25 Cdo 487/2023-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. M., se sídlem XY, IČO XY, zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: město Františkovy Lázně, se sídlem úřadu Nádražní 208/5, Františkovy Lázně, IČO 00253936, zastoupené JUDr. Karlem Herrem, advokátem se sídlem 26. dubna, Cheb, o 1.236.538 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 655/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2022, č. j. 14 Co 181/2022-146, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.407,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Karla Herra.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 14 Co 181/2022-146, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 C 655/2020-109, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.236.538 Kč s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení; současně odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně
ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se domáhal náhrady ušlého zisku, o nějž přišel v důsledku toho, že od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019 nemohl provozovat areál autokempu XY ve XY, jelikož nájemní smlouva na deset let ze dne 3. 11. 2014, jež mu to měla umožnit, byla neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Neplatnost smlouvy vyslovil soud již v řízení o vyklizení kempu zahájeném městem Františkovy Lázně po změně jeho politického vedení, neboť žalobce jako jeden z uchazečů nepředložil pro město nejvýhodnější nabídku, takže smlouva byla uzavřena v rozporu s kogentně stanovenou povinností obce využívat hospodárně svůj majetek a pečovat o jeho rozvoj; v již skončeném řízení o náhradu ušlého zisku za období od 16.
2. 2016 do 31. 12. 2016 soudy požadavku žalobce vyhověly. V nyní projednávané věci soudy vyšly ze zjištění, že po zveřejní záměru obce pronajmout areál kempu předložily další dvě společnosti nabídky, které byly pro žalovaného výhodnější právě s ohledem na ekonomické kritérium. Při řádném běhu věcí by tedy žalobce s žalovaným vůbec smlouvu neuzavřel a zisku by nemohl dosáhnout. Mezi vznikem škody v podobě ušlého zisku a porušením zákona při výběru nájemce tak není vztah příčinné souvislosti – kdyby totiž jedna smluvní strana nepochybila, nebyla by smlouva uzavřena a druhá strana by žádného zisku nedosáhla.
Bylo-li v projednávané věci rozhodnuto odlišně od sporu o náhradu za ušlý zisk za jiné období, není to v rozporu s § 13 o. z., neboť na rozdíl od této věci nebyla v předchozím sporu existence příčinné souvislosti zpochybněna a soud se jí podrobněji nezabýval. Důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. nemůže vzniknout, probíhá-li další řízení odlišně, například s ohledem na rozdílnou procesní aktivitu účastníků. Odvolací soud pak vyslovil pochybnosti ohledně odškodnitelnosti nároku na náhradu ušlého zisku z důvodu neplatnosti smlouvy ve smyslu § 579 odst. 2 o.
z., neboť by bylo v rozporu s § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, aby obec byla povinna hradit zisk, kterého by dotyčný dosáhl na základě nehospodárné, a tudíž neplatné, smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která doposud nebyla vyřešena. Poukázal na to, že uspěl v soudním sporu, v němž se v podstatě na základě shodných skutečností domáhal ušlého zisku za období od 16. 2. 2016 do 31. 12. 2016. V nyní projednávané věci se podle žalobce soudy dopustily nesprávného právního posouzení otázky příčinné souvislosti a možnosti odchylného rozhodnutí oproti rozsudku v obdobné věci v rozporu s § 13 o.
z. Dovolatel má zato, že odvolací soud neposoudil správně skutkové okolnosti, mezi nimiž má být zjišťována příčinná souvislost. Žalobce dovozoval svůj nárok z absolutní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě dosahoval zisku, o nějž pak přišel, přičemž neplatnost byla způsobena postupem žalovaného. Skutkovou okolností podmiňující vznik škody bylo způsobení neplatnosti smlouvy a nebýt ní, dosahoval by žalobce i nadále zisk z provozu autokempu, takže by mu škoda nevznikla. Odvolací soud tedy pominul specifický charakter odpovědnosti podle § 579 odst. 2 o.
z. I v jiném soudním řízení, vycházejícím ze stejných okolností a skutkových zjištění, kdy byla náhrada škody za jiné období přiznána, musela být rovněž zkoumána příčinná souvislost, a byla zhodnocena odlišně. V projednávané věci tak byl pouze rozdílně právně posouzen identický skutkový stav, jediným rozdílem bylo vznesení námitky absence příčinné souvislosti žalovaným, žádné další dokazování však prováděno nebylo. Odklon od předchozího
rozhodnutí zakládá nesprávné právní posouzení věci a je v rozporu s požadavky vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2588/16. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalobce a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je instancí přezkumnou a nikoliv nalézací, jeho přezkum se proto podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, avšak nepřísluší mu přezkoumávat správnost skutkových zjištění. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval. Dovolací soud je v tomto směru vázán vymezením dovolacího důvodu (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a nemůže rozhodnutí přezkoumat z jiného důvodu, než požaduje dovolatel. Dovolatel nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy (právě o neplatnost smlouvy ostatně opírá svůj nárok na náhradu ušlého zisku) a nevznáší ani námitky proti zjištění, že nesplnil podmínky výběrového řízení, takže s ním vůbec smlouva neměla být uzavřena, resp. pokud se tak stalo, vyvolala právě tato okolnost neplatnost nájemní smlouvy. Dovozuje, že i s ohledem na předchozí pravomocné rozhodnutí v jiném řízení, jímž mu byla přiznána náhrada ušlého zisku za jiné období, je dán vztah příčinné souvislosti mezi neplatností nájemní smlouvy a ztrátou příjmu ze zamýšleného provozování předmětu nájmu. Bez ohledu na to, že věc byla řešena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (srov. zejména § 579 odst. 2 a § 580 odst. 1 o. z.), je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vztahu příčinné souvislosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, která se ani změnou úpravy podmínek neplatnosti smlouvy nezměnila. I u škody z neplatné smlouvy nadále platí, že vztah příčinné souvislosti (jedna z podmínek vzniku povinnosti hradit škodu) je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo – conditio sine qua non (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018, publikované pod C 18008 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává (viz dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3303/2021, a zdroje v něm odkazované). Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku je pak významné, že příčinou vzniku škody nemůže být okolnost, na jejímž základě bylo možno důvodně očekávat majetkový přínos, nýbrž jen ta okolnost, která ztrátu přepokládaného přínosu způsobila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1501/2002, Soubor C 1669, byť vydané v poněkud jiných souvislostech odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci). Příčinou, proč se majetkový stav žalobce nezvětšil, nebyla sama o sobě okolnost, že nemohl pro neplatnost nájemní smlouvy užívat k výdělečné činnosti areál, který měl být předmětem nájmu, nýbrž za daných skutkových okolností (jejich správnost nepodléhá podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolacímu přezkumu) především okolnost, že nesplnil podmínky výběrového řízení a nájemní smlouva s ním vůbec neměla být uzavřena. Jestliže není pochyb o tom (dovolatel v tomto směru žádné námitky neformuluje), že neměl nárok na uzavření nájemní smlouvy, pak o zisk z provozu areálu, který nebyl oprávněn užívat, nepřišel pro neplatnost nesprávně uzavřené smlouvy, nýbrž proto, že od počátku neměl vytvořeny podmínky k tomu, aby zisku dosáhl (tzv. pravidelný běh událostí, který je pro vznik nároku na náhradu ušlého zisku judikaturou i právnickou literaturou vyžadován). Závěr odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi postupem žalovaného, který se žalobcem uzavřel neplatnou smlouvu, která uzavřena být neměla, a škodou spočívající ve ztrátě zamýšleného zisku z provozu předmětu nájmu, je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovozuje-li dovolatel dále, že závěr vyslovený soudy v jiném řízení o náhradu ušlého zisku za jiné období by měl být s ohledem na § 13 o. z. respektován i v projednávané věci, je třeba poukázat jak na dikci zákona (podle tohoto ustanovení každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky), tak i na judikaturou zdůrazňovaný závěr, že zákonem dané principy soudního rozhodování (viz zejména § 153 o. s. ř., § 120 o. s. ř. či § 132 o. s. ř.) nelze bez dalšího negovat prostřednictvím § 13 o. z. a pojímat je tak, aby v podstatě bylo bráněno řádnému uplatňování hmotných i procesních práv a povinností účastníků v soudním řízení s pouhým odkazem na výsledek jiného řízení. Důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení může jen stěží vzniknout, bude-li se průběh řízení odvíjejícího se od obdobného faktického stavu vyvíjet odlišně, bude-li povinnost účastníků nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní naplňována ve vztahu k rozhodným skutečnostem rozdílným způsobem či bude-li mít soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný (třebas jen v dílčím momentu) jiný skutkový stav. Za popsaných okolností by soud mohl jen obtížně na projednávanou věc pohlížet jako na případ, jenž se s jiným shoduje v podstatných právních znacích. Opačný náhled by pak ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímého rozporu s pokynem vyjádřeným v § 153 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018). V dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II ÚS 2588/16, pak byla výslovně připuštěna i možnost rozdílného právního posouzení obdobného sporu, jestliže soud přesvědčivě vysvětlí své závěry a rozdílnost svého úsudku; s tím ostatně výslovně počítá i samotné ustanovení § 13 o. z. V projednávané věci soud prvního stupně, jehož náhled následně přijal i soud odvolací, objasnil důvody pro odlišnost svých závěrů od předešlého sporu podrobnějším dokazováním a žalovaným vznesenou námitkou. Jeho rozsudek je tak i v tomto směru v souladu s právní úpravou a jejím výkladem. Jestliže tedy dovoláním vymezené právní otázky nezaložily přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu