MSPH 77 INS 21258/2021 216 ICm 712/2023 29 ICdo 5/2024-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Alma insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, PSČ 156 00, identifikační číslo osoby 07 09 83 67, jako insolvenčního správce dlužnice Květuše Mentové, proti žalovaným 1) J. J., 2) Malý Janek z Jinec s. r. o., se sídlem v Jincích, Eškova 33, PSČ 262 23, identifikační číslo osoby 07 84 96 05, 3) JUDr. Filipu Pundovi, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100/II, PSČ 377 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka Naše Pivovary s. r. o., identifikační číslo osoby 05 25 74 33, zastoupenému JUDr. Danou Hokrovou, advokátkou, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100/0, PSČ 377 01, 4) A. H., zastoupenému Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, a 5) M. Ch., zastoupené JUDr. Janem Krčem, advokátem, se sídlem v Praze, Záhřebská 33/577, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 216 ICm 712/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice K. M., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 21258/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2023, č. j. 216 ICm 712/2023, 101 VSPH 580/2023-54 (MSPH 77 INS 21258/2021), takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobou došlou Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 20. března 2023 se žalobce (Alma insolvence v. o. s., jako insolvenční správce dlužnice K. M.) domáhá vůči prvnímu žalovanému (J. J.) určení neúčinnosti (označených) právních „úkonů“ ? plateb dlužnice ve prospěch prvního žalovaného a zaplacení částky 655.000,- Kč na účet majetkové podstaty dlužnice, vůči druhému žalovanému (Malý Janek z Jinec s. r. o) určení neúčinnosti (označených) právních „úkonů“ ? plateb dlužnice a zaplacení částky 309.143,- Kč na účet majetkové podstaty dlužnice, vůči třetímu žalovanému (JUDr.
Filipu Pundovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Naše Pivovary s. r. o.) určení neúčinnosti (označených) právních „úkonů“ ? plateb dlužnice ve prospěch „třetího žalovaného“ a zaplacení částky 191.500,- Kč na účet majetkové podstaty dlužnice, vůči čtvrtému žalovanému (A. H.) určení neúčinnosti (označených) právních „úkonů“ ? plateb dlužnice ve prospěch čtvrtého žalovaného a zaplacení částky 1.591.727,- Kč na účet majetkové podstaty dlužnice a vůči páté žalované (M. Ch.) určení neúčinnosti (označených) právních „úkonů“ ? plateb dlužnice ve prospěch páté žalované a zaplacení částky 3.394.869,77 Kč na účet majetkové podstaty dlužnice.
Podáním ze dne 22. června 2023 žalobce (mimo jiné) navrhl, aby insolvenční soud přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), do doby, než bude pravomocně rozhodnuto v (incidenčním) řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 205 ICm 3467/2022 (dále též jen „související řízení“), jehož předmětem je určení pravosti a výše pohledávek (tamních) věřitelů A. J., B. J. a J. K. (z titulu vrácení kupní ceny dle zrušené kupní smlouvy ze dne 7.
prosince 2020). Kdyby byl žalobce v souvisejícím řízení úspěšný, vzal by zpět žalobu v projednávané věci. Čtvrtý žalovaný s návrhem na přerušení řízení souhlasil; první, druhý a třetí žalovaní nikoli. Usnesením ze dne 24. července 2023, č. j. 216 ICm 712/2023-48, insolvenční soud přerušil řízení do pravomocného skončení souvisejícího řízení, když dospěl k závěru, že v souvisejícím řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci. Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 12.
září 2023, č. j. 216 ICm 712/2023, 101 VSPH 580/2023-54 (MSPH 77 INS 21258/2021), změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 205 ICm 3467/2022 nepřerušuje. Odvolací soud – cituje § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. – na rozdíl od soudu insolvenčního zdůraznil, že v souvisejícím řízení se insolvenční správce dlužnice domáhá „určení pravosti popření vykonatelné pohledávky přihlášené (tamními) věřiteli (osobami odlišnými od účastníků řízení v projednávané věci na straně žalované) a v každé z těchto věcí je odlišný z hlediska hmotného práva i důvod žaloby.
S poukazem na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že (insolvenčním) soudem zvolený procesní postup není důvodný, když smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř. je zajištění zásady hospodárnosti a rychlosti řízení. (Insolvenční) soud by totiž měl vždy posuzovat, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, a musí brát v úvahu i to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně přerušené řízení prodlouží. Přitom pravomocné rozhodnutí (insolvenčního) soudu v souvisejícím řízení nebude závazné pro žalované v tomto sporu, kteří nejsou jeho účastníky; insolvenční soud nebude moci z takového rozhodnutí v projednávané věci ani vycházet podle § 135 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, která má za přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení následujících právních otázek (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem dosud nezodpovězených:
1) Je po 1. lednu 2014 s přihlédnutím k § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v souladu se zásadou hospodárnosti přerušení sporného řízení do pravomocného rozhodnutí jiného sporného řízení, ve kterém jsou sice na straně žalovaných jiní účastníci, ovšem ve kterém soud rozhodne o (ne)existenci právního vztahu těchto jiných účastníků vůči žalobci, přičemž tato (ne)existence právního vztahu vůči žalobci by v přerušeném řízení musela být posouzena jako předběžná otázka?
2) Může soud v soudním řízení vycházet z předchozího soudního rozhodnutí řešícího totožnou skutkovou a právní otázku, které sice není závazné pro žalované, protože nebyli účastníky předchozího řízení, ovšem v obou řízeních je shodný žalobce, který může podle § 13 o. z. důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích? Dovolatel popisuje předmět obou řízení, s tím, že v obou řízeních by měl insolvenční soud dospět k totožnému výsledku ohledně vzniku nároku (existence pohledávky) věřitelů v souvisejícím řízení (A.
J., B. J. a J. K.). Pokračování v obou řízeních má za nehospodárné, když v řízeních bude nutno provádět složité dokazování; současně upozorňuje, že insolvenční soud může dospět v každém z těchto řízení k odlišným závěrům, když řízení jsou vedena různými soudci, což povede k podávání dalších opravných prostředků. Přitom nelze pominout ani jasné prohlášení dovolatele, že v případě plného úspěchu v souvisejícím řízení vezme zpět odpůrčí žalobu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a řízení v projednávané věci přerušil.
Čtvrtý žalovaný považuje dovolání za důvodné; pátá žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve vazbě na zásadu určenou v § 13 o. z., Nejvyšším soudem dosud nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v těchto závěrech: 1) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2459/2020.
2) Smyslem § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usneseních ze dne 28. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 2609/2020, a ze dne 31. října 2022, sen. zn. 29 ICdo 87/2021.
3) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o.
s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz např. opět R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013. Na shora citovaných závěrech není způsobilá (poměřováno poměry dané věci) nic změnit ani argumentace dovolatele vycházející z § 13 o. z. Je tomu tak již proto, že označené ustanovení vyjadřuje zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí v tom smyslu, že soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, který odkazuje na předchozí pravomocné rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění (rozhodnutí) náležitě vypořádat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14.
června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15). Přitom princip právní jistoty vyjádřený v § 13 o. z. neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně (či dokonce shodně) ve skutkově srovnatelných věcech bez dalšího; zákonem (občanským soudním řádem) dané principy soudního rozhodování (viz zejména § 120, § 132 a § 153 o. s. ř.) totiž nelze bez dalšího negovat prostřednictvím § 13 o. z. a pojímat je tak, aby v podstatě bylo bráněno řádnému uplatňování hmotných i procesních práv a povinností účastníků v soudních řízení s pouhým odkazem na výsledek jiného řízení (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023, sp. zn. 25 Cdo 487/2023).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání zamítl jako nedůvodné [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu