MSPH 79 INS XY
247 ICm XY
29 ICdo 87/2021-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Credit One, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 27627721, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem,
advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalované
A. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Michalicou, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, PSČ 110 00, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 247 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. B., narozeného XY, bytem XY,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání
žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 247
ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY), takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobce (Credit One, a. s.) jako přihlášený věřitel v insolvenčním
řízení vedeném na majetek dlužníka T. B. popřel co do pravosti dílčí pohledávku
žalované (A. B.) č. P32-1 ve výši 200 000 Kč, přihlášenou do insolvenčního
řízení z titulu „Osobního ručitelského prohlášení dlužníka ze dne 8. listopadu
2018“, jímž se dlužník zaručil za splacení listinných dluhopisů emitenta E.
(dále jen „ručitelské prohlášení“). Toto popření se v souladu s § 200 odst. 5
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), považuje za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního
soudu své popření vůči věřitelce, která pohledávku přihlásila.
2. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne
13. ledna 2021, č. j. 247 ICm XY, k návrhu žalobce přerušil řízení do právní
moci rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném pod sp. zn. 178 ICm XY.
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že pod výše uvedenou spisovou značkou
probíhá u insolvenčního soudu řízení o žalobě proti stejné žalované, jíž se
insolvenční správce dlužníka (JUDr. Jaroslav Brož, MJur) domáhá určení
neúčinnosti ručitelského prohlášení.
4. Cituje § 235 odst. 2 a § 236 odst. 1 insolvenčního zákona,
insolvenční soud nejprve uvedl, že musí v řízení o odpůrčí žalobě zkoumat
otázku platnosti „právního úkonu“ jako otázku předběžnou a případné vyhovění
odpůrčí žalobě by mělo stejný dopad na majetkovou podstatu dlužníka jako úspěch
v řízení o určení pravosti pohledávky popřené žalobcem. Případný neúspěch
žalobce v tomto řízení by však byl bez vlivu na případnou neúčinnost
ručitelského prohlášení. Z toho insolvenční soud dovodil, že jsou dány důvody
pro přerušení řízení do skončení řízení o odpůrčí žalobě podle § 109 odst. 2
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění
(dále též jen „o. s. ř.“).
5. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
6. Odvolací soud měl za nesporné, že žalovaná přihlásila do
insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem z titulu jeho ručitelského
prohlášení o tom, že se zaručuje za splacení dluhopisů jejich emitenta a že
insolvenční správce dlužníka kromě toho, že přihlášenou pohledávku žalované
popřel co do pravosti a výše, podal též proti žalované odpůrčí žalobu, jíž se
domáhá určení neúčinnosti ručitelského prohlášení dlužníka podle § 240
insolvenčního zákona.
7. Na tomto základě odvolací soud, vycházeje z § 109 odst. 2 písm. c/ o.
s. ř., nejprve uvedl, že rozhodne-li insolvenční soud pravomocně v řízení o
odpůrčí žalobě, že je ručitelské prohlášení neúčinné, bude důsledkem takového
rozhodnutí, že se k neúčinnému právnímu jednání dlužníka v insolvenčním řízení
nepřihlíží. Pohledávka žalované z takového neúčinného právního jednání by se v
insolvenčním řízení neuspokojovala. Proto je podle odvolacího soudu namístě v
řízení o této žalobě vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě,
neboť právě v řízení o odpůrčí žalobě bude postaveno najisto, zda je dán právní
důvod přihlášené pohledávky žalované a tímto důvodem je nejen platnost, ale i
účinnost jednostranného závazku ručení dlužníka za splacení pohledávky jiného
dlužníka.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, respektive se při jejím řešení odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive má být
vyřešena rozdílně. Tvrdí, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů
zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jsou splněny
podmínky pro přerušení řízení, neboť žalobce spatřuje důvod popření pohledávky
dovolatelky v tom, že právní titul vzniku této pohledávky je stižen neúčinností
ve smyslu § 240 insolvenčního zákona. Podle dovolatelky je však rozsah
popěrného úkonu věřitele striktně limitován § 193, § 194 a § 200 insolvenčního
zákona a námitka neúčinnosti právního jednání tedy žalobci (jako věřiteli)
nepřísluší.
10. Podle dovolatelky platí, že je-li některý subjekt insolvenčního
řízení nadán oprávněním popřít přihlášenou pohledávku s odkazem na její možnou
neúčinnost, je takovým subjektem pouze insolvenční správce, který je jedinou
osobou, jež může dle insolvenčního zákona podávat odpůrčí žalobu na určení
neúčinnosti právního jednání.
11. Dovolatelka míní, že zamýšlený následek, kterého chce jiný věřitel
dosáhnout svým popřením s odkazem na neúčinnost, může nastat pouze tehdy,
bude-li insolvenční správce úspěšný s odpůrčí žalobou. Takové pravomocné určení
neúčinnosti však již samo o sobě způsobuje, že se na právní jednání, byť i
nadále platné, v poměrech insolvenčního řízení hledí tak, jako by jeho účinky
nenastaly. Má tak za nadbytečné, aby tyto účinky byly duplicitně potvrzovány v
řízení zahájeném na základě popěrného úkonu jiného věřitele.
12. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout,
eventuálně zamítnout. Má za to, že insolvenční zákon věřitele nijak neomezuje v
důvodech popření pohledávek jiných věřitelů, tedy jim ani není odňata možnost
popřít pohledávky ostatních věřitelů proto, že jsou založeny na neúčinném
právním jednání dlužníka. Kdyby v dané věci nedošlo k přerušení řízení do
právní moci rozhodnutí ve věci odpůrčí žaloby (kterou vskutku může podat jen
insolvenční správce, nikoliv sám věřitel), bylo by žalobci fakticky upřeno jeho
právo popřít pohledávku žalované. Přerušení řízení je tak jediným správným
procesním postupem, který nepovede ke zkrácení práv některého z účastníků
řízení.
13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro
řešení dovoláním předestřené otázky, jež dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího
soudu v daných souvislostech beze zbytku zodpovězena a jejíž řešení odvolacím
soudem je rovněž (zčásti) v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího
soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro výsledek dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda
jsou splněny předpoklady pro přerušení řízení v situaci, kdy věřitel popírá
pohledávku jiného věřitele z důvodu neúčinnosti právního jednání, z něhož tato
pohledávka vzešla, přičemž současně probíhá řízení o odpůrčí žalobě, jíž se
insolvenční správce dlužníka domáhá určení neúčinnosti téhož právního jednání
dlužníka.
17. Podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., pokud soud neučiní jiná
vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud
dal k takovému řízení podnět.
18. Judikatura Nejvyššího soudu při výkladu označeného ustanovení
občanského soudního řádu je ustálena v závěrech, podle nichž:
1/ Smyslem § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení;
proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z
hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která
může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda
řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu,
zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také
s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014,
uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 107/2014“), včetně odkazu na rozsudek ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30
Cdo 5270/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011,
pod číslem 169.
2/ Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě
povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je
žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem
přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského
soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu
přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a
následně se pak podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení
je přerušeno podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná
opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které
přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27.
listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
19. Ze shora citovaných závěrů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení
podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je především povinností soudu postupovat
v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.).
20. Nejvyšší soud v judikatuře již vysvětlil, že popřel-li insolvenční
správce pohledávku přihlášeného věřitele, přihlášený věřitel podá žalobu na
určení pohledávky a insolvenční správce podá v rámci téhož řízení (§ 97 odst. 1
o. s. ř.) odpůrčí žalobu, insolvenční soud zásadně obě žaloby v tomto řízení
projedná a rozhodne o nich; o tom, že by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (§
97 odst. 2 o. s. ř.), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Naopak, kdyby oba
incidenční spory v rámci insolvenčního řízení byly zahájeny „samostatně“, byly
by dány předpoklady pro jejich spojení (§ 112 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že
insolvenční správce nepopřel věřitelem přihlášenou pohledávku, současně nebrání
tomu, aby následně ve lhůtě určené ustanovením § 239 odst. 3 insolvenčního
zákona po právu podal odpůrčí žalobu. [K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, uveřejněný pod číslem
138/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2018“), na
nějž v rámci dovolání odkazovala také dovolatelka, jakož i další rozhodnutí v
tomto rozsudku uvedená].
21. Může však nastat situace, kdy insolvenční správce v době přezkumu
pohledávky nedospěje k závěru, že má být pohledávka popřena z důvodu, že
pohledávka má původ v neúčinném právním jednání dlužníka (nebo o skutečnostech
zakládajících důvod pro takové popření pohledávky nemá potřebné informace). V
takovém případě může být popření přihlášené pohledávky jiným věřitelem podnětem
insolvenčnímu správci k tomu, aby okolnosti vzniku pohledávky prošetřil a
případně zahájil řízení o odpůrčí žalobě.
22. Procesní postup předestřený v R 138/2018 se tak může uplatnit i
tehdy, popřel-li pohledávku dotčeného věřitele (a tím vyvolal spor o určení
pravosti pohledávky) nikoliv insolvenční správce, ale jiný věřitel a
insolvenční správce pak ve lhůtě pro podání odpůrčí žaloby toto odpůrčí řízení
skutečně zahájil. I v takovém případě je důvod přerušit řízení o určení
pravosti popřené pohledávky do skončení řízení o odpůrčí žalobě. V opačném
případě se důvod popření v odporovém sporu nemůže prosadit.
23. Odvolací soud správně vystihl, že bude-li odpůrčí žalobě vyhověno, k
pohledávce vzešlé z takového (odpůrčí žalobou zpochybněného) právního jednání
se nepřihlíží a v insolvenčním řízení se nijak neuspokojuje. Za tohoto stavu by
se stal daný (odporový) spor bezpředmětným.
24. Z rozhodnutí obou soudů v této věci je však zároveň zjevné, že
jejich úsudek, že je důvod řízení přerušit, byl předčasný. Ve výše zmíněném
usnesení sen. zn. 29 ICdo 40/2013, jakož i v usneseních ze dne 28. listopadu
2013, sen. zn. 29 ICdo 41/2013, sen. zn. 29 ICdo 42/2013, sen. zn. 29 ICdo
51/2013, sen. zn. 29 ICdo 52/2013, sen. zn. 29 ICdo 53/2013, sen. zn. 29 ICdo
54/2013, sen. zn. 29 ICdo 55/2013, a v usnesení ze dne 19. prosince 2013, sen.
zn. 29 ICdo 57/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že tam, kde se vedle postupu dle
§ 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nabízí soudu (jako možný) postup dle § 112
odst. 1 o. s. ř., má spojení věcí ke společnému řízení zásadně přednost před
přerušením řízení. Otázku, zda není vhodnější (než nečinnost ve formě přerušení
řízení) spojit tuto věc s věcí vedenou (o odpůrčí žalobě) u insolvenčního soudu
pod sp. zn. 178 ICm XY, si odvolací soud nepoložil. Jak Nejvyšší soud vysvětlil
v označených usneseních (s poukazem na závěry formulované v rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. dubna 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, uveřejněném pod
číslem 118/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), spojení věcí ke
společnému řízení nebrání ani to, že k projednání a rozhodnutí spojovaných věcí
není (případně) podle rozvrhu práce příslušný tentýž soudce (senát).
25. Spojení věcí přitom bez dalšího nebrání (nemusí bránit) ani to, že
se okruhem účastníků kryjí jen zčásti (osobou žalované). V obou případech jde o
incidenční spory, tedy (pro účely insolvenčního zákona) o spory vyvolané
insolvenčním řízením (o kterých tak stanoví insolvenční zákon), projednávané v
rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona, § 160 odst. 1
insolvenčního zákona). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný
„v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení
(srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit z toho, že soudce rozhodující
incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu
insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat), včetně toho, že bude schopen
zohlednit vzájemnou (věcnou) propojenost některých incidenčních sporů. Srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8,
odstavec [37], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29
ICdo 148/2019, odstavec [44] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2022, sen. zn. 29 ICdo 86/2020, odstavec 39. Institut spojení věcí vede (tím,
že řízení pokračuje) k naplnění účelu občanského soudní řízení vymezeného § 6
o. s. ř., kdežto využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž
zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku (ve sporu se nepokračuje), leč je
žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem
přerušení řízení.
26. Jestliže Nejvyšší soud přes výše uvedené přesto dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí není žádoucí měnit (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) nebo
rušit (§ 243e o. s. ř.), učinil tak se zřetelem k tomu, že řízení ve věci sp.
zn. 178 ICm XY se v současné době nachází ve stadiu, kdy již insolvenční soud
rozhodl o odpůrčí žalobě meritorně (vyhověl jí rozsudkem ze dne 3. května 2022,
č. j. 178 ICm XY, proti kterému žalovaná podala odvolání), takže spojit věci
již vhodné není.
27. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
zamítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení
nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu