KSPL 66 INS XY/2019
66 ICm XY/2020
29 ICdo 42/2021-103
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců
JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce BIOMAC s. r. o.,
se sídlem v Uničově, Brníčko 1009, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby
25859145, zastoupeného JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem, se sídlem v Praze 2,
náměstí Míru 341/15, PSČ 120 00, proti žalované Mgr. Radce Šimkové, se sídlem v
Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, jako insolvenční správkyni dlužníka A.
M., zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2,
Trojická 1904/14, PSČ 128 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 66 ICm 1477/2020, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka A. M., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. KSPL 66 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. ledna 2021, č. j. 66 ICm XY /2020, 104 VSPH XY (KSPL 66 INS
XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2021, č. j. 66 ICm XY, 104
VSPH XY (KSPL 66 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. srpna
2020, č. j. 66 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
1. Rozsudkem ze dne 19. srpna 2020, č. j. 66 ICm XY, Krajský soud v
Plzni (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu na určení pravosti a výše (ve výroku blíže
specifikovaných) pohledávek v celkové výši 769 805,28 Kč (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci (BIOMAC s. r. o.) zaplatit žalované (Mgr. Radce
Šimkové, jako insolvenční správkyni dlužníka A. M.) na náhradě nákladů řízení
částku 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Dlužník jako kupující uzavřel s žalobcem jako prodávajícím kupní
smlouvy na dodání zboží (dále jen „kupní smlouvy“); k úhradě kupní ceny byl
vyzván fakturami z roku 2009; nejpozději splatnou (8. prosince 2009) byla
faktura označená číslem 11/2009/1188.
[2] Dne 15. června 2011 uplatnil žalobce pohledávky z kupních smluv
rozhodčí žalobou v rozhodčím řízení.
[3] Dne 2. srpna 2011 vydal rozhodce JUDr. Tomáš Kovařík rozhodčí nález
sp. zn. 11/24/013, který nabyl právní moci dne 13. srpna 2011 (dále jen
„rozhodčí nález“).
[4] Dlužník dobrovolně nesplnil platební povinnosti, jež mu byly uloženy
rozhodčím nálezem. Žalobce proto dne 31. srpna 2011 podal exekuční návrh k
soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov.
[5] Usnesením ze dne 20. listopadu 2019, č. j. KSPL 66 INS XY,
insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení úpadku
oddlužením a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou.
[6] Přihláškou pohledávky (P23) doručenou insolvenčnímu soudu dne 18.
ledna 2020 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vykonatelné pohledávky v
celkové výši 769 805,28 Kč, které mu byly přiznány rozhodčím nálezem
(pohledávka č. 1 ve výši 345 007,55 Kč, pohledávka č. 2 ve výši 152 418,22 Kč,
pohledávka č. 3 ve výši 188 159,51 Kč, všechny z titulu kupních smluv,
pohledávka č. 4 ve výši 84 220 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení podle
rozhodčího nálezu) [dále jen „pohledávky“].
[7] Ze zprávy o přezkumu ze dne 19. února 2020 se podává, že žalovaná
pohledávky, které přezkoumala jako nevykonatelné, popřela co do pravosti a výše
s odůvodněním, že jsou promlčeny.
[8] Žalobce dne 15. dubna 2020 podal žalobu, doručenou insolvenčnímu
soudu dne 17. dubna 2020, v níž se domáhá určení pravosti a výše přihlášených
pohledávek za dlužníkem.
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §
198 a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), z ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 40 odst. 1
písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, z ustanovení § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, z ustanovení § 387 odst. 1 a 2, § 388 odst. 1, § 392
odst. 1, § 397, § 400 a § 402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“), a z ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a odkazuje na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce, nýbrž pouze
odkazuje na Unii pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., a je proto sjednána
neplatně.
5. Ke stavení promlčecí doby dochází, i když je rozhodčí řízení zahájeno
na základě neplatné rozhodčí doložky. Čtyřletá promlčecí doba k uplatnění
pohledávek žalobce tak běžela „nejpozději“ ode dne 8. prosince 2009, kdy
nastala splatnost nejpozdější faktury, do dne 15. června 2011, kdy došlo ke
stavení promlčecí doby z důvodu zahájení rozhodčího řízení. Promlčecí doba
neběžela až do pravomocného skončení rozhodčího řízení dne 13. srpna 2011.
6. Promlčecí doba znovu začala běžet ode dne následujícího po skončení
rozhodčího řízení (tj. od 14. srpna 2011). Zahájení exekučního řízení nemělo na
další běh promlčecí doby vliv, neboť rozhodčí nález není způsobilým exekučním
titulem z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Rozhodčí žaloba přitom byla
podána až po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn.
31 Cdo 1945/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
též jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 121/2011 (dále jen „R 121/2011“);
rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže)
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Vydání R 121/2011 je přitom
považováno za rozhodný okamžik „pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací
praxe“, s tím, že byla-li „rozhodčí doložka uplatněna po uvedeném datu, jde o
zneužití práva a nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby“.
7. K promlčení nároku žalobce tak došlo nejpozději v únoru 2014, kdy
uplynula čtyřletá promlčecí doba.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna
2021, č. j. 66 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 66 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 323, § 401, § 403, § 404
odst. 1, § 405, § 406, § 407 a § 408 obch. zák., z ustanovení § 268 odst. 1
písm. h/ o. s. ř., a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl
po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
10. Uplatnění práv a povinností v režimu obchodního zákoníku je omezeno
neprolomitelnou objektivní promlčecí dobou v délce trvání deseti let.
11. V případě, že je rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné
rozhodčí doložky, dojde ke stavení promlčecí doby pouze tehdy, byla-li rozhodčí
doložka uplatněna před vydáním R 121/2011 (tj. před 11. květnem 2011), v době
neustálené rozhodovací praxe obecných soudů.
12. Žalobce uplatnil svůj nárok v rozhodčím řízení (až) dne 15. června
2011; proto nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby v řízení rozhodčím, ani v
navazujícím řízení vykonávacím.
13. Právo žalobce se tudíž promlčelo „nejpozději uplynutím obecné
promlčecí doby“, tedy uplynutím deseti let od splatnosti pohledávek. K uplynutí
objektivní promlčecí doby tak došlo v září 2019. Žalobce přihlásil pohledávky
do insolvenčního řízení až dne 20. ledna 2020, tedy po marném uplynutí
promlčecí doby.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které
směřuje proti prvnímu výroku o věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (konkrétně
označené) rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Dovolatel namítá, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odkazuje na R
121/2011, uváděje, že „den 11. května 2011, není právní dogma, jehož
překročením se rozhodčí doložky automaticky považují za neplatné, respektive
postup věřitele o ně se opírající, za neústavní vedoucí k závěru o nestavení
promlčecích lhůt“. Podle názoru dovolatele totiž lze neústavní postup (zneužití
práva) podáním rozhodčí žaloby po 11. květnu 2011 přičítat pouze těm věřitelům,
kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. Odvolacímu soudu proto
vytýká, že podmínku „vědomosti“ zcela pominul a nikterak nezkoumal její
naplnění. Dále zdůrazňuje, že R 121/2011 bylo uveřejněno ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek až v říjnu 2011, dovolatel tudíž objektivně nemohl znát
jeho obsah již v době podání rozhodčí žaloby.
16. Dovolatel podotýká s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4.
června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 [jde o nález uveřejněný pod číslem 105/2019
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách
Ústavního soudu], že „klíč“ k právnímu posouzení předmětné otázky se nachází v
hodnocení postupu věřitele při vymáhání pohledávky (v tam označené věci věřitel
– úvěrová společnost – podal rozhodčí žalobu v dubnu 2012, tj. téměř po 12
měsících od vydání R 121/2011). Dovolatel pohledávky v rozhodčím řízení
uplatnil krátce po vydání R 121/2011 a nikdy nebyl profesionálním
poskytovatelem úvěrů; není tedy právním subjektem, jemuž by měla být z důvodu
jeho činnosti známa „čerstvá“ judikatura vyšších soudů ohledně podmínek
uplatnění pohledávek v rozhodčím řízení.
17. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popř. je
zamítnout. Podle jejího názoru je závěr soudů obou stupňů o promlčení žalobcova
nároku správný a souladný s judikaturou. Přitom zdůrazňuje, že v době podání
rozhodčí žaloby žalobce byl zastoupen advokátem, který „měl vědět, že je
rozhodčí doložka neplatná“.
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
19. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238
o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dosud v
judikatuře Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku
nezodpovězenou.
20. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky
vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení obchodního zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“) a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů (zákona o soudech a soudcích):
§ 402 (obch. zák.)
Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení
svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu
upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již
zahájeném řízení.
§ 408 (obch. zák.)
(1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba
nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku
promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty.
(2) Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později
než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze
rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří
měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
§ 3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti.
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé,
včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti.
§ 3036 (o. z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny
lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními
předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
§ 24 (zákona o soudech a soudcích)
(1) Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které se v
zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují
a/ stanoviska Nejvyššího soudu zaujatá kolegii nebo plénem podle § 14 odst. 3,
b/ vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů.
(2) Výběr rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b/ provádí příslušná kolegia.
Usnáší se o tom nadpoloviční většinou všech svých členů.
(3) Před provedením výběru podle odstavce 2 si Nejvyšší soud může vyžádat
vyjádření správních úřadů a jiných orgánů, předsedů vrchních a krajských soudů
a jiných fyzických nebo právnických osob.
(…)
24. V citované podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení obchodního
zákoníku již v době uzavření kupních smluv a vystavení faktur k úhradě kupní
ceny. S účinností od 1. září 2012 pak byla do ustanovení § 408 odst. 1 obch.
zák. vložena [novelou provedenou zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně
některých zákonů (zákonem o mediaci)] druhá věta: „Do lhůty podle věty první se
nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci.“ Ve znění
tohoto doplnění (jež ale nemá žádný vliv na dále formulované závěry) pak
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. platilo až do 1. ledna 2014, kdy byl tento
zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Ustanovení § 3028 o.
z. a § 3036 o. z. platí v citované podobě od 1. ledna 2014 doposud a ustanovení
§ 24 zákona o soudech a soudcích od 1. dubna 2002 doposud.
25. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud úvodem
poznamenává, že vzhledem k absenci jiného ujednání smluvních stran (§ 3028
odst. 3 druhá věta o. z.) se jejich práva a povinnosti vzešlé z kupních smluv
uzavřených před 1. lednem 2014 řídí dosavadními právními předpisy, tedy
především obchodním zákoníkem. S přihlédnutím k tomu, že promlčecí doba ohledně
nároků, jež měly vzejít z oněch kupních smluv, rovněž začala běžet před 1.
lednem 2014, posuzuje se i možné promlčení těchto nároků podle dosavadních
právních předpisů (§ 3036 o. z.), v poměrech této věci tedy především podle §
402 a § 408 obch. zák.
26. Ve vztahu ke stavení běhu promlčecí doby ve vazbě na zahájení
rozhodčího řízení pak platí (judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru),
že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí
smlouva je neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016,
sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sb. rozh. obč.). Platí
rovněž, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v
incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí
nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci
rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u
rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem
100/2017 Sb. rozh. obč. Nálezová judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. II.
ÚS 996/18, jakož i nález ze dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19,
uveřejněný pod číslem 136/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) pak
tuto ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (jež se týkala rozhodčích řízení
zahájených před 11. květnem 2011) dále rozvedla (doplnila) tak, že věřitelé,
kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí žalobu) před 11. květnem 2011
(tj. před přijetím R 121/2011), tak činili v období neustálené judikatury
obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se tak na ně úvaha o stavení
promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné
rozhodčí doložky. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm
věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu, kdy lze
judikaturu považovat za již ustálenou (srov. bod 53. nálezu sp. zn. II. ÚS
996/18 a bod 50. nálezu sp. zn. I. ÚS 1091/19). Podle Ústavního soudu s takovým
(zneužívajícím) postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v
rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním)
řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. K těmto závěrům Ústavního
soudu se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2020, sen.
zn. 29 ICdo 63/2018, nebo v rozsudku ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo
128/2019.
27. Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch
ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní
praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým
časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015). Tam, kde se
při výkladu zákona rozchází rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího
soudu, plní významnou sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu příslušného
kolegia Nejvyššího soudu (srov. § 20 zákona o soudech a soudcích). Takovým
rozhodnutím je i R 121/2011 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu). 11. květen 2011 je nicméně pouze dnem
vydání uvedeného rozhodnutí; vzhledem k tomu, že šlo o usnesení, nebylo
rozhodnutí ani veřejně vyhlášeno. Veřejnost (laická i odborná) se s tímto
rozhodnutím mohla poprvé seznámit nejdříve 23. května 2011, kdy bylo zveřejněno
na webových stránkách Nejvyššího soudu. V souladu s ustanovením § 24 odst. 1
písm. b/ zákona o soudech a soudcích následně občanskoprávní a obchodní
kolegium Nejvyššího soudu v zájmu jednotného rozhodování soudů na svém jednání
konaném dne 14. září 2011 rozhodlo o uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek. K uveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (v čísle 9, ročníku 2011) pak došlo (až) dne 20. října
2011.
28. Ve výše zmíněném rozsudku sen. zn. 29 ICdo 128/2019 Nejvyšší soud
přihlédl k tomu, že pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se
společností, která je pravidelným poskytovatelem úvěrů, a k tomu, že žalobce
(jenž pohledávku nabyl postoupením) patří mezi významné společnosti obchodující
s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Při zohlednění těchto faktů pak s odkazem
na obdobnou argumentaci obsaženou v bodě 37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 996/18 a v bodech 48. a 49. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19
tamtéž uzavřel, že není představitelné, aby takový žalobce nebyl seznámen s
takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť
bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích, to
vše v situaci, kdy rozhodčí žaloba byla podána (až) 17. srpna 2012.
29. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že po subjektech, které
nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými
pohledávkami a jejichž podnikání nebylo vydáním R 121/2011 bytostně dotčeno,
lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení
najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem té které
věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním
vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a
publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou
povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje
širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní
praxe do budoucna řídit (srov. opět § 24 zákona o soudech a soudcích).
30. Jelikož žalobce podle toho, co v řízení dosud vyšlo najevo, mezi
výše uvedené podnikatelské subjekty (poskytovatele úvěrů nebo obchodníky s
úvěrovými pohledávkami) nepatří, rozhodčí žalobu, jakož i exekuční návrh podal
před uveřejněním R 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v
průběhu řízení nevyšlo najevo, že o R 121/2011 věděl (nebo se zřetelem ke všem
okolnostem dané věci měl vědět) dříve, nelze mu přičítat k tíži, že s obsahem
tohoto rozhodnutí nebyl seznámen a nepřizpůsobil mu způsob uplatnění své
pohledávky již v době podání rozhodčí žaloby (15. června 2011), respektive v
době podání exekučního návrhu (31. srpna 2011).
31. Závěr odvolacího soudu (jenž vědomost dovolatele o R 121/2011
nezkoumal), že s postupem dovolatele „nemůže být spjato stavení promlčecích
lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím
řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu“, tak správný není a dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil
rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek
insolvenčního soudu včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu