitka, že o povinnosti složit zálohu nebylo rozhodnuto usnesením, neboť
taková povinnost není zákonem dána a postačuje, aby oprávněnému byla doručena
neformální výzva ke složení zálohy. Doručení výzvy přitom oprávněný nepopírá.
Exekutor přitom v rámci provádění exekuce činil řadu dotazů a vznikly mu již
pouze tím nemalé náklady.
Oprávněný v dovolání, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s.
ř.“). Smyslem zálohy je zajištění prostředků pro následné vedené exekuce.
Exekutor však za dobu téměř šesti let nic nevymohl a až se oprávněný domáhal
zprávy o stavu, byl vyzván k úhradě zálohy na náklady exekuce. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3817/2010, 20 Cdo 4376/2010, 20 Cdo
531/2008 a 20 Cdo 609/2008 namítá, že jestliže exekutor pro oprávněného nic
nevymohl, nemůže vést nesložení zálohy k zastavení exekuce, je-li dán zjevně
jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (nemajetnost povinného). V
projednávané věci dovolatel zálohu zaplatil 19. 6. 2011, tj. dříve než odvolací
soud ve věci rozhodl, pak tedy důvod zastavení odpadl. Navrhl, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudního exekutora zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jenž byl k 31. 12.
2012 zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS
29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelný),
neboť soud v projednávané věci otázku důvodnosti zastavení exekuce posoudil v
rozporu s judikatorní praxí, a z téhož důvodu je dovolání i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové vady však z
obsahu spisu nevyplývají. Nejvyšší soud se tedy – v mezích právních otázek
předestřených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
Podle § 55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění od 1. 11. 2009 platí, že
nesloží-li oprávněný přiměřenou zálohu na náklady exekuce, exekutor exekuci
zastaví. Exekutor exekuci nezastaví pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky pro
osvobození oprávněného podle zvláštního právního předpisu nebo je-li vymáhán o
výživné na nezletilé dítě.
Podle § 90 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. nejde-li o exekuci k vymožení
výživného nezletilého dítěte, má exekutor právo požadovat od oprávněného
přiměřenou zálohu na náklady exekuce. Spotřebovaná část zálohy se oprávněnému
nevrací a stává se nákladem oprávněného (§ 87 odst. 2).
Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda zaplacení zálohy na náklady exekuce
oprávněným po lhůtě stanovené exekutorem je i tak důvodem k zastavení exekuce
podle § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 10. 2009
(nyní § 55 odst. 5) již ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 609/2008 ze dne 14. 5.
2009. Konstatoval, že podstatou institutu zálohy na náklady exekuce je
zajištění prostředků pro následné vedení exekuce resp. úkony exekutora, vedoucí
k jejímu úspěšnému ukončení. Za tím účelem je exekutor oprávněn požadovat na
oprávněném v rámci exekučního řízení zaplacení zálohy, jejíž výši a lhůtu k
úhradě si určuje sám (§ 12 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a
náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce
podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem).
Lhůtu, kterou exekutor stanoví, lze její povahou přirovnat ke lhůtě soudcovské,
upravené v § 55 o. s. ř. Nepochybně i v případě lhůty ke složení zálohy může
exekutor tuto lhůtu prodloužit, popř. žádost o prodloužení lhůty zamítnout.
Marné uplynutí lhůty však přesto neznamená, že oprávněný již nemůže zálohu
složit; může tak učinit do doby, než soud z jejího nesložení nevyvodí zákonem
předvídané následky. Jestliže v době rozhodování soudem je záloha složena,
důvod k zastavení exekuce dán není (srov. též v obdobné věci usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3345/2008).
Ze spisu se podává, že v projednávané věci oprávněný složil požadovanou zálohu
na náklady exekuce dne 20. 6. 2011 (viz výpis z účtu na č. l. 59), tedy ještě
před rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2011, jenž tuto skutečnost již
nezohlednil.
Z uvedeného plyne, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Protože na
tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud
je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 234b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu