KSBR 39 (28) INS 11121/2012
39 ICm 3548/2012
29 ICdo 32/2016-174
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Města Dašice, se sídlem v Dašicích, Komenského 25, PSČ 533 03,
zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, se sídlem v Mohelnici,
Olomoucká 261/36, PSČ 789 85, proti žalované Mgr. Ivaně Rychnovské, se sídlem v
Brně, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, jako insolvenční správkyni dlužnice DOMY
START, a. s., zastoupené Mgr. Leonou Hartman, advokátkou, se sídlem v Brně,
Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 3548/2012, jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužnice DOMY START, a. s., se sídlem v Hodoníně,
Velkomoravská 4310/79a, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 27669700, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 (28) INS 11121/2012, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2015, č.
j. 39 ICm 3548/2012, 11 VSOL 59/2015-140 [KSBR 39 (28) INS 11121/2012], takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 2015, č. j. 39 ICm
3548/2012, 11 VSOL 59/2015-140 [KSBR 39 (28) INS 11121/2012], se ruší a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č. j. 39 ICm 3548/2012-96, KSBR 39 (28) INS 11121/2012-C1-15,
zamítl žalobu o vyloučení pozemků p. č. 42/1 o výměře 3.956 m2, p. č. 42/2 o
výměře 53 m2, p. č. 42/3 o výměře 382 m2, p. č. 1490/23 o výměře 531 m2, p. č. 1490/24 o výměře 96 m2, p. č. 1490/25 o výměře 236 m2, p. č. 1494/1 o výměře
1.971 m2, p. č. 1494/4 o výměře 1.124 m2, p. č. 1494/5 o výměře 2.263 m2, p. č. 1494/8 o výměře 662 m2, p. č. 1495/11 o výměře 7.144 m2, p. č. 1543/9 o výměře
543 m2, p. č. 1543/12 o výměře 15 m2 a p. č. 2214/2 o výměře 83 m2, v
katastrálním území a obci D., zapsaných na LV č. 10004 v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY
(dále jen „sporné pozemky“), z majetkové podstaty dlužnice DOMY START, a. s. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení přeplatku na
soudním poplatku (výroky III. a IV.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 29. června 2007 zveřejnil žalobce na své úřední desce „Záměr směny
pozemků“, ve kterém oznámil záměr směnit sporné pozemky za pozemky, na kterých
budou vybudovány inženýrské sítě, resp. se z nich stanou veřejná prostranství v
rámci projektu výstavby rodinných domů Na Valech ve smyslu rozhodnutí o
umístění stavby Městského úřadu Dašice - Stavebního úřadu ze dne 6. února 2007,
č. j. SÚ/2282/06/VI (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), a ve smyslu
Projektu inženýrských sítí pro stavbu rodinných domů Dašice Na Valech (dále jen
„Projekt inženýrských sítí“), vypracovaného J. B. (dále jen „záměr obce“). Záměr obce byl podepsán starostou žalobce J. H. a na úřední desce žalobce byl
vyvěšen do 18. července 2007. 2) Usnesením ze dne 19. července 2007, č. Z062/2007, schválilo zastupitelstvo
žalobce smlouvu o převodu nemovitostí, kterou žalobce daruje sporné pozemky
společnosti K. Z., identifikační číslo osoby XY (nyní DE GAMA s. r. o. v
likvidaci, dále jen „společnost KZ“), se závazkem zpětného převodu, podle něhož
obdarovaná vrátí žalobci pozemky, na kterých budou vybudovány inženýrské sítě v
rámci projektu výstavby rodinných domů Dašice Na Valech ve smyslu rozhodnutí
stavebního úřadu a Projektu inženýrských sítí (dále jen „usnesení
zastupitelstva“ či „usnesení“). Text schválené smlouvy byl přílohou usnesení. 3) Dne 23. července 2007 uzavřel žalobce se společností KZ „Smlouvu o převodu
nemovitostí se závazkem nabyvatele zpětného převodu“, kterou žalobce coby
převodce převedl na společnost KZ coby nabyvatelku sporné pozemky „s veškerými
součástmi a příslušenstvím“ za účelem výstavby inženýrských sítí, již zajistí
společnost KZ na své náklady (dále jen „smlouva A“). Podle smlouvy A měla být
výstavba realizována nejpozději do pěti let od vkladu vlastnického práva
společnosti KZ do katastru nemovitostí; společnost KZ se zavázala sporné
pozemky žalobci vrátit (bezúplatně na něj převést zpět vlastnické právo) v
případě, že výstavba inženýrských sítí nebude do pěti let realizována, a to do
jednoho měsíce od uplynutí pětileté lhůty.
4) Podle článku 3 bodu 6 smlouvy A byla společnost KZ oprávněna za účelem
zajištění výstavby inženýrských sítí převést vlastnické právo ke sporným
pozemkům na jiný subjekt, za předpokladu, že na něj budou převedeny i veškeré
ostatní závazky společnosti KZ vůči žalobci, a po předchozím písemném souhlasu
žalobce. 5) Podle článku 4 smlouvy A se společnost KZ zavázala bezúplatně převést zpět
na žalobce vlastnické právo ke sporným pozemkům nejpozději do šesti měsíců od
kolaudace staveb inženýrských sítí. 6) Společnost DOMY START, a. s. (nynější dlužnice; dále jen „dlužnice“),
přistoupila dne 2. října 2007 k závazkům společnosti KZ dle článků 3 a 4
smlouvy A, tj. provést na sporných pozemcích výstavbu inženýrských sítí na své
náklady do 23. července 2012 a bezúplatně sporné pozemky žalobci převést v
případě, že výstavba nebude do 23. července 2012 realizována. Za žalobce byl k
přistoupení k závazku připojen nečitelný podpis s datem 14. dubna 2008. 7) Kupní smlouvou uzavřenou téhož dne, tj. 2. října 2007, převedla společnost
KZ vlastnické právo ke sporným pozemkům na dlužnici za kupní cenu 1.000.000 Kč
(dále jen „smlouva B“). 8) Usnesením ze dne 27. července 2012, č. j. KSBR 39 INS 11121/2012-A-13, jež
nabylo právní moci dne 16. srpna 2012, zjistil Krajský soud v Brně úpadek
dlužnice a její insolvenční správkyní ustanovil žalovanou. 9) Usnesením ze dne 18. října 2012, č. j. KSBR 39 INS 11121/2012-B-17, jež
nabylo právní moci dne 6. listopadu 2012, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs
na majetek dlužnice. 10) Žalovaná sepsala sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužnice. Vyrozumění o jejich soupisu bylo žalobci doručeno 30. října 2012. 11) Žaloba v projednávané věci byla u soudu podána 27. listopadu 2012. Insolvenční soud - poté, co shledal, že žaloba byla podána v souladu s § 225
odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), ve lhůtě 30 dnů od doručení vyrozumění o soupisu sporných pozemků do
majetkové podstaty dlužnice - zdůraznil, že je nutné zabývat se otázkou, zda
žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby. V řízení o vyloučení věci z
majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona musí žalobce
prokázat nejen to, že věc neměla být zahrnuta do soupisu, ale i to, že právo,
které vylučuje zařazení věci do majetkové podstaty, svědčí právě žalobci. K námitce žalobce, že smlouva A byla neplatná pro nesoulad se zveřejněným
záměrem obce podle § 39 odst. 1 věty třetí zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecního zřízení), insolvenční soud uvedl, že skutečnost, že záměr obce hovoří
o směně sporných pozemků, zatímco ve skutečnosti bylo obsahem smlouvy A jejich
darování, nepředstavuje nesoulad takové intenzity, jež by zakládala neplatnost
smlouvy [v této souvislosti insolvenční soud poukázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněný pod číslem
45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2011“), který
je veřejnosti dostupný - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz].
Smlouva A dostatečně identifikuje účel převodu (výstavba inženýrských sítí) a
závazek společnosti KZ bezúplatně převést sporné pozemky zpět na žalobce,
přičemž oba údaje byly uvedeny již v záměru obce. Z obsahu usnesení
zastupitelstva je zřejmé, že zastupitelstvo „velmi dobře vědělo“, jaký převod
nemovitostí co do jejich určení a dalších smluvních náležitostí schválilo. Insolvenční soud proto uzavřel, že žalobce sporné pozemky platně převedl na
společnost KZ; neprokázal tedy, že je jejich vlastníkem (že právo vylučující
jejich zařazení do majetkové podstaty svědčí právě jemu), pročež nemůže být se
svou žalobou úspěšný. Z tohoto důvodu se insolvenční soud dalšími žalobními
tvrzeními nezabýval. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že sporné pozemky vyloučil z majetkové
podstaty dlužnice (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem
prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud přisvědčil odvolateli, že záměr obce nebyl pro občany a případné
zájemce dostatečně určitý a srozumitelný, neboť ve smyslu § 39 obecního zřízení
náležitě a srozumitelně nevymezil zamýšlenou dispozici s majetkem obce. Ač byl
označen jako „záměr směny pozemků“, nebylo možné z něj dovodit, že sporné
pozemky měly být převáděny bezúplatně (darovány) a že by po vybudování
inženýrských sítí měly být žalobci vráceny. Tuto neurčitost nebylo možné
odstranit ani výkladem (§ 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále
též jen „obč. zák.“). V zájmu oprávněné kontroly hospodaření obce veřejností je
přitom nezbytné, aby byl záměr obce určitý; není-li tomu tak, důsledek
(neplatnost smlouvy uzavřené na základě takového záměru) je stejný, jako kdyby
záměr vůbec zveřejněn nebyl. Na uvedeném podle odvolacího soudu ničeho nemění
ani skutečnost, jaký byl skutečný záměr žalobce, a že „jeho úmysly byly dobré a
v zájmu občanů“. Jelikož v projednávané věci byla smlouva A uzavřena na základě neurčitého a
nesrozumitelného záměru obce, je podle odvolacího soudu absolutně neplatná. Dlužnice se nestala vlastníkem sporných pozemků, neboť je nemohla na základě
smlouvy B nabýt od nevlastníka (společnosti KZ). Pro případ, že dlužnice byla v
dobré víře, nelze přehlédnout, že vlastnické právo doposud (do roku 2012)
nemohla vydržet, uzavřel odvolací soud s poukazem na rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“)
ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem
16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2015“). Sporné
nemovitosti proto neměly být sepsány do majetkové podstaty dlužnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek
insolvenčního soudu potvrdí, resp. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při řešení otázky platnosti smluv A i
B odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tyto otázky jsou
dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně mají být dovolacím soudem
posouzeny jinak. Podle dovolatelky z R 45/2011 plyne, že záměr obce zveřejněný podle § 39 odst. 1 obecního zřízení není jednostranný adresovaný právní úkon (návrh smlouvy -
oferta - konkrétnímu individuálně určenému adresátovi), proto je třeba na něj
klást menší požadavky ohledně formálnosti projevu vůle. Jestliže vady
zveřejněného záměru nejsou takové intenzity, aby ve svém důsledku znamenaly
nezveřejnění záměru, bude zveřejnění sice vadné, nicméně nebude způsobovat
neplatnost následného právního úkonu. Dovolatelka je toho názoru, že záměr obce splňuje požadavky formulované
Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo
3757/2007, a ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008, jelikož obsahuje
oznámení o záměru „směnit“ sporné pozemky za pozemky, na kterých budou
vybudovány inženýrské sítě nebo z nichž se stanou veřejná prostranství v rámci
projektu výstavby rodinných domů ve smyslu rozhodnutí stavebního úřadu a
Projektu inženýrských sítí. Z těchto dokumentů je zřejmé, že výstavba bude
prováděna na převáděných pozemcích, z obsahu záměru se tudíž podává, že
převáděné pozemky budou „směněny“ za ty stejné pozemky, na kterých již budou
vybudovány inženýrské sítě. Obsah smlouvy A podle dovolatelky odpovídá zveřejněnému záměru obce. Nelze
dospět k závěru, že předmětem smlouvy je toliko darování sporných pozemků;
obsahuje závazek nabyvatele vybudovat na převáděných pozemcích inženýrské sítě
a tyto pozemky pak převést zpět na žalobce. V této souvislosti dovolatelka
poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu o prioritě výkladu, který nezakládá
neplatnost právního úkonu. V případě správnosti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy A
dovolatelka namítá, že se dlužnice přesto stala na základě následně uzavřené
smlouvy B vlastníkem sporných pozemků, neboť je v souladu s judikaturou
Ústavního soudu (s nálezy ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne
11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/12, a ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14) mohla nabýt i od
nevlastníka, když byla v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Závěrem dovolatelka namítá, že zákon nevyžaduje souhlas žalobce s převodem
sporných pozemků ze společnosti KZ na dlužnici, neboť tyto subjekty nepodléhají
právní úpravě v obecním zřízení (nebylo třeba vyvěšení dalšího záměru).
Nadto
nelze přehlédnout, že dlužnice přistoupila k závazku společnosti KZ ze smlouvy
A a k tomuto přistoupení dal souhlas starosta žalobce. I kdyby tento souhlas
nenahrazoval souhlas vyžadovaný článkem 3 bodem 6 smlouvy A k převodu sporných
pozemků ze společnosti KZ na třetí osobu, absence souhlasu žalobce s následným
převodem by podle dovolatelky neplatnost smlouvy B nezpůsobila, mohla by pouze
založit odpovědnost společnosti KZ za porušení smlouvy A. Tento nárok by však
žalobce musel uplatnit vůči společnosti KZ. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky. Podle jeho
názoru nelze zaměňovat směnu pozemků za jejich darování smlouvou obsahující
ujednání o budoucí (zpětné) darovací smlouvě, když instituty směny a darování
rozlišuje samotné ustanovení § 39 odst. 1 obecního zřízení. Nejde o bagatelní
vady záměru, nýbrž o klamání veřejnosti znemožňující občanům účinnou kontrolu
hospodaření s majetkem obce. Vady záměru nelze zhojit následně, až ve smlouvě,
která byla na jeho základě uzavřena. Závěr odvolacího soudu o nemožnosti nabytí
sporných pozemků od nevlastníka považuje žalobce s ohledem na svou povahu
veřejnoprávní korporace za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl, případně zamítl. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) do 29. září 2017
(srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony). Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle občanského zákoníku ve znění účinném do
31. prosince 2013. Otázkou existence souhlasu žalobce s převodem vlastnického práva ke sporným
pozemkům smlouvou B ze společnosti KZ na dlužnici a otázkou důsledků případné
absence tohoto souhlasu se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval; tato
otázka dovolání přípustným nečiní, neboť napadené rozhodnutí na jejím vyřešení
ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka míry
(ne)určitosti záměru obce a jejího vlivu na platnost smlouvy A. Je tomu tak proto, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při
výkladu § 39 odst. 1 obecního zřízení se podává, že:
1) Účelem požadavku publikace záměru obce je především informovat občany o
dispozicích s obecním majetkem. Jde o to, aby příslušné úkony probíhaly
transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli
upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby
měli možnost sami vstoupit do tzv. nabídkového řízení jako zájemci (viz
dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn.
28 Cdo 3757/2007, R 45/2011 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 4198/2011). 2) Náležitosti, resp. obsah záměru, vyplývají z § 39 odst. 1 obecního zřízení,
přičemž z dikce zákona je zřejmé, že v daném ustanovení uvedené náležitosti
jsou povinné. První z nich je vyjádření vůle obce v tom směru, že má v úmyslu
nemovitý majetek ve vlastnictví obce prodat, směnit či darovat, pronajmout jej
či poskytnout jako výpůjčku, tedy zjednodušeně řečeno, ze záměru musí být
jasné, jakým konkrétním způsobem hodlá obec s majetkem obce naložit. Další
náležitosti pak vyplývají z části tohoto zákonného ustanovení, v níž je
uvedeno, že „nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona
platného ke dni zveřejnění záměru“. V záměru musí být uvedeno, kterých
konkrétních nemovitostí se týká, a současně toto jejich označení musí odpovídat
zvláštnímu zákonu, jímž je v posuzované věci zákon č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon) [nyní zákon č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. (…) Jiné povinné náležitosti záměru
zákon nestanoví, a jeho povinné náležitosti tedy nelze rozšiřovat na údaje
zákonem nevyžadované a z jejich absence pak dovozovat absolutní neplatnost
následně uzavřeného právního úkonu (viz dovolatelkou citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1932/2008). 3) Účel publikace záměru obce prodat nemovitost není naplněn pouze v případě,
obsahuje-li listina obecné sdělení o záměru převést nemovitosti a výslovnou
výzvu občanům k předložení jejich nabídek. Tento účel může být splněn i v
případě, že je zveřejněn záměr obce prodat nemovitosti konkrétnímu zájemci, s
jasnou a určitou identifikací nemovitostí a s výzvou občanům uplatnit v zákonné
lhůtě připomínky k zamýšlenému převodu (viz opět rozsudek sp. zn. 28 Cdo
3757/2007). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je - v posouzení otázky (ne)určitosti
záměru - s citovanými judikatorními závěry v souladu. Dovolání je přesto přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky možnosti nabytí vlastnického práva k
nemovité věci od nevlastníka, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s
aktuální judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné. V rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, velký senát
vysvětlil, že v situaci, kdy všechny senáty Ústavního soudu postupně (…) shodně
zaujaly právní názor o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka z
důvodu dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, nezbývá
Nejvyššímu soudu než - jak je s odkazem na článek 89 odst. 2 Ústavy České
republiky zdůrazněno např. v aktuálním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 - respektovat takto ustálenou judikaturu
Ústavního soudu. Činí tak i za situace, kdy Ústavní soud dle dovolacího soudu
nevyjasnil dostatečně přesvědčivě možnou koexistenci nabytí vlastnictví
vydržením a nabytí vlastnictví na základě dobré víry, neboť podmínky pro
argumentovatelnou oponenturu zde již dány nejsou. Jestliže ani v aktuálním nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III.
ÚS
663/15, Ústavní soud právní argumenty Nejvyššího soudu jím dříve vyjádřené
nepřijal, a tedy má Ústavní soud za to, že veškerá právní argumentace
Nejvyššího soudu k problematice „nemo plus iuris“ byla již argumentačně
Ústavním soudem zcela překlenuta, je Nejvyšší soud toho právního názoru, že za
této judikatorně nejednotné situace nezbývá, než učinit závěr, že je třeba
respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti nabytí
nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, tak, jak je co do
skutkové podstaty vymezen v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, na nějž Ústavní soud ve svých navazujících
rozhodnutích ustáleně odkazuje. Velký senát proto ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního
soudu uzavřel, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Závěry R 16/2015, z nichž odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí, tak byly výše
citovaným rozhodnutím velkého senátu překonány. V poměrech projednávané věci to znamená, že dlužnice mohla - byla-li v dobré
víře v zápis vlastnického práva ke sporným pozemkům v katastru nemovitostí -
při splnění podmínek popsaných v judikatuře Ústavního soudu sporné pozemky
nabýt od nevlastníka (společnosti KZ) na základě smlouvy B.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky možnosti
nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu