29 ICdo 200/2024

Judikát 29 ICdo 200/2024

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:26.02.2026

Senátní značka:29 ICdo 200/2024

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.200.2024.1

Typ rozhodnutí:ROZSUDEK

Heslo:Pohledávka

Pohledávka přednostní

Oddlužení

Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 169 odst. 1 písm. c) IZ. § 203 IZ. § 203a IZ. § 11 odst. 1 předpisu č. 118/2000 Sb. § 11 odst. 3 předpisu č. 118/2000 Sb. § 12 odst. 1 předpisu č. 118/2000 Sb. § 12 odst. 2 předpisu č. 118/2000 Sb. § 243a odst. 1 o. s. ř. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 202 odst. 1 IZ. Kategorie rozhodnutí:C KSBR 40 INS 2317/2021

4 ICm 879/2022

29 ICdo 200/2024-87

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce České republiky – Úřadu práce České republiky, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 72496991, proti žalovanému IKT INSOLVENCE v. o. s., se sídlem v Plzni, Koperníkova 822/25, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29113091,insolvenčnímu správci dlužnice M. U., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 ICm 879/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. U., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 2317/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2024, č. j. 4 ICm 879/2022, 14 VSOL 194/2024-67 (KSBR 40 INS 2317/2021), takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 26. dubna 2024, č. j. (70) 4 ICm 879/2022-47, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce ve výši 352 441,77 Kč, uplatněná v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice M. U., je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vzal za svá skutková zjištění následující shodná tvrzení žalobce a žalovaného:

[1] Žalobce jako věcně a místně příslušný správní orgán podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, uspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců dlužnice jako zaměstnavatelky v platební neschopnosti, a to ve výši 228 231 Kč.

[2] V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS 13158/2013 uplatnil žalobce pohledávku ve výši 352 441,77 Kč jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud v tomto řízení pravomocně rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, dlužnici tak podle § 12 odst. 2 písm. a/ zákona č. 118/2000 Sb. vznikla povinnost uhradit žalobci mzdové nároky, které žalobce vyplatil jejím zaměstnancům.

[3] Jelikož dlužnice neuhradila žádnou část dlužné pohledávky ani po doručení písemné výzvy, podal žalobce návrh na vydání platebního rozkazu. Okresní soud v Jihlavě dne 2. prosince 2013 vydal platební rozkaz č. j.

109 C 124/2013-15, kterým uložil dlužnici uhradit žalobci částku 228 231 Kč s příslušenstvím.

[4] V (dalším) insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS 3866/2020 byla na tuto pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou žalobci zaplacena částka 14 825,23 Kč.

3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 169 odst. 1 a odst. 2, § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) – dovodil, že předmětná pohledávka vznikla podle § 12 odst. 2 písm. a/ zákona č. 118/2000 Sb. a že ji lze podřadit pod § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, neboť jde o pohledávku státu na náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a na související odvody. Konstatoval, že rozhodující je její povaha, nikoli okamžik vzniku; taková pohledávka má charakter pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a to i tehdy, byla-li již uplatněna v předchozím insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice.

4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud – cituje § 169 odst. 1 písm. c/, § 203 a § 203a insolvenčního zákona, § 11 odst. 1 a odst. 3, § 12 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 118/2000 Sb. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že v případě pohledávky žalobce jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona a jako takovou ji lze uplatnit v insolvenčním řízení opakovaně.

6. K tomu odvolací soud dodal, že předmětná pohledávka sice dle § 12 odst. 1 zákona č. 1118/2000 Sb. zanikla, a to v rozsahu, ve kterém nebyla uspokojena v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice pod sp. zn. KSBR 54 INS 3866/2020, které skončilo zrušením konkursu na majetek dlužnice pro nedostatek majetku dle § 308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, ale pro výsledek tohoto řízení, jehož předmětem je určení pořadí uplatněné pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona, to nemá žádný význam. Posouzení pravosti nebo výše pohledávky totiž není předmětem tohoto incidenčního sporu.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) a navrhuje, aby dovolací rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k novému projednání. 8.

Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda má pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení jako pohledávka postavená na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou automaticky stejné pořadí i ve všech dalších insolvenčních řízeních téhož dlužníka. Podle dovolatele lze tuto pohledávku sice přihlásit i do jakéhokoli následného insolvenčního řízení, avšak nelze ji opakovaně uplatňovat jako pohledávku s přednostním pořadím. To platí zejména v situaci, kdy dlužník již téměř deset let nikoho nezaměstnává (jak je tomu v projednávané věci). Dovolatel je přesvědčen, že opačný výklad by vedl k nepřiměřenému zvýhodňování věřitelů uplatňujících zapodstatové pohledávky na úkor ostatních věřitelů.

9. Žalobce ve vyjádření k dovolání zopakoval, že postupoval v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb., když uspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců dlužnice v době její platební neschopnosti jakožto zaměstnavatelky. Pohledávka, která mu tím vznikla, je proto pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatní žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.

12. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.

13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 118/2000 Sb. (ve znění obou zákonů, která nedoznala změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice).

17. Podle 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávky státu – Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům, za náhradní výživné podle jiného zákona a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů a pohledávky státu – správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace nebo povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty.

18. Podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

19. Podle § 203a odst.

1 insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci.

Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

20. Podle § 203a odst. 2 insolvenčního zákona je řízení o žalobě podle odstavce 1 incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

21. Podle § 11 zákona č. 118/2000 Sb. krajská pobočka Úřadu práce oznámí bez zbytečného odkladu soudu, kterým zaměstnancům a v jaké výši Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce mzdové nároky uspokojil (odstavec 1). Na Úřad práce České republiky přechází do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků (§ 8 až 10) mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku zaměstnavatele, uplatní Úřad práce České republiky tyto pohledávky v insolvenčním řízení (odstavec 3).

22. Podle § 12 zákona č. 118/2000 Sb. není-li dále stanoveno jinak, zaniká povinnost zaměstnavatele uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona, a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v rozsahu, v němž tyto pohledávky nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení, dnem právní moci usnesení, jímž se insolvenční řízení končí (odstavec 1).

Zaměstnavatel je povinen uhradit Úřadu práce České republiky finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, v případech, kdy soud pravomocně rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku (písm. a/), rozhodl o tom, že dlužník není v úpadku (písm. b/), zrušil konkurs z jiného důvodu než po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, že majetek dlužníka je zcela nepostačující (písm. c/), a to do 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl krajskou pobočkou Úřadu práce písemně vyzván k jejich úhradě (odstavec 2).

23.

Nejvyšší soud předesílá, že jeho dosavadní judikatura je ustálena v závěru, že pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou mají zvláštní (výlučné) postavení. U těchto pohledávek není podstatné, zda vznikly před nebo po zahájení insolvenčního řízení (jejich výlučnost je dána jejich charakterem). V insolvenčním řízení se nepřihlašují, nýbrž se uplatňují vůči insolvenčnímu správci (srov. § 203 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu srov. důvody R 54/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 74/2021, uveřejněný pod číslem 39/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

24. Nejvyšší soud dále dovodil, že pod pojem „pohledávky státu – Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům“ uvedený v § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona nelze podřadit jakékoliv pohledávky Úřadu práce České republiky, ale jen pohledávky tam výslovně uvedené. Těmi jsou především náhrada za vyplacené mzdy a odvody s nimi související (např. podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti), které stát proplatil (prostřednictvím Úřadu práce České republiky) za dlužníka v platební neschopnosti podle zákona č. 118/2000 Sb. (srov. § 7 odst. 1 a § 12 odst. 1). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2024, sp. zn. 29 ICdo 19/2023.

25. V takto ustanoveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené otázce následující závěry:

26. Z dikce § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona nevyplývá žádné časové omezení přednostního charakteru vymezených pohledávek ani vazba této kvalifikace na jediné (konkrétní) insolvenční řízení. Zákonodárce v citovaném ustanovení nestanovil, že by tato povaha pohledávek zanikala skončením insolvenčního řízení, v němž byla pohledávka uplatněna. Z toho lze usuzovat na to, že rozhodující je materiální povaha pohledávky, nikoli její uplatnění v konkrétním řízení. Tomu nasvědčuje i to, že není podstatné, kdy tyto pohledávky vznikly (k tomu srov. již důvody R 54/2012, které v dané souvislosti přiléhavě zmínil již insolvenční soud).

27. Povaha (pořadí) těchto pohledávek je dána jejich právním důvodem; ten představuje objektivní vlastnost nároku, která se nemění v závislosti na procesním kontextu. Trvá-li právní titul, jenž pohledávku řadí mezi pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nemůže skončení dřívějšího insolvenčního řízení způsobit změnu její povahy ani její „překvalifikaci“. Výklad, podle nějž by pohledávka po skončení jednoho řízení ztratila své privilegované postavení (v případě dalšího insolvenčního řízení), by vedl k nelogickým a neodůvodněným rozdílům mezi věřiteli, protože tatáž pohledávka by mohla mít v dalším insolvenčním řízení odlišné pořadí bez jakékoli změny důvodu jejího vzniku.

28. Tento závěr podporuje i princip právní jistoty a legitimního očekávání věřitele. Pohledávka, které zákon přiznává privilegované postavení, nemůže toto postavení pozbýt bez výslovného zákonného důvodu. Změna pořadí jen v důsledku skončení řízení, v němž byla uplatněna, by představovala zásah do právní jistoty věřitelů a do předvídatelnosti právní úpravy.

Kdyby měl nastat takto významný následek, musel by být jednoznačně vyjádřen zákonodárcem, k čemuž nedošlo. Smyslem a účelem právní úpravy je přednostně uspokojit pohledávky, které vznikly v zájmu zachování, správy či udržení majetku dlužníka (případně z jiných zákonem stanovených důvodů); tyto důvody nezanikají s koncem konkrétního insolvenčního řízení, a proto přetrvává i jejich přednostní pořadí v insolvenčních řízeních následujících.

29. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.

30. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalovaného (insolvenčního správce dlužnice) bylo zamítnuto, přičemž pravidlo, podle kterého ve sporu o pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), se obdobně uplatní též ve sporu o pořadí pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 203a odst. 2 insolvenčního zákona); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 2. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu