MSPH 99 INS 2282/2018 199 ICm 3396/2019 29 ICdo 38/2023-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Mgr. Ing. Petra Konečného, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, PSČ 779 00, jako insolvenčního správce dlužníka P. B. zastoupeného Mgr. Janou Juřičkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, PSČ 779 00, proti žalovanému Audentes s. r. o., se sídlem v Praze 9, Fryčovická 458, PSČ 199 00, identifikační číslo osoby 05484669, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, PSČ 779 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 3396/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. B.,, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 2282/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022, č. j. 199 ICm 3396/2019, 101 VSPH 719/2022-65 (MSPH 99 INS 2282/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
6. června 2022, č. j. 199 ICm 3396/2019-34, určil, že pohledávka žalovaného jako věřitele č. 1, přihlášená přihláškou P1-1 do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 99 INS 2282/2018, ve výši 274 567,69 Kč, není co do pravosti i výše přihlášena po právu (bod I. výroku), určil, že pohledávka žalovaného jako věřitele č. 1, přihlášená přihláškou P1-2 do téhož insolvenčního řízení, ve výši 1 336,02 Kč, není co do pravosti i výše
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se zamítá žaloba o určení, že pohledávky žalovaného přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 99 INS 2282/2018 přihláškou poř. č. P1-1 a P1-2 nejsou po právu (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Společnost GE Capital Multiservis, a. s. (dále jen „společnost G“) uzavřela dne 7. září 2004 s dlužníkem smlouvu o úvěru č. 3548562571, na jejímž základě byl dlužníku poskytnut úvěr ve výši 75 000 Kč, který se dlužník zavázal uhradit ve 48 měsíčních splátkách po částce 2 549 Kč.
[2] Obvodní soud pro Prahu 9 platebním rozkazem ze dne 10. června 2009, sp. zn. 52 C 363/2009 (dále jen „platební rozkaz“), dlužníku uložil zaplatit společnosti G částku 171 569 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 111 335 Kč
od 17. února 2009 do zaplacení a na nákladech řízení částku 36 387,70 Kč.
[3] Z exekučního příkazu JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, ze dne 30. srpna 2011, č. j. 099 EX 3954/11-19, vyplývá, že podle vykonatelného platebního rozkazu byla nařízena exekuce pro částku 111 335 Kč s příslušenstvím. Bylo rozhodnuto o provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech dlužníka.
[4] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. srpna 2017, uzavřenou mezi právním nástupcem společnosti G a žalovaným (dále jen „postupní smlouva“), byla pohledávka za dlužníkem z úvěrové smlouvy č. 3548562571 postoupena žalovanému. O postoupení pohledávky byl dlužník informován oznámením postupitele ze dne 22. srpna 2017.
[5] Na podkladě postupní smlouvy vstoupil žalovaný do probíhajícího exekučního řízení. Rozvrhovým usnesením ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 099 EX 3954/11-139, rozhodl soudní exekutor, že se z rozdělované podstaty ve výši 334 695,98 Kč uspokojí pohledávky věřitelů v pořadí a výši: 1/ pohledávka nákladů exekuce soudního exekutora v částce 59 713,50 Kč, 2/ pohledávka nákladů nalézacího řízení oprávněného v plné výši 36 387,70 Kč, 3/ částečně pohledávka úroků ve výši 226 373,78 Kč a 4/ pohledávka nákladů právního zastoupení ve výši 12 221 Kč. Tím byla rozdělovaná podstata vyčerpána.
[6] Usnesením ze dne 22. července 2019, č. j. MSPH 99 INS 2282/2018-A-23, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka P. B. a na jeho majetek prohlásil konkurs. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce.
[7] Žalovaný přihlásil jako věřitel č. 1 pod přihláškou P1-1 pohledávku ve výši 275 903,71 Kč (dílčí pohledávka č. 1) a pohledávku ve výši 1 336,02 Kč (dílčí pohledávka č. 2; dále též společně jen „pohledávky“). Dílčí pohledávka č. 1 je tvořena jistinou ve výši 111 335 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení 0,1% denně z částky 111 335 Kč za období od 27. ledna 2014 do 31. ledna 2018 ve výši 163 232,69 Kč. Dílčí pohledávka č. 2 je tvořena kapitalizovaným úrokem z prodlení 0,1% denně z částky 111 335 Kč za období od 1. února 2018 do 12. února 2018. Pohledávky byly přihlášeny s tím, že jde o pohledávky vykonatelné a v rozsahu dílčí pohledávky č. 1 zajištěné majetkem dlužníka. Vykonatelnost pohledávek dokládal žalovaný platebním rozkazem. Následně „doplněním přihlášky“ ze dne 31. července 2019 (P1-2) žalovaný přihlásil (jako nevykonatelnou a nezajištěnou) dílčí pohledávku č. 3 ve výši 58 339,54 Kč.
[8] Při přezkumném jednání dne 6.
4. Na tomto základě odvolací soud – cituje § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje zejména na usnesení (správně rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 – nejprve konstatoval, že žaloba byla podána včas a osobou k tomu věcně legitimovanou. Dále uvedl, že insolvenční soud výše odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu zjevně pominul a vycházel z
nesprávného názoru, že platební rozkaz žádné právní posouzení přiznaného nároku neobsahuje. Chybně se pak tudíž zabýval právním posouzením sporných pohledávek na podkladě popěrného úkonu žalobce, ačkoliv žalobce mohl ve vztahu k nim ve svém popěrném úkonu účinně uplatnit výhradně námitky skutkové. Pokud tak insolvenční soud učinil, postupoval v rozporu s kogentním § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Posouzení právního vztahu jako spotřebitelského má stejně jako otázka, zda žalovanému vskutku podle práva náležel sjednaný úrok z prodlení, resp. zda se ujednání o něm nepříčilo dobrým mravům, nepochybně povahu „jiného právního posouzení věci“.
5. Podle odvolacího soudu insolvenční soud rovněž nedocenil právní důsledky rozvrhového usnesení JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, ze dne 16. listopadu 2017, jímž tento exekutor rozhodl o způsobu rozdělení podstaty získané zpeněžením majetku dlužníka v exekučním řízení. Žalovaný sám žádný zápočet vydaného plnění získaného v rámci exekučního řízení neprováděl, proto lze stěží posuzovat, zda se tento zápočet nepříčí dobrým mravům. Vydáním vymoženého plnění zanikají právě jen ty pohledávky, které soudní exekutor v rozvrhovém usnesení výslovně a závazně určil.
Výrok takového usnesení je přitom závazný pro všechny orgány [§ 159a odst. 3 za užití § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a § 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu)]. Insolvenční soud tedy nebyl v tomto incidenčním sporu oprávněn sám určovat, které konkrétní pohledávky žalovaného byly v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem uspokojeny.
6. Konečně odvolací soud neshledal přiléhavým závěr insolvenčního soudu, že se uplatnění nároku žalovaným za dlužníkem v tomto insolvenčním řízení příčí dobrým mravům. Jednak žalobce tuto námitku v rámci svého popěrného úkonu neuplatnil, jednak přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení je zákonným právem každého věřitele, které je garantováno zejména § 109 a § 173 a násl. insolvenčního zákona. Přihláška věřitelovy pohledávky má charakter žaloby, zcela výjimečně by dle mínění odvolacího soudu mohlo být přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení rozporné s dobrými mravy, ale pouze tehdy, pokud by šlo o zjevné zneužití práva. Za zneužitá práva lze přitom považovat pouze takové jednání, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku právního vztahu újmu. Potud odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001.
7. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, přičemž by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel – odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2134/13 – odvolacímu soudu vytýká „nesprávné formalistické rozhodování a sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti“. Tvrdí (posuzováno dle obsahu), že by se dovolací soud měl odchýlit od (svých) závěrů obsažených v R 106/2003, a to zejména ve vztahu k nemožnosti namítat „jiné právní posouzení“ věci v případě platebních rozkazů, respektive rozhodnutí, která nejsou nijak konkrétně odůvodňována. Dovolatel argumentuje zejména tím, že platebním rozkazem byl žalovanému přiznán úrok z prodlení v rozporu se zákonem. Rovněž namítá, že podání přihlášky pohledávky žalovaným je nutno kvalifikovat jako zneužití práva, a že takové uplatnění přihlášky je v rozporu s dobrými mravy.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (tj. výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona a řešení otázky možnosti uplatnění jiného právního posouzení v rámci popěrného úkonu v případě, kdy je vykonatelným rozhodnutím platební rozkaz), plně respektuje závěry formulované v R 106/2013, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že: [1] U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. [2] U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal.
13. Na těchto (v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dlouhodobě ustálených) závěrech přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.
14. Přípustnost dovolaní nemůže založit ani dovolatelem předestřená „otázka uplatnění dobrých mravů v insolvenčním řízení“, neboť se z dovolání (posouzeného z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nepodává údaj o tom, od kterého (svého) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (Nejvyššímu soudu to není zřejmé ani při zohlednění znalosti judikatury k výkladu § 199 insolvenčního zákona).
15. K vymezení přípustnosti dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu