KSBR 54 INS 13575/2010
39 ICm 4839/2015
29 ICdo 47/2018-270
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Prologis Czech Republic XLVI s. r. o., se sídlem v Říčanech, Na Dlouhém
79, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 26752891, zastoupeného JUDr. Luďkem
Chvostou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 854/14, PSČ 110 00, proti
žalovanému Mgr. Miroslavu Sládkovi, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639
00, jako insolvenčnímu správci dlužníka DEVEPLAN, a. s., za účasti 1/ ONLINE
SERVICES LIMITED, se sídlem v Apia, Level 5, Development bank of Samoa
Building, Beach Road, Samoa, registrační číslo 40041, zastoupeného JUDr. Jiřím
Holasem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, PSČ 110 00, a 2/
SHARPEN GROUP LTD, se sídlem v Road Town, Akara Bldg., 24 De Castro Street,
Wickhams Cay 1, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1689217,
zastoupeného JUDr. Milanem Milerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě
859/22, PSČ 110 00, jako vedlejších účastníků na straně žalovaného, za účasti
Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova 18/3, PSČ
601 52, o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 4839/2015, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka DEVEPLAN, a. s., se sídlem v Brně, Kuřimská 1926/21a,
PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 27239641, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. KSBR 54 INS 13575/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 39 ICm 4839/2015, 11
VSOL 248/2016-232 (KSBR 39 INS 13575/2010), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho
zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky na straně žalovaného
nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 23. května 2016, č. j. 39 ICm 4839/2015-182, ve znění usnesení
ze dne 19. června 2017, č. j. 39 ICm 4839/2015-211, Krajský soud v Brně (dále
jen „insolvenční soud“):
1/ Vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (DEVEPLAN, a. s.) ve výroku
specifikované nemovité věci (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku]. 2/ Uložil žalovanému (Mgr. Miroslavu Sládkovi, jako insolvenčnímu správci
dlužníka) a vedlejšímu účastníku (WERLOCK ENTERPRISES LIMITED) zaplatit
společně a nerozdílně žalobci (Prologis Czech Republic XLVI s. r. o.) na
náhradě nákladů řízení částku 22 000 Kč (bod II. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. listopadu
2017, č. j. 39 ICm 4839/2015, 11 VSOL 248/2016–232 (KSBR 39 INS 13575/2010):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok). 2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. tak, že uložil žalovanému,
prvnímu vedlejšímu účastníku (ONLINE SERVICES LIMITED) a druhému vedlejšímu
účastníku (SHARPEN GROUP LTD) na straně žalovaného zaplatit žalobci společně a
nerozdílně na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 27 808,50
Kč (druhý výrok). 3/ Uložil žalovanému a prvnímu a druhému vedlejšímu účastníku na straně
žalovaného zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 4 114 Kč (třetí výrok). Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. září 2011 (správně 10. července
2012), č. j. 39 ICm 403/2011, 13 VSOL 60/2011-1019 (KSBR 39 INS 13575/2010),
který nabyl právní moci 2. října 2012, vyloučil nemovitosti ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka, neboť tamní žalobci [ProLogis Czech Republic XXIX
s. r. o., člen koncernu ProLogis, identifikační číslo osoby 27876535, a
ProLogis Czech Republic XXX s. r. o., člen koncernu ProLogis, identifikační
číslo osoby 27875318, (dále jen „původní vlastníci“)] prokázali, že jsou
vlastníky nemovitostí. 2/ Dne 8. listopadu 2012 uzavřeli původní vlastníci (jako prodávající) s
nynějším žalobcem (jako kupujícím) smlouvu o prodeji nemovitostí (dále jen
„kupní smlouva“). Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem do
katastru nemovitostí nastaly ke dni 9. listopadu 2012. 3/ Dne 29. listopadu 2012 podal žalovaný dovolání proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 10. července 2012, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze
dne 30. října 2014, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 1/2013, tak, že
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 9. září 2011, č. j. 39 ICm 403/2011-163, zrušil a řízení
zastavil. Nejvyšší soud postupoval podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když původní vlastníci ztratili
v průběhu dovolacího řízení způsobilost být účastníky řízení - zanikli bez
právního nástupce likvidací (ProLogis Czech Republic XXIX s. r. o. byl z
obchodního rejstříku vymazán k 12. březnu 2014 a ProLogis Czech Republic XXX s. r. o. k 31. březnu 2014). 4/ Dne 18.
prosince 2015 podal žalobce vylučovací žalobu v nyní projednávané
věci s tvrzením, že vlastníkem nemovitostí se stal na základě kupní smlouvy a v
době jejího uzavření nebylo žádných pochyb o právu původních vlastníků nakládat
s nemovitostmi. Žalovaný sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka 3. února 2011 a od té doby neučinil žádné kroky vedoucí k vyloučení nemovitostí. 5/ Žalovaný ani původní vedlejší účastník (WERLOCK ENTERPRISES LIMITED)
platnost kupní smlouvy nezpochybňovali. Argumentovali tím, že v důsledku
zastavení řízení o vylučovací žalobě původních vlastníků nastala nevyvratitelná
domněnka oprávněnosti soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dle § 225 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona). Dále dovozovali opožděnost žaloby, když třicetidenní lhůta k jejímu
podání dle § 225 odst. 2 insolvenčního zákona začala běžet doručením vyrozumění
o soupisu nemovitostí původním vlastníkům. Na tomto základě odvolací soud - cituje § 225 insolvenčního zákona (ve znění
účinném do 30. června 2017) - nejprve předeslal, že vázanost soudu zákonem nemá
být vykládána jako bezpodmínečná nutnost doslovného výkladu aplikovaného
ustanovení, ale současně jako vázanost smyslem a účelem zákona. Přitom odkázal
na závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu (které je dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), a
dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem
45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Odvolací soud dovodil, že § 225 odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat v
případě zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení. Toto ustanovení lze
užít tehdy, bylo-li řízení zastaveno proto, že žalobce nedbal svých práv či
rezignoval na pokračování ve sporu. Dodal, že v dovolacím řízení nemohlo být
pokračováno s nynějším žalobcem jako právním nástupcem původních vlastníků
vzhledem k § 243b o. s. ř., vylučujícím aplikaci § 107a o. s. ř. Konečně uvedl,
že podle § 243 odst. 2 o. s. ř., respektive § 243g odst. 2 o. s. ř. (ve znění
účinném od 30. září 2017) nemohou být kasačním rozhodnutím nebo rozhodnutím na
ně navazujícím dotčeny právní vztahy někoho jiného. Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že žaloba je včasná a že
žalobce prokázal nejen to, že nemovitosti neměly (nebo ke dni rozhodnutí o
žalobě nemají) být do soupisu zařazeny, ale také to, že právo, které jejich
zařazení do soupisu vylučovalo, nyní svědčí jemu, a to na základě kupní smlouvy
s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 9. listopadu 2012. Výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešeny. Konkrétně jde o otázku včasnosti vylučovací
žaloby ve vztahu k právnímu nástupci osob již jednou uplatňujících právo
vylučující soupis a otázku výkladu § 225 odst. 3 insolvenčního zákona a
aplikace § 243g odst. 2 o. s. ř. (respektive § 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění
účinném do 31. prosince 2012). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. K včasnosti vylučovací žaloby dovolatel argumentuje tak, že žalobce není
nezávislou osobou uplatňující své právo vylučovací žalobou nezávisle na
původních vlastnících, ale jde o singulárního nástupce, jenž vstoupil do
právního postavení původních vlastníků. Jelikož Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů nižších stupňů a zastavil řízení o vylučovací žalobě původních vlastníků,
došlo automaticky k navrácení původního právního stavu, a proto se na
nemovitosti pohlíží jako na nepřerušeně sepsané do majetkové podstaty dlužníka
od 3. února 2011. Zdůrazňuje, že žalobce nabyl nemovitosti včetně právních vad,
které na nich vázly. V dané věci šlo o vadu spočívající v hrozbě uplatnění
nevyvratitelné právní domněnky oprávněnosti soupisu nemovitostí podle § 225
odst. 3 insolvenčního zákona, jež nastala rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolatel uzavírá, že žalobci uplynula třicetidenní lhůta k podání vylučovací
žaloby 9. března 2011, tj. třicet dní po doručení vyrozumění o soupisu
nemovitostí původním vlastníkům. Dále dovolatel tvrdí, že odvolací soud při výkladu § 225 odst. 3 insolvenčního
zákona nesprávně interpretoval nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 a jeho interpretace je mimo rámec výkladu „e ratione legis“. Dovolatel
připomíná, že jednou z podmínek pro úspěch vylučovací žaloby je mimo prokázání
vlastnictví k věci i existence neoprávněnosti soupisu příslušného majetku ke
dni rozhodnutí o žalobě. Jestliže bylo řízení o vylučovací žalobě původních
vlastníků zastaveno, došlo automaticky a nevratně k naplnění hypotézy
nevyvratitelné právní domněnky oprávněnosti soupisu. Pro vznik této
nevyvratitelné právní domněnky je pak zcela nerozhodné, zda žalobce je
vlastníkem nemovitostí. Konečně dovolatel namítá, že § 243g odst. 2 o. s. ř. nelze v dané věci vůbec
aplikovat. Podotýká, že odvolací soud nesprávně odkázal na § 243 odst. 2 o. s. ř., respektive § 243g odst. 2 o. s. ř., když mělo jít o § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012). Nicméně normativní obsah aplikovaného
ustanovení se v žádném ze zmiňovaných znění nezměnil. Uvádí, že z dikce § 243g
odst. 1 a 2 o. s. ř.
(v aktuálním znění) jednoznačně plyne, že novým řízením
dle odstavce 2 je myšleno nové rozhodnutí „v témže řízení potom, co dovolací
soud zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu (nebo soudu první
instance) vrátí k dalšímu řízení, s tím, že má v dané věci znovu rozhodnout v
souladu s právním názorem dovolacího soudu“. To plyne z jazykového i
systematického (viz zařazení do rubriky „Další průběh řízení“) výkladu. Podle
dovolatele se § 243g odst. 2 o. s. ř. vztahuje pouze na situace, kdy se
dovolací soud závazně vyjádří k meritu věci, napadené rozhodnutí zruší, věc
vrátí k novému řízení a soud nižší instance vydá nové rozhodnutí ve věci v
souladu s posouzením dovolacího soudu. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné. Tvrdí, že vylučovací žaloba nemůže být opožděná, když lhůta k jejímu podání
nezačala žalobci vůbec běžet vzhledem k absenci vyrozumění žalovaného o soupisu
nemovitostí. Přechodu tvrzené právní vady brání právě § 243g odst. 2,
respektive dříve § 243d odst. 2 o. s. ř. a nabytí originárním způsobem v
případě nabytí majetku od osoby, jíž právo svědčilo dle pravomocného
rozhodnutí, které bylo následně zrušeno. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013. Výklad § 225 odst. 3
insolvenčního zákona předložený dovolatelem považuje za zcela formalistický a
vytržený z kontextu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, z něhož lze dovodit, že
domněnka oprávněnosti soupisu může nastat jen v případě, že byla osobě
poskytnuta příležitost k ochraně svých práv a tato ji nevyužila nebo nebyla v
soudním řízení úspěšná. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodu 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do
posouzení otázky včasnosti vylučovací žaloby podané žalobcem, jenž nabyl
vlastnické právo k nemovitostem po právní moci rozhodnutí o žalobě původních
vlastníků, jde o věc dovolacím soudem neřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají; Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona:
§ 225 (ve znění účinném od 1. ledna 2014)
(1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto,
že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl
být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat
rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.
(2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů
ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu
majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba
nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.
(3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu
pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl,
nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.
(…)
Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 225 insolvenčního zákona je ustálena v
tom, že i v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může
soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst.
1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že:
1/ Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku
pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
2/ Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději
do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního
správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis
(k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové
podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo
doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka).
Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním
správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
3/ Žalovaným je insolvenční správce.
4/ V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o
úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí
ze soupisu majetku vyloučen).
5/ Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že
tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazen, nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu,
svědčí jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do
soupisu“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo
683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 116/2016“)].
Marné uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby má pro třetí osobu, která k
majetku pojatému do majetkové podstaty uplatňuje práva, jež soupis vylučují,
závažné důsledky. Zmeškání lhůty k podání žaloby nastoluje nevyvratitelnou
právní domněnku, že majetek je do majetkové podstaty pojat oprávněně, a je
prakticky vyloučeno, aby se tato osoba v dalším průběhu insolvenčního řízení
domohla jeho vyřazení z majetkové podstaty. Tyto přísné důsledky lze vůči
osobě, která uplatňuje k majetku pojatému do majetkové podstaty svá práva
(neslučitelná se soupisem), vyvozovat pouze tehdy, nepodá-li žalobu, přestože
byla o možnosti, jak se proti sepisu bránit, řádně poučena (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněný
pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech žalobou určovací, u které se
naléhavý právní zájem neprokazuje (nezkoumá se) [srov. opět R 116/2016].
Z takto ustaveného právního a judikaturního rámce především plyne, že
vylučovací žaloba podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona je žalobou určovací
a dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil majetek ze soupisu majetkové
podstaty dlužníka, zanikají účinky soupisu majetku do majetkové podstaty. V
dané věci účinky soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka
(zakládající dispoziční oprávnění insolvenčního správce k těmto nemovitostem)
nastaly ke dni 3. února 2011 a trvaly do 2. října 2012, kdy nabyl právní moci
(původní) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2012. Účinky
soupisu nemovitostí do majetkové podstaty se mohly obnovit, ale jen k okamžiku,
kdy se stalo účinným (kasační) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října
2014. Právo disponovat s nemovitostmi tedy dne 2. října 2012 přešlo zpět na
původní vlastníky, kteří tak kupní smlouvou ze dne 8. listopadu 2012 mohli
převést nemovitosti na žalobce (jako kupujícího). Právní účinky vkladu
vlastnického práva k nemovitostem přitom nastaly ke dni 9. listopadu 2012.
Ostatně, platnost kupní smlouvy dovolatel ani nezpochybňuje.
Zjevně nesprávná je argumentace dovolatele, že nemovitosti nesepsal „nově“ do
soupisu majetkové podstaty, ale jde o nepřerušené sepsání nemovitostí již od
roku 2011, když vlastníkem je právní nástupce původních vlastníků, nikoliv
třetí osoba s „vlastním“ právním titulem k nemovitostem. V dané věci je žalobce
právě onou osobou, která tvrdí, že jí svědčí právo (vlastnické) vylučující
zařazení majetku do soupisu.
Přestože účelem vylučovací žaloby podané podle § 225 insolvenčního zákona je
pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezit příslušnost
určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, má jít o posouzení ve vztahu ke
konkrétnímu vylučovateli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005). Tyto účinky nepůsobí erga omnes. Výsledek
řízení o vylučovací žalobě jednoho vylučovatele nelze vztahovat na všechny
další (i budoucí) osoby žádající vyloučení majetku z majetkové podstaty
dlužníka s ohledem na jejich tvrzené právo k tomuto majetku.
S dovolatelem lze souhlasit, že úvahy odvolacího soudu jsou nepřiléhavé
(nepřesné a tudíž nesprávné) v tom, že ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního
zákona nelze aplikovat v případě zastavení řízení pro nedostatek podmínek
řízení. Z dikce § 225 odst. 3 insolvenčního zákona žádný takový závěr neplyne a
ani v poměrech dané věci není potřebný. Účinky zastavení řízení o vylučovací
žalobě postihují (samozřejmě) i právní nástupce osoby, vůči které bylo řízení
zastaveno (např. dědice žalobce - fyzické osoby nebo nástupnickou společnost po
zaniklém žalobci - právnické osobě). To, zda žalobce v této věci lze pokládat
za „právního“ a „procesního“ nástupce původních vlastníků v řízení o vylučovací
žalobě ukončeném rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, vyřešil (s
negativním výsledkem) Nejvyšší soud v onom rozsudku (jinak by řízení nezastavil
dle § 104 odst. 1 o. s. ř. po výmazu žalobců z obchodního rejstříku). Nelze-li
žalobce v této věci pokládat (se zřetelem k výsledku řízení o původní
vylučovací žalobě) za „právního“ a „procesního“ nástupce původních vlastníků,
pak jej z hlediska úvah o včasnosti nyní podané vylučovací žaloby nezavazuje
ani výzva k podání vylučovací žaloby adresovaná oněm původním vlastníkům.
Zbývá dodat, že argumentací dovolatele o nesprávné aplikaci § 225 odst. 3
insolvenčního zákona a 243g odst. 2 o. s. ř., respektive § 243d odst. 2 o. s.
ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, odvolacím soudem se Nejvyšší soud pro
nadbytečnost nezabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž obstojí již na
základě závěru o včasnosti vylučovací žaloby podané žalobcem coby nabyvatelem
nemovitostí, které na něj převedli původní vlastníci v době po právní moci
rozhodnutí, jímž soud vyloučil tyto nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty
dlužníka.
Lze uzavřít, že v daných souvislostech odvolací soud nepochybil, když potvrdil
rozsudek v bodě I. výroku, kterým insolvenční soud vyhověl žalobě o vyloučení
nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo
a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného
Nejvyšší soud zamítl a žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. května 2018) určené
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Incidenční spor o vyloučení
majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/
advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení [z § 2
písm. d/ a § 160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním
řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení], u kterého se považuje za
tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního
tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů
dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč.
Ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhým vedlejším účastníkem na straně
žalovaného nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení. Proto
Nejvyšší soud žádnému z nich nepřiznal právo na jejich náhradu.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu