MSPH 99 INS 5678/2015
199 ICm 1369/2016
29 ICdo 4/2024-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Horizont ISPL v. o. s., se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713
00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka
TRUST INVEST s. r. o., zastoupeného Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, proti žalovanému QI investiční
společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační
číslo osoby 27911497, zastoupenému Mgr. Alešem Váňou, advokátem, se sídlem v
Praze 3, Kubelíkova 1548/27, PSČ 130 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1369/2016, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka TRUST INVEST s. r. o., se sídlem v Praze 2, Legerova 616/78, PSČ
120 00, identifikační číslo osoby 26698510, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. MSPH 99 INS 5678/2015, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023,
č. j. 199 ICm 1369/2016, 103 VSPH 290/2022-143 (MSPH 99 INS 5678/2015), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 16. prosince 2016, č. j. 199 ICm 1369/2016-49, Městský soud
v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Horizont ISPL v. o. s., jako
insolvenční správce dlužníka TRUST INVEST s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (QI
investiční společnosti, a. s.) určení, že kupní smlouva uzavřená 18. prosince
2013 mezi dlužníkem coby prodávajícím a žalovaným jako kupujícím (dále jen
„kupní smlouva“), jejímž předmětem byly dvě bytové jednotky č. 89/12 a č. 89/18
v domě č. p. 89 na pozemcích parc. č. 519 a 520 v katastrálním území Žižkov,
obec Praha (dále jen „bytové jednotky“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinným
právním úkonem (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 240 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím
závěrům:
3. Nejde o neúčinný právní úkon dle § 240 insolvenčního zákona, jelikož kupní
smlouva byla uzavřena v době delší 1 roku před zahájením insolvenčního řízení
na majetek dlužníka a žalovaný není osobou dlužníku blízkou ani s ním netvoří
koncern.
4. Nejde ani o neúčinný právní úkon podle § 242 insolvenčního zákona, když
žalobce nepředložil soudu žádná tvrzení, z nichž by bylo možné usuzovat, že
dlužník konal v úmyslu zkrátit své věřitele, ani tvrzení, z nichž by bylo možné
usuzovat, že takový úmysl dlužníka byl znám žalovanému.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2017, č. j.
199 ICm 1369/2016, 101 VSPH 126/2017-76 (MSPH 99 INS 5678/2015):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje rovněž z § 240 a § 242 insolvenčního zákona –
dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
7. Insolvenční soud správně dovodil, že neúčinností podle § 240 insolvenčního
zákona se nemůže zabývat věcně, jelikož žaloba byla podána po uplynutí propadné
lhůty dle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona.
8. Věcně správný je i závěr insolvenčního soudu, že žalobce neprokázal
neúčinnost kupní smlouvy podle § 242 insolvenčního zákona (na čemž ničeho
nemění zamítnutí důkazních návrhů žalobce).
9. Zákonnou podmínkou této neúčinnosti je i prokázání toho, že úmysl dlužníka
zkrátit své věřitele byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem
okolnostem musel být znám. Důkazní břemeno potud spočívá na žalobci, když bylo
bezpečně prokázáno, že kupní smlouva nebyla uzavřena ve prospěch osoby dlužníku
blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern.
10. Úmysl dlužníka uzavřít kupní smlouvu jen proto, aby krátil své věřitele,
dovozuje žalobce ze sjednané kupní ceny [kterou má za nižší, než cena, za
kterou dlužník ve stejné době prodával ve stejné lokalitě (jiné) bytové
jednotky] a z toho, že kupní cenu použil dlužník výhradně k úhradě půjček svým
jednatelům. K tomu, že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka věděl, nebo vědět mohl,
žalobce žádnou konkrétní skutečnost neuvedl a nepředložil k takovému tvrzení
žádný věrohodný důkaz (v odvolání k této podmínce pouze uvedl, že žalovaný o
tomto úmyslu dlužníka musel vědět s ohledem na okolnosti celé věci, a v řízení
před insolvenčním soudem tuto vědomost žalovaného dovozoval ze svého tvrzení,
že žalovaný musel vědět, že sjednaná kupní cena je podstatně nižší než
obvyklá). I kdyby žalovaný věděl, že nemovitosti kupuje výhodněji než ostatní
kupci, jen proto nelze dovozovat, že věděl o úmyslu dlužníka krátit své
věřitele. Skutečnost, že kupní cena byla nižší než obvyklá cena, je rozhodná
jen pro neúčinnost ve smyslu § 240 insolvenčního zákona.
11. Má-li žalobce za to, že dlužník zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů
tím, že z kupní ceny uspokojil výlučně (neexistující) pohledávky svých
12. Žalobou na obnovu řízení datovanou 11. listopadu 2020 a doručenou
insolvenčnímu soudu téhož dne, doplněnou (v reakci na vyjádření žalovaného)
podáním z 3. února 2021, se žalobce domáhal obnovy řízení ve shora označené
věci, uváděje, že poté, co bylo (usnesením Policie České republiky ze dne 8.
dubna 2020) zahájeno trestní stíhání jednatele dlužníka [Pavla Neužila (dále
jen „P. N.“)], zjistil při nahlédnutí do vyšetřovacího spisu z tam obsažených
listin (které nabízel k důkazu), že dlužník a kupující jsou osobami blízkými,
přičemž vědomost o úmyslu dlužníka se presumuje. Podle tam uvedené e-mailové
komunikace měly všechny dotčené strany zřejmý úmysl krátit věřitele dlužníka.
Včasnost žaloby na obnovu řízení odvozoval žalobce z toho, že rozsudek
odvolacího soudu měl nabýt právní moci 11. listopadu 2017, a z toho, že do
vyšetřovacího spisu nahlížel 22. října 2020 a 3. listopadu 2020.
13. Usnesením ze dne 12. ledna 2022, č. j. 199 ICm 1369/2016-111, insolvenční
soud povolil obnovu řízení.
14. Insolvenční soud – vycházeje z § 228 odst. 1 písm. a/ a § 233 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) –
dospěl po provedení důkazů navržených žalobcem k následujícím závěrům:
15. Žaloba na obnovu řízení podaná 11. listopadu 2020 je včasná, neboť žalobce
zjistil skutečnosti, které pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve
věci dne 22. října 2020 a 3. listopadu 2020 při nahlížení do trestního spisu,
takže jde o žalobu podanou ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se žalobce dozvěděl o
důvodech obnovy. Rovněž byla zachována objektivní tříletá lhůta, jelikož
rozsudky obou soudů nabyly právní moci 11. listopadu 2017.
16. Na základě důkazů provedených v řízení o povolení obnovy insolvenční soud
dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, když
žalobce navrhl důkazy, které by mohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí,
přičemž šlo o důkazy, které nemohl uplatnit v původním řízení.
17. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 28. srpna 2023, č. j.
199 ICm 1369/2016, 103 VSPH 290/2022-143 (MSPH 99 INS 5678/2015):
[1] Změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 12. ledna 2022 tak, že
návrh na povolení obnovy řízení se zamítá (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
18. Odvolací soud – vycházeje z § 228, § 230 odst. 2, § 232, § 233 a § 235 o.
s. ř., jakož i z § 7 a § 242 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury
Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím
závěrům:
19. Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako
mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán
pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti,
rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska
správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát.
Jde o právní institut, jehož prostřednictvím lze dosáhnout nápravy ve věci, v
níž skutkový stav v původním řízení nebyl zjištěn úplně nebo správně.
20. Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 228
odst. 1 o. s. ř. a její důvod (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu
trvání lhůt k žalobě (§ 232 odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby
(důvodem obnovy řízení) je soud vázán. Žalobou na obnovu řízení se pak nelze
domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo nápravy
procesních vad řízení (k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného
pochybení slouží jiné opravné prostředky).
21. Institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní
moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob;
ustanovení, která obnovu řízení upravují, proto nelze vykládat extenzivně.
Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně
žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo
důkazy.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává, že účastník nemohl
použít skutečnost, rozhodnutí či důkaz v původním řízení „bez své viny“ tehdy,
když o jejich existenci nevěděl (nemohl a neměl vědět). Posouzení otázky
zavinění neuplatnění skutečnosti, rozhodnutí či důkazu v původním řízení ve
smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je přitom věcí úvahy soudu v nalézacím
řízení, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci.
23. Znalecký posudek, jehož zpracování bylo možné zadat již v původním řízení,
zásadně nepředstavuje důkaz, který účastník nemohl bez své viny použít v
původním řízení. Přitom otázka neplatnosti smlouvy je otázkou právní, nikoli
novou skutečností. Žaloba na obnovu řízení (též) neslouží k nápravě opomenutí
účastníka, který svá práva důsledně nehájil v původním řízení.
24. Již v rozsudku ze dne 14. září 2017 odvolací soud zdůraznil, že skutečnost,
že kupní cena byla nižší než obvyklá cena, je rozhodná jen pro neúčinnost ve
smyslu § 240 insolvenčního zákona, kterou nelze zkoumat věcně vzhledem k
uplynutí lhůty dle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona.
25. Jakkoli se tedy žalobce dovolává „nových důkazů“, jimiž by bylo lze
prokázat, že uhrazená kupní cena „bytů“ byla použita k jinému účelu, než k
úhradě pohledávek věřitelů dlužníka, tvrzené skutečnosti (i kdyby byly
prokázány) nemohou vést k závěru, že žalovaný měl a mohl vědět, že dlužník
kupní smlouvou úmyslně zkracuje uspokojení svých věřitelů. Tyto skutečnosti
(jimiž žalobce argumentoval již v odpůrčí žalobě) tak fakticky směřují k
odpovědnosti jednatele (P. N.), respektive jednatelů dlužníka, při výkonu
funkce statutárního orgánu dlužníka.
26. Konstrukce povědomí žalovaného o úmyslu dlužníka krátit (uzavřením kupní
smlouvy) věřitele na tom základě, že žalovaný neinkasoval cenu „bytů“, které
(již jako jejich vlastník) prodal třetím osobám (G.), je logicky vnitřně
rozporná (nelogická) a nedává žádný význam, natož pro závěr o úmyslném
zkracování věřitelů dlužníkem při uzavírání kupní smlouvy. Závěr o úmyslu
dlužníka zkrátit kupní smlouvou uspokojení svých věřitelů nepodporuje ani
okolnost, že částka 900.000 Kč byla vyplacena jednateli (dlužníka); i kdyby
totiž byla prokázána, nelze ji považovat za jednání dlužníka při uzavírání
kupní smlouvy (o několik měsíců dříve), nadto za jednání úmyslné.
27. Neuvedl-li žalobce v původním řízení dostatek skutkových okolností
vedoucích k „pravděpodobnosti“ závěru o úmyslu dlužníka zkrátit uzavřením kupní
smlouvy své věřitele a o tom, že žalovanému tento úmysl dlužníka mohl a měl být
znám, nemůže toto opomenutí zhojit žalobou na obnovu odpůrčího řízení. Důkazy,
kterými žalobce jako novými (respektive nově použitelnými) odůvodňuje žalobu na
obnovu řízení, přitom (jak správně namítl žalovaný) žalobce zčásti navrhl
(výpovědi svědků, znalecký posudek) a zčásti mohl navrhnout (výpověď O. J.,
účetní závěrka a s ní související dokumenty žalovaného) již v původním řízení.
28. Bez ohledu na nepřípustnost důkazů znaleckými posudky nemohou nově nabízené
důkazy nijak přispět k úspěchu žalobce v odpůrčím sporu, neboť jím uváděné
skutečnosti při hodnocení kupní smlouvy podle § 242 insolvenčního zákona byly
předmětem závěrů vyjádřených soudy obou stupňů v původním řízení.
29. Jinými slovy, již z toho, že ani v žalobě na obnovu řízení žalobce (v prvé
řadě) netvrdí, že by dlužník měl v době odporovaného právního jednání alespoň
jednu nesplacenou pohledávku, a že zkracující úmysl směřoval ke zkrácení
pohledávky (ať už splatné, nesplatné, nebo budoucí), ani netvrdí, že žalovaný
musel vědět, že dlužník vůči němu učinil odporovaný právní úkon v úmyslu zmařit
uspokojení svého věřitele, bez dalšího plyne, že není splněn základní
předpoklad úspěchu žaloby na obnovu řízení (tedy, že by nové důkazy označené v
žalobě na obnovu řízení mohly přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve
věci).
30. Pro úplnost nutno zdůraznit, že kdyby P. N. byl shledán vinným z trestného
činu (přečinu), jejž by spáchal v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, pak
ani závěr o (ne)platnosti kupní smlouvy nelze považovat za důvod pro podání
žaloby na obnovu řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
31. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a Ústavního
soudu).
32. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, nebo aby je změnil.
33. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
34. Důkazy, které dovolatel předložil pro obnovu řízení, posoudil odvolací soud
předčasně jako důkazy konečné, nezpůsobilé změnit skutkový základ sporu a
opomenul další důkazní návrhy, které souvisí až s nově získanými důkazy z
trestního spisu, poskytujícími zcela nový „obrázek“ o vztahu dlužníka a
žalovaného a o jejich blízkém vztahu přes osobu P. S. (dále jen „P. S.“).
35. Teprve řetězec nově získaných důkazů z trestního spisu a nově navrhovaných
důkazů, které dovolatel nemohl předložit, protože souvisí s celým příběhem
vývodu majetku, by prokázal vztah žalovaného jako osoby blízké dlužníku.
Předložení důkazů ke vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých odvolací
soud ignoroval.
36. Co do tvrzené neúčinnosti dle § 240 insolvenčního zákona přitom jde o
zásadní okolnost, když žaloba v této části byla zamítnuta pro uplynutí lhůty
dle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona (nebyla de facto věcně projednána).
Jinak řečeno, pro závěr o zamítnutí návrhu na obnovu řízení soud předčasně
hodnotil dovolatelovy důkazy jako nedostatečné pro celou odpůrčí žalobu,
přičemž v žalobě na obnovu řízení měl toliko zvážit, zda tu jsou nové důkazy
nebo důkazy směřující k dalším souvisejícím tvrzením, pro které lze obnovit
řízení a pokračovat v něm zejména co do navrhovaného dokazování.
37. V trestním řízení potvrdil jednatel dlužníka P. N., že řadu let
spolupracuje s P. S.; ten byl v letech 2007 až 2010 členem představenstva
žalovaného a jednal i v době převodu vlastnického práva k nemovitostem za
žalovaného jako osoba, která jej fakticky ovládala. Tamtéž P. N. uvedl, že
nabídku na koupi nemovitostí dostal od žalovaného právě prostřednictvím P. S.,
s nímž je v dlouholetém přátelském vztahu. Lze doplnit, že již v řízení, o
jehož obnovu dovolatel usiluje, bylo prokázáno, že dlužník nemovitosti před
rekonstrukcí a následným prodejem v roce 2013 (respektive v roce 2014) koupil
od žalovaného.
38. Posouzením skutečností odůvodňujících vztah, na který je nutno pohlížet
jako na vztah osob blízkých, se věnoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS
955/18 [jde o nález ze dne 9. července 2018, který je (stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách
Ústavního soudu]. Srov. dále závěry (citované) obsažené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018 [jde o rozsudek
uveřejněný pod číslem 100/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2020“), který je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na
webových stránkách Nejvyššího soudu].
39. V žalobě na povolení obnovy řízení dovolatel tvrdil a řádně doložil, že
mezi dlužníkem a žalovaným existoval v době uzavření kupní smlouvy, na jejímž
základě dlužník převedl vlastnické právo k nemovitostem, vztah osob blízkých (a
to nejen mezi P. N. a P. S. jako fyzickými osobami, nýbrž jako osobami fakticky
ovládajícími dlužníka a žalovaného). Kdyby se odvolací soud touto novou
skutečností zabýval, musel by obnovu povolit. Kupní smlouva (totiž) byla
uzavřena 18. prosince 2013 a insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo
zahájeno 4. března 2015, takže šlo o právní úkon učiněný před uplynutím 3 let
od zahájení insolvenčního řízení.
40. Odvolací soud též opomenul, že dovolatel navrhl důkaz znaleckým posudkem (k
přiměřenosti kupní ceny) a nalézací odvolací soud jej nepřipustil pro uplynutí
jednoroční lhůty (v době, kdy nebyly známy skutečnosti o P. S. jako osobě
blízké).
41. Dále dovolatel poukazuje na jím navržené (nové) důkazy, z nichž lze dovodit
úmysl dlužníka zkrátit věřitele.
42. Z § 228 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pro povolení obnovy postačí, mohou-li
nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy přivodit pro osobu podávající žalobu
na obnovu řízení příznivější rozhodnutí ve věci. Srov. k tomu z nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 905/17 (jde o nález ze dne 22. října 2019,
uveřejněný pod číslem 176/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) pasáž,
podle které:
„Jestliže je možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, respektive plně
odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota) o tom, že by na
základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí,
je namístě rozhodnout o povolení obnovy řízení.“
43. Dovolatel odůvodnil žalobu na obnovu řízení v souladu s požadavky § 228
odst. 1 o. s. ř. a svá tvrzení doložil zjištěními orgánů činných v trestním
řízení a insolvenční soud obnovu povolil. Odvolací soud oproti tomu aplikoval §
228 odst. 1 o. s. ř. na daný skutkový stav nesprávně a nesprávně hodnotil i
důkazy opatřené z trestního spisu. Především se vůbec nezabýval důkazy
odůvodňujícími závěr o vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých,
nepřihlédl k novým skutečnostem, jež dokládají úmysl dlužníka zkrátit věřitele
a odchýlil se od (shora označené) ustálené judikatury ve věci povolení obnovy
řízení.
44. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje
napadené rozhodnutí za správné. Dovolací důvody shledává nepřípustnými,
uváděje, že dovolatel dostatečně nevymezil právní otázku, která již byla
dovolacím soudem vyřešena, a od níž se měl odvolací soud odchýlit.
III. Přípustnost dovolání
45. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
46. Dovolání, pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238
o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení důvodů povolení
obnovy řízení u insolvenčních odpůrčích nároků jde o věc dovolacím soudem
neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
47. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
48. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
49. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009,
uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
50. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
občanského soudního řádu, insolvenčního zákona a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
§ 228 (o. s. ř.)
(1) Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo
pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a/ jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl
použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených
v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro
něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b/ lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před
soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též
před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve
věci.
(…)
§ 240 (insolvenčního zákona)
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se
dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá
cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal
dlužník.
(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon,
který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k
dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění
učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.
(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1
roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.
(…)
§ 242 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů
(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil
uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem
ke všem okolnostem musel být znám.
(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve
prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl
dlužníkův úmysl této osobě znám.
(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v
posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
§ 116 (obč. zák.)
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner;
jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem
blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala
jako újmu vlastní.
51. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (22. dubna 2015) a
později změn nedoznala. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku
dlužníka se přitom uplatní v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a
tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon
ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení)
části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Ustanovení § 228 o. s. ř. v citovaném
(rozhodném) znění platí beze změny již od podání odpůrčí žaloby (22. dubna
2016). Ustanovení § 116 obč. zák. v citované podobě platilo do 1. ledna 2014,
kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb.,
občanským zákoníkem.
52. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené
právní otázce následující závěry:
1) K podmínkám pro povolení obnovy řízení
53. O případ (o důvod povolení obnovy) dle § 228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
nejde. Ve vztahu k tvrzenému důvodu obnovy řízení dle § 228 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř. pak obecně platí, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy jsou důvodem obnovy
řízení jen tehdy, jestliže je účastník, který se domáhá obnovy, nemohl bez své
viny použít v původním řízení (a jsou tedy pro něj nové ve srovnání s původním
řízením) a současně, jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve
věci. Skutečnosti a důkazy jsou pro účastníka řízení nové, jestliže v době
původního řízení objektivně vzato existovaly, on je však nemohl bez své viny
použít například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska
nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Původním
řízením se rozumí vždy řízení před soudem prvního stupně. Bylo-li proti
rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, rozumí se původním řízením
také řízení před odvolacím soudem, avšak jen za předpokladu, že šlo o takové
skutečnosti nebo důkazy, jejichž uplatnění v odvolání nebo v odvolacím řízení
umožňují § 205a a § 211a o. s. ř. Srov. shodně např. již důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněného
pod číslem 31/2003 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2003“), nebo důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněného
pod číslem 66/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 66/2010“).
54. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové
skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě, nebo ve spojení s již
známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu
uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se takový závěr jeví
alespoň jako pravděpodobný; srov. shodně např. opět R 66/2010.
55. Pro výsledek dovolacího řízení je tedy určující, zda dovolatelem nabídnuté
„nové skutečnosti“ a „nové důkazy“ („nové“ ve smyslu závěrů R 31/2003 a R
66/2010) buď samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi,
rozhodnutími nebo důkazy činí alespoň pravděpodobným pro dovolatele příznivější
rozhodnutí o odpůrčí žalobě co do posouzení, zda kupní smlouva je neúčinným
právním úkonem ve smyslu § 240 nebo § 242 insolvenčního zákona.
2) K právním úkonům bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona
56. Ve sporu o určení neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve
smyslu § 240 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka
jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona)
břemeno tvrzení ohledně toho, že:
[1] Šlo o právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění
bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než
obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1
insolvenčního zákona).
[2] Dlužník učinil právní úkon (účinky právního úkonu nastaly) v
rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3
insolvenčního zákona).
[3] Šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku,
nebo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (§ 240 odst. 2 věta první
insolvenčního zákona).
57. Má-li žalobce za to, že dlužník učinil právní úkon ve prospěch osoby jemu
blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak nese břemeno tvrzení ohledně
toho, že:
[1] Šlo o právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění
bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než
obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 odst. 1
insolvenčního zákona).
[2] Dlužník učinil právní úkon (účinky právního úkonu nastaly) v
rozhodné době 3 let před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3
insolvenčního zákona).
[3] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon, je osobou
dlužníku blízkou nebo osobou, která s dlužníkem tvoří koncern (§ 240 odst. 2
věta druhá, odst. 3 insolvenčního zákona).
58. Povinnost tvrdit a prokazovat, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v
době, kdy byl v úpadku, nebo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, v
případě, že žalovanou je (má být) osoba dlužníku blízká nebo osoba, která tvoří
s dlužníkem koncern, žalobce nemá. Povinnost tvrzení za účelem vyvrácení
domněnky, že šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku
(založené § 240 odst. 2 větou druhou insolvenčního zákona), tíží v takovém
případě žalovaného (srov. i § 133 o. s. ř.). Srov. shodně např. odstavce 73 až
75 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sp. zn. 29 ICdo
136/2023.
59. V původním řízení soudy zamítly požadavek na určení neúčinnosti kupní
smlouvy podle § 240 insolvenčního zákona proto, že při absenci tvrzení o tom,
že šlo o právní úkon, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo
osoby, která s ním tvoří koncern, šlo o právní úkon, k němuž došlo mimo
rozhodné období 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 240 odst. 3
insolvenčního zákona).
60. Je-li skutečností, která objektivně vzato existovala v době původního
řízení, ale insolvenční správce, který podal odpůrčí žalobu ji nemohl bez své
viny použít proto, že o ní nevěděl, to, že dlužník učinil právní úkon bez
přiměřeného protiplnění (uzavřel kupní smlouvu) ve prospěch osoby jemu blízké,
pak (poměřováno tím, že soudy zamítly požadavek na určení neúčinnosti kupní
smlouvy podle § 240 insolvenčního zákona v původním řízení proto, že vzhledem k
době, kdy byl učiněn, mu bylo možné odporovat, jen kdyby šlo o právní úkon
učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem
koncern) může jít o „novou skutečnost“ ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. Pro takový úsudek je nicméně nezbytné prověřit, zda „nová tvrzení“ vskutku
činí (ve spojení s již známými skutečnostmi) alespoň pravděpodobným závěr, že
poměr dlužníka a osoby, v jejíž prospěch učinil právní úkon, byl poměrem
(vztahem) osob sobě blízkých.
61. Jelikož právní účinky vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy
nastaly ke dni uzavření kupní smlouvy (18. prosince 2013), je pro posouzení,
zda šlo (podle „nových skutečností“ mohlo jít) o osoby sobě blízké, určující
výklad § 116 obč. zák. (srov. k tomu např. odstavec 92 odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023,
uveřejněného pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč.).
62. Vzhledem k tomu, že v § 116 obč. zák. (ani jinde) nebyl definován pojem
„osoba blízká právnické osobě“, pojmenovala jej pro rozhodné období soudní
praxe (při výkladu § 42a obč. zák.) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.
srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněného pod číslem 53/2004 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 53/2004“). V něm Nejvyšší soud uzavřel, že právnická osoba se
považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník
jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, jeli
dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě
má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou
utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Jakkoli se Nejvyšší soud k těmto
závěrům přihlásil (pro rozhodné období) i při výkladu pojmu „osoba blízká“ v
ustanoveních upravujících insolvenční neúčinnost právních úkonů (§ 240 až § 242
insolvenčního zákona), ani ony nepostihovaly vzájemný vztah dvou právnických
osob coby osob navzájem si blízkých (srov. k tomu např. odstavec 37 odůvodnění
R 100/2020).
63. Dovolatel dovozuje (jako „nové skutečnosti“ uplatňuje tvrzení), že dlužník
(společnost s ručením omezeným) je osobou blízkou žalovanému (akciové
společnosti) proto, že dlužníka ovládá P. N. a žalovaného ovládá P. S., přičemž
P. N. a P. S. jsou osobami sobě blízkými. Na základě takových „nových
skutečností“ však ani ve spojení s již známými skutečnostmi nelze přijmout
alespoň jako pravděpodobností závěr, že označené právnické osoby (dlužník a
žalovaný) jsou osobami sobě blízkými.
64. V rozsudku ze dne 31. března 2025, sen. zn. 29 ICdo 39/2024, Nejvyšší soud
shrnul dosavadní (ustálené) judikaturní výstupy k otázce vzájemné osobní
blízkosti tak, že obchodní korporace ovládaná jednou fyzickou osobou se
nepokládá za osobu blízkou jiné obchodní korporaci, jen proto, že jinou
obchodní korporaci ovládá osoba blízká oné fyzické osobě (srov. odstavce 37 až
40 odůvodnění tamtéž). Jinak (pro poměry této věci) řečeno, ze skutečnosti, že
P. N. ovládá dlužníka (společnost s ručením omezeným) a P. S. ovládá žalovaného
(akciovou společnost), přičemž P. N. a P. S. jsou osobami sobě blízkými,
neplyne závěr, že společnost s ručením omezeným a akciovou společnost lze ve
vzájemném poměru pokládat za osoby sobě blízké.
65. Dovolání proto potud důvodné není.
3) K úmyslně zkracujícím právním úkonům dle § 242 insolvenčního zákona
66. Závěry, jež Nejvyšší soud přijal k otázce, zda „nové skutečnosti“ jsou (byť
ve spojení s již známými skutečnostmi) způsobilé založit (byť
pravděpodobnostní) úsudek, že dlužník a žalovaný jsou osobami sobě blízkými se
uplatní i pro zkoumání téže otázky v režimu § 242 insolvenčního zákona.
67. V původním řízení neuspěl dovolatel s požadavkem na určení neúčinnosti
kupní smlouvy podle § 242 insolvenčního zákona též proto, že nebyla prokázána
vědomost žalovaného (kupujícího) o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (úmyslu
dlužníka cum animo fraudandi), což je v těch případech, kdy nejde o vztah osob
sobě blízkých samostatným důvodem pro zamítnutí odpůrčí žaloby podle § 242
insolvenčního zákona. „Nové skutečnosti“, které se nevztahují k tomuto znaku
dané právní normy (nebo pro něj nemají význam, ač účastník dovozuje opak),
nejsou způsobilé založit (byť ve spojení s již známými skutečnostmi) alespoň
pravděpodobnostní úsudek, že by pro dovolatele mohly přivodit příznivější
rozhodnutí ve věci. K hodnocení „nových skutečností“, jež měly vzejít z
e-mailové komunikace, odvolacím soudem (jenž potud nenalezl žádné „nové“
poznatky podporující vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka cum animo
fraudandi), pak Nejvyšší soud dodává, že samotné (skutkové) hodnocení důkazů
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp.
zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu).
68. Dovolání tak ani potud není opodstatněné.
69. Ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u
přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
70. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
71. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto,
čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby
(sepis vyjádření k dovolání z 8. prosince 2023) určené podle vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném
do 31. prosince 2024.
72. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna
dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o odpůrčí žalobě
(k němuž se pojí rozhodování o mimořádném opravném prostředku - žalobě na
obnovu řízení) je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu,
sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za
tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního
tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů
dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3
o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému
k tíži žalobce.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. října 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu