ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně K. E., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Štěpánkou
Mikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, proti
žalovaným 1/ První konkursní v. o. s., se sídlem v Praze 4, Severozápadní II
306/32, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako insolvenčnímu
správci dlužníka J. K., a 2/ R. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Janem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, o
určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení zajištěného majetku dlužníka prodejem
mimo dražbu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. K., narozeného XY, bytem XY,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS XY, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2018, č. j. 65
ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 65 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 8 228 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Rozsudkem ze dne 15. června 2017, č. j. 65 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále
jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (K. E.) domáhala určení
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. dubna 2016, uzavřené mezi prvním žalovaným
(První konkursní v. o. s., insolvenčním správcem dlužníka J. K.) jako
prodávajícím a druhou žalovanou (R. Š.) jako kupující, na základě které došlo
ke zpeněžení pozemků parc. č. XY a XY a dále parc. č. XY, jehož součástí je
stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY
(dále jen „nemovitosti“), a to za kupní cenu 4 050 000 Kč (dále jen „kupní
smlouva“) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 2. června 2015 bylo na základě insolvenčního návrhu věřitele dlužníka
Hypoteční banky, a. s. (dále jen „banka“) zahájeno insolvenční řízení, které je
vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 65 INS XY. 2/ Usnesením ze dne 23. listopadu 2015, č. j. KSPH 65 INS XY, insolvenční soud
zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a prvního žalovaného
ustanovil insolvenčním správcem. 3/ Nemovitosti byly zahrnuty do soupisu majetkové podstaty 1. února 2016. 4/ Banka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 8 058 330,74 Kč
zajištěnou smluvním zástavním právem k nemovitostem; je zajištěna nemovitostmi
jako první v pořadí. 5/ Původní žalobkyně (M. E.) přihlásila do insolvenčního řízení dvě pohledávky
v celkové výši 7 717 011,56 Kč z titulu půjčky (7 617 011,56 Kč) a smluvní
pokuty (100 000 Kč) zajištěné exekutorským zástavním právem na nemovitostech
dle exekučního příkazu ze dne 25. října 2013, č. j. 145 EX 562/13-15, vydaného
soudním exekutorem Mgr. Hynkem Sekerou, podle kterého jsou její pohledávky
zajištěny nemovitostmi jako třetí v pořadí. 6/ Dne 23. února 2016 se konalo přezkumné jednání, na němž byla pohledávka
banky zjištěna a pohledávky (tehdy ještě původní) žalobkyně zjištěny co do výše
5 017 843,56 Kč a popřeny co do výše 2 699 168 Kč. 7/ Dne 29. února 2016 vypracoval znalec Zdeněk Myslík na základě objednávky
prvního žalovaného znalecký posudek č. 3230/9/2016, podle kterého tržní hodnota
nemovitostí činila 4 050 000 Kč (dále jen „první znalecký posudek“). 8/ Dne 21. března 2016 odeslal první žalovaný bance email společně s prvním
znaleckým posudkem. 9/ Dne 24. března 2016 udělila banka prvnímu žalovanému pokyn ke zpeněžení
nemovitostí mimo dražbu, a to za cenu stanovenou znaleckým posudkem. Výběr
znalce ponechala banka na prvním žalovaném (dále jen „pokyn banky“). 10/ První žalovaný tvrdil, že nemovitosti nabízel k prodeji prostřednictvím
inzerátů vyvěšených na sloupech v XY, a to za cenu dle znaleckého posudku. 11/ Dne 27. dubna 2016 uzavřel první žalovaný s druhou žalovanou kupní smlouvu. Druhá žalovaná nabyla nemovitosti do svého vlastnictví za kupní cenu ve výši 4
050 000 Kč. Kupní smlouva byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 28. dubna 2016. 12/ Dne 15. července 2016 byla podána žaloba. 13/ Dne 13.
října 2016 vypracoval znalecký ústav Českého vysokého učení
technického v Praze na základě objednávky původní žalobkyně znalecký posudek č. 266-16, podle kterého byla stanovena obvyklá cena nemovitostí na 5 670 600 Kč
(dále jen „druhý znalecký posudek“). 14/ Původní žalobkyně postoupila přihlášené pohledávky žalobkyni a ta se stala
účastnicí insolvenčního řízení na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne
9. května 2017, č. j. KSPH 65 INS XY, a to s účinností k 10. lednu 2017. Na tomto základě insolvenční soud, cituje § 36 odst. 1, § 289 a § 293 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), a § 560, § 580 odst. 1, § 588, § 2079 odst. 1 a § 2128 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nejprve uvedl, že
žaloba byla podána včas a proti oběma stranám kupní smlouvy. Dále dospěl k
závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu se zákonem, splňuje všechny
zákonné náležitosti (písemnou formu, dostatečnou specifikaci účastníků, předmět
smlouvy a přesně určenou kupní cenu) a že je platná. K námitce žalobkyně, že při zpeněžování nemovitostí první žalovaný nedodržel
postup dle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona, insolvenční soud uvedl, že
podmínky pro tento postup nebyly splněny, neboť v souladu s § 167 odst. 3
insolvenčního zákona je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v
insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše
zajištěné pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím, považují
se tyto pohledávky za nezajištěné v plném rozsahu. Zajištěným věřitelem tak v
daném případě byla toliko banka, které svědčilo zajištění jako první v pořadí. Stejná situace by nastala i v případě, kdyby nemovitosti měly hodnotu
stanovenou druhým znaleckým posudkem; ani tato cena totiž nedosahovala výše
pohledávky banky. Obdobně insolvenční soud odmítl i námitku neplatnosti kupní smlouvy založenou
na tvrzení, že první žalovaný nemovitosti prodal tzv. pod cenou, tj. za cenu,
která neodpovídala jejich skutečné hodnotě. Insolvenční soud uvedl, že pro
posouzení platnosti kupní smlouvy je irelevantní výše ceny, za kterou byly
nemovitosti zpeněženy. Podmínkou platnosti kupní smlouvy je toliko dostatečné
určení ceny, nikoli její výše. Cena tak nemusí odpovídat reálné hodnotě
předmětu koupě (odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2009,
sp. zn. III. ÚS 3066/09, jež je spolu s další judikaturou Ústavního soudu
uváděnou níže dostupné veřejnosti na webových stránkách Ústavního soudu). V
daném případě první žalovaný zpeněžil nemovitosti za cenu stanovenou prvním
znaleckým posudkem vypracovaným soudním znalcem a postupoval zcela v souladu s
řádně uděleným pokynem banky. K tomu insolvenční soud dodal, že namítá-li
žalobkyně, že první žalovaný nepostupoval při zpeněžení nemovitostí s odbornou
péčí (pokud mu mělo být zřejmé, že stanovená cena neodpovídá reálné hodnotě
nemovitostí), může se domáhat toliko náhrady škody způsobené nezákonným
jednáním prvního žalovaného.
Konstatoval též, že insolvenčnímu soudu nepřísluší
přezkoumávat závěry znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud - cituje § 167 odst. 3, § 219 odst. 4, § 230 a § 293
insolvenčního zákona - nejprve předeslal, že není sporu, že první žalovaný
zadal znalecký posudek k určení obvyklé ceny nemovitostí a znalec ji stanovil
na 4 050 000 Kč. Dále uvedl, že podle pokynu banky měly být nemovitosti
zpeněženy za cenu na základě stanovené obvyklé ceny podle znaleckého posudku
zadaného prvním žalovaným s tím, že znalecký posudek bude bance zaslán a
případné snížení ceny pod hodnotu stanovenou v posudku bude podléhat jejímu
souhlasu. Z toho dovodil, že banka vydala pokyn ke zpeněžení nemovitostí mimo
dražbu za částku 4 050 000 Kč (banka první znalecký posudek obdržela a nic
proti němu nenamítala) přesto, že při dosažení výtěžku zpeněžení v této výši
bude její zajištěná pohledávka uspokojena pouze ve výši cca 50 %. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že banka jako zajištěný věřitel vydala
zcela jasný a konkrétní pokyn a v souladu s ním byly nemovitosti prodány mimo
dražbu kupní smlouvou mající všechny zákonné náležitosti dle § 2079 a násl. o. z. V důsledku závěrů prvního posudku pak nebylo namístě, aby insolvenční soud
postupoval podle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť hodnota zajištění
byla určena znalecky v nižší výši než pohledávka banky, a proto část její
pohledávky, jež nebyla kryta zajištěním, a pohledávky zajištěných věřitelů
dalších v pořadí se považovaly za nezajištěné ve smyslu § 167 odst. 3
insolvenčního zákona. Odvolací soud odmítl námitku žalobkyně, podle níž měl první žalovaný postupovat
podle § 230 odst. 2, respektive § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť mu
mělo být zřejmé, že závěry prvního posudku podhodnocují obvyklou cenu
nemovitostí při porovnání s výší úvěru, který byl poskytnut, a s odhadovou
cenou nemovitostí zastavených k jeho zajištění, jež si banky při poskytování
úvěru zjišťují. K tomu uvedl, že banka by nepochybně poukázala na nesprávné
ocenění nemovitostí poté, co podle závěrů prvního posudku její zajištěná
pohledávka byla kryta ze zajištění jen v rozsahu cca 50 %. Zjevně proti ocenění
nic nenamítala při vědomí poměrů mezi poptávkou a nabídkou na trhu s
nemovitostmi, jež nabyla při poskytování úvěrů. K tomu odvolací soud dodal, že první žalovaný neměl důvod odmítnout pokyn banky
s tím, že lze předmět zajištění zpeněžit výhodněji. Zajištěný věřitel má dle
odvolacího soudu v insolvenčním řízení specifické postavení oproti věřitelům s
nezajištěnými pohledávkami v tom směru, že jeho zajištěná pohledávka může být
uspokojena již v průběhu insolvenčního řízení, nikoliv až na základě
rozvrhového usnesení.
Současně jeho zájem na co nejrychlejším uspokojení
zajištěné pohledávky (projevující se i v závazném pokynu pro insolvenčního
správce) převyšuje zájem ostatních insolvenčních věřitelů na dosažení co
nejvyššího výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, aby se na něm mohli případně
podílet jako zajištění věřitelé v dalším pořadí, nebo nezajištění věřitelé se
zjištěnými pohledávkami. Rozhodující však není výše ocenění předmětu zajištění,
nýbrž dosažená cena ve smlouvě o prodeji mimo dražbu v souladu s pokynem
zajištěného věřitele, což v projednávané věci nastalo. Navrhovala-li žalobkyně doplnění dokazování v rozsahu, jak učinila před
insolvenčním soudem, k tomu odvolací soud uvedl, že neuvedla žádná tvrzení, z
nichž by, byla-li by prokázána, plynulo, že na trhu s nemovitostmi bylo možné
nemovitosti zpeněžit za vyšší částku. Případná taková tvrzení by navíc
představovala nové skutečnosti, k nimž by odvolací soud v důsledku zásady
koncentrace řízení nemohl přihlédnout. Nadto odvolací soud poznamenal, že ani
zpeněžení nemovitostí za cenu podle druhého znaleckého posudku by pro věc
nemělo žádný právní význam kromě toho, že pohledávka banky by byla uspokojena
ve vyšší míře.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního i hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení a že řízení je zatíženo „zásadní procesní vadou“, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Dovolatelka předesílá, že je třeba případ „vnímat v širším kontextu dění v
insolvenčním řízení jako celku“, neboť podle ní některé kroky prvního
žalovaného, dlužníka a některých věřitelů budí pochybnosti o objektivitě vedení
insolvenčního řízení, a to zejména ve vztahu k jeho transparentnosti a skutečné
snahy naplnění smyslu a účelu insolvenčního řízení. Stejné pochyby mají mít i
další věřitelé. Tvrdí, že první žalovaný nerovnoměrně přistupoval k přezkumu
pohledávek jednotlivých věřitelů nebo že se snažil o ukončení účasti
dovolatelky v insolvenčním řízení na základě jednostranného zápočtu na
pohledávku dlužníka z titulu náhrady škody. Do toho podle dovolatelky „zapadá“
i „problematický“ postup prvního žalovaného a banky při zpeněžení nemovitostí. Dovolatelka zpochybňuje pokyn banky, který podle ní nebyl jakkoli
konkretizován, zejména pokud jde o výši kupní ceny. Má za problematické, že
banka vydala „souhlas“ prvnímu žalovanému se zpeněžením nemovitostí za cenu
odpovídající „přesně jedné polovině zajištěného hypotečního úvěru“. Míní, že
banka nemohla dlužníku poskytnout hypoteční úvěr, aniž by celá jeho výše včetně
budoucího příslušenství byla zajištěna zástavním právem. Tento pokles ceny je
dle dovolatelky „dostatečným varováním“, že první posudek nemusí být správně,
stejně jako pokyn banky. Způsob prodeje byl podle dovolatelky netransparentní,
čímž byli poškozeni jednotliví zajištění věřitelé další v pořadí. Dále dovolatelka namítá, že prodejní cena nemovitostí byla nízká, zpochybňuje i
správnost prvního znaleckého posudku. Podle dovolatelky právní úprava
neposkytuje zajištěným věřitelům efektivní instrument právní ochrany proti
nesprávným znaleckým posudkům opatřeným insolvenčním správcem. Jediným
nástrojem je žaloba na určení neplatnosti právního titulu zpeněžení. Dovolatelka vytýká prvnímu znaleckému posudku, že dospěl k podhodnocené, resp. extrémně nízké ceně, neboť byla použita špatná metoda výpočtu a podle jejího
názoru měly nemovitosti hodnotu cca 12 000 000 Kč. K tomu uvádí, že si sama
nechala zpracovat druhý znalecký posudek, který stanovuje odlišnou cenu i přes
absenci přístupu znaleckého ústavu k nemovitostem. Z těchto důvodů navrhovala dovolatelka v řízení řadu důkazů ohledně hodnoty
nemovitostí a k ocenění bankou (před poskytnutím úvěru). Protože těmto návrhům
nebylo vyhověno, zatížily tím soudy podle jejího názoru vadou, která je „svou
povahou odepřením spravedlnosti a práva na spravedlivý proces“ (k tomu odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a na
rozhodnutí sp. zn. „Pl.
ÚS-st. 34/14“). Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že s ohledem na § 167 odst. 3 insolvenčního
zákona nebylo na místě postupovat podle § 293 odst. 2 ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona. Soudy totiž opomněly, že „i v případě udělení závazného
pokynu ze strany zajištěného věřitele prvého v pořadí je insolvenční správce,
jakož i insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti, povinen přezkoumat
pokyn zajištěného věřitele z hlediska vhodnosti navrhovaného způsobu zpeněžení
ve vztahu k ostatním věřitelům, a hospodárnosti insolvenčního řízení jako
takového; to vše s přihlédnutím k výše citovanému základnímu principu
insolvenčního řízení vyjádřeného v § 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jak je
konkretizováno v § 5 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona“. Závěrem namítá, že odvolací soud pochybil, když přehlédl smysl a účel § 293
odst. 1 insolvenčního zákona ohledně možnosti insolvenčního správce odmítnout
pokyn zajištěného věřitele, čímž postupoval formalisticky a neprovedl patřičné
dokazování. V rozporu se zmíněným ustanovením totiž dovodil, že zájem
zajištěného věřitele prvého v pořadí na rychlé zpeněžení předmětu zajištění a
„dobytí“ své pohledávky má přednost před zájmy ostatních zajištěných věřitelů z
téhož předmětu zajištění na uspokojení ze zpeněžení zástavy. Uvedený názor
odvolacího soudu je dle dovolatelky citovaným ustanovením zákona přímo
vyvrácen. Insolvenční soud je totiž povinen chránit i zájmy menšinových
věřitelů. Nadto podotýká, že „zjistila, že nemovitost je inzerovaná k prodeji na
internetovém serveru sreality.cz, a to za cenu bezmála 11 000 000 Kč, čímž se
prakticky potvrzují skutečnosti popsané žalobkyní výše. Za zmínku rovněž stojí,
že dle textu inzerátu zastupuje druhou žalovanou při prodeji nemovitosti
insolvenční dlužník osobně; dle názoru žalobkyně i tyto skutečnosti svědčí o
nestandardnosti celé transakce“. Druhá žalovaná má ve vyjádření za to, že soudy obou stupňů věc posoudily v
souladu s insolvenčním zákonem, podle kterého proběhl i celý prodej
nemovitostí. Je přesvědčena, že nebyl na místě postup dle § 230 odst. 4
insolvenčního zákona s ohledem na výši pohledávky banky a ocenění nemovitostí. Míní, že první žalovaný neměl důvod odmítnout pokyn banky. K tvrzení
dovolatelky, že cena stanovená soudním znalcem v insolvenčním řízení je cenou
„netržní“ a že první žalovaný nepostupoval s odbornou péčí, uvádí, že tato
námitka případně zakládá pouze odpovědnost prvního žalovaného za škodu, ale
nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy. Navrhuje dovolání odmítnout, případně
zamítnout. V replice k vyjádření druhé žalované dovolatelka setrvala na důvodech podaného
dovolání. Opakuje, že insolvenční řízení je netransparentní, jeho průběh
fakticky ovládá dlužník ve spolupráci s dalšími osobami, a to tak, aby
minimalizoval škody způsobené insolvenčním řízením. Druhá žalovaná v duplice na repliku vyvrací tvrzení dovolatelky a upozorňuje,
že Nejvyšší soud řeší pouze otázky právní a nikoli skutkové a že k řešení
tvrzených pochybení insolvenčního správce a insolvenčního soudu v insolvenčním
řízení neslouží řízení o určení neplatnosti smlouvy dle § 289 odst.
3
insolvenčního zákona. Dovolatelka následně ještě podala velké množství „doplnění“ dovolání. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení jím předestřené
problematiky, neboť se jí Nejvyšší soud dosud v dotčených souvislostech
nezabýval. Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. V poměrech projednávané věci je zejména určující odpověď na otázku, zda je
insolvenční soud v případě mnohosti věřitelů, jejichž pohledávky jsou zajištěny
stejným majetkem, povinen vždy postupovat dle § 293 odst. 2 věty první ve
spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona. S přihlédnutím k době udělení pokynu bankou a uzavření kupní smlouvy se na
danou věc uplatní níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona v uvedeném
znění. Podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do
3. ledna 2019) se pro účely tohoto zákona rozumí zajištěným věřitelem věřitel,
jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a
to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti,
zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo
obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Podle § 167 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) se zajištění věřitelé v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení
věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich
pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je
rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění,
nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak (odstavec 1). Je-li podle
znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku
hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka
co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou; pohledávky dalších
zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím se v takovém případě považují za
nezajištěné v plném rozsahu. Podle věty první se postupuje, dokud nedojde ke
zpeněžení zajištění (odstavec 3). Podle § 219 odst. 4 části věty před středníkem insolvenčního zákona je-li
uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být
majetková podstata zpeněžena podle § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá
znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle § 290 nebo 292 ocenění
hodnoty zpeněžovaného majetku vždy. Podle § 230 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1.
ledna 2014) jde-li o
správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k
zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními vázána pokyny
zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů
více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze
zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné
pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný
věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí; jinak
pokyny udělí v rámci dohlédací činnosti insolvenční soud, který současně
rozhodne o nákladech spojených s provedením jeho pokynu. Osoba s dispozičními
oprávněními může odmítnout pokyny zajištěného věřitele, má-li za to, že
nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich
přezkoumání v rámci dohlédací činnosti (odstavec 2). Není-li k pokynům
zajištěného věřitele podle odstavce 2 připojen písemný souhlas ostatních
zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného zajištění,
osoba s dispozičními oprávněními neprodleně vyrozumí insolvenční soud. Insolvenční soud v takovém případě nařídí do 30 dnů jednání, při kterém
rozhodne o tom, zda pokyny zajištěného věřitele schvaluje. Při jednání lze
projednat pouze námitky proti pokynům zajištěného věřitele, které ostatní
zajištění věřitelé uplatní písemně u insolvenčního soudu nejpozději do 7 dnů
ode dne zveřejnění těchto pokynů v insolvenčním rejstříku; k později podaným
námitkám se nepřihlíží. K jednání předvolá insolvenční soud insolvenčního
správce a dlužníka a zajištěné věřitele, kterým poskytne poučení o námitkách
podle věty třetí (odstavec 4). Podle § 289 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se
souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může
insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním
soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu
účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k
prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí
běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku (odstavec 1). Při
prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenu odhadní. Insolvenční
správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na
správu zpeněžovaného majetku (odstavec 2). Platnost smlouvy, kterou došlo ke
zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u
insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v
insolvenčním rejstříku (odstavec 3). Podle § 293 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) jde-li o
zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k
zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele
směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny
zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v
pořadí.
Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené
insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se
uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto
pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v
takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací
činnosti (odstavec 1). Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení
§ 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde
pokynu zajištěného věřitele (odstavec 2). Pro vypořádání dovolacích námitek jsou v poměrech projednávané věci přiléhavé
následující judikatorní závěry:
V usnesení ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2018, pod číslem 105, Nejvyšší soud
vysvětlil, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla
uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových
hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aniž by docházelo ke krácení
jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek
zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem
v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)]. K dosažení tohoto
cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny
insolvenčnímu správci zejména ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a
zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění. Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval
pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, neboť jejich práva (zejména na co
nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční
správce, jak plyne z § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. Proto i odpovědnost za
řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za
udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. R
34/2016). Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje §
293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě
těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce
věřitelů) a insolvenčního soudu. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018, v němž vysvětlil, že podle § 289 odst. 2 věty první
insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu
odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele. Ten navíc může
insolvenční správce odmítnout, pokud by bylo možné předmět zajištění zpeněžit
výhodněji, přičemž za pokyn odpovídá zajištěný věřitel a za zpeněžení
insolvenční správce (viz § 293 odst. 1 větu třetí insolvenčního zákona a závěry
usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015).
Případná (ne)výhodnost
takového prodeje může založit odpovědnosti insolvenčního správce a zajištěného
věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. Práv
insolvenčních věřitelů se nedotkne případná skutečnost, že kupní cena byla
nepřiměřeně nízká, pokud tím nedojde ke snížení míry uspokojení jejich
pohledávky za dlužníkem. V usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 NSČR 18/2010, uveřejněném pod
číslem 65/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stejně jako v rozsudku
ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2012, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročník 2016, pod číslem 20), Nejvyšší soud objasnil, že
znalecký posudek vypracovaný v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku může
mít (do doby, než se skutečná hodnota zajištění vyjeví případným zpeněžením
zajištění) vliv na posouzení, v jakém rozsahu bude věřitel považován (i pro
účely hlasovacích práv) za zajištěného věřitele. Na základě takto ustaveného judikatorního a právního rámce lze pro poměry
projednávané věci v návaznosti na dovolací argumentaci uvést následující. Postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení se projevuje mimo jiné
tím, že má oprávnění udělovat pokyny ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a
ke zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) předmětu zajištění jeho pohledávek. Současně je běžné, že ke stejnému majetku uplatňuje více věřitelů zajištění
svých pohledávek. Insolvenční zákon proto stanovuje mechanismus v § 230 odst. 2
a 4, který se uplatní jak u pokynů pro správu tak u pokynů ke zpeněžení (§ 293
odst. 2 insolvenčního zákona). Tato pravidla sledují snahu o co
nejefektivnější, nejrychlejší a nejhospodárnější zpeněžení předmětu zajištění
[k tomu viz důvodovou zprávou k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve
znění pozdějších předpisů, str. 98, 140, 141 a 146)], stejně jako upravují
případné spory (nebo jim předchází) ohledně pokynů zajištěného věřitele (či
zajištěných věřitelů), a postup v případě, kdy tyto pokyny zajištěný věřitel
neudělí. Pro aplikaci zmíněného mechanismu je však určující výklad toho, který z
účastníků insolvenčního řízení je pro tyto účely považován za zajištěného
věřitele. Insolvenční zákon obecně definuje zajištěného věřitele v § 2 písm. g/ (jde o
taxativní výčet; k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu
2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Pro účely veškerých procesů insolvenčního řízení
vztahujících se k zajištěným věřitelům je pak v první obecné části
insolvenčního zákona platné pro všechny způsoby řešení úpadku v jeho § 167
odst. 3 upraveno, které ze zajištěných věřitelů (§ 2 písm. g/ insolvenčního
zákona) uplatňujících právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění lze až
do zpeněžení předmětu zajištění a mimo otázek spojených s jejich uspokojením ze
zajištění (např. § 398 odst.
3 věta poslední insolvenčního zákona) za zajištěné
věřitele považovat a v jakém rozsahu. K tomu lze poznamenat, že insolvenční
zákon ukládá insolvenčnímu správci u majetku tvořícího předmět zajištění nechat
znalecký posudek vždy vypracovat, jak plyne z § 219 odst. 4 insolvenčního
zákona (s případnou výjimkou dle § 219 odst. 3 insolvenčního zákona). Popsaná právní úprava směřuje k tomu, aby nedocházelo k nepřiměřenému
zatěžování insolvenčního řízení spory mezi zajištěnými věřiteli [námitkami těch
věřitelů, kteří (též) uplatňují právo na uspokojení ze zajištění], kteří ani
nebudou z předmětu zajištění uspokojováni. Jinak řečeno, za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a
zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 a § 293 insolvenčního
zákona považují v souladu s § 167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze ti
zajištění věřitelé (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na
uspokojení svých pohledávek ze zajištění, a to v pořadí dle § 167 odst. 1
insolvenčního zákona, jejichž pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění
stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o
úpadku dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto rozsahu se považují
pohledávky takových zajištěných věřitelů za ty, které se z majetku tvořícího
předmět zajištění uspokojují. Tato omezení ale nemají vliv na uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů,
ledaže stanoví zvláštní ustanovení insolvenčního zákona jinak (např. v případě
reorganizace). Kdyby nakonec byl předmět zajištění zpeněžen výhodněji, než
stanovil znalecký posudek, byli by uspokojeni i zajištění věřitelé další v
pořadí, což výslovně upravuje § 167 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona. Ke shodnému názoru pak dospěla i odborná literatura. K tomu srov. např. Richter, O. Věřitelé a uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení: komentář §
165-204. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 22; Taranda, P. v: Hásová, J. a kol.:
Insolvenční zákon: komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 677 a
678; Sprinz, P. v: Sprinz, P. a kol.: Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 450; či též Stanislav, A. v: Kozák, J. a kol. Insolvenční zákon: komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2019,
str. 650. Jestliže tedy znalecký posudek dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona určí
hodnotu zajištění nižší, než je výše zjištěné zajištěné pohledávky věřitele již
prvního v pořadí, nemusí takový zajištěný věřitel připojovat k pokynu písemné
souhlasy ostatních zajištěných věřitelů (neboť se dle ocenění pro tyto účely za
zajištěné nepovažují) a insolvenční soud nemusí provést schvalovací proces s
projednáním námitek dle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona. Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení
znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení v takovém případě insolvenční
správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle § 293
odst. 1 poslední věty ve spojení s § 167 odst. 1 a 3 a § 219 odst.
4
insolvenčního zákona či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět
zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění
věřitelé, je-li jich podle ocenění dle § 167 odst. 3 insolvenčního zákona více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem incidenčního sporu dle § 159 odst. 1 písm. f/ a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. V poměrech projednávané věci přihlásila banka pohledávku ve výši 8 058 330,74
Kč zajištěnou nemovitostmi. Její pohledávka byla zjištěna co do pravosti, výše
i pořadí. Současně je mezi účastníky řízení nesporné, že její pohledávka má být
uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitostí jako první v pořadí. První žalovaný nechal dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona zpracovat první
znalecký posudek (datovaný byl 29. února 2016), podle kterého byla tržní
hodnota nemovitostí stanovena na 4 050 000 Kč. Dne 21. března 2016 zaslal první
žalovaný emailem tento znalecký posudek bance. Ta následně dne 24. března 2016
udělila emailem prvnímu žalovanému pokyn ke zpeněžení nemovitostí. Podle něj
měly nemovitosti mimo jiné být zpeněženy mimo dražbu, a to minimálně za cenu
obvyklou stanovenou znaleckým posudkem. Výběr znalce ponechala banka na prvním
žalovaném s tím, že posudek měl první žalovaný zadat. Nemovitosti byly dle
tvrzení prvního žalovaného nabízeny k prodeji prostřednictvím inzerátů na
sloupech v obci XY. Nemovitosti byly následně zpeněženy prodejem mimo dražbu na
základně kupní smlouvy za cenu 4 050 000 Kč druhé žalované. Nejvyšší soud předesílá, že stejně jako soudy nižších stupňů má pokyn banky za
dostatečně zřejmý a konkrétní, a to včetně ceny. Je třeba jej vykládat podle
jeho obsahu a také v souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními. Vezme-li se
do úvahy časová posloupnost a obsah prvního znaleckého posudku, jeho zaslání
bance a pokyn banky, je nutno dovodit, že pokynem byla požadována minimální
cena 4 050 000 Kč. Lze souhlasit s odvolacím soudem i v tom, že nebylo
prokázáno, že by banka následně požadovala jinou cenu či by nějak tento pokyn
měnila. Odvolací soud pouze přehlédl, že banka při vydávání pokynu již znalecký
posudek měla k dispozici, nebyl jí tedy zaslán až poté. To ale nic nemění na
správnosti závěru odvolacího soudu, že insolvenční správce postupoval v souladu
s pokynem banky. Jde-li o námitku netransparentnosti prodeje, dovolatelka neuvádí ničeho
konkrétního, v čem by měl být proces prodeje důvodem neplatnosti kupní smlouvy. Na základě těchto skutečností lze pak souhlasit s odvolacím soudem, že zde
nebyl důvod pro aplikaci § 293 odst. 2 ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního
zákona. Je tomu tak proto, že zjištěná pohledávka banky jakožto věřitele s
pohledávkou zajištěnou nemovitostmi jako první v pořadí byla téměř dvakrát
vyšší, než bylo ocenění nemovitostí dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. Srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015. Tvrzení dovolatelky o podhodnocení nemovitostí nebylo nijak prokázáno. Naopak
dovolatelka sama předložila druhý znalecký posudek, který stanovil obvyklou
cenu nemovitostí na 5 670 600 Kč.
I kdyby tak byly nemovitosti oceněny na
takovou výši znaleckým posudkem objednaným prvním žalovaným, nic by to neměnilo
na shora uvedeném závěru, že za zajištěného věřitele se (pro účely udílení
pokynů ke zpeněžení předmětu zajištění) považovala jen banka. Ani při této ceně
nemovitostí by totiž nedošlo k uspokojení pohledávek dovolatelky, tudíž by ani
tak nebyla její práva zajištěného věřitele třetího v pořadí dotčena. K tomu navíc viz § 289 odst. 2 větu první insolvenčního zákona a výše citované
závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 8/2018, podle nichž samotné
zpeněžení za nižší cenu než cenu odhadní nemá za následek neplatnost smlouvy o
zpeněžení mimo dražbu. Veškeré námitky ohledně průběhu insolvenčního řízení, chování prvního
žalovaného a banky nejsou způsobilé zpochybnit platnost kupní smlouvy, nadto
jde o výhrady, které zůstaly pouze v rovině obecných a neprokázaných tvrzení
dovolatelky. Námitky směřující k vnitřní motivaci banky při udělení pokynu
taktéž nejsou způsobilé zpochybnit platnost kupní smlouvy; jde o okolnosti,
které by mohly být hypoteticky zohledněny pouze při zkoumání odpovědnosti banky
za její pokyn. To se však míjí s účelem tohoto typu incidenčního sporu. Jde-li o výtky proti prvnímu znaleckému posudku, k nim lze pouze zopakovat, že
za ocenění, výběr znalce a akceptaci znaleckých závěrů odpovídá insolvenční
správce a za pokyn, který tyto závěry použije, pak zajištěný věřitel, které jej
udělí. Tyto skutečnosti nejsou relevantní při zkoumání platnosti kupní smlouvy. Nadto je nezbytné uvést, že těmito námitkami dovolatelka (posuzováno podle
obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě
odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince
2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením
důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že
řízení jimi zatíženo není, a to ani těmi uváděnými dovolatelkou. Ta namítá, že soudy zamítly její návrhy na provedení důkazů ohledně hodnoty
nemovitostí. Soudy obou stupňů detailně a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvody zamítly
návrhy na provedení dalších důkazů, přičemž hlavním kritériem zde byla
hospodárnost řízení a jejich nadbytečnost s ohledem na právní názor soudů. Tomu
nelze nic vytknout.
Zejména nebyl nutný revizní znalecký posudek, neboť sama
dovolatelka předložila znalecký posudek, který ani vzdáleně neprokázal cenu
nemovitostí nad 8 058 330,74 Kč (výše zjištěné zajištěné pohledávky banky). Další návrhy na provedení dokazování pak nesměřovaly k prokázání hodnoty
nemovitostí. Důkazy k problematice transparentnosti prodeje, hlavně inzerce
nemovitostí, nejsou podstatné pro řešení otázky platnosti smlouvy o zpeněžení
majetku mimo dražbu, ale hypoteticky případně pouze pro zkoumání otázky
odpovědnosti insolvenčního správce za zpeněžení. K rozhodnutí o neprovedení
důkazů viz § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. a např. závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem
40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 100. Lze doplnit, že z obsahu spisu
plyne, že řízení současně netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud dále podotýká, že pro účely dovolacího řízení jsou právně
bezcenné veškeré poukazy dovolatelky na skutečnosti nastalé po rozhodnutí
odvolacího soudu. Jde o tvrzení ohledně inzerce nemovitostí druhou žalovanou po
jejich zpeněžení. Přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu totiž
zapovídá § 241a odst. 6 o. s. ř. Nejvyšší soud podle § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel ani k (mnohačetným) podáním dovolatelky po uplynutí lhůty pro
podání dovolání (navíc podaných nikoli prostřednictvím její advokátky). Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení není
postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž
žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly. Druhé žalované náleží náhrada nákladů dovolacího řízení odpovídající
mimosmluvní odměně za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 21. září 2018 a duplika k replice dovolatelky ze dne 19. srpna 2019), která podle §
7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), činí 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč), dále paušální částce náhrady
hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu] a
náhradě za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 428
Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná druhé žalované
částku 8 228 Kč.
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 5. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu