MSPH 95 INS 12575/2022
205 ICm 3251/2023
29 ICdo 25/2025-110
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců
JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce GG BETA s.
r. o., se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 05172322, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Bürgerem, advokátem, se sídlem v
Praze 10, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, proti žalovaným 1) JUDr. Jiřině
Lužové, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni
dlužníka Sberbank CZ, a. s. v likvidaci, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, a 2) Sberbank
CZ, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00,
identifikační číslo osoby 25083325, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 205 ICm 3251/2023, jako incidenční spor v
insolvenční věci 2) žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
MSPH 95 INS 12575/2022, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 17. října 2024, č. j. 205 ICm 3251/2023, 101 VSPH 568/2024-65
(MSPH 95 INS 12575/2022), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2024, č. j. 205 ICm 3251/2023,
101 VSPH 568/2024-65 (MSPH 95 INS 12575/2022), se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 25. června 2024, č. j. 205 ICm 3251/2023-41, Městský
soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl vůči druhému žalovanému (dlužníku Sberbank CZ, a. s. v
likvidaci) žalobu na určení pravosti a výše nevykonatelné nezajištěné
pohledávky žalobce (GG BETA s. r. o.) za dlužníkem, přihlášené do insolvenčního
řízení vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. MSPH 95 INS 12575/2022 (bod I.
výroku).
[2] Zamítl (vůči první žalované – JUDr. Jiřině Lužové, jako insolvenční
správkyni dlužníka) žalobu na určení pravosti nevykonatelné nezajištěné
pohledávky žalobce za dlužníkem (bod II. výroku).
[3] Určil (vůči první žalované), že výše nevykonatelné nezajištěné
pohledávky žalobce za dlužníkem činí 94 216 316,26 Kč (bod III. výroku).
[4] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod IV. výroku).
2. K odvolání první žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17.
října 2024, č. j. 205 ICm 3251/2023, 101 VSPH 568/2024-65 (MSPH 95 INS
12575/2022):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku
(první výrok).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud – vycházeje z § 192 odst. 1, § 193, § 194 a § 198 odst.
1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), z § 121 odst. 3, § 517, § 559 a § 563 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – přitakal
závěru insolvenčního soudu, že první žalovaná – jak se podává z obsahu
protokolu o zvláštním přezkumném jednání konaném dne 27. září 2023 a z obsahu
přezkumného listu nezajištěné pohledávky – popřela spornou pohledávku (v
celkové výši 94 216 317,26 Kč) pouze co do její výše a nikoli (i) co do
pravosti. Sporná pohledávka byla při přezkumu zjištěna v rozsahu 1 Kč.
4. Z uplatněných popěrných důvodů tak byla relevantní jen námitka, že
žalobce neprokázal výši sporné pohledávky (zákonného úroku z prodlení z částky
129 400 000 Kč za dobu od 31. října 2006 do 6. září 2015). Ostatní důvody
popření (právnímu předchůdci žalobce nevznikl nárok na vyplacení úroků z
prodlení; dlužník nenese odpovědnost za vznik sporné pohledávky, neboť prvotním
důvodem vzniku jistiny pohledávky, od níž žalobce odvozuje svůj nárok, bylo
vydání nezákonných exekučních příkazů; právní předchůdce žalobce projevil
konkludentní souhlas s odepsáním prostředků z účtu a k jejich odepsání tak
došlo po právu) nesměřují proti výši pohledávky, ale proti jejímu vzniku
(pravosti), a proto nebylo třeba se jimi zabývat.
5. Není pochyb o tom, že byla-li právnímu předchůdci žalobce pravomocně
přiznána jistina (ve výši 129 400 000 Kč), pak mu k ní náleží též příslušenství
ve formě úroků z prodlení v zákonné výši. Dlužník byl vyzván k vrácení jistiny
žalobou, která mu byla doručena dne 30. října 2006. Dne 31. října 2006 byl tedy
dlužník povinen plnit a dnem 1. listopadu 2006 se dostal do prodlení. Od tohoto
dne měl žalobce nárok na příslušný zákonný úrok z prodlení, a to až do 6. září
2015, kdy dlužník jistinu vrátil právnímu předchůdci žalobce. Výše pohledávky
uplatněná přihláškou pohledávky tudíž odpovídá příslušné právní úpravě,
respektive byla uplatněna v nižší částce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (poměřováno obsahem) podala první
žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde (posuzováno podle celého
obsahu dovolání) o tuto otázku:
Mohl (a měl) se insolvenční soud při posouzení důvodnosti popření (jen) výše
pohledávky zabývat i námitkami, podle nichž dlužník nenese odpovědnost za vznik
pohledávky a právní předchůdce žalobce konkludentně souhlasil s odepsáním
finančních prostředků?
7. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s.
ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a též body
III. a IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu
k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že uvedené
popěrné důvody nemusí směřovat jen proti pravosti pohledávky, ale mohou být i
důvodem popření její výše. Soudy obou stupňů pochybily, když se těmito
popěrnými důvody nezabývaly s odůvodněním, že dovolatelka pohledávku popřela
pouze co do výše.
9. Nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy a měl by být snížen na 1
Kč, jelikož přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 129 400 000 Kč (tj.
přiznání částky 94 216 317,26 Kč) v plné výši by bylo pro dlužníka nepřiměřeně
přísné a nespravedlivé.
10. Dlužník nenese odpovědnost za vznik přihlášené pohledávky ani
nezavinil vznik nároku právního předchůdce žalobce na zaplacení částky 129 400
000 Kč. Tyto finanční prostředky vyplatil dlužník z účtu původního žalobce
třetím osobám na základě nezákonných exekučních příkazů. Původní žalobce věděl
o odepsání finančních prostředků z účtu a až do podání žaloby na vrácení částky
neměl proti tomu žádné námitky, tudíž vyjádřil konkludentní souhlas s odepsáním
těchto finančních prostředků. Částku 129 400 000 Kč vrátil dlužník původnímu
žalobci na základě soudního rozhodnutí a následně tuto částku uplatnil po státu
jako nárok na náhradu škody (řízení dosud probíhá).
11. Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl
jako nepřípustné, respektive nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
13. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1
zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících
výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních
správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení uplatní
insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024
[s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3
insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2 a 3
zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i při
zkoumání přípustnosti dovolání.
14. Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu „do všech
výroků“, tedy i v části, kterou odvolací soud prvním výrokem potvrdil bod IV.
výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i co do druhého
výroku o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však
přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
15. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku o věci
samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro ně neplatí žádné z
omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení
dovoláním předestřené právní otázky, na jejímž zodpovězení spočívá napadené
rozhodnutí, jde o věc dovolacím soudem dosud beze zbytku neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky
vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do
závěru, že nebyl důvod zabývat se dalšími námitkami dovolatelky, které směřují
proti existenci pohledávky (a nikoli proti její výši), která nebyla popřena co
do pravosti.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující
skutkové údaje (jak plynou z obsahu spisu a z insolvenčního rejstříku), z nichž
vyšly oba soudy:
[1] Usnesením ze dne 26. srpna 2022, č. j. MSPH 95 INS 12575/2022-A-72,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho
majetek a ustanovil první žalovanou insolvenční správkyní.
[2] Právní předchůdce žalobce (Mgr. Dan Schaffer) přihlásil do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihláškou pohledávky P408
nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku ve výši 94 216 317,26 Kč. Jako důvod
vzniku pohledávky uvedl zákonný úrok z prodlení za období od 31. října 2006 do
6. září 2015 z dlužné částky 129 400 000 Kč, kterou dlužník v letech 2002 a
2005 neoprávněně (na základě nezákonných exekučních příkazů) odepsal z účtu
právního předchůdce žalobce, jež byla následně (v řízení vedeném Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 42 Cm 257/2006) právnímu předchůdci žalobce vůči
dlužníku pravomocně přiznána a poté (dne 7. září 2015) dlužníkem uhrazena
(připsána na účet právního předchůdce žalobce). V označeném řízení nebylo
rozhodnuto o uplatněných úrocích z prodlení.
[3] Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 27. září 2023 popřela
dovolatelka pohledávku žalobce (toliko) co do výše 94 216 316,26 Kč s tím, že
její skutečná výše činí 1 Kč. Jako důvod popření uvedla, že právní předchůdce
žalobce vedl ohledně pohledávky (úroků z prodlení) soudní spor, v němž však
její výše nebyla určena. Právní předchůdce žalobce (tudíž) neprokázal výši
přihlášené pohledávky.
[4] V průběhu incidenčního sporu (ve vyjádření k žalobě datovaném 18.
ledna 2024) doplnila dovolatelka následující důvody popření:
1/ Právnímu předchůdci žalobce nevznikl nárok na vyplacení úroků z
prodlení ve výši 94 216 317,26 Kč, neboť dlužník nenese jakoukoliv odpovědnost
za vznik této pohledávky, jelikož prvotním a hlavním důvodem vzniku jistiny
pohledávky (vyplacených peněžních prostředků ve výši 129 400 000 Kč), z níž
žalobce (přihláškou pohledávky P408) uplatňuje úroky z prodlení, bylo vydání
nezákonných exekučních příkazů.
2/ Právní předchůdce žalobce věděl o odepsání finančních prostředků z
účtu advokátní úschovy na základě vydaných exekučních příkazů a až do podání
žaloby v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 257/2006
(21. září 2006) proti tomu neměl žádné námitky. Právní předchůdce žalobce
konkludentně souhlasil s odepsáním finančních prostředků z účtu advokátní
úschovy. Nemůže se proto domáhat úroku z prodlení z později vráceného plnění,
byť se jeho vydání musel domáhat soudní cestou.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona:
§ 192
Popření přihlášených pohledávek
(1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou
popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky
lze vzít zpět.
(…)
§ 193
Popření pravosti pohledávky
O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že
pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
§ 194
Popření výše pohledávky
O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův
závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí
současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.
20. Ve shora uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná
ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka (29. července 2022) a do vydání napadeného
rozhodnutí nedoznala změny.
21. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu při výkladu popěrného úkonu ve
vztahu k popření pravosti nebo výše pohledávky ve smyslu § 193 a § 194
insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
[1] Každý procesní úkon (podání) účastníka je nutno posuzovat podle
toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným
procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný
omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit
chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv. Srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné
pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího
soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017
Sb. rozh. obč.). [2] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro který
přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce
pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je v těch insolvenčních řízeních, v
nichž lze přihlášené pohledávky přezkoumat pouze při přezkumném jednání,
určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do
skončení přezkumného jednání). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2019“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března
2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněný pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2024“). [3] Popírá-li insolvenční správce výši pohledávky, musí uvést, jak
vysoká je podle něj přihlášená pohledávka; jinak popření pohledávky není
perfektní a nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Výše pohledávky je přitom
popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak dlužník dluží méně,
než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že dlužník nedluží nic,
představuje popření pravosti pohledávky). Při výkladu popěrného úkonu, jímž
insolvenční správce popírá celou výši přihlášené nevykonatelné pohledávky
věřitele, je nutné přihlížet k důvodům popření, které insolvenční správce může
doplňovat nebo měnit (v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené
pohledávky) po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky
koncentrace řízení. Popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní
pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze ho ani vykládat jako popření
(pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní
tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně
žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely
výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat
přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční
správce (případně) v právním omylu. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2022, sen. zn. 29 ICdo 54/2021, uveřejněný pod číslem 104/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2023“).
[4] Z hlediska určitosti popěrného úkonu není významné, zda v něm
popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření
(jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup
účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). V mezích „určitého“ popěrného
úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření
vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (§ 199 odst. 3
insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné
pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda
vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti
incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po
kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení. Srov. opět R
39/2019. [5] Při výkladu popěrného úkonu se (tudíž) nelze omezit pouze na
formální vyjádření popírajícího insolvenčního správce o (jím tvrzené) výši
popírané pohledávky, aniž by soud přihlédl k celému obsahu popěrného úkonu,
včetně tvrzených důvodů popření (ať již byly uvedeny při přezkumném jednání či
později v rámci obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky,
stalo-li se tak v době, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky
koncentrace řízení). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023,
sen. zn. 29 ICdo 113/2022. [6] Uplatní-li osoba nadaná popěrným právem jako důvod popření pravosti
přihlášené nevykonatelné pohledávky skutečnosti, které jsou (obecně vzato) v
případě, že budou prokázány, způsobilé vést k závěru, že přihlášená pohledávka
vůbec nevznikla nebo že již zcela zanikla [např. zaplacením, započtením,
prekluzí, narovnáním, privativní novací, nebo dohodou o zrušení (zániku)
závazku, včetně námitky, že majitelem (stále existující) pohledávky je jiná
osoba než přihlášený věřitel], anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního
zákona), pak to, že ve sporu o určení pravosti pohledávky vyjde najevo, že
pohledávka nevznikla, zanikla nebo se promlčela jen zčásti, není důvodem k
tomu, aby soud žalobě (tam, kde ji podává přihlášený věřitel) zcela vyhověl (na
základě argumentu, že nebyla popřena výše pohledávky). Insolvenčnímu soudu nic
nebrání v tom, aby na výše uvedeném základě žalobě o určení pravosti pohledávky
vyhověl jen zčásti a zčásti ji zamítl. Srov. opět R 22/2024.
22. V daném případě se soudy jako relevantním důvodem popření výše
pohledávky zabývaly toliko námitkou dovolatelky (uplatněnou při přezkumném
jednání), že žalobce neprokázal výši sporné pohledávky, kterou shledaly
nedůvodnou (proti čemuž dovolatelka v dovolání nebrojila).
23. Dalšími důvody popření (včas uplatněnými v rámci incidenčního sporu)
se soudy nezabývaly s argumentem, že směřují proti existenci pohledávky (a
nikoli proti její výši), přičemž pravost pohledávky nebyla popřena.
24. S tímto právním hodnocením se Nejvyšší soud ztotožnil jen částečně,
a to u námitky, že k odepsání prostředků z účtu advokátní úschovy došlo po
právu, jelikož s tím právní předchůdce žalobce projevil konkludentní souhlas.
Takto formulovaný popěrný důvod vyjadřuje námitku, že pohledávka nevznikla,
tudíž se vskutku váže (toliko) k popření pravosti pohledávky. Postup soudů, jež
se tímto důvodem popření nezabývaly s argumentem, že pohledávka byla popřena
(jen) co do výše, je proto správný.
25. Jinak je tomu ale u popření pohledávky z důvodu, že právnímu
předchůdci žalobce nevznikl nárok na její vyplacení, neboť dlužník nenese
jakoukoliv odpovědnost za vznik této pohledávky, jelikož prvotním a hlavním
důvodem vzniku jistiny pohledávky, od níž žalobce odvozuje svůj nárok, bylo
vydání nezákonných exekučních příkazů.
26. Ve vztahu k tomuto popěrnému důvodu se uplatní výše citované závěry
R 104/2023 a R 22/2024.
27. Dovolatelkou formulovaný důvod popření (viz odstavec 25) tak
umožňoval [pro případ, že by vyšlo najevo, že za vznik pohledávky (za vznik
prodlení) nese dlužník odpovědnost jen zčásti] posoudit i (ne)důvodnost výše
pohledávky. Soudy nižších stupňů tak byly povinny zabývat se též argumentací
dovolatelky, podle níž nebyla pohledávka z titulu úroků z prodlení po právu nad
částku 1 Kč.
28. Jinak řečeno, v případě nevykonatelné pohledávky představované
požadovaným (kapitalizovaným) úrokem z prodlení, může být popření výše úroků z
prodlení odůvodněno i tvrzením, že dlužník (banka) neodpovídá za prodlení,
jelikož při stržení finančních prostředků z účtu (právního předchůdce žalobce)
jednal (byl povinen jednat) na základě nezákonných exekučních příkazů.
29. Měl-li tudíž odvolací soud za to, že se tento důvod popření vztahuje
(jen) k základu (pravosti) pohledávky (kterou dovolatelka nepopřela), nikoliv
(též) k její výší, je jeho právní posouzení nesprávné a dovolání je v této
části opodstatněné.
30. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislého
výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
31. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výrokům o
nákladech řízení (srov. odstavec 14 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání
neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež
musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb.
rozh. obč.).
32. V další fázi řízení, v níž se bude zabývat popřením výše sporné
pohledávky z důvodu, že dlužník nenese odpovědnost za její vznik, neopomene
odvolací soud zohlednit závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu
2020, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, který se k otázce, zda banka musí postupovat
podle exekučního příkazu bez ohledu na jeho podobu, vyjádřil zejména v
odstavcích 111 až 117 odůvodnění.
33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
34. O návrhu dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného
rozsudku, který podala dne 12. září 2025, Nejvyšší soud nerozhodoval, jelikož o
dovolání rozhodl obratem po podání tohoto návrhu, čímž se stal bezpředmětným.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2025
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu