29 Cdo 380/2020-187
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce P. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, proti žalovanému L.
L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem,
se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.875.690,56 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C
10/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. května 2019, č. j. 13 Co 90/2019-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 19.505,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám jeho zástupce.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10. června 2014 se
žalobce (P. Š.) domáhal vůči žalovanému (L. L.) zaplacení částky 1.875.690,50
Kč s příslušenstvím (představovaným úrokem z prodlení v žalobě specifikovaným),
a to z titulu náhrady škody, kterou měl žalobci způsobit žalovaný [jako
insolvenční správce dlužníka M. F. (dále jen „dlužník“)] tím, že zpeněžil v
insolvenčním řízení dlužníka věci, které neměly být zahrnuty do soupisu
majetkové podstaty dlužníka a jejichž vlastníkem byl (na základě kupní smlouvy
ze dne 6. prosince 2007 uzavřené mezi žalobcem (jako kupujícím) a dlužníkem
(jako prodávajícím)] žalobce (dále jen „sporné věci“), a to za cenu „skoro
sedmkrát nižší“, než činila sjednaná cena v kupní smlouvě.
2. Soud prvního stupně vyšel při posouzení žalobou uplatněného nároku z
následujících skutečností:
[1] Usnesením ze dne 17. srpna 2007, č. j. 47 Nc 5890/2007-25,
nařídil Okresní soud v Olomouci exekuci na majetek dlužníka a pověřil jejím
provedením soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku (dále jen „soudní
exekutor“). Současně soud tímto usnesením dlužníku zakázal nakládat s jeho
majetkem. [2] Exekučním příkazem ze dne 6. září 2007 rozhodl soudní exekutor o
provedení nařízené exekuce prodejem podniku dlužníka a ustanovil správce
podniku. Dlužníku současně zakázal převést, zatížit či jinak nakládat s
podnikem bez souhlasu správce podniku. [3] Usnesením ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 40 Co 1403/2007-143,
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání dlužníka změnil výše
označené usnesení Okresního soudu v Olomouci tak, že návrh na nařízení exekuce
zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci oprávněného dne 29. ledna 2008 a dlužníku (jako povinnému) dne 17. března 2008. [4] Dne 6. prosince 2007 uzavřeli žalobce (jako kupující) a dlužník
(jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly movité věci ve smlouvě
specifikované (dále jen „kupní smlouva“ a „sporné věci“), a to za kupní cenu ve
výši 2.190.956,50 Kč. Současně si smluvní strany ujednaly, že kupní cena „bude
vypořádána“ započtením vzájemných pohledávek. Dne 15. ledna 2018 žalobce
započetl proti pohledávce z titulu kupní ceny své pohledávky za dlužníkem
(specifikované číslem faktury, částkou a datem splatnosti) v úhrnné částce
rovnající se kupní ceně. [5] Věřitelským návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen
„insolvenční soud“) dne 18. ledna 2008 bylo zahájeno insolvenční řízení na
majetek dlužníka. Insolvenční soud usnesením ze dne 19. května 2008, č. j. KSOS
13 INS XY, zjistil úpadek dlužníka; následně usnesením ze dne 2. července 2008,
č. j. KSOS 13 INS XY, prohlásil konkurs na jeho majetek. [6] Žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) sepsal do majetkové
podstaty dlužníka (mimo jiné) i sporné věci (B-58) a vyrozuměl o tom žalobce. [7] Žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka) inzeroval v
celostátním tisku, že prodá nejvýhodnější nabídce (mimo jiné) i sporné věci
(B-84). [8] Věřitelský výbor udělil žalovanému (jako insolvenčnímu správci
dlužníka) dne 9. dubna 2009 souhlas se zpeněžením majetku dlužníka (včetně
sporných věcí) prodejem mimo dražbu společnosti Moravské železárny a. s. (dále
jen společnost „MŽ“) za celkovou kupní cenu ve výši 4.000.000 Kč (B-84). [9] Usnesením ze dne 5. května 2009, č. j. KSOS 13 INS XY, udělil
insolvenční soud žalovanému souhlas se zpeněžením movitého majetku z majetkové
podstaty dlužníka [specifikovaného v seznamu dle zápisu ze zasedání
věřitelského výboru ze dne 9. dubna 2009 (viz B-84)] prodejem mimo dražbu podle
ustanovení § 289 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), a to i pod cenou odhadní, avšak nejvyšší nabídce
odsouhlasené věřitelským výborem. [10] Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 12
Cm 6/2010-100, potvrdil rozsudek ze dne 7. prosince 2009, č. j.
13 Cm
25/2008-48, jímž insolvenční soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči
žalovanému (jako insolvenčnímu správci dlužníka) vyloučení sporných věcí z
majetkové podstaty dlužníka. [11] Věřitelský výbor žalovanému (jako insolvenčnímu dlužníka) udělil
per rollam ve dnech 9. a 10. května 2011 (opětovný) souhlas se zpeněžením
sporných věcí prodejem mimo dražbu společnosti MŽ za celkovou kupní cenu ve
výši 315.265,93 Kč (B-118). [12] Usnesením ze dne 18. května 2011, č. j. KSOS 13 INS XY, udělil
insolvenční soud žalovanému (jako insolvenčnímu správci dlužníka) souhlas se
zpeněžením sporných věcí prodejem mimo dražbu dle § 289 insolvenčního zákona. [13] Dne 10. června 2011 uzavřel žalovaný (jako insolvenční správce
dlužníka) se společností MŽ kupní smlouvu, kterou označené společnosti prodal
sporné věci za kupní cenu ve výši 315.265,93 Kč; kupní cenu složil kupující do
úschovy insolvenčního soudu. [14] Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. října 2013,
č. j. 29 Cdo 249/2011-122, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. 12 Cmo 6/2010-100, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Na tomto základě soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. září 2018,
č. j. 31 C 10/2014-105, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
4. Cituje ustanovení § 225 odst. 6 a § 289 odst. 1 insolvenčního zákona
a ustanovení § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), soud prvního stupně předeslal, že žalobce za sporné nemovitosti
„reálně vůbec nic neuhradil“.
5. Dále uzavřel, že v situaci, kdy: (i) v řízení bylo prokázáno, že
žalovaný jako insolvenční správce dlužníka nabízel v celostátním tisku koupi
sporných věcí v rámci prodeje mimo dražbu, (ii) insolvenční zákon dovoluje
stanovit insolvenčnímu správci při prodeji mimo dražbu kupní cenu pod cenu
odhadní, (iii) od prodeje sporných věcí žalobci do prodeje sporných věcí
společnosti MŽ uplynulo 3,5 roku, (iv) účinnost prodeje mimo dražbu nastává
(až) udělením souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu s prodejem,
(v) žalovaný jako insolvenční správce dlužníka měl k prodeji sporných věcí mimo
dražbu souhlas věřitelského výboru a insolvenčního soudu, a (vi) v době, kdy
došlo k prodeji sporných věcí, měl žalovaný jako insolvenční správce dlužníka k
dispozici pravomocný rozsudek potvrzující oprávněnost soupisu sporných věcí do
majetkové podstaty dlužníka, žalovaný tím, že prodal sporné věci mimo dražbu,
neporušil (nemohl porušit) svou povinnost jednat s odbornou péčí vyplývající
pro něj z titulu výkonu funkce insolvenčního správce.
6. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. května
2019, č. j. 13 Co 90/2019-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první
7. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, přičemž dále (pro úplnost) doplnil, že žalovaný následně
„uspěl“ ve sporu o vyloučení sporných věcí ze soupisu majetkové podstaty
dlužníka vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 13 Cm 25/2008 (Nejvyšší soud
usnesením ze dne 22. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 3935/2015, odmítl dovolání
žalovaného proti rozsudku ze dne 4. prosince 2014, č. j. 12 Cmo 6/2010-145,
jímž Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 7.
prosince 2009, tak že vyloučil sporné věci ze soupisu majetkové podstaty
dlužníka). Současně dodal, že pro rozhodnutí o věci nebylo zapotřebí zjistit
skutečnou hodnotu sporných věcí; soud prvního stupně tak nepochybil, když
nedoplnil dokazování žalobcem navrženým znaleckým posudkem.
8. Následně odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 37 odst. 1, § 224
odst. 1, § 225 a § 289 insolvenčního zákona, dospěl k těmto závěrům:
[1] V projednávané věci je určující, že žalovaný (jako insolvenční
správce dlužníka) vyšel při prodeji sporných věcí z (předchozího) pravomocného
výsledku incidenčního sporu deklarujícího oprávněnost soupisu sporných věcí do
majetkové podstaty dlužníka a postupoval při jejich prodeji v souladu se
zákonem (§ 289 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Pozdější zrušení
(předchozího) pravomocného rozsudku v incidenčním sporu nelze klást žalovanému
k tíži; odpovědnost insolvenčního správce za následky takové skutečnosti není
předvídána žádným ustanovením insolvenčního zákona.
[2] Žalovaný postupoval při soupisu sporných věcí do majetkové podstaty
dlužníka v souladu s (insolvenčním) zákonem a požadavkem odborné péče. Samotný
soupis sporných věcí nemohl být (bez dalšího) příčinou žalobcem tvrzené škody;
nedošlo-li by k jejich prodeji, byly by žalobci „po úspěchu vylučovací žaloby
vráceny“.
[3] „Výsledná cena, kterou žalovaný prodejem utržil, byla dosažena
jednak zákonem předvídaným postupem, jednak se souhlasem insolvenčního soudu,
zahrnujícím výslovně i výši ceny; ta byla uvedena ve výroku usnesení
insolvenčního soudu ze dne 18. května 2011“. Uvedený souhlas, jenž je
dovršující skutečností, na jejímž základě nabývá smlouva účinnosti, „snímá“ z
žalovaného odpovědnost „za snad nepřiměřeně nízké nastavení kupní ceny, neboť
až ten je dovršující skutečností, na jejímž základě smlouva nabývá účinnosti“.
[4] Konečně žalobcem tvrzené „nevytvoření rezervy“ v majetkové podstatě
dlužníka by mohlo být příčinou vzniku (případné) škody tehdy, kdyby byla škoda
hrazena právě „z podstaty“; to je v poměrech dané věci vyloučeno. Samotný
výtěžek zpeněžení sporných věcí byl žalobci vydán (§ 225 odst. 6 insolvenčního
zákona).
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jednak na vyřešení právních otázek, jež v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyly zodpovězeny.
10. Tyto otázky formuluje dovolatel následovně:
[1] Kdo odpovídá za škodu vzniklou vlastníku prodejem věcí, které byly
neoprávněně sepsány do majetkové podstaty dlužníka (§ 225 odst. 6 insolvenčního
zákona)?
[2] Zbavuje souhlas insolvenčního soudu s prodejem majetku mimo dražbu
podle ustanovení § 289 insolvenčního zákona insolvenčního správce (zcela nebo
zčásti) odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s tímto prodejem a přenáší
tuto odpovědnost na stát?
[3] Má se ustanovení § 289 odst. 2 insolvenčního zákona vykládat tím
způsobem, že povoluje insolvenčnímu správci stanovit pro prodej mimo veřejnou
dražbu jakkoli nízkou cenu nehledě k okolnostem prodeje? Je prodej věcí v rámci
„konkursního řízení“ mimo dražbu za 14 % „původní ceny“ se zohledněním daných
okolností případu (mimo jiné probíhajícího dovolacího řízení ohledně
vlastnictví věcí prodávaných mimo dražbu) porušením zákonné povinnosti
insolvenčního správce jednat svědomitě, s odbornou péčí a s veškerým úsilím,
které po něm je možné spravedlivě požadovat?
11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel s poukazem na
judikaturu Nejvyššího připomíná, že insolvenční správce odpovídá za škodu
vzniklou účastníkům insolvenčního řízení v důsledku porušení povinností, které
mu ukládá zákon či (insolvenční) soud, zásadně „v režimu soukromoprávní
odpovědnosti“. Dále zpochybňuje význam: a) souhlasu insolvenčního soudu se
zpeněžením (nezajištěného) majetku dlužníka a b) převodu takového majetku na
třetí osobu, která již nemá povinnost vydat takový majetek vlastníku, na
(případnou) odpovědnost insolvenčního správce za škodu, když insolvenční
správce je „hlavním hybatelem při prodeji majetkové podstaty“ disponujícím
vysokou „odborností v oboru“. Navíc ? pokračuje dovolatel ? insolvenční
správce nepředkládal soudu ke schválení uzavřenou kupní smlouvu, nýbrž „záměr
prodeje jako takový“; ostatně rozhodnutí, jímž soud uděluje souhlas ke
zpeněžení majetku mimo dražbu, není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení §
36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu. Přitom ani souhlas
věřitelského výboru se zpeněžením majetku dlužníka, nezbavuje insolvenčního
správce povinnosti jednat při udržování a správě podstaty s péčí řádného
hospodáře. Jakkoli insolvenční zákon výslovně připouští prodej majetku „pod
odhadní cenu“, nelze a priori vyloučit, že šlo v konkrétních poměrech o cenu
zjevně nepřiměřenou, zakládající rozpor se zásadou co nejvyššího uspokojení
věřitelů dlužníka.
13. Konečně dovolatel namítá, že insolvenční správce prodal sporné věci,
aniž zohlednil dovolání podané žalobcem v incidenčním sporu o vyloučení těchto
věcí z majetkové podstaty dlužníka, při jejich prodeji se omezil na jediný
inzerát a tyto věci prodal za sedmkrát nižší cenu, než byla cena sjednaná
žalobcem a dlužníkem v kupní smlouvě ze dne 6. prosince 2007. Za stavu, kdy si
soudy nižších stupňů pro svou úvahu „nevytvořily odpovídající skutkové
14. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako bezdůvodné.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání
může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné
z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vypočtených v § 238 o. s.
ř. a dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení uvedenému v § 238a o. s. ř.
16. Důvod připustit dovolání pro odpověď na otázky č. 1 a 2 Nejvyšší
soud nemá, když rozhodnutí odvolacího soudu na jejich řešení nespočívá (jejich
zodpovězení je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné). Dovolání je
však přípustné k řešení právní otázky č. 3, dosud Nejvyšším soudem v daných
skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
19. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. července 2013, pro věc rozhodném:
Podle ustanovení § 36 odst. 1 věty první insolvenčního zákona je
insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s
odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě
požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Podle ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční
správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo
třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které
jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím
výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce
zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při
vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se
zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že
označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich
právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do
soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že
se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být
podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě
uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž
uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne
lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že
označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže
insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji
odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až
do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného
skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby,
ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně
hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením
řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle
odstavce 4 přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním stupni žalobu zamítl,
řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání
s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení
řízení o žalobě (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do
soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na
náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6). Podle ustanovení § 289 insolvenčního zákona prodej mimo dražbu může
insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského
výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje.
Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá
smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a
věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou
nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu
dlužníkova podniku (odstavec 1). Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu
stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům,
které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku (odstavec
2).
20. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura k povaze a
předpokladům vzniku odpovědnosti insolvenčního správce za škodu je ustálena v
těchto závěrech:
[1] Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu
jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní
odpovědností), která je založena na současném splnění následujících
předpokladů: 1) Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, 2)
vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti při výkonu
funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Splnění těchto předpokladů musí
být v řízení jednoznačně zjištěno. Insolvenční správce se může odpovědnosti za
škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl
zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné
spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.
Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního
správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37
odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že insolvenční správce porušil při
výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo rozhodnutím
(insolvenčního) soudu, anebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.
Insolvenční správce je (zjednodušeně řečeno), správcem cizího majetku,
konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův
majetek; Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s
odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při
výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen.
zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněný pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
[2] Majetek zapsaný v majetkové podstatě lze zpeněžit pouze některým ze
způsobů uvedených v ustanovení § 286 insolvenčního zákona; vedle veřejné dražby
podle zákona o veřejných dražbách a prodeje movitých věcí a nemovitostí podle
ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí, lze majetek zpeněžit
také prodejem mimo dražbu.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn.
29 ICdo 26/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2016, pod
číslem 75.
[3] Zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 1
insolvenčního zákona), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční
správce povinen ve smyslu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona.
Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen.
zn. 29 NSČR 94/2018, uveřejněného pod číslem 21/2021 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek.
21. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z
uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu (takže odvolací soud nezkoumal
existenci předpokladů dalších), a to porušení povinnosti při výkonu funkce
insolvenčního správce.
22. Vzhledem ke skutkovým poměrům dané věci pak přichází v úvahu jen
(případné) porušení povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu
funkce (konkrétně při zpeněžení sporných věcí) s odbornou péčí.
23. Výchozím požadavkem na realizaci zpeněžení majetku podstaty
(sporných věcí) prodejem mimo dražbu s odbornou péčí je dodržení formálního
postupu předpokládaného insolvenčním zákonem; insolvenční správce může
uskutečnit takový prodej (s výjimkou obsaženou v ustanovení § 289 odst. 1 větě
poslední insolvenčního zákona) se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského
výboru a za dodržení podmínek prodeje (případně) stanovených insolvenčním
soudem.
24. Další předpoklad pro to, aby mohl insolvenční správce přistoupit ke
zpeněžení majetku podstaty, ohledně něhož byla podána vylučovací žaloba (§ 225
odst. 1 insolvenčního zákona), plyne z ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního
zákona, které určuje, že před pravomocným skončením řízení o (vylučovací)
žalobě lze ke zpeněžení majetku přistoupit, jestliže insolvenční soud v prvním
stupni žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Přitom výklad
zmíněného ustanovení nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že zákaz zpeněžování
trvá (nejdéle) do právní moci rozhodnutí, kterým se řízení o vylučovací žalobě
končí. Jinými slovy, nabylo-li rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl žalobu
o vyloučení sporných věci z majetkové podstaty dlužníka, právní moci, mohl
insolvenční správce přistoupit ke zpeněžení takového majetku; podání
mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti takovému rozhodnutí není
překážkou pro zpeněžení.
25. Konečně, samozřejmý požadavek na zpeněžování majetku prodejem mimo
dražbu s odbornou péčí výslovně vyplývá z ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního
zákona, podle něhož musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z
účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se
dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [viz též,
jde-li o požadavek na co nejvyšší uspokojení věřitelů, ustanovení § 1 písm. a)
a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona].
26. Tomuto požadavku dostojí insolvenční správce zpravidla tím, že s
ohledem na povahu zpeněžovaného majetku, jeho prodejnost (posuzováno z hlediska
existující nabídky a poptávky) a náklady na prodej účinně osloví s nabídkou
prodeje co nejvíce potenciálních zájemců o koupi, a následně zváží, která z
případných nabídek koupě je pro uspokojení věřitelů (za současného dodržení
podmínek prodeje) optimální.
27. Oproti tomu, zpeněžování mimo dražbu s odbornou péčí zjevně
nezahrnuje dosažení (minimálně) ceny odhadní (viz ustanovení § 289 odst. 2 věty
první insolvenčního zákona). Ostatně, ze samotného pojmu odhadní cena je
nepochybné, že jde (jen) o odhad a nikoli o cenu, za kterou lze majetek
dlužníka (při respektování podmínek prodeje) v daném čase a místě skutečně
prodat.
28. V poměrech projednávané věci tak Nejvyšší soud shledává (ve
výsledku) správným právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný jako
insolvenční správce dlužníka postupoval při zpeněžení sporných věcí s odbornou
péčí, tyto věci prodal (po právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud zamítl
žalobu o vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty dlužníka) za nejvyšší
nabídku učiněnou na základě uveřejněného inzerátu o záměru prodat sporné věci
nejvyšší nabídce, a to se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.
29. K argumentaci dovolatele založené na srovnání ceny podle kupní
smlouvy (2.190.956,50 Kč) a ceny dosažené v rámci zpeněžování (315.265,93 Kč)
Nejvyšší soud dodává, že výše kupní ceny sjednané v kupní smlouvě nemá sama o
sobě vypovídací hodnotu o tom, za jakou cenu bylo možno sporné věci zpeněžit v
insolvenčním řízení. Ostatně žalobce reálně dlužníku na úhradu sjednané kupní
ceny nic nezaplatil; naopak, smluvní strany (žalobce a dlužník) se již v kupní
smlouvě výslovně dohodly, že kupní cena „bude vypořádána“ započtením. Přitom
takové ujednání je vzorovým příkladem absolutně neplatného právního úkonu podle
ustanovení § 39 obč. zák. (v případě, kdyby smluvní strany jednaly v úmyslu
zkrátit uspokojení věřitelů dlužníka), respektive neúčinného právního úkonu
podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona (jako úkonu bez přiměřeného
protiplnění). Potud nelze přehlédnout, že v poměrech dané věci by žalobce,
nebýt kupní smlouvy, neobdržel v insolvenčním řízení na úhradu svých (k
započtení použitých) pohledávek ničeho [srov. konečná zpráva a vyúčtování
odměny a výdajů insolvenčního správce dlužníka ze dne 11. listopadu 2014, ve
spojení s usnesením insolvenčního soudu o schválení konečné zprávy ze dne 18.
června 2015, č. j. KSOS 36 INS XY, a usnesením ze dne 11. května 2018, č. j.
KSOS 36 (13) INS XY, jímž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka z
důvodu, že tento majetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu].
30. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl jako nedůvodné [§ 243d odst. 1
písm. a) o. s. ř.].
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. prosince
2019), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarifu), činí 15.820,- Kč, z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady
za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 3.385,20 Kč;
celkem činí částku 19.505,20 Kč.
32. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části
první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu