KSBR 31 INS
XY
73 ICm XY
29 ICdo 38/2019-96
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně D. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem,
advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, PSČ 698 01, proti
žalovanému Indra - Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ
602 00, identifikační číslo osoby 26919877, o zaplacení částky 312.741 Kč,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73 ICm XY, jako incidenční spor v
insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31
INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
16. října 2018, č. j. 73 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 31 INS XY), t a k t o:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou 1. září 2017 se žalobkyně (D. S.) domáhala vůči žalovanému
(Indra-Šebesta v. o. s.) zaplacení částky 312.741 Kč jako náhrady škody, kterou
jí měl žalovaný (coby insolvenční správce její majetkové podstaty) způsobit
tím, že nepopřel pohledávku č. 9 přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného
na majetek žalobkyně věřitelem č. 9 I. B. G. Money Czech s. r. o. (dále jen
„společnost I“ nebo „věřitel č. 9“).
2. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2018, č. j. 73 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále
jen „insolvenční soud“):
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II.
výroku).
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 36 a § 37 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po
provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Za škodu nelze považovat prostý nárok přihlášeného věřitele č. 9; jinak by
dlužník mohl na insolvenčním správci vymoci náhradu škody ve výši odpovídající
dlužné částce, aniž by na ni před tím cokoliv uhradil. Výše případné škody se
(proto) odvíjí od výše reálného uspokojení věřitele.
5. Nemovitosti, jež mají sloužit k uspokojení zajištěných pohledávek, nebyly
dosud zpeněženy, takže k uspokojení pohledávek věřitele č. 9 (a tím ke vzniku
škody) dosud nedošlo a žaloba je (proto) předčasná. To platí i o částce 150.000
Kč, kterou za žalobkyni uhradil věřiteli č. 9 její otec, neboť žalobkyně svému
otci na tuto částku dosud ničeho nezaplatila.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. října 2018,
č. j. 73 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 31 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 36, § 37, § 188, § 189, § 192 a §
410 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k
následujícím závěrům:
8. Z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou insolvenčním
správcem je v prvé řadě nutné zkoumat, zda insolvenční správce při výkonu své
funkce porušil povinnosti. Žalovaný pak v souvislosti s přezkoumáváním
přihlášených pohledávek (včetně pohledávky věřitele č. 9) postupoval v souladu
s ustanoveními § 188 a § 189 insolvenčního zákona; potud žádné povinnosti
neporušil. Porušením povinnosti přitom není procesní postoj insolvenčního
správce spočívající na právním názoru, který vůči pohledávce zaujme.
9. Nelze dovodit, že žalovaný při přezkoumání pohledávek nepostupoval s
odbornou péčí. Pohledávky přihlášené věřitelem č. 9 zjevně nejsou promlčeny a
jejich vykonatelnost byla řádně doložena pravomocným a vykonatelným rozhodčím
nálezem.
10. Tvrzení, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 19. srpna 2014 (dále též
jen „úvěrová smlouva“) je neplatná, opírající se o ustanovení § 6 odst. 1, § 9
odst. 1 a § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně
některých zákonů (ve znění účinném do 1. prosince 2016), uplatnila žalobkyně
poprvé v žalobě; v rozhodčím řízení takové námitky neuplatnila. Taková námitka
je nadto (ustanovením § 199 insolvenčního zákona nedovolenou) námitkou jiného
právního posouzení věci. To, že žalobkyně uzavřela úvěrovou smlouvu jako
spotřebitelka, přitom rozhodce vzal v úvahu a smlouvu posuzoval i z hlediska
náležitostí požadovaných zákonem č. 145/2010 Sb. Lze tudíž pochybovat o tom, že
by žalovaný uspěl s popěrným úkonem založeným na námitce neplatnosti oné
smlouvy.
11. Z výše uvedeného plyne, že nebyl naplněn již první z předpokladů
odpovědnosti insolvenčního správce za škodu; není proto nutné zkoumat existenci
dalších předpokladů, včetně otázky vzniku škody, jež byla určující pro závěr
insolvenčního soudu o předčasnosti žaloby.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i
argumentem, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
13. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka vytýká insolvenčnímu
soudu nesprávnost závěru, že jí dosud nevznikla škoda a odvolacímu soudu
nesprávnost závěru, že insolvenční správce není povinen popřít přihlášené
pohledávky, vykonatelné na základě rozhodčího nálezu, aniž by zkoumal nicotnost
rozhodčího nálezu (tedy, zda rozhodce měl pravomoc vydat rozhodčí nález). Potud
dovozuje, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná již proto, že úvěrující
společnost porušila povinnost zkoumat při jejím uzavření úvěruschopnost
žalobkyně. K tomu se dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 [rozsudek je (stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu], v „usnesení“ Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn.
29 Cdo 1774/2014 (správně jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, číslo 2, ročníku 2017, pod číslem 25) a v bodu 48. nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, uveřejněného pod
číslem 241/2010 Sb.
15. Za irelevantní pokládá dovolatelka to, že ona sama (ani jiní věřitelé)
pohledávky nepopřeli (respektive je uznali), akcentujíc, že jako osoba s
odbornou kvalifikací je žalovaný povinen postupovat samostatně v zájmu dlužníka
i věřitelů bez ohledu na případné stanovisko dlužníka (a nepřenášet na něj svou
vlastní odpovědnost). Míní, že žalovaný je jako insolvenční správce ve stejné
pozici, jako by byl jejím právním zástupcem (takže měl povinnost ji poučit o
možnosti popřít pohledávku pro neplatnost úvěrové smlouvy).
16. Dále dovolatelka snáší v dovolání argumenty ve prospěch názoru, že jí
rovněž vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a
porušením povinnosti insolvenčním správcem, i zavinění žalovaného, srovnávaje
danou situaci s problematikou upravenou ustanovením § 249 insolvenčního
zákona.
17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
18. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o.
s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z
omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení
dovoláním předestřené právní otázky (mezí odpovědnosti insolvenčního správce za
škodu způsobenou dlužníku nepopřením přihlášené pohledávky) jde o věc dovolacím
soudem neřešenou.
19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají; Nejvyšší soud se
proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je
dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení
věci odvolacím soudem.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro právní posouzení věci jsou přitom rozhodná především následující skutková
zjištění (z nichž vychází napadené rozhodnutí).
22. Na základě insolvenčního návrhu dlužnice podaného 6. ledna 2016 (A-1)
insolvenční soud usnesením ze dne 18. ledna 2016, č. j. KSBR 31 INS XY (mimo
jiné), zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a insolvenčním správcem
dlužnice ustanovil žalovaného.
23. Podáním datovaným 15. února 2016 přihlásila společnost I do insolvenčního
řízení vedeného na majetek dovolatelky (jako zajištěné) pohledávky v celkové
výši 312.741 Kč, všechno pohledávky vzešlé z úvěrové smlouvy, sestávající z:
[1] jistiny ve výši 73.008 Kč, příslušenství tvořeného zákonným úrokem z
prodlení za dobu od 17. října 2014 do 18. ledna 2016 ve výši 7.375 Kč,
smluvních pokut ve výši 167.188 Kč a 45.800 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve
výši 14.710 Kč, s tím, že potud jde o vykonatelné pohledávky podle rozhodčího
nálezu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. R 33/20014, vydaného rozhodcem JUDr.
Liborem Petříčkem (dále jen „rozhodčí nález“),
[2] nákladů exekučního řízení ve výši 4.660 Kč, s tím, že potud jde o
vykonatelnou pohledávku přiznanou exekučním příkazem ze dne 17. prosince 2015,
č. j. 161 Ex 6/15-19, vydaným soudní exekutorkou Mgr. Evou Veselou, Exekutorský
úřad Kolín.
24. Při přezkumném jednání, jež se konalo 1. dubna 2016, byly pohledávky
společnosti I zjištěny, když je uznal žalovaný i dovolatelka.
25. Usnesením ze dne 11. dubna 2016, č. j. KSBR 31 INS XY, schválil insolvenční
soud oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře.
26. Usnesením ze dne 8. března 2017, č. j. KSBR 31 INS XY, rozhodl insolvenční
soud, že jako s věřitelem č. 9 bude v řízení pokračováno s V. B (dále jen
„věřitel č. 9“), jemuž společnost I pohledávky postoupila dne 21. února 2017.
27. Dne 3. srpna 2017 uhradil otec dovolatelky na pohledávky částku 150.000 Kč.
28. Při takto ustaveném skutkovém základu věci jsou pro další úvahy Nejvyššího
soudu rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 36
(1) Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s
odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě
požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu
věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před
zájmy jiných osob.
(…)
§ 37
(1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku,
věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil
povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím,
že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se
insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl
zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné
spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.
(…)
§ 199
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů
od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní
proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována,
dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.
(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky
přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen
skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení
věci.
(3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce
uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.
29. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 36 a § 37
insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení a do vydání
napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Ustanovení § 199 insolvenčního zákona
doznalo změny jen potud, že do jeho odstavce 1 byla s účinností od 1. července
2017, novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, doplněna za slova „přezkumného
jednání“ věta „nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu
podle § 410 odst. 3 písm. a/“; tato změna však nemá na projednávanou věc žádný
vliv.
30. Problematikou odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, kterou způsobil
při výkonu funkce, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. července
2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. V
něm vysvětlil, že tato odpovědnost je odpovědností bez zřetele na zavinění
(tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících
předpokladů:
[1] Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.
[2] Vznik škody.
[3] Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce
insolvenčního správce a vznikem škody.
31. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno
(povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve vztahu k nim je na poškozeném) a
insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li
(důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení
veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k
průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).
32. Napadené rozhodnutí pak spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z
uvedených předpokladů odpovědnosti za škodou (takže odvolací soud nezkoumal
existenci předpokladů dalších).
33. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce
insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z
dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že:
[1] insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu
uloženy zákonem, nebo
[2] insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu
uloženy rozhodnutím soudu, anebo
[3] insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.
34. K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou
péčí Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že insolvenční správce je,
zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku
dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osoby, na který se po dobu trvání
účinků insolvenčního řízení jako na dlužníkův majetek. Insolvenční zákon
obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o
některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, je namístě si položit
otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční
správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z
ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),
týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 o. z.). Z povahy
insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční
řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o.
z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího
majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého
z ustanovení občanského zákoníku týkajícího se plné správy cizího majetku je
třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro
insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona,
která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon
předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární
použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha
insolvenční správy majetku (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněné pod číslem 73/2020 Sb. rozh.
obč.).
35. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou
péčí“ (formulovaná ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona), je
povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí
řádného hospodáře“, takže ustanovení § 1411 o. z. se pro insolvenční správu
majetku neuplatní. V poměrech projednávané věci pak závěr odvolacího soudu, že
insolvenční správce dlužnice tím, že sám nepopřel pohledávky přihlášené do
insolvenčního řízení věřitelem č. 9, své povinnosti neporušil, odpovídá výše
formulovaným judikatorním závěrům na téma insolvenční správy majetku. Povinnost
popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má
dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji
k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli
insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou
mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí)
pohledávky bude úspěšné. Okolnosti, jež by v insolvenčním řízení vedeném na
majetek dlužnice zakládaly povinnost insolvenčního správce dlužnice popřít
pohledávky věřitele č. 9, však v řízení nevyšly najevo.
36. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu (o tento případ ve věci šlo) lze uplatnit jako důvod popření
její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které
dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199
odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti
dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou
procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu
založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo
směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně
(např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněné
pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“).
37. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její
pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 část věty za
středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při
nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti
nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v
řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti
sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně
skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení
věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí,
učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal
věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být
přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení, nebo o situaci, kdy
příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl
být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (…). Přitom je zjevné, že chybné
právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky
věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo
k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé
požadované výši (R 106/2013).
38. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše
přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí
příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci
neplyne (R 106/2013).
39. Pravidlo, podle kterého „důvodem popření však nemůže být jiné právní
posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona), není překážkou pro účinné
uplatnění námitky, že se promlčel „exekuční titul“ (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014, uveřejněný pod číslem 32/2018
Sb. rozh. obč.).
40. V pojetí rozebraném především v R 106/2013 není pro závěr, zda šlo o
skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu, určující způsob, jakým se takový orgán (zde rozhodce) s
touto skutečností vypořádal. Pro výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního
zákona není (nemůže být) významné, zda jde o skutečnost, ze které příslušný
orgán učinil nesprávné nebo neúplné skutkové zjištění, případně o skutečnost,
na jejímž základě přijal nesprávný závěr o skutkovém stavu věci. Stejně tak
není (nemůže být) významné, zda jde o skutečnost (tvrzení), ke které příslušný
orgán nepřihlédl proto, že ji neměl za podstatnou pro rozhodnutí o věci. Ve
všech těchto případech jde o skutečnost uplatněnou dlužníkem v řízení, jež
předcházelo pravomocnému rozhodnutí příslušného orgánu, tedy o skutečnost,
kterou popírající insolvenční správce (v režimu § 199 odst. 2 insolvenčního
zákona) nebo popírající věřitel (v režimu § 200 odst. 6 insolvenčního zákona)
nemůže uplatnit jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky
přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Jde totiž o skutečnost,
kterou se příslušný orgán popsaným způsobem zabýval, byť ji pro účely
rozhodnutí o věci vyhodnotil chybně:
- co do jejího obsahu (rozuměj co do posouzení, jakou skutkovou námitku jí
dlužník uplatnil),
- co do její významnosti v rovině skutkové (rozuměj ohledně toho, jaký má vliv
na skutková zjištění nebo na skutkové závěry příslušného orgánu o věci), nebo
- co do její významnosti v rovině právní (potud, zda jde o skutečnost, která
může mít nebo má vliv na právní posouzení věci příslušným orgánem).
Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018, sen. zn. 29 ICdo
93/2016, uveřejněný pod číslem 104/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2019“)
[ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením
ze dne 2. dubna 2019, sp. zn. I. ÚS 4058/2018)].
41. Jinak řečeno, to, že rozhodčí soud (rozhodce) skutečnost uplatněnou
dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího
nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové,
včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto
způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele
uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné
pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199
odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou
dlužník uplatnil v rozhodčím řízení (R 104/2019).
42. V poměrech dané věci není pochyb o tom, že s výjimkou nákladů exekučního
řízení přihlásil věřitel č. 9 pohledávky jako vykonatelné na základě
pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu, v němž rozhodce zkoumal
úvěrovou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou. Údajnou nicotnost rozhodčího
nálezu spojuje dovolatelka jen se skutečnostmi, z nichž by za určitých
okolností bylo možno usuzovat pouze na neplatnost úvěrové smlouvy. Neplatnost
úvěrové smlouvy z příčin uplatněných dovolatelkou však rozhodčí nález, který
nároky z úvěrové smlouvy věřiteli přiznal, nicotným nečiní (stejně jako by tomu
bylo, kdyby takto rozhodl soud). K aplikaci závěrů týkajících se povahy
pravomocného soudního rozhodnutí na rozhodčí nález srov. také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné
pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč. a ke způsobilosti rozhodčího nálezu doložit
v insolvenčním řízení vykonatelnost pohledávky věřitele srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 72/2016, uveřejněný
pod číslem 13/2020 Sb. rozh. obč.
43. Splnění předpokladů, za nichž lze rozhodčí nález míti za nicotný, tak jak
jsou formulovány především v usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo
1945/2010, uveřejněném pod číslem 121/2011 Sb. rozh. obč., v usnesení velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.
července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sb.
rozh. obč., a v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, uveřejněném
pod číslem 63/2020 Sb. rozh. obč., se z dovolání nepodává ani v rovině
dovolacích tvrzení.
44. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že byl důvod zamítnout žalobu již
proto, že žalovaný žádné své povinnosti neporušil. V situaci, kdy se
dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost tohoto závěru, shledává Nejvyšší
soud zbytečným zabývat se tím, zda byly (mohly být) splněny další předpoklady
odpovědnosti za škodu (dovolací argumentace v dotčeném směru byla neúčelná již
proto, že o zkoumání těchto dalších předpokladů v napadeném rozhodnutí nešlo).
45. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
46. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst.
3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší
soud zamítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
P o u č e n í: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu