MSPH 99 INS 5678/2015 199 ICm 1369/2016 29 ICdo 4/2024-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s., se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka TRUST INVEST s. r. o., zastoupeného Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, proti žalovanému QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupenému Mgr. Alešem Váňou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1548/27, PSČ 130 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1369/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TRUST INVEST s. r. o., se sídlem v Praze 2, Legerova 616/78, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26698510, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 5678/2015, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023, č. j. 199 ICm 1369/2016, 103 VSPH 290/2022-143 (MSPH 99 INS 5678/2015), takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 16. prosince 2016, č. j. 199 ICm 1369/2016-49, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Horizont ISPL v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka TRUST INVEST s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (QI investiční společnosti, a. s.) určení, že kupní smlouva uzavřená 18. prosince 2013 mezi dlužníkem coby prodávajícím a žalovaným jako kupujícím (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byly dvě bytové jednotky č. 89/12 a č. 89/18 v domě č. p. 89 na pozemcích parc. č. 519 a 520 v katastrálním území Žižkov, obec Praha (dále jen „bytové jednotky“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (I. výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 240 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Nejde o neúčinný právní úkon dle § 240 insolvenčního zákona, jelikož kupní smlouva byla uzavřena v době delší 1 roku před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka a žalovaný není osobou dlužníku blízkou ani s ním netvoří koncern.
4. Nejde ani o neúčinný právní úkon podle § 242 insolvenčního zákona, když žalobce nepředložil soudu žádná tvrzení, z nichž by bylo možné usuzovat, že dlužník konal v úmyslu zkrátit své věřitele, ani tvrzení, z nichž by bylo možné usuzovat, že takový úmysl dlužníka byl znám žalovanému.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2017, č. j. 199 ICm 1369/2016, 101 VSPH 126/2017-76 (MSPH 99 INS 5678/2015): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje rovněž z § 240 a § 242 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
7. Insolvenční soud správně dovodil, že neúčinností podle § 240 insolvenčního zákona se nemůže zabývat věcně, jelikož žaloba byla podána po uplynutí propadné lhůty dle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona.
8. Věcně správný je i závěr insolvenčního soudu, že žalobce neprokázal neúčinnost kupní smlouvy podle § 242 insolvenčního zákona (na čemž ničeho nemění zamítnutí důkazních návrhů žalobce).
9. Zákonnou podmínkou této neúčinnosti je i prokázání toho, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Důkazní břemeno potud spočívá na žalobci, když bylo bezpečně prokázáno, že kupní smlouva nebyla uzavřena ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern.
10. Úmysl dlužníka uzavřít kupní smlouvu jen proto, aby krátil své věřitele, dovozuje žalobce ze sjednané kupní ceny [kterou má za nižší, než cena, za kterou dlužník ve stejné době prodával ve stejné lokalitě (jiné) bytové jednotky] a z toho, že kupní cenu použil dlužník výhradně k úhradě půjček svým jednatelům. K tomu, že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka věděl, nebo vědět mohl, žalobce žádnou konkrétní skutečnost neuvedl a nepředložil k takovému tvrzení žádný věrohodný důkaz (v odvolání k této podmínce pouze uvedl, že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka musel vědět s ohledem na okolnosti celé věci, a v řízení před insolvenčním soudem tuto vědomost žalovaného dovozoval ze svého tvrzení, že žalovaný musel vědět, že sjednaná kupní cena je podstatně nižší než obvyklá). I kdyby žalovaný věděl, že nemovitosti kupuje výhodněji než ostatní kupci, jen proto nelze dovozovat, že věděl o úmyslu dlužníka krátit své věřitele. Skutečnost, že kupní cena byla nižší než obvyklá cena, je rozhodná jen pro neúčinnost ve smyslu § 240 insolvenčního zákona.
11. Má-li žalobce za to, že dlužník zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů tím, že z kupní ceny uspokojil výlučně (neexistující) pohledávky svých
12. Žalobou na obnovu řízení datovanou 11. listopadu 2020 a doručenou insolvenčnímu soudu téhož dne, doplněnou (v reakci na vyjádření žalovaného) podáním z 3. února 2021, se žalobce domáhal obnovy řízení ve shora označené věci, uváděje, že poté, co bylo (usnesením Policie České republiky ze dne 8. dubna 2020) zahájeno trestní stíhání jednatele dlužníka [Pavla Neužila (dále jen „P. N.“)], zjistil při nahlédnutí do vyšetřovacího spisu z tam obsažených listin (které nabízel k důkazu), že dlužník a kupující jsou osobami blízkými, přičemž vědomost o úmyslu dlužníka se presumuje. Podle tam uvedené e-mailové komunikace měly všechny dotčené strany zřejmý úmysl krátit věřitele dlužníka. Včasnost žaloby na obnovu řízení odvozoval žalobce z toho, že rozsudek odvolacího soudu měl nabýt právní moci 11. listopadu 2017, a z toho, že do vyšetřovacího spisu nahlížel 22. října 2020 a 3. listopadu 2020.
13. Usnesením ze dne 12. ledna 2022, č. j. 199 ICm 1369/2016-111, insolvenční soud povolil obnovu řízení.
14. Insolvenční soud – vycházeje z § 228 odst. 1 písm. a/ a § 233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po provedení důkazů navržených žalobcem k následujícím závěrům:
15. Žaloba na obnovu řízení podaná 11. listopadu 2020 je včasná, neboť žalobce zjistil skutečnosti, které pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci dne 22. října 2020 a 3. listopadu 2020 při nahlížení do trestního spisu, takže jde o žalobu podanou ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se žalobce dozvěděl o důvodech obnovy. Rovněž byla zachována objektivní tříletá lhůta, jelikož rozsudky obou soudů nabyly právní moci 11. listopadu 2017.
16. Na základě důkazů provedených v řízení o povolení obnovy insolvenční soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, když žalobce navrhl důkazy, které by mohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí, přičemž šlo o důkazy, které nemohl uplatnit v původním řízení.
17. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 28. srpna 2023, č. j. 199 ICm 1369/2016, 103 VSPH 290/2022-143 (MSPH 99 INS 5678/2015): [1] Změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. ledna 2022 tak, že návrh na povolení obnovy řízení se zamítá (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
18. Odvolací soud – vycházeje z § 228, § 230 odst. 2, § 232, § 233 a § 235 o. s. ř., jakož i z § 7 a § 242 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
19. Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Jde o právní institut, jehož prostřednictvím lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž skutkový stav v původním řízení nebyl zjištěn úplně nebo správně.
20. Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 228 odst. 1 o. s. ř. a její důvod (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (§ 232 odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud vázán. Žalobou na obnovu řízení se pak nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo nápravy procesních vad řízení (k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky).
21. Institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; ustanovení, která obnovu řízení upravují, proto nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že účastník nemohl použít skutečnost, rozhodnutí či důkaz v původním řízení „bez své viny“ tehdy, když o jejich existenci nevěděl (nemohl a neměl vědět). Posouzení otázky zavinění neuplatnění skutečnosti, rozhodnutí či důkazu v původním řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je přitom věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci.
23. Znalecký posudek, jehož zpracování bylo možné zadat již v původním řízení, zásadně nepředstavuje důkaz, který účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení. Přitom otázka neplatnosti smlouvy je otázkou právní, nikoli novou skutečností. Žaloba na obnovu řízení (též) neslouží k nápravě opomenutí účastníka, který svá práva důsledně nehájil v původním řízení.
24. Již v rozsudku ze dne 14. září 2017 odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že kupní cena byla nižší než obvyklá cena, je rozhodná jen pro neúčinnost ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, kterou nelze zkoumat věcně vzhledem k uplynutí lhůty dle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona.
25. Jakkoli se tedy žalobce dovolává „nových důkazů“, jimiž by bylo lze prokázat, že uhrazená kupní cena „bytů“ byla použita k jinému účelu, než k úhradě pohledávek věřitelů dlužníka, tvrzené skutečnosti (i kdyby byly prokázány) nemohou vést k závěru, že žalovaný měl a mohl vědět, že dlužník kupní smlouvou úmyslně zkracuje uspokojení svých věřitelů. Tyto skutečnosti (jimiž žalobce argumentoval již v odpůrčí žalobě) tak fakticky směřují k odpovědnosti jednatele (P. N.), respektive jednatelů dlužníka, při výkonu funkce statutárního orgánu dlužníka.
26. Konstrukce povědomí žalovaného o úmyslu dlužníka krátit (uzavřením kupní smlouvy) věřitele na tom základě, že žalovaný neinkasoval cenu „bytů“, které (již jako jejich vlastník) prodal třetím osobám (G.), je logicky vnitřně rozporná (nelogická) a nedává žádný význam, natož pro závěr o úmyslném zkracování věřitelů dlužníkem při uzavírání kupní smlouvy. Závěr o úmyslu dlužníka zkrátit kupní smlouvou uspokojení svých věřitelů nepodporuje ani okolnost, že částka 900.000 Kč byla vyplacena jednateli (dlužníka); i kdyby totiž byla prokázána, nelze ji považovat za jednání dlužníka při uzavírání kupní smlouvy (o několik měsíců dříve), nadto za jednání úmyslné.
27. Neuvedl-li žalobce v původním řízení dostatek skutkových okolností vedoucích k „pravděpodobnosti“ závěru o úmyslu dlužníka zkrátit uzavřením kupní smlouvy své věřitele a o tom, že žalovanému tento úmysl dlužníka mohl a měl být znám, nemůže toto opomenutí zhojit žalobou na obnovu odpůrčího řízení. Důkazy, kterými žalobce jako novými (respektive nově použitelnými) odůvodňuje žalobu na obnovu řízení, přitom (jak správně namítl žalovaný) žalobce zčásti navrhl (výpovědi svědků, znalecký posudek) a zčásti mohl navrhnout (výpověď O. J., účetní závěrka a s ní související dokumenty žalovaného) již v původním řízení.
28. Bez ohledu na nepřípustnost důkazů znaleckými posudky nemohou nově nabízené důkazy nijak přispět k úspěchu žalobce v odpůrčím sporu, neboť jím uváděné skutečnosti při hodnocení kupní smlouvy podle § 242 insolvenčního zákona byly předmětem závěrů vyjádřených soudy obou stupňů v původním řízení.
29. Jinými slovy, již z toho, že ani v žalobě na obnovu řízení žalobce (v prvé řadě) netvrdí, že by dlužník měl v době odporovaného právního jednání alespoň jednu nesplacenou pohledávku, a že zkracující úmysl směřoval ke zkrácení pohledávky (ať už splatné, nesplatné, nebo budoucí), ani netvrdí, že žalovaný musel vědět, že dlužník vůči němu učinil odporovaný právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele, bez dalšího plyne, že není splněn základní předpoklad úspěchu žaloby na obnovu řízení (tedy, že by nové důkazy označené v žalobě na obnovu řízení mohly přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci).
30. Pro úplnost nutno zdůraznit, že kdyby P. N. byl shledán vinným z trestného činu (přečinu), jejž by spáchal v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, pak ani závěr o (ne)platnosti kupní smlouvy nelze považovat za důvod pro podání žaloby na obnovu řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu
31. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a Ústavního soudu).
32. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby je změnil.
33. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
34. Důkazy, které dovolatel předložil pro obnovu řízení, posoudil odvolací soud předčasně jako důkazy konečné, nezpůsobilé změnit skutkový základ sporu a opomenul další důkazní návrhy, které souvisí až s nově získanými důkazy z trestního spisu, poskytujícími zcela nový „obrázek“ o vztahu dlužníka a žalovaného a o jejich blízkém vztahu přes osobu P. S. (dále jen „P. S.“).
35. Teprve řetězec nově získaných důkazů z trestního spisu a nově navrhovaných důkazů, které dovolatel nemohl předložit, protože souvisí s celým příběhem vývodu majetku, by prokázal vztah žalovaného jako osoby blízké dlužníku. Předložení důkazů ke vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých odvolací soud ignoroval.
36. Co do tvrzené neúčinnosti dle § 240 insolvenčního zákona přitom jde o zásadní okolnost, když žaloba v této části byla zamítnuta pro uplynutí lhůty dle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona (nebyla de facto věcně projednána). Jinak řečeno, pro závěr o zamítnutí návrhu na obnovu řízení soud předčasně hodnotil dovolatelovy důkazy jako nedostatečné pro celou odpůrčí žalobu, přičemž v žalobě na obnovu řízení měl toliko zvážit, zda tu jsou nové důkazy nebo důkazy směřující k dalším souvisejícím tvrzením, pro které lze obnovit řízení a pokračovat v něm zejména co do navrhovaného dokazování.
37. V trestním řízení potvrdil jednatel dlužníka P. N., že řadu let spolupracuje s P. S.; ten byl v letech 2007 až 2010 členem představenstva žalovaného a jednal i v době převodu vlastnického práva k nemovitostem za žalovaného jako osoba, která jej fakticky ovládala. Tamtéž P. N. uvedl, že nabídku na koupi nemovitostí dostal od žalovaného právě prostřednictvím P. S., s nímž je v dlouholetém přátelském vztahu. Lze doplnit, že již v řízení, o jehož obnovu dovolatel usiluje, bylo prokázáno, že dlužník nemovitosti před rekonstrukcí a následným prodejem v roce 2013 (respektive v roce 2014) koupil od žalovaného.
38. Posouzením skutečností odůvodňujících vztah, na který je nutno pohlížet jako na vztah osob blízkých, se věnoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 955/18 [jde o nález ze dne 9. července 2018, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. Srov. dále závěry (citované) obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2020“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
39. V žalobě na povolení obnovy řízení dovolatel tvrdil a řádně doložil, že mezi dlužníkem a žalovaným existoval v době uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě dlužník převedl vlastnické právo k nemovitostem, vztah osob blízkých (a to nejen mezi P. N. a P. S. jako fyzickými osobami, nýbrž jako osobami fakticky ovládajícími dlužníka a žalovaného). Kdyby se odvolací soud touto novou skutečností zabýval, musel by obnovu povolit. Kupní smlouva (totiž) byla uzavřena 18. prosince 2013 a insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 4. března 2015, takže šlo o právní úkon učiněný před uplynutím 3 let od zahájení insolvenčního řízení.
40. Odvolací soud též opomenul, že dovolatel navrhl důkaz znaleckým posudkem (k přiměřenosti kupní ceny) a nalézací odvolací soud jej nepřipustil pro uplynutí jednoroční lhůty (v době, kdy nebyly známy skutečnosti o P. S. jako osobě blízké).
41. Dále dovolatel poukazuje na jím navržené (nové) důkazy, z nichž lze dovodit úmysl dlužníka zkrátit věřitele.
42. Z § 228 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pro povolení obnovy postačí, mohou-li nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy přivodit pro osobu podávající žalobu na obnovu řízení příznivější rozhodnutí ve věci. Srov. k tomu z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 905/17 (jde o nález ze dne 22. října 2019, uveřejněný pod číslem 176/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) pasáž, podle které: „Jestliže je možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, respektive plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy řízení.“
43. Dovolatel odůvodnil žalobu na obnovu řízení v souladu s požadavky § 228 odst. 1 o. s. ř. a svá tvrzení doložil zjištěními orgánů činných v trestním řízení a insolvenční soud obnovu povolil. Odvolací soud oproti tomu aplikoval § 228 odst. 1 o. s. ř. na daný skutkový stav nesprávně a nesprávně hodnotil i důkazy opatřené z trestního spisu. Především se vůbec nezabýval důkazy odůvodňujícími závěr o vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých, nepřihlédl k novým skutečnostem, jež dokládají úmysl dlužníka zkrátit věřitele a odchýlil se od (shora označené) ustálené judikatury ve věci povolení obnovy řízení.
44. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Dovolací důvody shledává nepřípustnými, uváděje, že dovolatel dostatečně nevymezil právní otázku, která již byla dovolacím soudem vyřešena, a od níž se měl odvolací soud odchýlit. III. Přípustnost dovolání
45. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
46. Dovolání, pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení důvodů povolení obnovy řízení u insolvenčních odpůrčích nároků jde o věc dovolacím soudem neřešenou. IV. Důvodnost dovolání
47. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
48. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
49. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
50. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
§ 228 (o. s. ř.)
(1) Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a/ jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b/ lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
(…)
§ 240 (insolvenčního zákona)
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.
(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. (…)
§ 242 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.
(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.
(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. § 116 (obč. zák.)
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
51. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (22. dubna 2015) a později změn nedoznala. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka se přitom uplatní v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Ustanovení § 228 o. s. ř. v citovaném (rozhodném) znění platí beze změny již od podání odpůrčí žaloby (22. dubna 2016). Ustanovení § 116 obč. zák. v citované podobě platilo do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
52. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry: 1) K podmínkám pro povolení obnovy řízení
53. O případ (o důvod povolení obnovy) dle § 228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde. Ve vztahu k tvrzenému důvodu obnovy řízení dle § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak obecně platí, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro něj nové ve srovnání s původním řízením) a současně, jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka řízení nové, jestliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, on je však nemohl bez své viny použít například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Původním řízením se rozumí vždy řízení před soudem prvního stupně. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, rozumí se původním řízením také řízení před odvolacím soudem, avšak jen za předpokladu, že šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, jejichž uplatnění v odvolání nebo v odvolacím řízení umožňují § 205a a § 211a o. s. ř. Srov. shodně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněného pod číslem 31/2003 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2003“), nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněného pod číslem 66/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 66/2010“).
54. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se takový závěr jeví alespoň jako pravděpodobný; srov. shodně např. opět R 66/2010.
55. Pro výsledek dovolacího řízení je tedy určující, zda dovolatelem nabídnuté „nové skutečnosti“ a „nové důkazy“ („nové“ ve smyslu závěrů R 31/2003 a R 66/2010) buď samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy činí alespoň pravděpodobným pro dovolatele příznivější rozhodnutí o odpůrčí žalobě co do posouzení, zda kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 240 nebo § 242 insolvenčního zákona. 2) K právním úkonům bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona
56. Ve sporu o určení neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) břemeno tvrzení ohledně toho, že: [1] Šlo o právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona). [2] Dlužník učinil právní úkon (účinky právního úkonu nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona). [3] Šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).
57. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní úkon ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení ohledně toho, že: [1] Šlo o právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona). [2] Dlužník učinil právní úkon (účinky právního úkonu nastaly) v rozhodné době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona). [3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon, je osobou dlužníku blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 240 odst. 2 věta druhá, odst. 3 insolvenčního zákona).
58. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, v případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za účelem vyvrácení domněnky, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (založené § 240 odst. 2 větou druhou insolvenčního zákona), tíží v takovém případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.). Srov. shodně např. odstavce 73 až 75 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sp. zn. 29 ICdo 136/2023.
59. V původním řízení soudy zamítly požadavek na určení neúčinnosti kupní smlouvy podle § 240 insolvenčního zákona proto, že při absenci tvrzení o tom, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, šlo o právní úkon, k němuž došlo mimo rozhodné období 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3 insolvenčního zákona).
60. Je-li skutečností, která objektivně vzato existovala v době původního řízení, ale insolvenční správce, který podal odpůrčí žalobu ji nemohl bez své viny použít proto, že o ní nevěděl, to, že dlužník učinil právní úkon bez přiměřeného protiplnění (uzavřel kupní smlouvu) ve prospěch osoby jemu blízké, pak (poměřováno tím, že soudy zamítly požadavek na určení neúčinnosti kupní smlouvy podle § 240 insolvenčního zákona v původním řízení proto, že vzhledem k době, kdy byl učiněn, mu bylo možné odporovat, jen kdyby šlo o právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) může jít o „novou skutečnost“ ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pro takový úsudek je nicméně nezbytné prověřit, zda „nová tvrzení“ vskutku činí (ve spojení s již známými skutečnostmi) alespoň pravděpodobným závěr, že poměr dlužníka a osoby, v jejíž prospěch učinil právní úkon, byl poměrem (vztahem) osob sobě blízkých.
61. Jelikož právní účinky vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy nastaly ke dni uzavření kupní smlouvy (18. prosince 2013), je pro posouzení, zda šlo (podle „nových skutečností“ mohlo jít) o osoby sobě blízké, určující výklad § 116 obč. zák. (srov. k tomu např. odstavec 92 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněného pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč.).
62. Vzhledem k tomu, že v § 116 obč. zák. (ani jinde) nebyl definován pojem „osoba blízká právnické osobě“, pojmenovala jej pro rozhodné období soudní praxe (při výkladu § 42a obč. zák.) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněného pod číslem 53/2004 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2004“). V něm Nejvyšší soud uzavřel, že právnická osoba se považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, jeli dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Jakkoli se Nejvyšší soud k těmto závěrům přihlásil (pro rozhodné období) i při výkladu pojmu „osoba blízká“ v ustanoveních upravujících insolvenční neúčinnost právních úkonů (§ 240 až § 242 insolvenčního zákona), ani ony nepostihovaly vzájemný vztah dvou právnických osob coby osob navzájem si blízkých (srov. k tomu např. odstavec 37 odůvodnění R 100/2020).
63. Dovolatel dovozuje (jako „nové skutečnosti“ uplatňuje tvrzení), že dlužník (společnost s ručením omezeným) je osobou blízkou žalovanému (akciové společnosti) proto, že dlužníka ovládá P. N. a žalovaného ovládá P. S., přičemž P. N. a P. S. jsou osobami sobě blízkými. Na základě takových „nových skutečností“ však ani ve spojení s již známými skutečnostmi nelze přijmout alespoň jako pravděpodobností závěr, že označené právnické osoby (dlužník a žalovaný) jsou osobami sobě blízkými.
64. V rozsudku ze dne 31. března 2025, sen. zn. 29 ICdo 39/2024, Nejvyšší soud shrnul dosavadní (ustálené) judikaturní výstupy k otázce vzájemné osobní blízkosti tak, že obchodní korporace ovládaná jednou fyzickou osobou se nepokládá za osobu blízkou jiné obchodní korporaci, jen proto, že jinou obchodní korporaci ovládá osoba blízká oné fyzické osobě (srov. odstavce 37 až 40 odůvodnění tamtéž). Jinak (pro poměry této věci) řečeno, ze skutečnosti, že P. N. ovládá dlužníka (společnost s ručením omezeným) a P. S. ovládá žalovaného (akciovou společnost), přičemž P. N. a P. S. jsou osobami sobě blízkými, neplyne závěr, že společnost s ručením omezeným a akciovou společnost lze ve vzájemném poměru pokládat za osoby sobě blízké.
65. Dovolání proto potud důvodné není. 3) K úmyslně zkracujícím právním úkonům dle § 242 insolvenčního zákona
66. Závěry, jež Nejvyšší soud přijal k otázce, zda „nové skutečnosti“ jsou (byť ve spojení s již známými skutečnostmi) způsobilé založit (byť pravděpodobnostní) úsudek, že dlužník a žalovaný jsou osobami sobě blízkými se uplatní i pro zkoumání téže otázky v režimu § 242 insolvenčního zákona.
67. V původním řízení neuspěl dovolatel s požadavkem na určení neúčinnosti kupní smlouvy podle § 242 insolvenčního zákona též proto, že nebyla prokázána vědomost žalovaného (kupujícího) o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (úmyslu dlužníka cum animo fraudandi), což je v těch případech, kdy nejde o vztah osob sobě blízkých samostatným důvodem pro zamítnutí odpůrčí žaloby podle § 242 insolvenčního zákona. „Nové skutečnosti“, které se nevztahují k tomuto znaku dané právní normy (nebo pro něj nemají význam, ač účastník dovozuje opak), nejsou způsobilé založit (byť ve spojení s již známými skutečnostmi) alespoň pravděpodobnostní úsudek, že by pro dovolatele mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. K hodnocení „nových skutečností“, jež měly vzejít z e-mailové komunikace, odvolacím soudem (jenž potud nenalezl žádné „nové“ poznatky podporující vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi), pak Nejvyšší soud dodává, že samotné (skutkové) hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
68. Dovolání tak ani potud není opodstatněné.
69. Ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
70. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
71. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 8. prosince 2023) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024.
72. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o odpůrčí žalobě (k němuž se pojí rozhodování o mimořádném opravném prostředku - žalobě na obnovu řízení) je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu, sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. října 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu