MSPH 99 INS 25019/2015 199 ICm 2319/2018 29 ICdo 56/2023-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně D. S., zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem ve Vysokém nad Jizerou 38, PSČ 512 11, proti žalovaným 1/ Mgr. Petru Brožovi, se sídlem v Praze 4, U Zátiší 545/3, PSČ 147 00, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, a 2/ G. S., a 3/ J. S., zastoupenému Mgr. Františkem Burešem, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, PSČ 301 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 2319/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 25019/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022, č. j. 199 ICm 2319/2018, 103 VSPH 104/2022-124 (MSPH 99 INS 25019/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2021, č. j. 199 ICm 2319/2018-88, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (D. S.) domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 29. února 2016 uzavřené mezi prvním žalovaným (Mgr. Petrem Brožem, jako insolvenčním správcem žalobkyně) jakožto prodávajícím a druhou žalovanou (G. S.) jakožto kupující, jejímž předmětem byl převod (ve výroku rozhodnutí blíže specifikované) bytové jednotky a podílu na společných částech domu a pozemků (dále jen „nemovitosti“ a „kupní smlouva“) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (body II., III. a IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 10. listopadu 2015, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-A-12, insolvenční soud zjistil úpadek žalobkyně, povolil řešení jejího úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Radomíra Válka, který byl z funkce správce odvolán na schůzi věřitelů dne 15. ledna 2016, na níž byl novým správcem ustanoven první žalovaný. [2] Věřitel č. 18 Credico europe a. s. (dále jen „společnost C“) přihlásil do insolvenčního řízení žalobkyně pohledávky ve výši 1.231.974,99 Kč, zajištěné zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně. [3] Usnesením ze dne 18. ledna 2016, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-12, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře a rozhodl, že dá-li společnost C pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění, budou uspokojeny její zajištěné pohledávky z takto získaného výtěžku zpeněžení. [4] Společnost C v podání ze dne 18. ledna 2016, označeném jako „pokyn ke zpeněžení“ a adresovaném prvnímu žalovanému (srov. B-17), vyslovila „jako jediný zajištěný věřitel“ souhlas s tím, aby „majetková podstata“ byla zpeněžena přímým prodejem za minimální kupní cenu ve výši 1.400.000 Kč, s tím, že kupující bude poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí a k jeho tíži půjdou veškeré správní poplatky související s prodejem nemovitostí. [5] V kupní smlouvě se smluvní strany dohodly na prodeji nemovitostí za kupní cenu ve výši 1.400.000 Kč, kterou měla druhá žalovaná uhradit na účet majetkové podstaty do 7 dnů od podpisu kupní smlouvy. Kupní smlouva je datována dnem 29. února 2016, a téhož dne ji za prodávajícího podepsal první žalovaný. Druhá žalovaná podepsala kupní smlouvu dne 7. března 2016.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 283 odst. 4, § 289 a § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – nejprve zdůraznil, že jediný zajištěný věřitel (společnost C) dal pokyn insolvenčnímu správci ve smyslu § 293 insolvenčního zákona s tím, že souhlasí se zpeněžením nemovitostí za určitých podmínek, a proto první žalovaný nepotřeboval souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru k prodeji nemovitostí mimo dražbu podle § 289 odst. 3 ve spojení s § 293 odst. 2 insolvenčního zákona.
4. Dále uzavřel, že kupní cena nemovitostí nebyla mimořádně nízká. Nemovitá věc byla prodána za cenu 1.400.000 Kč, přičemž znalecké posudky stanovily její cenu ve výši 1.750.000 Kč a ve výši 1.650.000 Kč, tedy maximálně o 350.000 Kč vyšší. Šlo přitom o prodej nemovitostí v rámci insolvenčního řízení, žalobkyně nekomunikovala, stále nemovitosti užívala (a hrozilo, že je bude užívat nadále) a šlo o bytovou jednotku v 8. patře bez výtahu.
5. V řízení nevyšly najevo ani žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že druhá žalovaná a třetí žalovaný nebyli v době uzavření kupní smlouvy v dobré víře, jak tvrdila žalobkyně. Kupní smlouva obsahovala rovněž všechny náležitosti dle § 2079 a násl. ve spojení s § 2128 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Insolvenční soud konečně nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že kupní cena nebyla uhrazena včas, a došlo tak ke zrušení kupní smlouvy. Kupní smlouva byla datována dnem 29. února 2016, kdy ji podepsal první žalovaný, nicméně druhá žalovaná kupní smlouvu podepsala dne 7. března 2016 a kupní smlouva byla proto uzavřena až tohoto dne. Druhá žalovaná uhradila kupní cenu na účet majetkové podstaty dne 9. března 2016, což žalobkyně v řízení nerozporovala.
6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
7. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry insolvenčního soudu. Zdůraznil, že kupní smlouva nepostrádá žádnou z (nutných) náležitostí (ostatně žalobkyní nevytýkaných), přičemž první žalovaný zcela respektoval podmínky formulované v pokynu společnosti C. V situaci, kdy nemovitosti sloužily k zajištění (zjištěných) pohledávek společnosti C, jež jako zákonem povolaná osoba určila způsob zpeněžení nahrazující souhlas věřitelského orgánu a insolvenčního soudu s prodejem mimo dražbu včetně jeho podmínek, a možnost stanovení kupní ceny při prodeji mimo dražbu pod odhadní cenu vyplývá ze zákona (§ 289 odst. 1 insolvenčního zákona), argumentace žalobkyně (týkající se nízké kupní ceny nemovitostí) neobstojí. Insolvenční soud správně při hodnocení přiměřenosti kupní ceny vycházel z obsahu znaleckých posudků a zohlednil rovněž další okolnosti, které výši kupní ceny negativně ovlivnily oproti ceně obvyklé v místě a čase.
8. Žalobkyní tvrzené pletichy při prodeji nemovitostí nebyly prokázány ani v rámci šetření policie při prověřování jejího trestního oznámení proti insolvenčnímu správci pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku (jak plyne z usnesení „policejního orgánu“ ze dne 28. června 2018, č. j. KRPA-409101-53/TČ-2017-001491).
9. Odvolací soud poukázal rovněž na rozhodnutí o návrhu žalobkyně na zproštění insolvenčního správce funkce, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 29 NSČR 11/2020-B-102, kterým bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2019, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 2 VSPH 64/2019-B-90, a ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2021, sp. zn. III. ÚS 3612/20. V něm Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že stěžejní argumenty žalobkyně související s prodejem nemovité věci byly přesvědčivě vypořádány a vyvráceny všemi v posuzované věci rozhodujícími soudy, které neměly pochybnosti o tom, že první žalovaný jednal na základě pokynu daného mu společností C.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, popřípadě by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. Dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že pokyn ke zpeněžení nebyl pokynem, leč toliko „souhlasem“ (s navrženým postupem prvního žalovaného). V souhlasu se nehovoří o (konkrétní) „nemovitosti“, nýbrž o zpeněžení majetkové podstaty. Forma „přímého prodeje“ není potřebným způsobem rozvedena. Tento souhlas není způsobilým „stavebním kamenem“ pro realizaci právního jednání. Řádný pokyn ke zpeněžení měl obsahovat přesné označení předmětu zajištění a dalších podmínek. Souhlas zajištěného věřitele (společnosti C) je tak dle dovolatelky neurčitý, neobsahující podstatné náležitosti.
12. Dovolatelka dále namítá, že byla v rozporu se zásadami insolvenčního řízení nespravedlivě poškozena, neboť první žalovaný nezachoval průkazným způsobem žádnou relevantní informaci z realizace přímého prodeje. Dle dovolatelky došlo ke společnému působení zajištěného věřitele ve prospěch insolvenčního správce (společnosti C a prvního žalovaného), respektive ve prospěch předem vybraného kupce nemovitostí, ovšem ke škodě dovolatelky.
13. Pro rozhodnutí věci je podle dovolatelky rovněž významné zodpovědět otázku, zda mohly být nemovitosti řádně oceněny, jestliže znalec nevyužil možnosti porovnání odhadní ceny s cenami, za které byly fakticky prodány obdobné nemovitosti v bytovém domě, v němž se nachází předmětná bytová jednotka.
14. Žalovaní ve vyjádřeních navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, s tím, že závěry soudů nižších stupňů považují za věcně správné.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aby docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)].
[2] K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění. Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. opět R 34/2016). Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje ustanovení § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce
věřitelů) a insolvenčního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015).
[3] Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Jestliže insolvenční správce dlužníka vyvine předběžnou iniciativu ke zpeněžení zajištění prodejem mimo dražbu (např. inzercí takového prodeje na inzertních portálech) v době, kdy zajištěný věřitel stále může udělit pokyn k jinému zpeněžení zajištění, není vyloučeno ani to, že iniciátorem sdělení, že je zde příležitost zpeněžit zajištění prodejem mimo dražbu za určitou (dosud nejvyšší) nabídku, adresovaného zajištěnému věřiteli, bude insolvenční správce dlužníka. „Pokyn“ zajištěného věřitele se v takovém případě může omezit na „přitakání“ takovému postupu (souhlas s ním).
Jen proto, že akceptace postupu navrženého ohledně zpeněžení zajištění insolvenčním správcem dlužníka, projevená v podání zajištěného věřitele, bude v některých případech vyžadovat znalost vůle projevené insolvenčním správcem dlužníka při návrhu takového postupu zajištěnému věřiteli, nelze mít procesní úkon, jímž zajištěný věřitel onen postup akceptuje, za vadný (nevyvolávající zákonem předjímané účinky). Srov rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023, sen. zn. 29 ICdo 137/2022.
[4] Podle ustanovení § 289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele. Ten může insolvenční správce odmítnout, pokud by bylo možné předmět zajištění zpeněžit výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení insolvenční správce (srov. § 293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015 a rozsudku ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018).
[5] Případná (ne)výhodnost prodeje mimo dražbu tak může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele (za ocenění, výběr znalce a akceptaci znaleckých závěrů odpovídá insolvenční správce a za pokyn, který tyto závěry použije, zajištěný věřitel, který jej udělí); tyto skutečnosti však nejsou významné pro posouzení platnosti kupní smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018, rozsudek sen. zn. 29 ICdo 8/2018 a rozsudek ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020, jakož i (dále) rozsudek ze dne 22. března 2022, sp. zn. 29 Cdo 380/2020).
[6] Je-li prodej předmětu zajištění za cenu nižší než odhadní podle zvláštní (insolvenční) úpravy platný, je zřejmé, že nemůže být jen z těchto důvodů současně neplatný pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2020); zároveň platí, že připouští-li insolvenční zákon výslovně určitý postup, nemůže být takový postup sám o sobě současně v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 69/2021).
17. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikaturních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Není pochyb o tom, že společnost C (poměřováno obsahem jejího podání ze dne 18. ledna 2016, jehož obsah je reprodukován výše v bodu 2
[4] odůvodnění) jako zajištěný věřitel zřetelně projevila vůli (souhlas) k tomu, aby insolvenční správce zpeněžil nemovitosti prodejem mimo dražbu, a to formou přímého prodeje za minimální kupní cenu 1.400.000 Kč. Skutečnost, že společnost C nemovitosti v pokynu blíže nespecifikovala, nýbrž toliko požadovala zpeněžení „majetkové podstaty“, nemůže na výše uvedeném (v situaci, kdy v řízení nevyšlo najevo, že by zde byl jiný nemovitý majetek zahrnutý do soupisu majetkové podstaty, jehož by se pokyn zajištěného věřitele mohl týkat, přičemž existenci takového majetku netvrdila ani sama dovolatelka) nic změnit. Jen na základě této skutečnosti nelze usuzovat (jak činí dovolatelka), že procesní úkon zajištěného věřitele (pokyn ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona) nevyvolal zákonem předvídané účinky.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ve vztahu k prvním dvěma žalovaným náklady řízení sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání (prvního žalovaného ze dne 1. dubna 2023 a druhé žalované doručené insolvenčnímu soudu dne 13. dubna 2023) [srov. § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu]. Ve vztahu k třetímu žalovanému pak náklady dovolacího řízení sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání doručené insolvenčnímu soudu dne 11. dubna 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná třetímu žalovanému částku 4.114 Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu