MSPH 59 INS XY
159 ICm XY
29 ICdo 7/2016-74
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně M. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Trunečkou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, proti žalované
Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova
1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29 41 48 73, jako insolvenční
správkyni dlužnice CDC-Credit and Development Company, a. s., o určení pořadí
pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 159 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužnice CDC-Credit and Development Company,
a. s., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 22, PSČ 120 00, identifikační číslo
osoby 25 63 54 41, vedené u Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 59 INS XY, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2015,
č. j. 159 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j.
159 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), mimo jiné potvrdil rozsudek ze dne 6.
ledna 2015, č. j. 159 ICm XY, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční
soud“) určil, že pohledávka žalobkyně ve výši 88.519,- Kč přiznaná rozhodnutím
Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 4 Cm XY, v částce
57.120,- Kč a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j.
14 Cmo XY, v částce 31.399,- Kč, je pohledávkou za (majetkovou) podstatou.
Odvolací soud – cituje ustanovení § 168 odst. 2 písm. b) a § 230 odst. 1 písm.
d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), a odkazuje na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1559/2004 – uzavřel, že pohledávka žalobkyně za
dlužnicí z titulu náhrady nákladů řízení [přiznané shora označenými
rozhodnutími Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jimiž byla mimo
jiné zamítnuta žaloba původní insolvenční správkyně dlužnice (CÍSAŘ, ČEŠKA,
SMUTNÝ a spol.) proti M. D. o zaplacení částky 425.000,- Kč s příslušenstvím],
která vznikla v době po rozhodnutí o úpadku dlužnice při (neúspěšném) vymáhání
pohledávky dlužnice za žalobkyní (tj. při správě majetkové podstaty), je
pohledávkou za majetkovou podstatou.
Současně neshledal opodstatněným poukaz žalované na závěry formulované
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR
16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 54/2012“), když nejde o žádnou z pohledávek, které se v
insolvenčním řízení neuspokojují.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), spatřujíc přípustnost dovolání v řešení otázky (podle jejího
názoru) dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, týkající se „povahy pohledávky na
náhradu nákladů řízení vzniklé v nalézacím řízení proti insolvenčnímu správci
za účinnosti insolvenčního zákona“.
Dovolatelka s poukazem na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna
2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), a s akcentem na důvody R
54/2012 (na rozdíl od soudů nižších stupňů) dovozuje, že pohledávka žalobkyně
je pohledávkou, jejíž „uspokojení je prostřednictvím insolvenčního řízení
vyloučeno“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se
žaloba zamítá.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné, resp. nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší
soud formuloval (byť při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání) v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1559/2014, v němž přitakal závěrům
obsaženým v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu
2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněném pod číslem 2/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a k nimž se v poměrech insolvenčního zákona přihlásil
v důvodech usnesení ze dne 7. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2446/2017, podle
kterých vzešla-li (mimo jiné) ze sporů, kterých se účastní místo dlužníka
insolvenční správce (rozuměj ze sporů, v nichž insolvenční správce „vymáhá“
pohledávky dlužníka za třetími osobami) pohledávka proti insolvenčnímu správci
z titulu náhrady nákladů řízení, jde o pohledávku za majetkovou podstatou.
Současně je zjevné, že taková pohledávka není pohledávkou, která by byla
vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení, ve smyslu závěrů obsažených v R
54/2012, respektive v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen.
zn. 29 NSČR 116/2015.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výše nebo pořadí přihlášených
pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti
insolvenčnímu správci; o případ předvídaný ustanovením § 202 odst. 2
insolvenčního zákona evidentně nejde.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2017
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu