KSPH 68 INS 3896/2016
68 ICm 4668/2016
29 ICdo 3/2019-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Plzeňské insolvenční v. o. s., se sídlem v Přešticích, Masarykovo
náměstí 110, PSČ 334 01, identifikační číslo osoby 29092914, jako insolvenčního
správce dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v likvidaci,
zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mezibranská
579/7, PSČ 110 00, proti žalovanému BRNOMETAL, s. r. o., se sídlem v Brně,
Čechyňská 367/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46903534, zastoupenému
JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, PSČ 602 00,
o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 ICm
4668/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Plastic
Technologies & Products s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Jílovém u Prahy, V
Lázních 395, PSČ 254 01, identifikační číslo osoby 26444151, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 68 INS 3896/2016, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2018, č. j. 68 ICm 4668/2016,
104 VSPH 163/2018-134 (KSPH 68 INS 3896/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupce žalovaného.
[1] Rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, č. j. 68 ICm 4668/2016-81,
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Plzeňská insolvenční v. o. s., jako
insolvenční správce dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v
likvidaci) domáhal vůči žalovanému (BRNOMETAL, s. r. o.) určení, že (v
rozhodnutí blíže označené) kupní smlouvy, uzavřené mezi dlužníkem jako
prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jsou vůči věřitelům neúčinné (body I. až IX. výroku). 2/ Určil, že dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek uzavřené mezi
dlužníkem a žalovaným dne 5. února 2016 a dne 8. února 2016 (dále jen „dohody o
započtení“), jsou vůči věřitelům neúčinné (body X. a XI. výroku)
3/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod XII. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit na účet insolvenčního soudu soudní poplatek ve
výši 2.000 Kč (bod XIII. výroku). [2] Insolvenční soud – předesílaje, že odpůrčí žaloba byla podána včas a
žalobce jejím prostřednictvím odporuje právním jednáním učiněným v době jednoho
roku před zahájením insolvenčního řízení – dospěl k závěru, že uzavřením dohod
o započtení dlužník ve smyslu ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zvýhodnil žalovaného na úkor
jiných věřitelů, neboť žalovaný „takto získal celou dlužnou částku ze všech
pohledávek – faktur, které měl proti dlužníkovi“. Žalovanému se tak na rozdíl
od ostatních věřitelů, kteří své pohledávky uplatnili přihláškou, nedostalo
poměrného, nýbrž úplného uspokojení jeho pohledávek. Přitom kdyby žalovaný
přihlásil své nezajištěné pohledávky do insolvenčního řízení, patrně by se mu
nedostalo „žádného“ uspokojení, když ze soupisu majetkové podstaty dlužníka
vyplývá, že „většina majetku je zajištěna zástavním či zadržovacím právem ve
prospěch zajištěných věřitelů“. [3] V řízení bylo podle insolvenčního soudu rovněž prokázáno, že
dlužník v době, kdy uzavřel se žalovaným dohody o započtení, již byl v úpadku
(ve formě předlužení i platební neschopnosti), přičemž žalovanému muselo být
zřejmé, že dlužník již není schopen plnit své závazky. [4] Důvod pro určení neúčinnosti kupních smluv naopak insolvenční soud
neshledal. Uzavřením kupních smluv, na jejichž základě vznikly pohledávky
dlužníka, jež byly následně předmětem dohod o započtení, nedošlo ke zvýhodnění
žalovaného, ani ke zkrácení věřitelů dlužníka. Jestliže žalovaný nezaplatil
kupní ceny dodaného zboží, bylo na žalobci (insolvenčním správci), aby se
domáhal po žalovaném zaplacení kupní ceny, nikoli neúčinnosti kupních smluv. [5] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání
žalovaného změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech X. až XIII. výroku tak,
že žalobu na určení neúčinnosti dohod o započtení zamítl (první výrok);
současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). [6] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 235, § 236, § 239, § 240 a
§ 241 insolvenčního zákona a vycházeje ze závěrů formulovaných v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn.
29 ICdo 12/2015 [jde o
rozsudek, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 92/2018“)] – na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že samotné
dohody o započtení nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat
zvýhodňujících právních úkonů podle § 241 insolvenčního zákona a jelikož
započtení není plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný
právní úkon podle § 240 insolvenčního zákon. [7] Přitom zdůraznil, že na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat
jen na základě posouzení právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka, kterou
věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k
započtení, jako neúčinného. V projednávané věci se sice žalobce podanou žalobou
původně domáhal jak určení neúčinnosti kupních smluv, z nichž vzešly k
započtení použité pohledávky dlužníka za žalovaným, tak určení neúčinnosti
následně uzavřených dohod o započtení, v době rozhodování odvolacího soudu však
již byla mezi účastníky sporná toliko otázka neúčinnosti dohod o započtení,
neboť žalobu týkající se neúčinnosti kupních smluv insolvenční soud pravomocně
zamítl jako nedůvodnou. [8] K tomu odvolací soud dodal, že započtení vzájemných pohledávek by v
poměrech dané věci nebylo vyloučeno dokonce ani v době po rozhodnutí o úpadku,
neboť tomu nebrání žádná z překážek vypočtených v ustanovení § 140 odst. 3
insolvenčního zákona.
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, případně které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly
vyřešeny. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávné právní posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout „pro absenci
dovolacího důvodu“, případně zamítnout, shledávaje napadené rozhodnutí věcně
správným.
[11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[12] Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237
o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o.
s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[13] Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
[14] Jde-li o dovolatelem zpochybněné právní závěry, na nichž spočívá
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že otázkami
souvisejícími s posouzením důvodnosti odpůrčí žaloby podle § 235 a násl.
insolvenčního zákona, jíž se insolvenční správce domáhá vyslovení neúčinnosti
dohody o započtení uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, se zabýval již v
(odvolacím soudem přiléhavě zmíněném) R 92/2018. V něm na dané téma formuloval
a odůvodnil závěry, podle kterých:
1/ Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění
dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění
odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám zápočtu
nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné
k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů
dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek
(pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy
započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné
pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním
dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon (právní
jednání) podle § 240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění).
2/ Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním
zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při
posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro
poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu
započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení)
připouští.
3/ Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním
úkonem (právním jednáním), kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v
průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání
se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost
smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2011, pod číslem 10, jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).
4/ Jinými slovy, na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě
posouzení právního úkonu (právního jednání), z nějž vzešla pohledávka, kterou
věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k
započtení, jako neúčinného. Jestliže žalobce odpůrčí žalobou neodporoval také
tomuto úkonu (odporoval pouze zápočtu), nemůže být žaloba již z tohoto důvodu
úspěšná.
[15] K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé
řadě svých rozhodnutí. Za všechny srov. například usnesení ze dne 28. května
2020, sen. zn. 29 ICdo 10/2019 (včetně judikatury v něm dále uvedené), nebo
rozsudek ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 139/2017.
[16] Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu (z R 92/2018
dokonce výslovně vychází) a důvod ke změně výše uvedených závěrů pak Nejvyšší
soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.
[17] Současně není žádných pochyb o tom, že závěr, podle kterého žalobce
nemůže uspět s odpůrčí žalobou, jíž se domáhá „jen“ vyslovení neúčinnosti
dohody o započtení, aniž by odporoval rovněž právnímu jednání, ze kterého
vznikly pohledávky následně k započtení použité, se zcela prosadí také za
situace, kdy v době rozhodování odvolacího soudu o odpůrčí žalobě již byla
(dříve podaná) žaloba o neúčinnost takového právního jednání soudem pravomocně
zamítnuta. Z pohledu naplnění předpokladů, za nichž lze vyhovět odpůrčí žalobě
na neúčinnost dohody o započtení, totiž není žádný rozdíl mezi tím, když
žalobce vůbec neodporuje právnímu jednání, z něhož vzešla pohledávka použitá
dlužníkem a žalovaným k započtení vzájemných pohledávek v uzavřené dohodě o
započtení, a tím, když žalobu na neúčinnost takového právního jednání sice
podá, soud ji však dříve, než bude rozhodovat o neúčinnosti dohody o započtení,
jako nedůvodnou pravomocně zamítne.
[18] Odpověď na další dovolatelem položené otázky již za dané situace
význam nemá (i kdyby byla dovolatelem uplatněná argumentace opodstatněná,
nemohla by mít tato okolnost vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného
rozhodnutí).
[19] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud
odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené
náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. prosince
2018), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve
výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§
13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. 12. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu