MSPH 89 INS 15997/2013 189 ICm 4221/2013 29 ICdo 58/2014-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 831/21, PSČ 110 00, proti žalované I. M., o popření pohledávky věřitelem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 ICm 4221/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Borviha s. r. o., se sídlem v Praze 5, u Dálnice 815/6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 27930190, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 15997/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. 189 ICm 4221/2013, 104 VSPH 38/2014-16 (MSPH 89 INS 15997/2013), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 20. prosince 2013, č. j. 189 ICm 4221/2013-6, odmítl (pro nesložení jistoty) podle § 202 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), žalobu, jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v insolvenčním řízení dlužníka Borviha s. r. o. uplatnil popření pohledávky žalované (rovněž přihlášené věřitelky) a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné. Učinil tak proto, že ve výkladu ustanovení § 202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona, na němž spočívá, je napadené usnesení plně v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, 29 ICdo 27/2014 a 29 ICdo 4/2014 a v usnesení ze dne 26. srpna 2014, sen.
zn. 29 ICdo 2/2014. Tato usnesení – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu. V nich Nejvyšší soud uzavřel, že jistotu na náklady řízení incidenčního sporu podle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je možné složit pouze do zákonem stanovené lhůty. K pozdnímu složení jistoty, byť by bylo učiněno před vydáním rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle § 202 odst. 5 insolvenčního zákona, se nepřihlíží (v této věci dovolatel složil jistotu až 20.
prosince 2013). Nastoluje-li dovolatel dále otázku počátku běhu lhůty stanovené v § 202 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, pak ani ona přípustnost dovolání nezakládá, neboť její zodpovězení vyplývá z jednoznačného znění insolvenčního zákona, jež podrobnější výklad nezasluhuje. Již v usnesení ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněném pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2012“), Nejvyšší soud vysvětlil, že nezbytným institutem stávající úpravy insolvenčního práva je veřejně přístupný insolvenční rejstřík, jehož prostřednictvím je zajištěna informovanost účastníků a třetích osob o průběhu jednotlivých řízení.
Tomu odpovídá i úprava účinnosti rozhodnutí insolvenčního soudu, vtělená do § 89 insolvenčního zákona. Není-li v zákoně stanoveno jinak, jsou rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona). V souladu s tím je nezbytné vykládat i veškeré lhůty a účinky, které se připínají k rozhodnutím insolvenčního soudu, a u nichž insolvenční zákon nestanoví výslovně jinak – k tomu srov. např. § 352 odst. 1, § 408 odst. 2 větu druhou, § 409 odst. 2 větu první, § 417 odst. 2 či § 425 odst. 1 insolvenčního zákona.
Jelikož odchylnou úpravu ustanovení § 202 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona neobsahuje, je nepochybné, že lhůta 10 dnů v něm stanovená běží od zveřejnění rozhodnutí o způsobu řešení úpadku v insolvenčním rejstříku. V posuzované věci bylo usnesení o prohlášení konkursu zveřejněno v insolvenčním rejstříku v den jeho vydání, tj. 19. listopadu 2013. Odvolací soud proto správně uzavřel, že lhůta dle § 202 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona je v posuzované věci nerozhodná, neboť uplynula dříve než lhůta stanovená v § 202 odst. 3 větě první insolvenčního zákona, tj. lhůta 15 dnů od přezkumného jednání, které se konalo dne 18.
listopadu 2013. Lhůta k zaplacení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu žalobci (marně) uplynula dne 3. prosince 2013.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro účely posouzení přípustnosti dovolání rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2014
Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu